Útržky...

Vánoce

23. prosince 2013 v 23:15 | Vítr

Vánoce... ten čas, ve mě vždy vyvolával podivné chvění.
Směs jakési nedočkavosti a tiché radosti.
Již od mala jsem měl vánoce spojené s vůní vanilky a pomerančů, s chutí cizokrajných datlí a hořké čokolády. S tou nenapodobitelnou směsí vůní františků, smrkových větviček a smaženého kapra....a ještě něco, taková nenápadná, vše pronikající vůně jakého si kouzla. Tichá a jako by povědomá píseň, a příslib čehosi neskutečného.
Vše se spojovalo a mísilo a já si vždy všímal, jak to dětské očekávání čeho si pohádkového, postupně pohlcuje i ten uspěchaný, dospělácký svět. Lidé kolem se jaksi ztišili a začli se i nějak jinak dívat na nás děti...jako by nám to naše vnímání vánočních svátků trošku záviděli. A mě pomalu, jak jsem dospíval docházelo, že to kouzlo, to tajemné a úžasné napětí vánoc, již nevnímají.
Musím říci, že mne to poznání nejprve dost udivilo a pak vyděsilo. Rozhodl jsem se tenkrát, že si nikdy a nikým, nenechám ten úžasný pocit z vánoc vzít. A tak se i stalo. Nosím kousek toho dětského pohledu na svět neustále ve svém nitru. Každé vánoce, se děsně těším, až opět ucítím tu magickou, vůni a zaslechnu ve večerním šeru šustit tichá křídla poletujících andělů. Pozorně naslouchám, až se ozvou první tóny té pradávné melodie, co dokáže rozezvučet lidská srdce... tedy, pokud jsou ještě ochotna naslouchat. Víte, zítra jsou již Vánoce a já to vše prožívám znovu. To napětí a nevysvětlitelnou radost a těšení se na den plný omamných vůní a večerní sezení u ozdobeného stromečku... na koledy a různé obyčeje co ještě dodržuji a vůni prskavek a sfouknutých svíček a na usínání po tom všem... mno zajisté, také na dárky se těším. A moc....
Tak vám tedy všem přeji hezké vánoce...

Sprcha

16. srpna 2013 v 0:31 | Vítr

Představte si celodenní těžkou dřinu.
Prach a pot a spousta špíny a šmíru z tun a tun přeloženého železa.
Hluk a křik a neustále být ve střehu a nervy napjaty, aby jste nezpůsobili úraz sobě či kolegům. Prostě úmorná, vysilující a špinavá práce.
Pak příjde konec směny. Je půlnoc a vy své rozbolavělé tělo nasoukáte do auta. Čeká vás ještě dlouhá, noční jízda domů, opuštěnou, setmělou krajinou. Jen ticho, tma a jednotvárný, uspávající hukot motoru.
Doma, se sotva zvednete z autosedačky, jak jste otupělí únavou. V předsíni odkopnete boty do kouta a upustíte tašku na podlahu. Cestou do koupelny máte již sotva sílu, ze sebe stáhnout ty špinavé, propocené, pracovní hadry.
Pak z posledních sil pustíte sprchu...
Vroucí...
Na plno...
Až zaskřípete zuby, jak se vám první, vařící kapky zahryznou do kůže.
Nekonečné proudy vody, horké co snesete, vám bičují unavené tělo. Prudké a drásavé vodní prsty odplavují z vašeho těla, i duše, tu otupující únavu a bolest.
Po chvíli se opět začínáte cítit jako člověk. Prostě není nic lepšího po takovém těžkém dni, nežli horká sprcha.
Člověk je sice unavený, ale tak nějak spokojeně. Kůže zase volně dýchá vyčištěnými póry a vy se cítíte uvolněně...
Vlastně je jedna o něco lepší věc... totiž, když v té úžasné, vířící a krev pěnící sprše, nejste sami...

inzerce...

26. srpna 2012 v 14:56 | Vítr
Jsem průvodce.
Lidé si mne najímají, abych jim ukázal jejich vlastní zemi. Její krásu a půvab.
Najímají si mne ti, jež chtějí poznat své hranice. Ti, co chtějí zjistit, jaké je to být součástí hor či lesa.
Volají mne ti, co nepoznali romantiku a chtějí to napravit. Ti co je bolí srdce a touží po klidu a toulce bez lidských davů. Unavení lidé co chtějí zažít klid.
Hledáte něco z toho? Chcete si nahlédnout do vlastního srdce? Potřebujete klid na přemýšlení? Nevadí vám dlouho chodit? Nebojíte se být skoro sami, v noci a venku? Mít jen to co unesete na zádech a jíst jen co máte sebou? Potřebujete průvodce?
Jsem tady jen se stačí ozvat...

Podzimní písně

17. srpna 2012 v 21:43 | Vítr
Ráno jsem vylezl před dům a zarazila mne chuť vzduchu.
Byl svěží a jiskřivý a chutnal, jako by jste si na jazyku nechali rozpustit hrudku čerstvého sněhu.
Když jsem pak z okénka jedoucího vlaku, viděl na polích husté cáry povalující se mlhy, tak mi došlo, proč jsem poslední dobou tak roztěkaný a neustále se dívám přez střechy domů směrem k lesům.
V tom vzduchu je již pár dní cítit chuť podzimu. Někde těsně za prahem slyšitelnosti, se ozívá vzdálená hudba, z prvních, podzimních, elfích slavností a podvědomě mne to táhne do hlubin vzdálených hvozdů, plných tajemných zákoutí, protkaných stříbrnými pavučinami a smíchem lesních víl....

12.8.2012 21:37

12. srpna 2012 v 21:53 | Vítr
Všude je již ticho. Vlčice mi leží na nohou a hřeje.
Myšlenky se mi neustále vracejí k jedné křehké slečně.
Myslím na ni a vím, že ji miluji.
Miluji její chůzi.
Miluji její hlas.
Miluji pohled do jejích očí.
Miluji to, jak se na mě dívala, když jsem ji bral do náručí.
Miluji hebkost její kůže.
Miluji, její drobné dlaně.
Miluji to jak se hýbe.
Miluji její něhu.
Miluji její pečlivost.
Miluji její moudrost.
Miluji její ramena.
Miluji její boky.
Miluji její stehna.
Miluji její kotníky.
Miluji její vlasy.
Miluji jak dokáže probouzet vášeň.
Miluji... Bože miluji na ní úplně všechno.
Nenávidím to jak málo ji smím vídat.
Nenávidím to, že na ni vlastně ani nesmím myslet.
Nenávidím to, že jí nesmím říkat o své lásce.
Nenávidím to, že se jí nesmím dotýkat.
Nenávidím to, že jí nesmím líbat.
Nenávidím to, že ji nesmím milovat.
Nenávidím to, žebych jí svou láskou, jen komplikoval život.
Nenávidím to, že jí kromě svých citů nemám co nabídnout.
Nenávidím to, že bych jí svou láskou jen ublížil.
Nenávidím sebe za svou slabost, touhu, bolest a lásku....

Dívání

3. srpna 2012 v 11:02 | Vítr
Jsou dny, kdy se samou prací ani nezastavím. Dny tak přeplněné, že se nestíhám zastavit a vydechnout si. Myslím, že tak vypadá velká většina mého života.
Na druhou stranu je také pár vzácných vyjímek. Takových ostrůvků klidu, v nekonečném hrkotání se pořád za něčím. Sem tam se mi povede sednout si ke kompu a na chvíli utéci do svého virtuálního, tajného světa.
Ale někdy, někdy tam ani nedojdu. Poslední dobou se mi stává, že se zahledím na plochu svého kompu a jen tiše zírám. Minuty ubýhají a já svou chvilku času utrácím pohledem do fotografie, jíž jsem udělal letos, začátkem léta. Ten pohled do krajiny těsně po dešti, mne neustále přitahuje. Hledím do té dálky a do slunce a cítím, jak mne ten obraz vtahuje do sebe...

5 centimetrů za sekundu

1. května 2012 v 7:53 | Vítr



(Jen název jsem si půjčil...)

Toulám se odpolednem zalitým sluneční září. Bloumám od ničeho k ničemu a hlavou mi víří houf neodbytných myšlenek.
Zahnu za roh starého domu a mám pocit, že se mi pod nohama zhoupl chodník.
Možná to znáte, tkový pocit, že se stalo něco zásadního...
Světlo získalo měký odstín cukrové vaty a na kůži jsem v mírném závanu větru pocítil desítky drobných, jakoby vílých polibků.
Zůstal jsem stát v neuvěřitelném dešti padajících, lehounkých kvítků.
Vzpoměl jsem si na jeden film. Bylo mi tak podivně lehko u srdce a z toho myšlenkového guláše v hlavě, zbyla jen jedna jediná.
Zněla mi celým tělem jako když dopadají štříbrné kapky jarního deště na vodní hladinu, voněla sladce a byla průzračná jako křišťál.
Nechal jsem se tím pocitem opájet a zhluboka se nadechl. Chtělo se mi smát i plakat a byl jsem neuvěřitelně šťastný.
V tu chvilku jsem věděl...na vždy...

Pro Ztracenou 22.4.2012

22. dubna 2012 v 21:18 | Vítr


Ahoj.

Jsi tu?
Nevím, zametla jsi za sebou stopy dokonale.
Snad ano. Představuji si, jak sem jednou za čas zabloudíš a sem tam si přečteš o ...a třeba ne.
Co já vím.
Ale pokud tu jsi ... někdy ... nemohla by si mi omlátit o hlavu některé z těch mouder, co jsem Ti psával?
A nebo jen smajlíka, ať vím, že tam někde v té elektronické prázdnotě někdo je, že nekřičím své stesky a bolesti jen do hluchých, kovových, součástek počítače.
Jen náznak, že ty mé podivné příběhy někdo čte...
Klidně i poprosím, když to pomůže...

Červenobílé kostičky

16. září 2011 v 11:08 | Vítr



Črvená a bílá.
Dvě zářivé barvy, střídající se s ostře ohraničenou pravidelností.
Jasně zářící útlá šachovnice pokrývající, tu tepající dráhu života.
Střídání čtvercových polí bílé a červené, střídání nebesky bílé a ďábelsky červené. Je v tom jaká si pikantnost i hravé veselí. Cítím silnou touhu položit střídavě své prsty na jednotlivá políčka té neobvykle barevné šachovnice. Jen tak z lehka oběhnout ten barevný proužek kolem dokola. Nejprve svými prsty zpočítat červená políčka a pak svými polibky ta bílá. Pak opustit pole čtverečků a po stopách těch barev střídat v tom stálém rytmu své prsty se svými rty : červená dotyk, bílá polibek, červená dotyk, bílá polibek...
Dokud neobejdu každý kousek červené i bílé. Pak se vrátím k pruhu čtverečků a nechám své neposedné prsty přepočítat pro změnu bílá políčka a svými již touhle škádlivou hrou rozpálenými rty pokryji polibky ty rudé čteverečky....
Postupuji na větší a větší díly barevných polí a v návalu veselí a opojného štěstí střídám červenou i bílou a již ztracen ve hře prstů a polibků přidávám dlaně a paže a proplouvám těmi nádhernými, rudobílými vlnami sladkého štěstí. Pak náhle stojím před branou, kterou z leva hlídá bílý anděl a z prava rudý ďábel a já nevím které z těch dvou postav se dříve dotýkat rty a které dlaněmi.
Jiskřivý kaleidoskop červené a bílé mi vyvolává v mysli horké představy a na tváři mírně zasněný úsměv.

pro Slunečnici....

14. dubna 2011 v 22:05 | Vítr

Třpytivý šíp proťal vzduch a zabořil se do jejího srdce. Dívka se lehce zadrhla v půli slova a svět v jejích očích, získal jasnější barvy.
Starý amor, sedící v nedaleké koruně stromu, si pochvalně mlaskl. Zaučoval nováčka do svého řemesla a tiše si říkal, že tentokráte je to vynikající střelec. Nevyplýtval zatím jediný ze třpytivých šípů. Všechny našli předem určená, lidská srdce.
Dnes byl poslední den výcviku mladého amora a starý se mu chystal zdělit jedno z největších tajemství vesmíru. Zdělit tajemství a sním předat obrovskou odpovědnost. Věděl jak bude zmatený, až mu to tajemství poví. Už po tisíc let říkal nováčkům v poslední den výcviku, o tomto tajemství a doposud nepotkal jediného, který by se s tím netrápil. Až tento vypadal, že tajemství unese a pochopí. A starý amor si konečně odpočine.
Povzdech si. Pak se ale zarazil, "počkám zda se zeptá" pomyslel si starý amor a pozoroval dychtivý výraz mladého.
Te již měl založený šíp a prsty se mu nadšením chvěly na tětivě luku. Kůži na pažích měl napjatou pod mohutnými svaly a přebíhali mu po ní jemné záškuby, jako na kůži mladého, divokostí nabitého hřebce. Nakonec to mladý amor nevydržel a zeptal se.
"Teď toho muže co s dívkou hovoří a zasněně jí hledí do očí?"
Starý se usmál a v duchu mladého pochválil. Vážně je dobrý, všiml si že tomu muži něco neobvyklého vyzařuje z očí. Jen nemá ještě dost zkušeností, aby poznal hlubokou bolest. Pak položil na rameno mladého amora dlaň a pravil mu.
"Skloň svůj luk a povol tětivu, již nebudeme střílet."
Mladý udiveně uposlech.
Bylo vidět, jak se v něm mísí pocit odpovědnosti a nevůle se zvědavostí. Nakonec promluvil ke svému učiteli.
"Vždy jste mne upozorňoval na to, že když dvě srdce co cítí jistou náklonnost dosáhnou dost blízko k sobě tak mám střelit svým šípem, nejprve jedno a potom i druhé a probudit v nich plamen lásky. Také jste mne učil, že pokud se mi nepovede střelit i druhé srdce, bude se to první trápit marnou láskou a tak je třeba dohledat uniklého partnera a chybu napravit. A teď mi říkáte, že jsem probudil lásku v srdci něžné dívky a do mužova srdce ji zanést nemám? Vždyť to byly jeho oči do kterých se dívala, když ji zasáhl můj šíp! To nesmím dovolit! Tak spanilá a ušlechtilá dívka má poznat tu nejkrutější bolest neopětované lásky? Proč? Proč jste tak krutý?"
Mladý amor doslova hořel spravedlivým hněvem a opět se pokusil natáhnout luk. Starý se smutně usmál.
"Počkej, vysvětlím ti to. Je to součást zkoušky. A také je tu jisté odvěké tajemství, které je s tím spojeno a které musíš znát."
Pohlédl opět k páru mladých lidí pod stromem.
Dívka klopila své předlouhé řasy a lehce se rděla. Muž se díval zasněným pohledem, ale zkušené amorovo oko vidělo, že ten pohled směřuje do mužových snů a minulosti. To co dívka považovala za projev citů k ní samé, byl pouze projev přátelské náklonnosti, od mala vštěpovaná úcta k ženám a galantnost.
Amor se otočil zase ke svému žáku.
"Dobře se dívej a uč. Pozoruj toho muže a sleduj barvu jeho srdce. Sleduj příznaky a barvy citů co z něj prýští.To co vidíš je také láska."
Mladý amor se zahleděl a ve své neobvyklé bystrosti si všiml, co se mu snaží jeho učitel ukázat. Ano, již vidí rozdíly, i společné znaky jež ho zmátly. Tak proto si myslel, že Ti dva k sobě patří.
Polila jej hrůza. Co to provedl? Nechal tu chudinku, aby se zamilovala do... zarazil se, do čeho vlastně? Co je to za podivnost v mužově srdci? Tolik síly a energie. A přeci to nevypadalo jako láska. Aspoň ne taková jakou mu doposavad jeho učitel ukazoval.
"Co je to? Co to má ve svém srdci? Tu barvu neznám."
Zeptal se mladý amor. Starý se usmál.
"Lásku. Samozřejmě také lásku. Co jiného. Jenže k někomu jinému."
Mladý mu skočil do řeči.
"Ale to bych poznal podle barvy a záře a jiného světla kolem jeho srdce!"
Starý zakroutil hlavou nad nedočkavostí mládí.
"Ale je to přese všechno láska. A troufám si říci, že asi nejsilnější ze všech druhů lásky. Její hlubokost se dá jen velmi těžko měřit a její bolest také."
Mladý si poposedl.
"Bolest?"
"Jistě," odvětil starý "bolest. Je to totiž láska neopětovaná. Láska co ten postižený cítí k jiné osobě, která ho prostě nemiluje. Důvody bývají různé. Třeba opět láska k jiné osobě. Tato dívka bude na vždy milovat toho to muže a on bude na vždy milovat zcela jinou ženu a oba budou na vždy trpět a snít a nesmyslně čekat. Stane se, že si možná každý najde někoho s kým bude žít a bude si myslet, že ho miluje. Ale někde uvnitř, tam dole v těch největších hlubinách to bude ukryto, ten nenaplněný cit, ta marná láska. A ve chvílích smutku či slabosti, se ozve. Bude stačit třeba jen padající list ze stromu a připomene jeho srdci okamžik, kdy byl šťasten."
Mladý amor se třásl hrůzou po celém těle.
"Tak to jsem spáchal ten nejtěžší zločin. Nemohu být amorem a nést takovou odpovědnost po této věrolomné chybě!"
Po tvářích mu začali kanout slzy. Starý amor se podíval ke slunci.
"Netrap se tím, zkoušku jsi již dávno složil. Jsi přijat a dnes je vlastně první den tvé služby. Napadlo tě někdy jak to funguje?"
Řekl a ukázal vzhůru. Mladý zmateně vzhlédl.
"Jak funguje co?"nechápal.
"Přeci hvězdy, planety, déšť, bůh, mi, naše šípy. To jak funguje. Prostě vesmír. Napadlo tě to někdy?"
Mladý amor se cítil zaskočen. Proč jej starý dál zkouší, když prý zkoušky již udělal? Přes to z úcty ke svému učiteli odpověděl.
"Ne nepřemýšlel sem o tom. Ale myslím, že právě bůh to vše řídí. To on dává vesmíru směr a tvar."
Starý se zatvářil nespokojeně a s naléhavostí v hlase se ptal dál.
"Jistě to je všechno pravda, ale jak to funguje. Jak! Jaký to má pohon? Co je ta nesmírná síla co se vším hýbe? Co dává bohu možnost to vše řídit."
Mladý se usmál.
"To je přeci jednoduché, přeci láska!"
Na jeho tváři se rozlil vítězný úsměv. Byl pyšný jak to tomu starci ukázal. Ten si odkašlal.
"Myslíš? Ale říkal sem ti, že láska se živí láskou. Pokud chce někdo, aby mu náš dar vzkvétal a sílil, tak jej musí přiživovat láska jeho partnera. A pokud to tak je, tak co zbude na fungování a běh vesmíru? Co dá zpěv do hrdel slavíků a lesk barvám duhy? Láska žije z lásky a tím ji také stravuji. Vím, a zase vytváří, ale jen pro to aby byla opět použita jako pokrm pro druhou polovinu té samé lásky a tak to jde pořád dokola. Dokud lidé nezemřou a nebo dokud jeden z nich nepřestane tu druhou polovinu lásky živit svou láskou. Ta druhá pak jen dává a dává a nakonec vysílením zhyne."
Mladý amor se začínal nudit. Proč jej obtěžuje ten staroch obecnými poučkami, které se učil na počátku výcviku? Starý amor ignoroval mladého znuděný výraz a pokračoval.
"Tak že tento druh lásky vesmír nepohání, že? Neměl by na to sílu. Nemohl by dát dost energie do pučícího listí ani dost vůle pramínkům vody, aby prorazili skálu a vytryskly vesele na svět."
Mladý amor zpozorněl, tohle byla pravda.
"Tak co tedy zbývá?" Ptal se dál starý.
Mladý pohlédl k páru pod stromem a údivem mu poklesla čelist.
"Neopětovaná láska? To je ta síla? To není možné! To je strašně nespolehlivé. Co když budeš vynikající učitel a já geniální žák? To se pak vesmír musí zákonitě nedostatkem tohoto druhu lásky zastavit! To přeci nejde, to by byl konec všeho. Jen smrt je nehybná a tedy pokud by se vše zastavilo, tak by musel zákonitě přijít konec světa i vesmíru...i nás!!"
Mladý amor byl vyděšený a do mysli se mu vkrádal podivná myšlenka. Byla tak v rozporu se vším co znal a co ho doposavad učily, že jí zase zapudil na okraj mysli. Starý amor se rozhlédl po světě.
"Ano jsi opravdu bystrý a věřím, že už ti dochází pravý smysl naší práce. Vidím, že se tomu ještě pořád zdráháš uvěřit, ale je to tak. To je to největší z vesmírných tajemství. To palivo všehomíra a jiskra božskosti co hýbe světem. Je to nenaplněná a neopětovaná láska. Bez její hloubky a nezměrné touhy, bez té energie jež prýští ze zraněných srdcí by tento vesmír nemohl přežít. Nenarostlo by jediné stéblo trávy, jediný, růžový, okvětní lístek. Nezaleskla by se kapka rosy v slunečním paprsku. Celý svět by postupně ztratil své jásavé barvy a sladké ovoce by pozbylo své chuti. Vůně by se vytratily do neznáma a světlo hvězd by zesláblo a zmizelo na dobro. Svět nedokáže přežít bez bolesti ztrápených milenců, bez bolesti z odloučení nebo neopětování citů. Vždyť jaká touha je mocnější, nežli touha ženoucí básníky na křídlech bolesti až ke hvězdám? Co je silnější nežli touha po srdci druhého člověka? A kam jde podle tebe mladý amore tahle láska? Teď to již chápeš. Vidím to na tvé tváři i na tvých očích. Dnes jsi doopravdy dospěl. Dnes ti byl předán úkol. Od dnešního dne ty, musíš hnát a krmit to soukolí vesmíru. Ode dneška je tvým úkolem hledat ten nejryzejší cit a svými šípy jej směrovat do náruče marnosti, smutku a bolesti. Od teď jsi ty ten kdo určí kdy zanikne tento svět, ten jenž drží ve svých dlaních lidská srdce a určuje kolik jich musí nechat šťastných a kolik jich zranit na vždy. Já dnes odcházím na odpočinek. Až za tisíc let, budeš učit svého nástupce, tak mu nezapomeň říci o tomto tajemství."
Mladý amor seděl nešťastný na stromě a pozoroval muže s dívkou pod sebou. Pak pohlédl na starého amora a s poslední nadějí v hlase se zeptal.
"To opravdu nemají naději? Jsou to přeci lidé, ti se vzpírají osudu. Je to jejich přirozenost."
Starý spatřil bolest ve tváři mladého amora a slitoval se nad jeho zoufalstvím.
"Víš, jednou nebo dvakrát jsem to za těch tisíc let spatřil. Potkala se taková dvě marně milující srdce a podařilo se jim najít nepatrnou cestičku k sobě. Vlastně nikdy úplně nezmizela touha po nenaplněné lásce, ale dokázali většinu své bolesti předat tomu druhému, nakrmili svá po lásce prahnoucí srdce vzájemně svou bolestí a zvítězili nad svým smutkem. Ano párkrát sem to zažil....
A víš co? Ptákům pak na čas života těch milenců, přibylo pár líbezných tónů do jejich písní a duze jemná stříbřitá krajka.
Na starých obrazech ji můžeš spatřit do dnes....

Pro Ztracenou...

7. dubna 2011 v 23:18 | Vítr


Tady bylo původně něco jiného. A jen pro to co jsi napsala a pro to, aby naděje žila dál sem to smazal. Jen pro tu odpovědnost co jsem na sebe vzal svými řádky. A také pro to, že nedokáži nevěřit v lásku překonávající i smrt. Pro naději ve štěstí v budoucnu a pro všechny snící básníky. Pro lidi co denně bojují svůj zoufalý boj s osudem a také se nevzdávají. Pro pár copánků, co mi již nesmí patřit. Pro slávu, čest a úctu, které v dnešním světě nic neznamenají. Proto tu pomyslnou pochodeň opět pozvedám a jejím světlem zaháním tmu, beznaděj a chlad.
Vím, že sem nechodí moc lidí a že tyto řádky čte jen nepatrná skupinka náhodných "okolojdoucích". Ale i kdyby sem svým světlem pomohl v cestě životem, byť jen jediné lidské bytosti, aby neklopítala ve tmě, pak vím, že jsem svůj osud naplnil a nežil zbytečně. A pokud má bolest ukáže někomu z lidí že se i sní dá žít v úctě k druhému člověku, pak ani ta bolest nebyla zbytečná a bezúčelná. Jestli je byť i jen jediný člověk, kterému mé řádky dali naději a chvíli, kdy nemusel myslet na své bolesti, pak jsem šťasten a děkuji i za tu bolest. Protože jen ta dává básníkům křídla!

Za minutu nový den

27. ledna 2011 v 0:31 | Vítr


                              Hodiny na zdi odtikávají, poslední minutu dnešního dne a ty dunící údery času, do křehkosti reality jsoucna, mne budí ze spaní. Hledím do temnoty stropu mé ložnice a v nekonečné změti myšlenek, se rodí nápad. Pomalu se zvedám a pokládám svůj prst na spouštěcí tlačítko počítače. A on, jako bych vložil spícímu Golemovi do hliněného čela jeho šém, ožívá. Svým sinavým světlem ozařuje klávesnici a prokazuje tak službu, mým nedočkavým prstům. Které pod vedením zdivočelých myšlenek, pomalu tvoří podivný  útvar  ze slov a útržků mého vědomí.
                              Neůprosné seky  hodinového kyvadla, s chirurgickou přesností oddělují nový den. Poslední nehmotná částečka času, dne předešlého, nenávratně zmizela ve bezedném chřtánu, nekonečného víru zapomění. V bezbarvé nicotě, kam míří všechny budoucí částečky času. Které netušíce, svůj neodvratně blížící se konec, tančí rozjásaně, opity nadšením ze svého zrození. A neodvratne se protancovávající, k okamžitu jejich nikoho nezajímajícího zániku. A tak si v krátkosti svého bezvýznamného bytí nevšimnou mne, nestranného pozorovatele, zaznamenávajícího, údery svých prstů, do černých kostek klávesnice, jejich nepatrně krátký, přezto tancem zdivočelý, vášnivý, život!

Poslední píseň léta

23. ledna 2011 v 23:39 | Vítr

                                  Polevila letní vedra a vzduch začal mít tu zvláštní, sotva postřehnutelnou vůni, která způsobuje, že zůstávám stát u okna a dívám se do dáli. Až někam za obzor. Cítím, ve vlhkosti večerů, náznak vůně tlejícího listí a těžkou vůni, rozorané, vlhké země. Zachycuji ty vůně spíše podvědomím, nežli svým čichem. Nakyslý pach lesních houštin a vzpomínky, namlouvají mému sluchu, že již zachytil zvonivé šustění, padajícího listí, jež vítr honí jako měděné vločky, mezi stříbřitými kmeny prastarých buků. První mámivé steny, podzimních, teskných větrů, prolnutých táhlými nápěvy posledních, zádumčivých elfů. Toho prastarého národa, jenž pomalu zplynul s trsy kapradí a jehož poslední zbytky, ukrývají polštáře mechů...
                                  Toužím uchopit svou tuláckou tornu a jen tak, s kusem chleba, vyrazit do těch prastarých lesů a mezi kameny, na posledních prosluněných pasekách, ozdobených stříbrnými perlami rosy, na vláknech pavučin, hledat poslední zbytky sličného lidu. Který přizdoben rudými plody jeřabin, tančí na svých podzimních slavnostech, ony pradávné, rozpustilé tance, Za doprovodu bubínků a fléten, divokých faunů a něžného zpěvu křehkých, sličných elfinek...
                                   Snad najdu k ránu, za poslední hvězdy záře, stříbrnou flétnu, jež upustila, ze svých štíhlých dlaní, zádumčivá elfka. Jako vzpomínku, pro posledního básníka, jenž ve svém srdci oslavuje její lid. Snad najdu odvahu ve svém srdci a přiložit ji  ke rtům, bych dechem svým, skrze ten nástroj kouzelný, oslavil její krásu...

Křižovatky

19. ledna 2011 v 0:53 | Vítr


                                         Křižovatka. Napadlo vás někdy, jak zajímavé místo může být,křížení dvou cest? Jak moc může pro vaši budoucnost znamenat, zda půjdete v levo, či v pravo? Je to jako kouzlo. Jako hra v kostky. Nikdy netušíte co se stane když zvolíte jednu z možností, které vám křižovatka nabízí. A když se rozhodnete a jdete vámi zvolenou cestou, napadá vás na té cestě, zda jste zvolili správně? Nikdy mi to nedá, abych se trochu nepoddal snění a nepředstavoval si, co by bylo na těch ostatních cestách. Pokouším se představit, jak ta druhá odbočka vypadala, jaké bylo okolí té další cesty a jakou krajinu jsem při jejím míjení zahlédl. A z toho pak stavím kulisu příběhu. Vymýšlím různé zápletky a dějové kličky, až si někdy říkám, zda nebyla chyba, zvolit si tu cestu po které kráčím. Proč sem si třeba nezvolil jinou? Byla by opravdu tak jiná, jako si představuji? Byla by tak zajímavá a nebo by na ní bylo jen další bláto a prach? Prostě se mi honí hlavou myšlenky, zda jsem si vybral správnou cestu, zda jsem přeci jen neměl odbočit jinam. Jěště že nemívám zvyk se vracet. To bych se také při své občasné nerozhodnosti mohl na nějaké složitější křižovatce, motat pěkně dlouho....mezi námi, já mám vlastně křižovatky rád. Ta možnost se rozhodnout mi dává pocit, že přeci jen malounko rozhoduji o svém životě. A navíc, vždy takové rozhodování zavání lehce romantikou a dobrodružstvím. Nemyslíte??

Poslední píseň

18. ledna 2011 v 11:15 | Vítr


                        Lepkavá vlhkost bělavých cárů,lepí se na můj šat. Ten ztěžkl, těmi dotěrnými polibky mé věrné přítelkyně, té průvodkyně prochladlých mých rán a bezůtěšných večerů. Věrné průvodkyně prázdnotou dní, jež plynou těžkým, jednotvárným krokem, slepého, tažného koně, Který zapomenuv bujnosti svého mládí a svěží zeleň pastvin, přijal za svůj úděl, táhnout tu zablácenou, až k pláči směšně marnou káru, unavených, zapuzených snů.
                        Pomalu, jak vlhký chlad, pronikající skrze kůži, naplňuje do poslední každou skulinku mého bytí, cítím méně a méně, tíži života svého. Až měkké bahno cesty jemně líbajíce mou tvář, mi šeptem napoví: "Odpočiň si v mé náruči. Ta strastiplná cesta žití Tvého zde našla svůj cíl. A ta cesta, ta společnice nerozlučná, bude Tvým ložem posledním a mlžná Tvá přítelkyně pokrývkou.
                        Spi, zde končí se vše. Už žádné kalné ráno, už žádné pachtění se za bláhovou vidinou, jen ticho a klid, pro bolavou duši. Spi....

Slib...

5. ledna 2011 v 22:38 | Vítr


                                                          Dal jste někdy, někdo slib? Myslím jako vážný slib, vážně myšlený a s vážnými následky. Ať už k vůli dodržení, či nedodržení slibu? Přemýšlím o tom již několik dní a nakonec sem se rozhodl sepsat vše co se mi na toto téma honí hlavou, abych si utřídil myšlenky a dobral se nějakému rozumnému nápadu. Protože mám asi malý problém. Tedy kdo nemá, že jo a určitě nemám jen jeden, ale to také není neobvyklé. Ale s daným slibem mám problém. Proto ten poněkud zmatený začátek. Jsou sliby které dáváte deně a zcela bezmyšlenkovitě a stejným způsobem je plníte, či na ně zapomínáte. Třeba když jste požádáni o vynesení koše, jen kývnete a ani si neuvědomíte, že jste dali slib. Ale to jsou jen takové hloupůstky. Mě jde o vážné sliby. O takové co dokáží měnit lidem i život. Takové o kterých někdy pochybujete, zda bylo správné je dávat a nejste si jisti zda nedodržením toho slibu neztratíte míň(!), nežli jeho porušením. Dal sem slib. Vážný. To už vám asi došlo. A teď nevím, jak dalece ten, komu jsem ho dával, to myslel vážně, když ho po mě chtěl. Nevím, zda si uvědomil, že mne k něčemu zavazuje. A že své sliby plním, i kdyby mne to tížilo sebevíc. Nevím vlastně, zda to pro toho člověka vůbec něco znamenalo, zda můj slib a jeho dodržení nebylo z mé strany jen marné gesto. Netuším, zda si toho váží, nebo to bere jako samozřejmort a asi se to nikdy nedozvím. Protože svou část slibu dodržím. Jsem asi moc vážný a staromódní a možná i trochu moc hrdý, na to abych se prostě zeptel, jak to tedy je. A tak nejspíš jediným důsledkem toho, že sem splnil jedno přání bude to, že ztratím něco tak vzácného, že jen při pomyšlení na to mne bodá u srdce. Jenže, mám také svou hrdost a ten slib byl jaksi dvoustranný a pokud ho ten druhý nehodlá dodržet, tak... tak nevím co budu dělat. Chápete můj problém se sliby? Rozumíte mi? Mno divil bych se kdyby ano....

Hledání

4. ledna 2011 v 14:37 | Vítr


     Kdo moc chce, cestu si vždycky najde....
     Někdy je hledání obtížné, ale ve vzácných případech je velmi snadné....
     ...stačí jen "nahlas" vyslovit své přání tak aby ho slyšely správné uši....

věštba

10. prosince 2010 v 14:34 | Vítr
..a tak kráčeje na příč přez věky, měníce zbraně i obleky, probíjí se stále dál, na cestě co osud mu dal... až jednou, v jeho srdci se láskou rozední, bude to život poslední... až dívka sladká v jeho dlaních spočine, pak rytíř znavený svůj život v paprscích její lásky dožije...

Halloween ...

26. října 2010 v 7:04 | Vítr


                                         Stojím u hrobu svého dědečka a dívajíce se do třepotavého plamínku jediné svíčky popíjím pivo. Cítím jak kolem občas někdo potichu projde, někdy spěšné kroky ve spadaném šustícím listí a někdy jen takový pocit, že někdo prošel blízkou pěšinkou mezi hroby. Pohrávám si s myšlenkou, že se otočím a pozdravím, ale pak mne napadne...bylo by vůbec koho? Je přeci svátek mrtvých a nějak se mi nechce nutit svůj mozek do vymýšlení "logického"vysvětlování těch různých zvuků. Tak tam stojím a ucucávám z plechovky a vzpomínám na člověka, co tu předemnou leží. Vzpomínám na dny kdy jsem mu jako malý sedával na klíně a on mi vyprávěl o svém dědečkovi a jak mu on vyprávěl o tom svém. Myslím na to, jak takhle jednou budu sedět se svými vnoučaty já a budu vyprávět jim a napadá mne, že je v té myšlence ukrytý kus nesmrtelnosti. V tom kdesi, ze vzdáleného sídliště zazní rachot odpalovaných petard. Možná je to jen síla sugesce a nebo si se mnou pohrává vítr, ale mám dojem, že slyším i smích a pokřik dětí... ajo, děti slaví Halloween, myšlenky se rozbíhají novým směrem a mne tak napadá, zda i tyto děti mají někda své dědečky a babyčky a zda jim vyprávý o svých předcích a o jejich Svátku mrtvých. Zda urostřed těch oslav a dýní a masek a cukrátek mají čas si na všechny ty co tu byli před nimi vzpomenout. Nevím snad se ty dvě tradice nějak spojí, možná... nevím. Ještě jeden lok a polovinu mám vypitou, druhou půlku piva pomalu vylévám na hrob, jako každý rok, jako každé Dušičky, tak i letos jsem byl se svým dědou "dát jedno". Je to vlastně jediný člověk se kterým tak říkajíce chodím na pivo, víte, mě totiž pivo vůbec,ale vůbec nechutná....

Ranní ...

26. října 2010 v 6:30 | Vítr

                                                  
                                                      Jako každé ráno, jsem včera vyrazil směrem ke svému pracovišti. Je to opravdu jen pár kroků a tak chodívám pěšky. Kráčím polotmou osvětlených uliček maloměsta s očima upřenýma k temné obloze nademnou a pozoruji hvězdy. Lehký, ranní větřík mi rozevlává kolem čela pár neposlušných pramenů vlasů a já jdu s očima plnýma odlesků, těch nebeských jiskřiček. Až tiché, křupavé praskání, pod podrážkami mých, těžkých pracovních bot, mne upozorní na to, že je něch špatně. Odtrhuji oči od toho úžasného, nebeského divadla a hledím před sebe do nekonečné tmy. Pomalu se otočím, pár desítek metrů za mnou svítí poslední lampa...
     .... vracím se a je mi jako bych strácel cosi neskutečně vzácného. Ještě se otočím do setmělých polí a pozvednu zraky k těm blýskavým  hvězdám.... jednou přítelkyně mé vzdálené, jednou zapomenu úplně a budu jen váš. Jednou se již neotočím spět a půjdu jen za vaším třpitem, až tam do nekonečné dáli. Stále půjdu tou hranicí noci a dne, bude stejná hodina a bude stejná minuta. Půjdu tou mrazem jiskřivou trávou, v té kapce zmrzlého času a budu již na věky váš...

podzimní stýskání

29. září 2010 v 22:24 | Vítr

                                             ...občas se přistihnu, jak sedím a dívám se z okna na nebe a pozoruji jak plují oblaka, pozoruji déšť a padající listí. Poslouchám jak vítr zpívá podzimní nápěvy. Někdy po ránu, když jdu do práce, ve tmě a sám, prázdnou ulicí a do zad se mi opírá ledový vítr, tak v takové chvíli se cítím součástí toho všeho okolo. Ztrácím pojem o čase a prostoru a stávám se tím podzimním větrem. Jsem jeh cár nicoty, duše zmítaná poryvy divokého tance přírody, která slaví  časem zrání a hojnosti, nadcházející čas ledu a ticha.....
                                            Asi na mne doléhá podzimní melancholie.... stýská se mi po lese, po vůni pryskyřice a tlejícího listí, po vůni hub a ranních mlh. Stýská se mi po chuti dešťových kapek, cezených korunami stromů, po chuti vzduchu prohřátého posledními paprsky podzimního slunce. Chybí mi jiskřivá mrazivost potoků a jezírek ukrytých ve ztichlém usínajícím lese...

jen tak

22. srpna 2010 v 12:33 | Vítr

                                 Ahoj , někdy mám potřebu, sednout ke kompu a něco napsat. Není vlastně ani důležité co, nebo komu, nebo aby to psaní mělo nějaký reálný důvod. Prostě jen cítím potřebu psát.  A tak sednu ke klávesnici a píši a píší a ťukám a ťukám.... a většinou je z toho jen pěkný blábol o ničen a tak ho raději smaži a začnu znovu. Musím říci, že se stejným výsledkem. Tak končí jako předešlý nic neříkající výtvor. A to se může opakovat i několikrát po sobě, prostě než se té vlezlé potřeby "se vypsat" zbavím, nebo dokud mne nezačnou bolet bříška prstů... pak mám pocit, že jsem pro své psavství udělal dost a jdu spokojeně po jiné práci!
                                  Mno teď se asi divíte, co že jsem tímto výtvorem vlastně chtěl říci. Asi nejspíš nic, asi je to opět jen uspokojovací pokus pro mou psací potřebu. Ale tentokráte jej nesmaži a nechám si ho jako ukázku křížence nudy s potřebou někomu něco zdělit :-))) .

52 pohádek

2. srpna 2010 v 18:01 | Vítr
víla

 ... a věděli jste, že jednou za týden je vlastně dvaapadesát dnů v roce? Padesát dva dnů štěstí a lásky a něhy, padesát dva dnů kdy se vše špatné ztratí a zmizí a zůstává jen čisté štěstí. Je to tak moc a nebo mám chtít víc? Jsem moc rád, alespoň za těch padesát dva dnů, kdy se čas jakoby kouzlem zpomalí a než příde půlnoc a kočár se změní v dýni, tak žiju sen...nebo sním pohádku...

Těsto... :-))

17. července 2010 v 9:12 | Vítr

                                                             Dnes jsem dostal za "úkol" zadělat kynuté těsto na meruňkové knedlíky. Mouka, mléko, vejce, droždí a tak dále...holky budou vědět. Jen s tou vařečkou je to dost nešikovné. Tak si umeju ruce a pustím se do toho. Povídám si  se ženou a pomalu nořím ruku do té směsi. Propracovávám těsto a vnímám jak hutní a vláční a přestává se mi lepit na dlaně a cítím jak se mi boří prsty do hebkých hlubin. Pomalu mi myšlenky ujíždí do stracena. Ten pohyb dlaní a prsty mi něco připomíná, je tak důvěrně známý a vláčný... To těsto je tak měké a a přilnavé jako...tolik mi to připomíná.... bože já se snad mazlím s těstem, zvednu oči, protože je tu najednou podezřelé ticho a koukám jak se na mne žena tiše usmívá. Pak cítím jak se červenám a vidím stejnou červeň v její tváři... usměji se a pomalu odkládám mísu s hotovým těstem...

30.6.2010 Figi pro radost

30. června 2010 v 14:38 | Vítr


                                    Šťastlivec ten, jenž dokáže rozehnati chmury a vnést jiskřivé letní slunce do tvé duše... netaj to před ním dlouho bojovná kovářko!
 
 

Reklama