Téma týdne

Nikdy...

21. června 2017 v 21:35 | Vítr
Nikdy...
Asi, si většina lidí uvědomuje, že jsou v životě chvíle, jež by se daly nazvat křižovatkami.
Okamžiky velkých, ale i malých rozhodnutí, jež mění dosavadní směr běhu jejich života. Někdy víme, že se takový okamžik blíží a někdy, si tuto důležitost dané chvíle uvědomíme, až s odstupem času.
A zrovna takovou křižovatku mám za sebou. Jednu z těch větších. Křižovatku, kterou jsem si moc dobře uvědomoval a na které, bylo mé rozhodování značně složité. Dostal jsem se ve svém životě do okamžiku, kdy jsem se musel rozhodnout, zda se vzdám něčeho, pro mou další existenci velmi důležitého. Něčeho tak zásadního, že mi představa změny, až brala dech.
Byl sem k tomu rozhodování vlastně donucen. Proti své vůli, sem učinil několik opatření, která navenek zajistí zdání změny. Budu se muset na oko vzdát něčeho, co mi bylo roky velmi přirozené a co mne drželo v naději. Pomáhalo mi přečkat mnohé těžkosti a úskalí života. A činilo mi ne li přímo potěšení, tak alespoň tichou, hřejivou radost.
Jak jsem psal, vzdal sem se, ale jen na oko. Abych zabránil mnohem větším a trvalejším ztrátám. Ale Ve skutečnosti je to trochu jinak. Nic sem nevzdal. Neustoupím ani o krok z toho, co sem si kdysi vysnil a budu se dál připravovat na vše, co mi budoucnost může přinést.
Vím, je to možná pošetilé,ale kdo ví, co se může stát, třeba to není bláznovství a třeba se stana zázrak. Protože to je asi jediné, v co mi zbývá doufat. Ale jak říkám, uvnitř jsem se nevzdal a nikdy se nevzdám. Nikdy.
To je totiž mé právo...nevzdávat se svých snů.

6.6.2017 19:57

6. června 2017 v 20:03 | Vítr
Ahoj princezničko.
Dnes je zvláštní den. Po třech letech, jsem vzal do ruky foťák a trochu si hrál. Vlastně jsem ho prohlédl již v pátek a zjistil, že je baterie po smrti a tak jsem ihned obědnal novou a dnes ji dovezli.Tak jsem ji nabil a vyrazil k řece ozkoušet. Mám pocit, že fotí skvěle. Ještě jsem se na fotky pořádně nedíval, ale mám "ten pocit", že to dopadlo dobře. Zítra si k tomu sednu a projdu vše, co jsem dnes nafotil a pak se ukáže, co ve mě ještě zbylo...

Chvilka před usnutím

3. května 2017 v 20:29 | Vítr
Vydržte, musím si to trochu promyslet...
Tak že, chvilka pro sebe? Tak těch moc nemám.
Práce a rodina, mi zabýrají všechan čas a tak mi ze soukromí zbývá, vlastně jen ten spánek.
Usínám najpozději z celé rodiny a tak uléhám, za úplného ticha.
Zavřu oči a v té chvíli jsem úplně sám. Nebo tam, kde si přeji být, nebo s někým, s kým si přeji být. Ano,je v mém životě bytost,kterou horoucně miluji, ale nemohu s ní být. Bylo mi vysvětleno, že to prostě nejde. Má své důvody já je z lásky k ní respektuji. Vždyť co může zamilovaný člověk udělat více pro toho jenž miluje, nežli mu dát svobodu, možnost volby... A respektovat rozhodnutí toho druhého. A tak jsem to udělal. Miluji jí a nechal jsem ji jít za štěstím a sny co měla.
A tak mi na ni zbyly jen tyhle chvilky před spaním. Pomalu jsem si v nich stvořil malý svět, kde sní mohu být šťastný. Moje soukromé chvilky...
Když o tom tak přemýšlím,tak vlastně ani tyhle chvilky nejsou jen pro mne, tudíž musím přiznat, že nemám žádné "chvilky pro sebe."

Staré zvyky mizí.

6. listopadu 2014 v 10:04 | Vítr


Jsem starý.
Podle vlastních dětí, jsem něco jako dinosaurus.
Je tedy zřejmé, že mám mnoho zvyků, jež by se daly nazvat starými.
Rozhlížím se po světě a vzpomínám. Je to vlastně pravda, dodržuji spousty věcí, co mne naučili rodiče a prarodiče. A je jich též dost, co již nedodržuji a přesto, si je pamatuji. A ve chvílích, kdy si to okolnosti vyžádají, je opráším a použiji.
Pokoušel jsem se jich co nejvíce předat svým dětem. Víte, aby je zase ony předali dál, aby se to, co považuji za správné a dobré, jen tak neztratilo. Aby to posloužilo dalšímu pokolení, ke snadnějšímu životu. K jeho pochopení a správnému prožití. Aby měli jistotu, kam v životě patří, jaká jsou jejich práva a také povinnosti. K určení toho, co je a není správné a zda "hodnoty" nadcházející doby, jsou opravdu hodnoty a ne špína...Teď si možná říkáte, jak mohu vědět, že to, co se v podobě zvyků, tradic a obyčejů snažím předat dál, je to správné.
Moment...
Přemýšlím, jak to nejlépe vysvětlit...
Mno, asi tak: Počítám, že málo kdo, by nesouhlasil s tím, že naše společnost není zdravá. (Nemyslím kašel a rýmu.) Je očividné, že trpí mnoha neduhy tak zvané "moderní doby". Nehodlám je zde všechny vypisovat a polemizovat o nich. Jistě si mnohý z Vás sám uvědomuje, že je to pravda a sám kolem sebe vidí, jak mnoho lidí žije. Potkávám vrstevníky svých dětí a vidím často bezradnost. Bezradnost nad tím, jak si v dnešním světě počínat. Hodně lidí by chtělo žít tak, aby se nemuseli stydět, když se po svém životě ohlédnou. Sám ten pocit znám a úzkostlivě se snažím držet těch tradic a zvyků, co mi naštěstí, byly předány. Jen... jen mne trochu rmoutí to, jak občas některé z mých dětí přijde a ptá se, proč že jsem jim vštěpoval to a to a proč s tím ve svém okolí, sklízí (sem tam), nepochopení a posměch.
Jsou chvíle, kdy si nejsem jistý, zda bylo v pořádku, učit je svým starám zvykům. Zvykům jejich a mých předků...
Pak si ale vzpomenu, co byli všichni ti lidé zač. Jak žili a jaké na ně mají jejich potomci vzpomínky a uklidním se. Říkám pak v takových chvílích: "Jen se nebojte, však přijde čas a vy budete vědět k čemu jsou vám ty předané zvyky dobré. Jen se jich držte. Je to naše dědictví, které nám nikdo nemůže vzít."
Tedy, pokud to sami nedovolíme...

Vaše realita...

4. září 2014 v 0:22 | Vítr
Wikipedie : Skutečnost nebo též realita je vše co (skutečně) existuje...na rozdíl od pouhých domněnek, představ, iluzí,plánů, přání, možností, atd.
Pěkné, výstižné, ale...mám otázku.
Co, skutečně existuje?
Dalo by se celkem logicky odpovědět, přeci to co skutečně vidíme, cítíme, na co si můžeme sáhnout, ochutnat to...
Tedy je realita to hmotné? Viditelné? Ohmatatelné, či zvážitelné...
Omlouvám se, ale to by se dalo vykládat tak, že to co je za rohem, již reálné není. Tak že musím předpokládat, že součástí toho, co nazýváme realitou, jsou i věci předpokládatelné. Ale to již jaksi odporuje oné výše uvedené definici. Tak že, jak to tedy ve skutečnosti je? Přeci, to co já očekávám za rohem, je jen moje domněnka, představa, možnost...
Vzniká tu opět další zajímavý problém. Tedy, pokud tu definici reality budeme brát jako správnou. Předně, z výše uvedeného vyplývá, že realita má pevné hranice. Dále, že tato hranice prochází přesně tím místem, kam dohlédneme (ostatní je jen předpoklad toho, že tam co nevidíme, realita dál pokračuje). Ale předpoklad, podle definice reality znamená, že tam prostě realita není! Realita se tudíž zdá, jako dost omezený prostor kolem rozhlížející se osoby. Zajímavé, že? Ale pojďme dál...
Co se stane, když dva lidé budou hledět stejným směrem? Budou jejich reality splývat? Teoreticky by měly, ale... Vždyť přeci každý člověk může stejnou věc vnímat jinak a kdo z těch dvou lidí, vidí realitu a kdo se jen domnívá, že ji vidí? A pokud tomu tak je a jeden vidí realitu a druhý se tak jenom domnívá, tak je to opravdu realita?? Vždyť ten, co vidí realitu, vlastně vidí předpoklad reality toho druhého!
Ano, souhlasím. Tohle již zavání šílenstvím... nebo filosofií. Mno, předpokládejme, že jsem filosof a ne šílenec...
Vlastně, pokud to řeknu takto, pak opět překračuji hranici reality. Začíná to být poněkud zamotané. A nebo, je to vše trochu jinak.
Co když (jen předpoklad), co když žádná reálná realita není? Co když je svět opravdu takový, jaký ho vnímají blázni, snílci a malé děti? Co když je nám představa toho co je a co není reálné, vnucována již od narození? Co když tu hranici reality máme jen sami v sobě? Co když je svět daleko větší a pestřejší a co když, se prostě jen komusi, kdysi, daleko lépe vládlo lidem uzavřeným ve vlastím, malém vězení reality. A co když bereme vlastním dětem tu pravou krásu světa jen ze setrvačnosti a podvědomého strachu z něčeho, co by nás mohlo potkat za tou naší tak pěkně definovanou a bezpečnou hranicí reality? Zamyslete se. A až vám někdy nějaké sotva mluvící dítě řekne, s prstíkem zapíchnutým do modré oblohy : "podívej, támhle letí drak!" Tak se pozorně podívejte a řekněte: "ano vidím ho". A pokuste se na chvíli nevidět to, co vám vaše naučená forma myšlení povoluje vidět, v té vaší skořápce reality. Na chvilku si představte, že žádná realita, tak jak jste na ni zvyklí, neexistuje... Pokusíte se? Ano? Pak je v celku reálné, že se možná, jednou potkáme...

Uvězněn...

26. července 2014 v 1:38 | Vítr
Mým vězněm, je poutník.
Mým vězněm, je poutník a básník a snílek.
V tom těle, co si říká "já".
V tom omšelém, nemohoucím a zpustlém těle, jsou vězněni všichni ti, kterými jsem kdysi býval...
Ačkoliv... sem tam, se podaří spojit jejich síly a skrze bolavé prsty a oprýskanou klávesnici, pokouší se, poslat do této pustiny vzkaz... :
"Jsme tady! Přes pouta smutku a stěny beznaděje. Skrze slábnoucí zrak. mluvíme k temnotě noci.
Slyšíš, Ty jenž jsi ve svých snech běhala s vlčími bratry a říkala si sestra stromů...
Slyšíš, Ty jenž jsi se nazývala Ztracená...
A další náhodní, noční tuláci, ještě jsem tady... nebo to, co z kdysi hrdého snílka zbývá...

Láska

28. ledna 2014 v 0:15 | Vítr
Je to již dlouho, co jsem toto napsal, ale snad to nevadí...


Třpytivý šíp proťal vzduch a zabořil se do jejího srdce. Dívka se lehce zadrhla v půli slova a svět v jejích očích, získal jasnější barvy.
Starý amor, sedící v nedaleké koruně stromu, si pochvalně mlaskl. Zaučoval nováčka do svého řemesla a tiše si říkal, že tentokráte je to vynikající střelec. Nevyplýtval zatím jediný ze třpytivých šípů. Všechny našli předem určená, lidská srdce.
Dnes byl poslední den výcviku mladého amora a starý se mu chystal zdělit jedno z největších tajemství vesmíru. Zdělit tajemství a sním předat obrovskou odpovědnost. Věděl jak bude zmatený, až mu to tajemství poví. Už po tisíc let říkal nováčkům v poslední den výcviku, o tomto tajemství a doposud nepotkal jediného, který by se s tím netrápil. Až tento vypadal, že tajemství unese a pochopí. A starý amor si konečně odpočine.
Povzdech si. Pak se ale zarazil, "počkám zda se zeptá" pomyslel si starý amor a pozoroval dychtivý výraz mladého.
Te již měl založený šíp a prsty se mu nadšením chvěly na tětivě luku. Kůži na pažích měl napjatou pod mohutnými svaly a přebíhali mu po ní jemné záškuby, jako na kůži mladého, divokostí nabitého hřebce. Nakonec to mladý amor nevydržel a zeptal se.
"Teď toho muže co s dívkou hovoří a zasněně jí hledí do očí?"
Starý se usmál a v duchu mladého pochválil. Vážně je dobrý, všiml si že tomu muži něco neobvyklého vyzařuje z očí. Jen nemá ještě dost zkušeností, aby poznal hlubokou bolest. Pak položil na rameno mladého amora dlaň a pravil mu.
"Skloň svůj luk a povol tětivu, již nebudeme střílet."
Mladý udiveně uposlech.
Bylo vidět, jak se v něm mísí pocit odpovědnosti a nevůle se zvědavostí. Nakonec promluvil ke svému učiteli.
"Vždy jste mne upozorňoval na to, že když dvě srdce co cítí jistou náklonnost dosáhnou dost blízko k sobě tak mám střelit svým šípem, nejprve jedno a potom i druhé a probudit v nich plamen lásky. Také jste mne učil, že pokud se mi nepovede střelit i druhé srdce, bude se to první trápit marnou láskou a tak je třeba dohledat uniklého partnera a chybu napravit. A teď mi říkáte, že jsem probudil lásku v srdci něžné dívky a do mužova srdce ji zanést nemám? Vždyť to byly jeho oči do kterých se dívala, když ji zasáhl můj šíp! To nesmím dovolit! Tak spanilá a ušlechtilá dívka má poznat tu nejkrutější bolest neopětované lásky? Proč? Proč jste tak krutý?"
Mladý amor doslova hořel spravedlivým hněvem a opět se pokusil natáhnout luk. Starý se smutně usmál.
"Počkej, vysvětlím ti to. Je to součást zkoušky. A také je tu jisté odvěké tajemství, které je s tím spojeno a které musíš znát."
Pohlédl opět k páru mladých lidí pod stromem.
Dívka klopila své předlouhé řasy a lehce se rděla. Muž se díval zasněným pohledem, ale zkušené amorovo oko vidělo, že ten pohled směřuje do mužových snů a minulosti. To co dívka považovala za projev citů k ní samé, byl pouze projev přátelské náklonnosti, od mala vštěpovaná úcta k ženám a galantnost.
Amor se otočil zase ke svému žáku.
"Dobře se dívej a uč. Pozoruj toho muže a sleduj barvu jeho srdce. Sleduj příznaky a barvy citů co z něj prýští.To co vidíš je také láska."
Mladý amor se zahleděl a ve své neobvyklé bystrosti si všiml, co se mu snaží jeho učitel ukázat. Ano, již vidí rozdíly, i společné znaky jež ho zmátly. Tak proto si myslel, že Ti dva k sobě patří.
Polila jej hrůza. Co to provedl? Nechal tu chudinku, aby se zamilovala do... zarazil se, do čeho vlastně? Co je to za podivnost v mužově srdci? Tolik síly a energie. A přeci to nevypadalo jako láska. Aspoň ne taková jakou mu doposavad jeho učitel ukazoval.
"Co je to? Co to má ve svém srdci? Tu barvu neznám."
Zeptal se mladý amor. Starý se usmál.
"Lásku. Samozřejmě také lásku. Co jiného. Jenže k někomu jinému."
Mladý mu skočil do řeči.
"Ale to bych poznal podle barvy a záře a jiného světla kolem jeho srdce!"
Starý zakroutil hlavou nad nedočkavostí mládí.
"Ale je to přese všechno láska. A troufám si říci, že asi nejsilnější ze všech druhů lásky. Její hlubokost se dá jen velmi těžko měřit a její bolest také."
Mladý si poposedl.
"Bolest?"
"Jistě," odvětil starý "bolest. Je to totiž láska neopětovaná. Láska co ten postižený cítí k jiné osobě, která ho prostě nemiluje. Důvody bývají různé. Třeba opět láska k jiné osobě. Tato dívka bude na vždy milovat toho to muže a on bude na vždy milovat zcela jinou ženu a oba budou na vždy trpět a snít a nesmyslně čekat. Stane se, že si možná každý najde někoho s kým bude žít a bude si myslet, že ho miluje. Ale někde uvnitř, tam dole v těch největších hlubinách to bude ukryto, ten nenaplněný cit, ta marná láska. A ve chvílích smutku či slabosti, se ozve. Bude stačit třeba jen padající list ze stromu a připomene jeho srdci okamžik, kdy byl šťasten."
Mladý amor se třásl hrůzou po celém těle.
"Tak to jsem spáchal ten nejtěžší zločin. Nemohu být amorem a nést takovou odpovědnost po této věrolomné chybě!"
Po tvářích mu začali kanout slzy. Starý amor se podíval ke slunci.
"Netrap se tím, zkoušku jsi již dávno složil. Jsi přijat a dnes je vlastně první den tvé služby. Napadlo tě někdy jak to funguje?"
Řekl a ukázal vzhůru. Mladý zmateně vzhlédl.
"Jak funguje co?"nechápal.
"Přeci hvězdy, planety, déšť, bůh, mi, naše šípy. To jak funguje. Prostě vesmír. Napadlo tě to někdy?"
Mladý amor se cítil zaskočen. Proč jej starý dál zkouší, když prý zkoušky již udělal? Přes to z úcty ke svému učiteli odpověděl.
"Ne nepřemýšlel sem o tom. Ale myslím, že právě bůh to vše řídí. To on dává vesmíru směr a tvar."
Starý se zatvářil nespokojeně a s naléhavostí v hlase se ptal dál.
"Jistě to je všechno pravda, ale jak to funguje. Jak! Jaký to má pohon? Co je ta nesmírná síla co se vším hýbe? Co dává bohu možnost to vše řídit."
Mladý se usmál.
"To je přeci jednoduché, přeci láska!"
Na jeho tváři se rozlil vítězný úsměv. Byl pyšný jak to tomu starci ukázal. Ten si odkašlal.
"Myslíš? Ale říkal sem ti, že láska se živí láskou. Pokud chce někdo, aby mu náš dar vzkvétal a sílil, tak jej musí přiživovat láska jeho partnera. A pokud to tak je, tak co zbude na fungování a běh vesmíru? Co dá zpěv do hrdel slavíků a lesk barvám duhy? Láska žije z lásky a tím ji také stravuji. Vím, a zase vytváří, ale jen pro to aby byla opět použita jako pokrm pro druhou polovinu té samé lásky a tak to jde pořád dokola. Dokud lidé nezemřou a nebo dokud jeden z nich nepřestane tu druhou polovinu lásky živit svou láskou. Ta druhá pak jen dává a dává a nakonec vysílením zhyne."
Mladý amor se začínal nudit. Proč jej obtěžuje ten staroch obecnými poučkami, které se učil na počátku výcviku? Starý amor ignoroval mladého znuděný výraz a pokračoval.
"Tak že tento druh lásky vesmír nepohání, že? Neměl by na to sílu. Nemohl by dát dost energie do pučícího listí ani dost vůle pramínkům vody, aby prorazili skálu a vytryskly vesele na svět."
Mladý amor zpozorněl, tohle byla pravda.
"Tak co tedy zbývá?" Ptal se dál starý.
Mladý pohlédl k páru pod stromem a údivem mu poklesla čelist.
"Neopětovaná láska? To je ta síla? To není možné! To je strašně nespolehlivé. Co když budeš vynikající učitel a já geniální žák? To se pak vesmír musí zákonitě nedostatkem tohoto druhu lásky zastavit! To přeci nejde, to by byl konec všeho. Jen smrt je nehybná a tedy pokud by se vše zastavilo, tak by musel zákonitě přijít konec světa i vesmíru...i nás!!"
Mladý amor byl vyděšený a do mysli se mu vkrádal podivná myšlenka. Byla tak v rozporu se vším co znal a co ho doposavad učily, že jí zase zapudil na okraj mysli. Starý amor se rozhlédl po světě.
"Ano jsi opravdu bystrý a věřím, že už ti dochází pravý smysl naší práce. Vidím, že se tomu ještě pořád zdráháš uvěřit, ale je to tak. To je to největší z vesmírných tajemství. To palivo všehomíra a jiskra božskosti co hýbe světem. Je to nenaplněná a neopětovaná láska. Bez její hloubky a nezměrné touhy, bez té energie jež prýští ze zraněných srdcí by tento vesmír nemohl přežít. Nenarostlo by jediné stéblo trávy, jediný, růžový, okvětní lístek. Nezaleskla by se kapka rosy v slunečním paprsku. Celý svět by postupně ztratil své jásavé barvy a sladké ovoce by pozbylo své chuti. Vůně by se vytratily do neznáma a světlo hvězd by zesláblo a zmizelo na dobro. Svět nedokáže přežít bez bolesti ztrápených milenců, bez bolesti z odloučení nebo neopětování citů. Vždyť jaká touha je mocnější, nežli touha ženoucí básníky na křídlech bolesti až ke hvězdám? Co je silnější nežli touha po srdci druhého člověka? A kam jde podle tebe mladý amore tahle láska? Teď to již chápeš. Vidím to na tvé tváři i na tvých očích. Dnes jsi doopravdy dospěl. Dnes ti byl předán úkol. Od dnešního dne ty, musíš hnát a krmit to soukolí vesmíru. Ode dneška je tvým úkolem hledat ten nejryzejší cit a svými šípy jej směrovat do náruče marnosti, smutku a bolesti. Od teď jsi ty ten kdo určí kdy zanikne tento svět, ten jenž drží ve svých dlaních lidská srdce a určuje kolik jich musí nechat šťastných a kolik jich zranit na vždy. Já dnes odcházím na odpočinek. Až za tisíc let, budeš učit svého nástupce, tak mu nezapomeň říci o tomto tajemství."
Mladý amor seděl nešťastný na stromě a pozoroval muže s dívkou pod sebou. Pak pohlédl na starého amora a s poslední nadějí v hlase se zeptal.
"To opravdu nemají naději? Jsou to přeci lidé, ti se vzpírají osudu. Je to jejich přirozenost."
Starý spatřil bolest ve tváři mladého amora a slitoval se nad jeho zoufalstvím.
"Víš, jednou nebo dvakrát jsem to za těch tisíc let spatřil. Potkala se taková dvě marně milující srdce a podařilo se jim najít nepatrnou cestičku k sobě. Vlastně nikdy úplně nezmizela touha po nenaplněné lásce, ale dokázali většinu své bolesti předat tomu druhému, nakrmili svá po lásce prahnoucí srdce vzájemně svou bolestí a zvítězili nad svým smutkem. Ano párkrát sem to zažil....
A víš co? Ptákům pak na čas života těch milenců, přibylo pár líbezných tónů do jejich písní a duze jemná stříbřitá krajka.
Na starých obrazech ji můžeš spatřit do dnes....

Vztahy...

16. prosince 2013 v 23:09 | Vítr
Mno, vztahy... vydržte, přemýšlím, jak začít.
Nebo, kdy.
Je toho dost, co by se tímto slůvkem dalo označit, ale jako první jsem pomyslel na takové ty partnerské vztahy. Myslím tím chození, lásku, milence a ...prostě tyhle vztahy. Chápete?
Snažím se vzpomenout, kdy to vlastně začlo.
Je to tak neskutečně dávno...první vzpomínky, je to někdy... bohové, tři a třicet let!
Neskutečné, je to tak, bylo to ve třetí třídě základní školy. A jmenovala se Eva.
Moment...
Matějíčková, Eva Matějíčková. Byla zima, když jsem si uvědomil, že je mi při povídání sní podstatně lépe, nežli s jinými.
Fascinovaly mne její tmavé vlasy a červený, huňatý kožíšek co nosila. Tenkrát mi připadal jako liščí (po letech mi bylo jasné, že byl umělý) a pořád mne lákala představa, jak musí být hebký.
To jsou vlastně jediné útržky vzpomínek co vylovím. A snad mi dala prstýnek. A pak se odstěhovala. Nebo to byla nějaká z těch dalších, dětských lásek? Již nevím, ale tahle byla asi první.
Mno, nakonec jich bylo víc. Postupem let myslím. Někdy to stálo za to a někdy... škoda slov.
Tyhle věci mne budou provázet asi již na vždy.... Mno, tedy myslím na moje "na vždy". Prostě co tu budu.
Dnes jsem také ve vztahu.
Chápejte, člověk nějak nevydrží být sám.
Kolik lidí asi žije s někým jen pro to, že nedokáže být sám... Hmm, zajímavá myšlenka. Vždyť si to představte, člověk usíná sám a vstává sám a když se vrací z práce (či školy) ví, že doma jej nikdo nečeká. Jen pustina vlastní postele. Brrrr.
Nakonec se na něj kdosi hezky usměje a takový samoty se bojící jedinec, chytající se toho úsměvu jako záchranného pásu, končí u rozvodového soudu, divíce se, kde že mu ten jeho vztah ztroskotal.
Jasně, je to extrém... nebo ne?
A já? Mno tak to bych raději nechal být.
Proč?? Mno jak bych to jen ... jistě že jsem ve vztahu, copak jsem to tu někde již nepsal?
Jak zdali jsem spokojený? To si pište, že jsem spokojený, proč bych jako neměl být?
Žena je na mne hodná a děti mi dělají radost a i přes svůj věk, jsem v poslední době opět v celku zdráv.
Co? Jako že uhýbám otázce? Sakra tak mi tedy přesně popište, co že si pod tím slovem vztah představujete vy!!
Již jsem řekl, já jsem v celku spokojený.
I když...
Víte, je tu jedna vzpomínka. Malá jiskřička, která by tu být neměla.
Ale vzpomínce se přeci nedá říkat vztah...nebo ano?

Praha

8. října 2013 v 1:42 | Vítr

Praha....
Říkám o ní, že je to moje město.
Kráčím ulicemi přeplněnými lidmi a vzpomínám na léta, kdy v nich nebyla ani noha. Vzpomínám na sluncem rozpálenou dlažbu v křivolakých uličkách a na absolutní ticho, co mne chvílemi až děsilo.
Bývalo to povětšinou uprostřed prázdnin, kdy jsem z jedné okrajové čtvrti utíkal na zapřenou dolu do Města. Ano, tak Praze říkávalo mnoho mých tehdejších přátel a známých. Město s velkým em. Město jako název.
Stejně jako jsme říkávali na místo Karlův most, Kamenný most. A nebo jen Most.
Bylo toho mnohem více. Jak názvů, tak všelijakých tajemství a úžasných zákoutí. Míst, kam vstupovali opravdu jen místní a potom pár zvědavých kluků, s duší objevitele.... třeba jako jsem byl já....
Dnes je již skoro všechno pryč. Dnes již sotva kdo uvěří, že jsem na Havelském trhu otevřel jeden z domovních průchodů a doslova po přímce došel skrze domy a dvorky až na nábřeží Vltavy. A pokud se před někým zmíním o tom, že se tahle již tak dobrodružná cesta dala podniknout i skrze sklepení těch starých domů, tak se jen shovívavě usmívá a myslí si něco o lhářích. Ale klidně mi věřte. Stará Praha měla pod sebou ještě jednu spleť ulic a uliček. Spousty propojených sklepů a chodeb a pokud řeknu, že některé vedli i pod Vltavou, tak mi jisto jistě neuvěříte ani vy...
A dnes? Když vzpomenu na Prahu....
Bože, těch vzpomínek. Mnoho z nich je krásných a mnoho jich je k pláči...
Prostě ze života.
Již spoustu let v Praze nebydlím, ale velmi často tam zajíždí a mám tam i mnoho přátel a neumím si svůj život, bez těch návštěv představit.
A navíc... nechal jsem tam kus svého srdce... tam na té sluncem rozpálené, zaprášené dlažbě...
Víte, tu prastarou Prahu mám prochozenou ze všech stran a tak sem tam, dělám zájemcům něco jako průvodce. Ale nemyslete si, netahám je po takových těch notoricky známých místech, to ne. Vodím je tam, kde je pořád ještě cítit, že Praha byla plná kouzel a podivných bytostí. Vodím je na návštěvy k vodníkům a skřítkům a do míst, která pamatují Golema. A pokud je bolí srdce, tak s nimi do pozdních, nočních hodin chodím kolem mosteckých věží. A čekám pak, kdy potkají jednoho bělavého koně...je to taková milá a ne moc známá pověst... ten kůň totiž chodí úplně tiše a když potká někoho z bolavým srdcem, tak mu opatrně položí tlamu na rameno a tomu člověku se na chvíli uleví. Koník mu pomůže nabrat nových sil, to aby ten člověk unesl lépe své trápení....
Není to tak dlouho, co jsem se těmi ulicemi procházel, nepopsatelně šťasten s jednou... ale ne, na tom nezáleží... bylo to jako sen. A ten je již pryč. Dnes mám již jen ty vzpomínky a touhu jít do těch setmělých uliček a v šustotu spadaného, zlatavého listí, naslouchat, zda se neblíží tichý klapot koňských kopyt....

Poslední povodeň

4. června 2013 v 13:02 | Vítr


Toho dne, jsem stál na břehu malé, horské říčky.
Již několik dní pršelo a tak její koryto bylo plné bouřící, kalné vody. Kdysi mírně bublající horská bystřina, se pomalu proměnila v divoký, nevyzpytatelný proud. Znám to údolí desítky let, ale tohle jsem zde zažil poprvé.
Jak se bahnem zakalená voda počala vylévat z těsného koryta, ustupoval jsem stále víš po horském úbočí.
A pak jsem si ho všiml. Stál kousek dál po proudu. Vzpínající se vodě chybělo již jen pár centimetrů, ale on stál nehnutě a hleděl hrdě kamsi k hřebenům hor. Pozoroval jsem, jak ho první vlnky začínají obtékat. Ale ani to sním nehlo.Hrdost a síla, co z něj vyzařovala, byla ohromující.
Pojednou jsem pocítil mokro v botách a letmý pohled mne ujistil, že rozlitá voda dosáhla až ke mě. Nevím co mne donutilo te fakt ignorovat. Prostě jsem se opřel o skalku za mnou a dál pozoroval bouřící živel.
A jeho...
Déšť zhoustl a voda kolem nás zběsile řvala. V proudu se valila spousta kmenů a sem tam i nějaké mrtvé zvíře. Voda mi dosahovala po kolen, ale on stál dál nehnutě na původním břehu. Pozoroval jsem jeho zoufalý, tichý boj s řekou, jež mu byla po celý jeho život domovem a dávala mu pít. Těď za té děsivé povodně, se jej snažila zabít.
Všiml jsem si, jak se mu jeho mohutná hlava začíná mírně chvět. Proud se mi snažil podtrhnout nohy a do jeho boku s hlasitým třesknutím prudce narazil mohutný kmen.
Tehdy poprvé zasténal.
Zoufale jsem si přál nějak mu pomoci, zastavit to kruté divadlo, co se mi odehrávalo před očima. Nakonec jsem byl rád, že se držím na nohou sám. Zatínajíce prsty do chladné, mokré skály, jsem nemohl odtrhnout oči od toho boje.
I přez obrovský rachot a hukot bouřící vody, jsem to zaslechl. Jako by něco prasklo.
Pak opět zasténal a malounko se naklonil na bok.
Déšť ještě zhoustl a bylo slyšet, jak se z údolí nad námi žene další vlna vířícího bahna a kamení.
Vtom sebou trhnul a tiše se položil na bok. Ještě vidím na okamžik, k nebi vztyčené kořeny a voda jej pohltila.
Roztřásl jsem se zimou a uvědomil si, že mám vodu již k pasu. Řev blížící se vlny, mne probral. Vyšplhal jsem po skalních výstupcích pár metrů nad údolí a vydal se k silnici.
Déšť stékající mi po tvářích chvílemi chutnal slaně...měl jsem to místo rád, již od dětství.
I ten staletý strom.

Advent...

14. prosince 2012 v 13:58 | Vítr


O nočních tvorech, nebo chcete li "Nočních tvorech", je každopádně lepší psát za světla.
Znám lidi, co by se nad takovou úvahou jen opovržlivě ušklíbli a pár méně slušných, by si i poklepalo na čelo.
Mno, ale on je zase čas adventu a ačkoliv si o sobě myslím, že jsem v celku duševně zdráv, mívám touto dobou, několik návštěv.
Není to nic pravidelného, jen sem do mé maličké dílny zabloudí pár podivných, zákazníků.
Říkáte si, co může být podivného na zákaznících? A co že mají společného s nočními tvory?
Abych vše poněkud uvedl na pravou míru, celkem pravidelně mi sem chodí pár podivínů i přez den. Potřebují opravit uvolněný podpatek, nebo zašít natržený kabát, či udělat nějaké nové pouzdro. Jsou kolikrát velmi nezvyklí, ale jsou to stoprocentně lidé.
Mno a tím se dostáváme k jádru mého vyprávění. Ti, o nichž jsem se vám rozhodl napsat, mi až zase tolik lidští nepřipadají... ne že bych měl někdy odvahu, se jich ptát...
Přicházejí již spoustu let (nejsem nejmladší víte), docela je již poznávám. Jsou tací, co přídou každým rokem. A je tu pár, co vídám jen jednou za dva-tři roky a bylo jich i několik, co sem zabloudili a vícekrát jsem je neviděl.
Jedno však mají společné. Jsou zarputile mlčenliví, halí se do svých více, či méně odraných plášťů a povětšinou, když se mají posadit a čekat, až budu s prací hotov, si vyberou koutek s nejmenším množstvím světla. Jako by jim vadilo, že se na ně dívám.
Zvykl jsem si na jejich kapuce a klobouky, halící jejich tváře i na neochotu o čemkoliv mluvit. Je to vlastně lepší, mám práci o to dříve hotovou a oni o to rychleji opouštějí můj dům. Musím říci, že z některých vážně nemívám dobrý pocit. A když vytahují na opravu nejrůznější pouzdra na zbraně a vidím ten arzenál, jaký ukrývají ve svých šatech... dnes se již nedivím, ale pořád mne tak lehce mrazí.
Apropo, jejich šaty.
To oblečení nikdy za moc nestojí. Všiml jsem si, že mají ti mí, podivní zákazníci, ve zvyku nosit věc tak dlouho, dokud jde opravovat. Když si s tím nevím rady už ani já, tak si teprve pořídí novou. Ale po takovém zjištění, vždy cítím velkou nelibost, z jejich strany.(Mezi námi, mne to také netěší, jelikož za každou maličkost, platí při svém vzhledu opravdu královsky.)
To bylo tedy jejich oblečení. Jak jsem řekl, nic moc. Za to ty zbraně o kterých jsem již mluvil! Nevím co vlastně s nimi dělají. Zda cosi loví, či jsou to jen blázni, co si ozbrojeni připadají v bezpečí, fakt nevím, neptal jsem se. Ale musím říci, že jsem lepší práce neviděl!
Potřebují je sem tam opravit, vyměnit střenku na noži, či pažbičku na revolveru. Často přešít natržený závěs a vyjímečně udělat celé nové pouzdro (jak jsem řekl, neradi nové věci, ale když doslouží...).
Několika z nich, i na zakázku občas nějako věcičku vyrobím. Malé dýky, boxery a když je třeba, roztopím malou výheň a odleji pár kulí. Materiály jsem se naučil schánět všelijak. Plánků a nákresů s podivnými rytinami a obrazci na "ozdobení" těch věciček, mám již plný šuplík starého stolu v dílně. Na policích se mi mezi různými hřebíky, nýtky a nářadím, hromadí sáčky a plechovky s nejroztodivnějšími drobnostmi.
Kousky různých kovů, lesklé krystaly křišťálu i barevné kousky jiných kamenů. Kůže z hada a nejrůznější zuby a drápy. Peří všemožné havěti a kůstky, kosti a kousky paroží. Všelijaké smradlavé vodičky a kyseliny, na barvení a leptání kovů a skla. Prášky na žíhání a leštící kameny a brusné pasty. Sušené rostliny a houby...
Je toho mnoho, co potřebují ti moji noční zákazníci.
Poslední dobou mne napadá, že sem tam příjdou i z vyloženou hloupostí, s opravou něčeho, co to vlastně ani opravu nepotřebuje. Zalezou si do svého oblíbeného kouta a tiše usrkávají silnou, černou kávu, co jim vždy bez ptaní donesu. A také buchtou nikdy nepohrdnou. Kolikrát mám podezření, že si jimi vycpávají svoje kapsy a brašny. Jako na později, chápete.
Dělám, že to nevidím a oni nešetří při placení.
Ještě jedno jsem málem zapoměl říci. Mám psa.
Mno měl jsem jich za život více, prostě pořád mám doma nějakou zubatou, kousavou potvoru (člověk aspoň není tolika sám). Mno a musím říci, že když mne takhle uprostřed noci vzbudí řinčení domovního zvonku, tak jdu a kouknu co to psisko na to. Když jen čeká u vrat a kouká na mě, jdu otevřít.
Ale občas se stalo, že s kňučením zalézal pod lavici, tak to ve mě byla malá dušička a otvíral jsem s prstem na spoušti.
Mno nakonec vše dopadlo dobře, konec konců, oni mě potřebují, ne já je, že jo...

Samota ke konci...

29. listopadu 2012 v 0:24 | Vítr


Samota...
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale samota mne během života provázela.
Vlastně jsem ji o své vůli vyhledával.
Vždy, když mne množství tváří na ulicích počalo zmáhat a zoufale jsem si od toho lidského mraveniště potřeboval odpočinout, vyhledával jsem ticho a samotu. Nejprve stačilo zavřít dveře svého bytu a vzít do ruky nějakou knížku. Zmizel hučící svět i s jeho mumrajem, tlačenicemi a pachtěním se za zbytečnostmi.
Časem to přestávalo stačit.
Pořád jsem odcházel dál od měst a lidí, zalézal jsem hlouběji do pustin a na svých cestách se snažil vyhýbat všemu, co by jen vzdáleně připomínalo lidskou společnost.
Jistě, nakonec, odpočinut a pln nových sil, vracíval jsem se spět do lidského společenství a byl jsem rád, mezi svými, blízkými.
Trvalo mi pár let, než jsem našel jistou rovnováhu mezi potřebou s někým být a svou touhou po samotě. Nakonec jsem si zvykl na takový způsob života a tak mne poznání opravdové samoty, poněkud zaskočilo.
Víte, nejhorší je nechtěná samota. Taková, ke které jste donuceni a není ve vašich silách s ní bojovat. Samota uprostřed spousty lidí. Samota uvnitř vás...
A úplně nejtěžší samota přichází chvíli před koncem. Když člověk ví, že se konec blíží. Ví to a vědí to jeho blízcí. A i když se nakrásně snaží být ve vaší blízkosti a pokouší se vám dát pocit, že nejste na ty chvíle sám, přesto na nich vidíte, jak se vzdalují.
Vědí, že půjdete sám. Vy to také víte a o to je ten pocit opuštěnosti horší. Stojíte již na druhé straně dveří, co se zavírají a ačkoli se vám okolní svět snaží dokazovat, že to tak není a že jsou tu stále s vámi, vy cítíte že na ten poslední krok budete úplně sami.
Věřte, že není horší samoty nežli té, kdy si uvědomíte, že již nejste součástí toho hlučícího a hemžícího se davu a že s tím již nikdo nedokáže nic udělat...

Maska

7. prosince 2011 v 10:33 | Vítr


Tohle téma mne zaujalo.
Za ta leta, co se potuluji po tomto světě, jsem zjistil, že jakousi masku nosí snad úplně každý.
Poprvé jsem si tuhle věc uvědomil někdy kolem svého desátého roku. Bylo to na základní škole a já od mámy věděl, že naší učitelce umřel manžel. Čekal jsem, že bude smutná a uplakaná, prostě ten stav co lidé po takové ztrátě prožívají. Přišla však do třídy a s úsměvem nás pozdravila. Už nevím co jsme probíraly, ale jasně si vybavuji svůj údiv nad tím, jak vše pečlivě ukrývala v sobě. O přestávce mi to nedalo a zašel jsem pod nějakou, hloupou záminkou do kabinetu. Paní učitelka tam seděla uplakaná nad nějakou fotkou. Uvědomil jsem si, že mne nevnímá a tiše jsem se vytratil. Na další hodinu přišla opět v klidu a nikdo nic nepoznal. Její maska byla dokonalá. A já od té chvíle počal pozorovat lidi okolo sebe novýma očima. Nakonec mne život donutil také jednu masku nosit. Mnohokrát jsem si vzpoměl na svou pani učitelku a na to jak mne nevědomky naučila dokonalosti, v nošení takové masky.
Teď po mnoha letech stojím u zrcadla a přemýšlím, je ten kdo na mne ze zrcadla hledí člověk a nebo jen maska? A co ostatní lidé? Odkládají vůbec své masky? Třeba aspoň doma? Nevím, ale obávám se tu svou masku odložit. Zvykl jsem si na ni. Chrání mne usnadňuje mi život...
Zavírám na chvilku oči a pokouším se vybavit si po paměti svou tvář. Trochu mne děsí, že mi to nejde.
Otvírám oči a odkládám svou masku šťastného, zdravého a veselého člověka. Chvilku nejistě hledím na výsledek ve svém zrcadle. Pak se zamračím a odložím i tu masku rváče a pohrdavého cinika, pak další a další a další... Přeci pod tím nánosem masek musí být mé pravé já!!
Po odkrytí poslední vrstvy tiše zírám do prázdného zrcadla. Ke své hrůze zjišťuji, že někde v té spoustě různých masek, co jsem se za svůj život naučil na svou obranu používat, zmizelo mé pravé já. Život je těžký a tak jsem se naučil chránit maskami, aby se mi nikdo nedostal na kůži.
Pomalu se mi do mysli vkrádá neodbytná a děsivá myšlenka, kolik dalších lidí žije pod svými ochrannými maskami? A kolik jich ztratilo samo sebe? Kolik děsivých postav bez tváře by se na mne dívalo, kdyby si všichni na ulici najednou sundali své masky???

Cesta domů

25. října 2011 v 11:44 | Vítr
Vracel jsem se z práce. byl jsem kácet starou švestkovou alej asi třicet kilometrů od svého domu. Zakázka to byla pěkná a majitel pozemků dobře platil, tak jsem jel docela spokojený.
Byl podzim a již třetí den drobně mrholilo. Jsem zvyklý dělat venku i za horšího počasí a tak mi to moc nevadilo. Když jsem si sedal do auta, tak se rozpršelo na plno a v mžiku se na tři dny máčené zemi počaly tvořit veliké kaluže. Chvilku jsem mezi nimi kličkoval, než se mi povedlo dojet k lepší silnici, ale ani potom to nebyla o mnoho lepší jízda. Déšť stále houstnul a sílil a jelikož mi stěrače nechtěli to množství vody brát, tak jsem téměř nic neviděl. V tu chvíli zapracovala únava z posledních tří dnů a touha a stesk po domově a já, na místo abych snížil rychlost, jsem sešlápl plyn. Nevím na co jsem v té chvíli vlastně myslel. Pamatuji si jen skřípot stěračových převodů a teplo stoupající z průduchů topení. Přez provazce vody bičující silnici nebylo vidět už vůbec nic, když jsem spíš vycítil nežli uviděl ten stín u pravého blatníku. Jak jsem se lekl, tak jsem dupl na brzdy. Školácká chyba v takovém nečase, vím, ale byl jsem vážně unavený. Kola se mi zablokovala a auto se roztočilo po vrstvě vody na asfaltu. Nevím jakým zázrakem jsem se udržel na silnici a nakonec zastavil. Chvilku jsem vydýchával z toho leknutí a pak jsem otevřel dveře od auta a vylezl do toho příšerného lijáku, podívat se co to vlastně bylo za stín tam u krajnice. Padající proudy vody mne okamžitě promáčeli až na kůži. Ten ledový chlad mne probral a já viděl, že asi dvacet metrů za mnou někdo běží. Počkal jsem a chystal jsem se dotyčnou osobu děsně seřvat, za to jak mi málem vlezla pod kola a jak jsem se kvůli ní mohl zabít. Konečně ta postava došla až ke mě a já, vytíraje si vodu z očí zjistil, že je to nějaká dívka měla sukni až pod kolena a kostkovanou košili. A ačkoliv si nad hlavou držela starou vojenskou bundu, tak byla promáčená jako já. Všiml jsem si kapek vody v dlouhých řasách, lemujících její velké zelené oči. Vlasy promáčené deštěm se jí lepily na tváře a ve splyhlých vlnách jí spadali až na záda. Chvilku sem ještě civěl a pak se zeptala zda ji svezu. Že obvykle nestopuje, ale že prý prší a tak to zkusila.
Ta nevinná otázka mi zcela vyhnala z hlavy všechny myšlenky na to, že jsem jí chtěl vlastně pořádně vynadat. V zápětí slyším sám sebe jak ji zvu do auta a ještě jí otvírám dveře. Jak nějaký osobní řidič. Pak jsem nasedl a nastartoval. Koukám na ni, jak si prsty pročesává mokré pramínky vlasů a dává si je za uši. Všimla si mého pohledu a usmála se. Ten úsměv jsem cítil až někde pod žebry. Raději jsem odvrátil pohled. Mohlo jí být tak sedmnáct a proti mě byla dítě. Zeptal jsem se kam potřebuje svést. Odpověděla, že je tu na návštěvě a že nezná místní názvy, ale že mi bude ukazovat. Rozjel jsem se opět tím nekončícím děšťěm. Tentokrát jsem dával pozor a abych neusnul, tak jsem se jí ptal co že tu dělá a u koho je na návštěvě. Na první křižovatce mi ukázala do prava. Moc se mi to nelíbilo. Ten kraj znám a vím, že to pro mne bude zajížďka skoro patnáct kilometrů a domů se dostanu zase o něco později. Nakonec jsem nad tím mávl rukou, ale už jsem neměl náladu se bavit. Vycítila to nejspíš a zmlkla. Cesta vedla lesnatým údolím, které se táhlo několik kilometrů k východu. Věděl jsem, že na konci údolí je vesnice a předpokládal, že tam bude chtít vystoupit. Když jsem však projel celou vesnicí a nijak nereagovala, začalo mi být cosi podezřelé. V místech, kde jsem tu holku nabral nebylo nic. Jen tak pět kilometrů na spět ten statek u kterého jsem po tři dny kácel. A pokud nejela sem do téhle díry, tak kam? Vždyť další obydlené místo je až městečko, kde bydlím. To jsem si tedy pěkně zajel, protože holčina nezná zdejší kraj a bůh ví jak se na tu lesní silnici dostala. Náladu jsem měl na bodu mrazu a opět sem začal šlapat na plyn. Byla tma a déšť najednou ustal. Ve světlech auta se kolem mne míhaly stromy a já v dálce zahlédl světla mého domova. Znenadání se dotkla mé paže a řekla ať zastavím. Udiveně jsem se rozhlédl a sešlápl brzdu. Auto zastavilo na hranici posledních stromů. Bylo to celé nějaké divné, tady přeci nikdo nebydlí. Aspoň nevím, že by tu kdy stál nějaký dům. Pak mne napadlo, že jsem tudy už nějaký čas nejel a tak nemohu vědět, zda si tu někdo nepostavil třeba chatu. Vystoupila z auta a nasoukala se do promáčené bundy. Poděkovala za svezení a zabouchla dvířka. Najednou se mne zmocnil neskutečný pocit samoty a zatoužil jsem po hřejivém teple svého pokoje. Pomalu obešla auto a sklonila se k mému okénku. Váhavě jsem je otevřel, co ještě chce? Podívala se mi do očí a tiše řekla, ať jedu opatrně. Mám to prý již kousek domů, tak ať to nepokazím. Pak se usmála a odešla spět, ve směru ze kterého jsme přijeli. Rozjel sem auto a nechal otevřené okno, aby mne osvěžoval studený vzduch. Po tom dešti byl svěží a plný vůní podzimu.
Až u domu, když jsem zaparkoval a otočil klíčem, mi došlo co vlastně řekla. Jak proboha mohla vědět kam jedu? Vždyť jsem o tom za celou dobu nepromluvil ani slovo! Po zbytek večera jsem o tom přemýšlel. Těsně před tím nežli jsem usnul, mi zavolal ten statkář, od kterého jsem přijel, že jsem u něj nechal naviják na stahování stromů. V duch jsem zaklel a poděkoval jsem že mne upozornil a domluvili jsme se, že tam k němu druhý den ráno ještě jednou zajedu. V duchu jsem se modlil, aby zase nepršelo, ten dnešní déšť mi úplně stačil.
Tím to by můj příběh mohl skončit a vy by jste si nejspíš řekli, že je to v celku nudná historka. Jenom že ono to celé mělo malou dohru. Tak že pokud máte zájem...
Druhý den jsem se vzbudil odpočatý a v dobré náladě. To, že venku opět drobně pršelo mne nerozházelo a já po snídani vyrazil pro zapomenutý naviják. Jel jsem tou kratší cestou a vesele sem si pohvizdoval. Těšil jsem se jak si vlastně udělám volný den a zajedu cestou spět za pár přáteli, co jsem už nějaký čas neviděl.
Asi po půl hodině jízdy vidím na příč silnicí policejní auto a párek zmoklých poldů, jak na mne mává červenou plácačkou. Co tu k sakru pohledávají? Zastavil sem a pořád ještě s úsměvem na tváři jsem se optal co se děje. Neměli náladu na vybavování a oznámili mi, že se musím vrátit, že je silnice uzavřená. Podíval jsem se jim za záda, ale cesta se mi zdála v pořádku a tak jsem začal smlouvat. Řekl jsem ať mne pustí, že pojedu opatrně a že jsem si tím směrem zapomněl včera večer důležité nářadí a že jsem se večer tudy vracel... Chvilku na mne civěli a pak jeden z nich s dost nasupeným výrazem povídá, že jsem těžko mohl jet tudy. Že včera večer, v tom nejprudším dešti, ujel kus svahu nad silnicí. Asi půl kilometru za nimi a strhnul sebou snad dvacet metrů asfaltu. Všude tam jsou jen polámané stromy a bahno. Sesuv končí pár metrů před křižovatkou. A na tu se mám vydat objížďkou okolo. Chvilku jsem na něj nevěřícně civěl a pak mlčky nasedl a odjel.
Pro naviják jsem ten den nedojel. Zavolal jsem na ten statek a omluvil se, že přijedu jindy. Pak jsem se vrátil domů a otevřel si láhev rumu. Seděl sem u ní, dokud nebyla prázdná. V hlavě mi duněla jediná myšlenka. Nebýt té stopařky, co mi málem vlezla pod kola, tak jsem oslepený únavou a tím hustým deštěm v plné rychlosti vlétl do toho sesouvajícího se svahu. Ty tuny bahna kamení a stromů, by mne tak doslova pohřbily....
A ještě jedno jsem si potom co jsem vystřízlivěl jel ověřit. V tom místě co ta holka vystoupila, žádný dům není. Ale to jsem tak nějak tušil, už když sem se tam jel podívat....

Pastelky

11. října 2011 v 10:17 | Vítr


Občas se mi stane, že vidím něco, nějakou věc, či děj, nebo místo v krajině.
Něco, co mne natolik zaujme, že zatoužím po něčem, co by mi tu chvíli připomínalo. Většinou stačí sáhnout po fotoaparátu a stisknout spoušť. Nebo své pocity a zážitky svěřit formou psaného textu papíru, či blogu. Ale jsou chvíle, kdy výsledek focení, nebo psaní, neuspokojí mou potřebu vyjádřit to co jsem viděl a zažil svým pohledem. A tak hledám jiné způsoby vyjádření.
Vypnu komp a položím si před sebe list hrubšího papíru. Ze šuplíku vytáhnu sklenici od kompotu, ve které skladuji již leta spoustu různých pastelek. Jsou tam pastelky dřevěné i lakové a dokonce pár voskovek a křídových pastelek. Jsou různé délky a stáří, různých tvarů a barev. Dlouhé i krátké a v různém stádiu ohmatanosti. Někdy se dívám na tu spoustu barev a snažím se vzpomenout, jak jsem ke které pastelce přišel. Někdy vezmu do ruky fotoaparát a pokouším se tu směs tvarů a vzpomínek zachytit v jediném okamžiku zastaveného času.
Nakonec si ale přeci jen několik pastelek vytáhnu a pustím se do malování. Výsledky bývají různé. Někdy se hotový výtvor poměrně rychle blíží k mé představě a já jej pak spokojeně založím do desek za stolem a těším se, až si někdy večer sednu a projdu si svou sbírku malovaných vzpomínek. Někdy, ale tápu a nemohu najít vhodnou barvu pro vyjádření nějakého konkrétního odstínu, jež by splňoval mou představu. Pak chodím, i třeba několik dní po obchodech a hledám tu správnou pastelku.
Nedávno se mi stalo, že jsem se pokoušel namalovat jedno sluncem a deštěm provázené odpoledne. V celku jsem byl spokojený, jen s kouskem duhy na šedavé obloze bylo něco, co mne pořád nabádalo opravovat barvy na tom duhovém útržku. Seděl jsem nad čtvrtkou papíru celý večer a do půlnoci jsem se trápil s tím, abych vystihl to zvláštní světlo, co to odpoledne z duhy vyzařovalo. Nakonec jsem zhasl velké světlo v pokji a tak temnotu noci prozařovala jen slabá žárovka stolní lampičky. Vstal jsem a roztáhl závěs na okně a pustil do pokoje světlo dorůstajícího měsíce. Chvilku jsem se díval do tá záře a pak jsem se podíval spět na sůj obrázek. Zalovil jsem ve sklenici s pastelkami a vytáhl malý kousek co zbýval z bílé. Jen tak zkusmo, jsem párkrát z lehka přejel po šedavých mracích a kousku duhového oblouku. A bylo to ono. Stačilo jen překrýt pruhy duhových barev jemným šrafováním bílou pastelkou, aby obrázek získal tu správnou "náladu" onoho odpoledne. O zbytek se postaralo stříbřité, měsíční světlo...

Slovo společnost...

28. září 2011 v 22:44 | Vítr


Společnost...
V duchu to slovo otáčím a přeříkávám si je a zamýšlím se nad jeho významem.
Společnost, spolek , společenský, spolu někam jít, spolu něco dělat, společník, spolčeni, spolupracovník, společné, společnost.....
Tolik variací na jedno slovo a každá může znamenat dost odlišné situace a vlastnosti, či děje. Přesto mají jedno společné. K použití tohoto slova, či jeho odvozenin, je důležitá jedna společná věc. Podmínkou je, že ať se to slovo týká čehokoliv, je potřeba aby v jednu chvíli byli pospolu minimálně dva lidé. Většinou si člověk pod pojmem společnost představí poněkud větší množství nežli jsou jen dva. Někoho napadne třeba spojení "obchodní společnost", někdo si představí skupinu přátel někde v kavárně a je to "uzavřená společnost". Pak si jistě každý vybaví "lepší společnost". Nebo taková "společenská událost" je pěkné použití slova společnost a navíc každému je hnedle jasné, o jakou akci asi půjde a nikdo nemusí vysvětlovat, v čem se lidé jich se tato událost týká sejdou. Děsivá představa je "nudná společnost", nebo dokonce "otravná společnost".
Mohlo by se z výše psaného zdát, že toto slovo v podstatě používáme ve spojitosti s nějakou skupinou osob, tedy v souvislosti s množstvím lidí. Povětšinou to tak bývá. Přezto se však ke slovu společnost, může vázat i velice osamělá představa. Třeba jen takové "žádná společnost" je dost osamělé spojení. A co takové "touha po její společnosti, nedostatek jeho společnosti, chybí mi naše společné procházky, ve tvé společnosti bylo vždy veselo, spolu s tebou jsem byl silný...."
Chápete? Je to velmi všestrané slovo. Jeho použití je spousta. Společně s různými jinými slovy a v různých tvarech, může dát tolik významů, že by jsem je tu mohl dávat do hromady ještě dost dlouho. Jelikož je však krásná noc, půjdu se projít ven pod hvězdy.
Mimochodem, poslední dobou sem si zvykl, že mi při nočních procházkách dělá společnost, jen moje vlčice.

Můj příběh: Polední přestávka...

30. srpna 2011 v 15:29 | Vítr


Z kraje něco na vysvětlenou:
Aby jste rozuměli já nekouřím, nikdy jsem nekouřil a ani mne to neláká.

Dnes jsem se vracel kolem poledne z práce. Venku bylo sluníčko a v autě krásně teplo. Pootevřel jsem si okénko a užíval si provoněného vzduchu a jízdy po klidné silničce uprostřed zoraných polí. Únava z práce, to teplo a vůně čerstvě rozorané země se spojily a já cítil, jak se mi klíží oči. Našel jsem si mírný, travnatý nájezd do jednoho z polí a zastavil. Nikam nespěchám a tak jsem si řekl, že malá pauza mi prospěje. Ta myšlenka mi ještě nedozněla v hlavě a už mne do své náruče uchvátil sen...
.....Stojím na mírném návrší.Kam až dohlédnu, se táhnou nekonečné brázdy, ze kterých stoupá vlhká, hlinitá vůně. Mírný vánek mi čechrá vlasy a pozdní slunce mne hřeje do zad. Pozoruji tu snovou krajinu a hledím ke vzdálenému obzoru. Kus odemne se tiše vznáší káně a loví v hlubokých brázdách myši. Pozoruji dravce, s jakou elegancí plachtí a krouží. Jak se vznáší a jak mu vítr pomáhá udržet se téměř na jednom místě.
Pak pomalu sahám do kapsy u košile a vytahuji načnutý balíček cigaret a zápalky.
Vyndám jednu cigaretu z balíčku a vrátím jej opět do kapsy.
Je tak krásně. Miluji čas, kdy se léto mění v podzim, kdy je země stále ještě vyhřátá z letního slunce, ale ve vzduchu je již cítit náznak syrového, vlhkého podzimu. Miluji tu dobu zrání, kdy příroda oslavuje čas hojnosti a tanců na lesních paloucích...
Pomalu jsem promnul štíhlé, bílé tělo cigarety mezi prsty. Zazněl tichý, šustivý zvuk. Vložil jsem cigaretu do úst a škrtl zápalkou. Vyskočil drobný třepotavý plamínek. Zakrývaje ten malý kousek hořícího dřívka druhou dlaní, jsem si připálil. První nádech, cigareta tiše zapraskala a její konec se v červeném žáru okamžitě mění v šedavý popel. Slatně vydechuji kouř ze svých plic a odhazuji ohořelou zápalku, kterou mi již stačil všudypřítomný vítr sfouknout....
...Otevřel jsem oči a sedím ve svém autě. Pohled na hodinky mne překvapí. Spal jsem skoro dvě hodiny. Trochu se protahuji a pak vyrážím k domovu. Až když ve spětném zrcátku náhodou zahlédnu obláček výfukového kouře, vzpomenu si na ten podivný sen.

Kdo by nechtěl

7. června 2011 v 23:50 | Vítr


Stroj času,řekněte mi, kdo by jej nechtěl. Myslím, že neexistuje na světě člověk, který by nevyzkoušel stroj času. Tedy, pokud by tu možnost měl. Určitě by ji využil úplně každý. A nemyslete si, že jen pro to, že by rád něco ve své minulosti změnil. Je tu samozřejmě velká skupina potencionálních časocestovatelů, která by ráda takový stroj právě pro možnost něco změnit. Myslím, že takových by bylo mnoho, ale nevěřili by jste, kolik lidí by chtělo cestovat na spět v proudu času proto, aby opět zažívali okamžiky štěstí, na které stále vzpomínají. Kolik poutníků by využilo stroje času, aby mohli opět spatřit své blízké, kteří již zemřeli. A kolik zoufalých duší by cestovalo vlastními dějinami jen pro to, aby mohli na chvíli opět zahlédnout lásku v očích někoho, koho milovali a ztratili.
Dál by tu byla značná skupina nedočkavých zvědavců a rádobybadatelů, kteří by se chtěli podívat do soukromí tomu i onomu slavnému člověku. Proslídit mu dům nebo byt a pročenichat jejich nejtajnější zákoutí.
A také nesmíme zapomenout na takzvané dobrodince lidstva, kteří by se jistě snažili napravit chod dějin pokusy o nápravu různých historických křivd a zločinů. Ano byla by tu spousta těch, co by se vypravili do minulosti a snažili by se zabít a odstranit různé lidské zrůdy v domění, že zabrání válkám a utrpení.
Prostě, stroj času by nakonec použil alespoň jednou, úplně každý. A ten kdo by se nechtěl podívat do minulosti, ten by tu měl samozřejmě druhou možnost. Podívat se do budoucnosti ! Takový zvědavec by se mohl snažit zjistit, jak půjde jeho život dál. Co jej má potkat dobrého či zlého. I když si osobně myslím, že už jen tím, že by někdo znnal svou budoucnost, tak by j v dlouhodobém horizontu času podvědomě, či úmyslně měnil. A tím pádem by takové cesty asi neměly valný smysl.
Víte, já bych takový stroj určitě chtěl. Bylo by velice lákavé vrátit čas do dob, kdy jsem se cítil šťastnější a bezstarostnější nežli dnes.... Teď mne tak napadá, jak by to asi dopadlo? Chvíli bych se cítil šťasten, a pak bych znovu prožil všechny ty roky, co mne něco trápilo, či se nedařilo, nežli by někdo opět vynalezl stroj času. Poněkud mne z té představy mrazí.
Tak snad nakonec bude lépe, takový stroj nevynalézat. Přeci jen je tu i pár věcí v životě každého z nás, na které si přejeme raději zapomenout...

Peklo

4. dubna 2011 v 11:15 | Vítr


Koukám po dlouhé době téma, které na mé tváři vyvolalo sarkastický úsměv. Kdysi jsem slyšel od lidí mnohem starších a povolanějších nežli jsem já, že peklo je místem pro nenapravitelné duše. Mělo by to být místo kde lidé trpí za to co, kdy špatného vykonali. Místo prý tak hrůzné a plné zloby a násilí a bolesti, že si to prý nedokážeme ani představit. Lidé jsou tam za své hříchy páleni a mučani a trháni na kusy a jsou jim prováděny mnohé jiné šílené hrůzy. Trpí tam věčným hladem a věčnou žízní a touží li po teple, tak je jim zima. Celou věčnost jsou tam takto trápeni, bez jakékoliv šance na nějaké zlepšení či odpuštění.... Víte, teď jsem si po sobě přečetl co jsem napsal a napadle mne podivná myšlenka. Není vám to všem nějaké povědomé? Nemáte najednou stejný pocit jako já? Pocit, že něco takového je vám strašně povědomé, jako by jste o takovém místě již slyšeli. Jen se mu neříká peklo..... Někdo někde řekl, že "člověk prochází peklem, aby poznal ráj" a já tomu dotyčnému bezmyšlenkovitě odpověděl, že to není přesné. Sptrávně by se mělo říkat, že "člověk prochází peklem, aby pochopil, že žádný ráj není." A teď mne tak napadá, kdo řekl, že nás peklo teprve čeká? Jak víme, že to co vidíme denně kolem sebe, není již samo peklo? Co horšího by v tom pekle jako mohlo být a čekat na lidi, nežli si denně chystáme sami na sebe? Čtete noviny? koukáte na zprávy? Já si osobně myslím, že v pekle už dávno jsme. Nedokáži si ani při své obrovské nespoutané fantazii představit nic co by mohlo být horší peklo nežli tento svět. Řekněte víte li, existuje nějaká hrůza kterou by člověka peklo mohlo postihnout a nebyla ještě nikdy k vidění tady na zemi? Myslím, že ne. Pak ovšem nezbývá než připustit to, že nás Ďábel převezl, vyhrál svůj souboj s Bohem a v tom pekle se již rodíme.

Sebevražda způsob boje, útěk, či naděje?

24. ledna 2011 v 10:42 | Vítr

                                       Sebevražda.... už to slovo zní jako něco nedobrého, ba hrozného a odsouzeníhodného. Lidé se na takový čin dívají většinou s údivem, proč někdo něco takového spáchal a odsuzují ho. Je zajímavé, jak se pohledna tento čin mění, porovnáme li, různé druhy kultůr a náboženství. Asi nejznámější ( v posledních letech), je sebevražda z náboženských důvodů. Většinou se jedná o akt terorizmu v kombinaci s fanatismem, spojený s mnoha nevinnými oběťmi okolo. Dále, postupujemeli k východu, je názor na sebevraždu méně "odsuzující" a více se bere, jako možnost vyřešení různých nepříjemných situací, co přináší život. Dokonce, za určitých podmínek, byla sebevražda brána, jako způsob zachování si cti a nebo jako projev úcty.
                                        Dokonce i v našich zeměpisných šířkách známe případy, kdy byla sebevražda projevem cti a vykonána na protest, kupříkladu s politickou situací.
                                        Dále jsou hodně probíranou možností, sebevraždy ze zdravotních důvodů. Kdy nemocnému člověku, bez naděje na vyléčení, zbývá prokazatelně jen krátký zbytek života, v nepředstavitelných bolestech, kdy žádné tlumící prostředky již nepomáhají. Takový člověk, prosí své okolí o milosrdnou, rychlou smrt. Kterou mu však legálně nemůže nikdo poskytnout a tak pokud mu na to ještě zbývají síly, volí dobrovolný odchod z tohoto světa vlastní rukou.
                                         Ano, nesmíme zapomenout na sebevraždy z nešťastné lásky. Též nejsou nijak ojedinělé. Zamilovaný jedinec, jehož city nejsou opětovány, trpí a trápí se tak moc, až se to rovná fyzické bolesti. Nakonec volí dobrovolný odchod, jen aby tomu to trápení unikl....
                                          Na toto téma bych mohl psát ještě hodně dlouho, je totiž nepřeberné množství důvodů k sebevraždě. Ať rádoby důležitých, nebo zdánlivě malicherných. Myslím však, že výše uvedené příklady jsou asi ty nejhlavnější omluvy, pro lidskou slabost a selhání. Protože jsem přesvědčen, že většina z těch lidí, co sebevraždu dokonali, či se jen o ní pokusili, si vůbec neuvědomili následky svého jednání! Nebrali ohled na nikoho, kromě sebe! Nemysleli na lidi které tu zanechávají a kterých se tento čin dotkne a poznamená je do konce jejich života. Mluvím o jedincích, kteří svím činem nebrali ohledy na své blízké a "řešili" si jen svou bolístku! Každý člověk, který myslí na sebevraždu, jako východisko ze svých problémů, by si měl uvědomit, že i to nejposlednější zvíře bojuje o svůj život do posledního dechu. Že život není laciná tretka, kterou dostanete znovu na požádání. Život je vzácnost a dar a měli by sme si ho velice vážit, a pokud máme pocit, že se nám vede tak zle, že stojí za to ho zmařit, měli by sme vyhledat pomoc. Ať už odbornou, nebo pomoc našich blízkých. Osobně si myslím, že sebevražda je ve většině případů, čin slabocha a nebo člověka který nemá odvahu se o svůj život poprat. Ti lidé, co někdy pomysleli na to jak by bylo" sladké" usnout na věky, by si měli uvědomit, že je nečeká klidný spánek, ale jen vlhký, tmavý hrob. Plný zápachu a červů. A pokud někdo argumentuje posmrtným životem... skončí jako zavržená duše, Bude odcházet s bolestí a zármutkem a sám. Co si myslíte, že na druhé straně najde?
                                           Mno toliko mé myšlenky a názory, pokud Vám přídou poněkud zmatené, tak je to tím, že mne toto téma dost rozčiluje. Mě prostě vadí lidé, kteří se vzdávají toho co je jejich a nesnaží se o to bojovat. Prostě mi to nedá, věřím v naději, věřím, že se dá hodně zlepšit a zachránit, věřím, že se dá přežít všechno....jen musí člověk strašně moc chtít a věřit v dobrý konec...věřit a neztrácet naději!

Posmrtý život?

4. ledna 2011 v 9:54 | Vítr


                                                  Zajímavé téma. donutilo mne přemýšlet. O smrti a o mé víře. O tom co bude po tom, až zemřu. Také trochu o nesmrtelnosti a o tom co budu po své smrti vlastně dělat. Protože nejsem ateista a věřím v... nevím jak to nazvat, "kovaný" křesťan totiž také nejsem a ačkoliv nesouhlasím se spoustou křesťanských tezí, je mi toto náboženství asi nejbližší, tak že mi víra v posmrtno nedělá potíže. Ale na spět k tématu. Počítám, že jistá forma duše(nebo energie uvědomující si sama sebe) existuje. Pokud bych nevěřil, tomuto prostému faktu, Bylo by zbytečné psát o posmrtném životě. Tudíž, předpokladem (z mého pohledu) k posmrtnému životu, musí být nějaká víra. A tady se nám naskytuje nepřeberné množství možností. Každé náboženství nám nabízí svou formu posmrtného života, jakého si ráje a ve spoustě těchto náboženství i množství druhů posmrtného zatracení. Některá náboženství, nám říkají, že po smrti budeme znovu zrozeni. Buď opět jako lidské bytosti a nebo i jiná forma života. Z celkového pohledu se všechny ty víry a vyznání jeví jako pestrá směsice a spousta různě neobvyklých jevů. Ale pokud se soustředíte, a začnete pozorně sledovat a "třídit", tak zjistíte, že je v tom chaosu určitý vzorec (byly doby kdy by mne za toto lidé kamenovali) a pomalu spatříte jisté souvislosti a podobnosti a v těch nejzákladnějších stavebních prvcích každé té víry i stejný pravzorec... podobnost či prazáklad chceteli. Jako by kdysi dávno , myslím hodně dávno, kdy lidí bylo tak málo, že se každý musel znát s každým, byla nějaká prazákladní víra. V jakousi formu božství a posmrtný život....
                                         Myšlenky na smrt a to co bude po ní lidstvo odedávna děsí. Ten strach z neznáma je v nás tak hluboce zakořeněn, že pohrůžka smrtí je asi ta nejsilněší zbraň proti nám samým. Ačkoliv na druhou stranu víra v posmrtný život, v jakékoliv formě, nutí lidi sahat až za ty nejzažší hranice sebeobětování a hrdinství. Ať již ve jménu dobra či zla. Teď  může spoustě lidí připadat, že ateisté mají prostě smůlu, že nedosáhnou pro svou absenci víry na nesmrtelnost. Ale musím se proti tomu ohradit, protože i tito lidé mají na jistou formu posmrtného života šanci. Zamyslete se nad tím. Mluvím o našich dětech. Slyšeli jste někdy názor, že právě v nich je naše nesmrtelnost? A pro všechny lidi šance na "posmrtný život"? Je to vlastně úžasná myšlenka. Dokud děti našich dětí budou přivádět na tento svět další generace s našimi geny, budeme tu jako genetický kód na věky! Jako jakási zasutá myšlemnka kdesi vzadu na pokraji vědomí a podvědomí. Vždyť si to představte jaký zástup vašich předků hledí vašima očima na tento svět. (A jak se musí bavit, mimochodem). Vážně zkuste to, představte si tvář vaší matky(nebo otce) a pak babičky, vemte si k ruce album s fotkami předků a dívejte se na ty tváře, vážně to jděte vyzkoušet. Postupně si je představte v řadě za sebou jak se rodili a umírali a jak teď stojí a dívají se na vás. Cítí te to? Rozumíte mi co mám na mysli? Chápete? Posmrtný život prostě čeká i tak zvané nevěřící. A teď se zamyslete a zkuste na chvilku uvěřit, že máte duši....a že jednou budete stát na prahu něčeho co se lidsvo tisíce let snaží  pochopit jinak nežli jako absolutní konec. A co se všeobecně nazívá posmrtný život.

Chcete vědět ....

22. prosince 2010 v 9:11 | Vítr


                                                   Chcete vědět jaké to je, když má člověk bolavou duši? Opravdu o to někdo stojí? Tak jo, pokud je někdo tak nezkušený a má tak šťastný život, že neví co to je, bolavá duše. Tak ať si přečte můj blog. Ať je trpělivý a pročte si můj "deník" a "cestu draka". Ať se podívá do světa jedné bolavé duše.... A Vy, kdo jste příliš zaneprázdněni svým vlastním životem a přezto by jste chtěli nahlédnout do tohoto světa, si přečtěte příspěvek z 16.12.2010 Na místo abych spal...
Pak uvidíte hlubinu lidské bolesti a bolavou duši.

Nebojím se ničeho....(?)

16. srpna 2010 v 22:22 | Vítr
                Nebojím se ničeho, jak se dříve říkávalo, nebojím se ani čerta a nedělá mi problém přespat na hřbitově, opuštěné staré domy jsou mi dokonce něčím blízké a nevadí mi ani jeskyně a ani taková běžná tma. Dokonce říkám, že tma je přítel, jelikož tě dokáže ukrýt ve svém plášti. Celého zahalit a ukrýt před dotěrnými pohledy... Prostě by se dalo říci , že nevím co strach je... jen už by mohla moje nezdárná dcera konečně pochopit, že když má zpoždění dvě hodiny a nezavolá co se děje, tak tu asi zešedivím... nebjím se lézt na skály a vysoké stromy, ale cítím divné chvění, když si vzpomenu na to, že má moje přítelkyně koncem srpna rodit.... nebojím se sednout na koně který běžně schazuje lidi, ale jsem nervózní pokud slyším o velké nehodě na dálnici kde můj táta jezdí s náklaďákem... nebojím se stát proti nadupanému chlapovi ačkoliv je jasné že se chce prát a že to bude bolet, ale jsem podivně rozechvělý když se mi nějaká hloupá pomluva pokouší vzít to co miluji.... Ne nevím co je to strach, fakt se ničeho nebojím....jen se občas cítím nějak divně...
 
 

Reklama