Povídkování

Jen přátelství

8. května 2017 v 21:14 | Vítr
Víte, vztahy se musí udržovat.
Pěstovat a pečovat o ně, jako o křehké květinka.
Žádný vztah, nevydrží dlouho, pokud je to pouze jednostranná záležitost. A vůbec nezáleží na tom, zda je to vztah mezi rodiči a dětmi, nebo sourozenci, kamarády, či milenci. Nezáleží na tom, zda jej nazýváte přátelstvím, láskou, nebo jsou to rodinné vazby. Jestli se přátelí muži, či lidé rozdílné pleti a národnosti. Je to vždy složitá, nádherná a nesmírně křehká stavba.
Jsou silné vztahy co překonají téměř vše a dokáže je zrušit jedině smrt... ačkoli, dokud žije alespoň jeden z toho daného vztahu, tak vše, co tato pečlivě udržovaná, křehká stavba-květinka představovala, žije v srdci pozůstalého dál. Asi nikdo nepřestal po smrti toho druhého milovat. Přeci nezmizí nic z citů k rodičům, jen proto, že zemřeli, ne? K partnerovi, přítelkyni, kamarádovi... chápete co chci říci, ne ? Tak že ty pevné, mezilidské vztahy, nedokáže přervat ani smrt.
Avšak stává se, že jeden z takového vztahu, dává méně, nežli je potřeba. Většinou jen nepatrně a navíc, během let se to může přelévat z jednoho na druhého. To však nevadí. Co jeden považuje za svou hranici, druhý hravě překoná a dolní svými city. A ta křehkost mezi nimi vzkvétá a září.
Horší je, když dojde k situaci, kdy jeden dává a druhý jen přijímá. Oplácí jen poskrovnu a časem téměř vůbec. Taková stavba pak, ztrácí lesk a sílu udržet se vzpřímeně, chřadne,rozpadá se a nakonec zaniká. Někdy tiše, někdy v bolestech. Zůstává po ní prázdné místo. Jak v srdci toho,kdo bojoval a snažil se vztah udržet, tak kupodivu i v srdci toho druhého, nevěříte? Poznáte to snadno. Cítí totiž podvědomě vinu, cítí se nějak nehezky a vyčítá to tomu druhému. Stává se, že pak chodí po společných známých a přátelích a pomlouvá. On si vlastně nepřipouští, že pomlouvá a ubližuje neprávem. Věří často tomu co říká a že "jen vysvětluje", proč se vztahy pokazili. Poznáte snadno kde je pravda, i to, že máte před sebou člověka,co se snaží očistit sám sebe, protože udělal chybu a dohání jej svědomí.
Pozná se to tak, že ten druhý mlčí. Nechce mluvit a na přímý dotaz řekne jen: "nevyšlo to...nevím, nějak to vyšumělo" a podobné neurčité věci. On se totiž netrápí jen jen ze ztráty toho vztahu, ale i pocitem viny, že dal příliš málo a způsobil ten zánik, že chtěl příliš mnoho... alespoň si to tak povětšinou vysvětluje.
A jsou ještě podivnější vztahy a přátelství, to mi věřte. Ale u všech platí,že jsou, jak jsem již psal, nesmírně křehké. Ačkoliv může jeden z partnerů onoho vztahu dělat pro jeho udržení to nejlepší, chránit jej,rozvíjet a chybějící partnerovu investici nahrazovat svojí. Ačkoli může chtít pro onen vztah obětovat téměř vše, může nastat i pro takto zaslepeného člověka chvíle, kdy se celá pracně udržovaná a budovaná stavba zhroutí...
Na konec totiž obvykle dojde k tomu, že ten druhý, v domnění, že nynější stav vztahu je neměnný, překročí jistou hranici, řekne slovo,větu či dvě a zraní na tolik,že druhému "zlomí srdce".
A znovu opakuji, to se netýká jen vztahů mileneckých (ony totiž bez pravého přátelství dlouho nevydrží - rozhlédněte se kolem sebe a jistě mi dáte za pravdu).
Ten dotyčný je tak přesvědčený o pevnosti a odhodlání onoho "dávajícího", že si přestane dávat pozor, překročí pravidla slušnosti a úcty vůči druhému a vyřkne něco, co nelze vzít spět.Něco, co je pro něj jen bezvýznamné plácnutí, ale na onu křehkou stavbu-květinku,má účinek rány kladivem...
Většinou je to konec všeho,co ty dva spojovalo.Jsou samozřejmě výjimky, co si uvědomili svou chybu a pokusili se to co poničili, znovu obnovit. Ale upřímně, zkoušeli jste někdy zachránit zlomenou květinu? Nebo posbírat střepy broušené číše? I kdyby nakrásně květina přežila, zůstane z ní jen nevzhledný pahýl. Z toho může sice vyrůst nová květina, ale taková jiná, pokroucená, různě se ohýbající a stále trpící vzpomínkou na způsobenou bolest. A číše? Slepená krása? I kdyby jste byli s lepidlem mistři, tak uvidíte jizvy bývalých prasklin a na dotek ucítíte hrany slepovaných střepů. Většina krásy zmizí.
Na tu bolest po "kladivu" nezapomenete.
Vím, i takhle se dá žít a dokonce takto i hodně lidí žije, ale již to není ono. Chybí ten původní zápal, kdy člověk dával plnými hrstmi a nic za to nežádal spět. Chybí ta slepá důvěra,víra v oporu od toho druhého a to je to nejtěžší...
Na konec člověku zbude jen víra. V to, že se stane zázrak. Že ten, kdo zklamal, ublížil, že dokáže... nene to je hloupost. Takhle to nefunguje.Jen čas utlumí bolest a starosti všedního života odsunou vzpomínky do pozadí, do hlubin vědomí. A život jde dál a třeba opět potkáte někoho, kdo vám dá své přátelství (lásku,city...) a dovolí vám tu bolavou část srdce uspat a pohřbít ještě hlouběji.
Po letech se vám může stát,že zaslechnete zvuk z "minulého života", kapky jarního deště, pleskající o rozpálenou dlažbu velkoměsta, nebo povědomě znějící smích, starou písničku...
Zahlédnete známou barvu vlasů, mizející v davu,nebo padající, okvětní lístek sladce růžové sakury. Pak ucítíte bodnutí u srdce. Ostrou, pronikavou bolest, až se vám zamotá hlava a přítel ( dosaďte si z možností výše...) vedle vás se zeptá: "stalo se něco?" A vy se jen otřepete, vytřete neexistující smítko z oka, (s malou slzou) a s poněkud vynuceným úsměvem, ho uklidníte: "to nic, jen se mi..."
Neděle 7 května 2017 v podvečer sváteční. Pro ty,co poznali bolest ze ztráty.

Bloudění...

13. října 2013 v 22:52 | Vítr
Je chvilka před půlnocí a já se vracím setmělou krajinou domů.
Auto si tiše přede a světla statečně proráží dešťěm zmáčenou temnotu. V rádiu tiše drnčí jakási muzika a hlava plná starostí a myšlenek chvílemi klesá směrem k volantu. Cítím, jak se mne zmocňuje otupělost a únava. Stále více pociťuji touhu zavřít oči a dá moc práce, se té sladké představě ubránit.
Uvědomuji si, že je něco v nepořádku se světli. Jako by je temnota kolem silnice pomalu dusila a zhasínala. Dokonce i rádio vypadlo a ozívá se jen šum a skřípění.
Že by nějaká porucha na obvodech? Tak to by mi scházelo, ještě zůstanu někde v té tmavé, deštivé noci s poruchou na autě. Představa usínání v chladnoucím autě, jen pod tankou dekou, mne probrala.
Ostřím pohled do tmy před sebe a dochází mi, že netuším, kde jsem.
Musel jsem někde špatně odbočit a na půl spící se dostat do míst co neznám.
Brzdím. Je to pěkně nepříjemné. Touto dobou, již bývám doma. Pěkně v teple, pod hřejivou peřinou a kompem na klíně.
Jsem stále unavenější a tiše si začínám nadávat. Klidně jsem se mohl někde nabourat. Je mi z toho najednou divně od žaludku.
Nakonec se rozhodnu vrátit. Třeba potkám křižovatku se silnicí, co poznám.
Chvilku jedu neznámým lesem a uvědomuji si, že světla nejsou porouchaná. To že chvílemi skoro nevidím je způsobeno hustými a stále častějšími cáry mlhy, povalujícími se po silnici. To mne donutí zpomalit a poněkud zvíšit ostražitost. Ploužím se tmou a pruhy pěkně nasvícené mlhy a myslím na to, že zastavím a pokusím se udělat pár fotek. Foťák tahám neustále sebou a stativ je někde v kufru. Ani jsem si neuvědomil, že mne natolik pohltily myšlenky na to jak takovou fotku vlastně udělat, že jsem opět svou křižovatku projel. Až cedule, upozorňující na jakousi povědomou odbočku, mne vrátila do reality.
Vstekle jsem dupnul na brzdu a děsně se lekl. Kola se sice zablokovala, ale auto se řítilo dál. Ta vlhkost z mlhy a spousty spadaného listí, tu vytvořili na silnico pěkně kluzkou past, na nepozorné řidiče.
Cítil jsem, jak mi začínají ustřelovat zadní kola a tak jsem brzdy pustil a podřadil. Auto se srovnalo a zpomalilo. Pak na opatrné sešlápnutí brzdového pedálu poslušně zastavilo. Ještě jsem sjel ke krajnici a vypnul motor a světla.
Chvilku jen tak sedím v absolutní tmě a čekám, až se mi přestanou třást ruce.
V autě je najednou dusno a horko. Otevírám okénko, abych se nadechl studeného, vlhkého vzduchu a trochu se tím uklidnil. V duchu si nadávám do hlupáků. Klidně jsem se tu někde mohl rozmáznout o strom. Fakt jsem měl vstek.
Pak jsem se vysoukal z auta a trochu se protáhl. Vzduch byl najednou plný vůní. Taková ta podzimní směs, jak s oblibou říkám. Vlhká půda a tlející listí a trochu vůně hub a mechu. A také zrajících jablek a šípků a vody padající z nebe a mlhy. Ano mlha má také svou vůni.
Pomalu si mé oči přivykají na noční temnotu a rozeznávám kolem sebe kmeny stromů a světlejší pruh nad hlavou. To bude průsek nad silnicí.
Rozhodl jsem se, že se trochu projdu. Je sice dost pozdě a měl bych spěchat do postele, ale zkusím využít nečekané pauzy a užít si noci v podzimním lese.
Jak se tak pomalu procházím po noční silnici, slyším jen šoupání svých kroků a tiché pleskání kapek vody. Podzimní vlhkost se sráží na větvičkách okolních stromů a křovin a v drobných kapkách padá k vonící zemi. Je to tajemné a tiché a melodické, jako nějaká prastará zvonkohra.
Miluji podzim. Pro jeho vůně a pro jeho barvy a pro spoustu dalších věcí. Prostě je to mé nejoblíbenější, roční období.
Potuluji se tmou a užívám si chvíle absoulutní svobody. Nebo to tak alespoň cítím....
Nakonec se pomalu otočím a vrátím k autu, k realitě a svému poněkud neklidnému životu. S mírným povzdechnutím startuji motor a rozsvěcím světla. Ten bílý proud trhá noční tmu a znovu rozvěšuje nad silnicí cáry mlhy, jako kulisy na nějakém podivném divadle. A tak jako poslední, zapomenutý herec, opouštím toto lesní divadlo. Otáčím vůz a konečně mířím domů...

Nádražíčko

31. července 2012 v 23:15 | Vítr


Sluneční kotouč se přehoupl přes nedaleký hřeben lesa.
První ostýchavé, sluneční paprsky přeběhly po dlážděném nástupišti a ozářily starou, zelenou lavičku.
Byla to pořád ještě moc pěkná lavička a tady, na stařičkém, venkovském nádraží, sloužila již skoro sto let. A zrovna včera, ji výpravčí Lojza natřel pěknou, lahvově zelenou barvou. Dal si velice záležet. Ponejprv ji obrousil až na původní dřevo a pak napustil fermeží.
To stihl už přes dopoledne. Začal hnedle po šesté, co odjel jediný, ranní, dělnický vlak, s lidmi do blízkého města.
Věděl, že bude mít na lavičku spoustu času, nežli se stejný motorák bude večer vracet z města.
Pozor!
Nemyslete si, že tohle nádraží, je nějaká zapomenutá díra. To zase ne. Je maličké, to ano. Ale je důležité.
Před lety tudy protáhli novou kolej. Teď po ní jezdí důležité, mezinárodní rychlíky. Co dvě hodiny, náš Lojzík zanechá práce na údržbě nádraží, upraví si uniformu, vezme placatou čepici a plácačku a postaví se na peron.
Pak zvedne "zelenou" a pěkně v pozoru zdraví projíždějící vlak.
Lokomotiva mu vždy odpoví na pozdrav krátkým hvízdnutím a Lojzík si pokývá hlavou.
"Vždyť jo holka, máme oba spoustu práce."
Pak sundá čepici a povolí si knoflíky u svého modrého saka a jde spět k rozdělané práci.
Někomu by se mohlo zdát, že jej takové vyrušování musí obtěžovat. Ale ne, to by jste se pletli. Lojza má svou práci moc rád. A od malička toužil mít doma model železnice. Víte takové ty maličké koleje a nádražíčko a malovat si vláčky a figurky lidí.
Nakonec si svůj dětský sen splnil. Má vlastní maličké nádražíčko, o které se může pečlivě starat a ty nejlepší mašinky mu denně jezdí okolo.
To je prostě náš Lojzík. A včera právě natřel onu prastarou lavičku. Poslední vrstvu, s láskou a péčí natíral již za soumraku, kdy slunko zapadalo a těšil se, jak bude po ránu zářit v prvním slunci, krásným, novým lakem.
Teď stál pár kroků od svého díla a byl smutný.
Jeho lavička byla opravdu moc krásná. Nový lak se přes teplou, letní noc krásně zatáhl a teď zářil lahvovou zelení. Na lavičku by byl opravdu pěkný pohled, kdyby neměla jeden veliký kaz!!
Na Lojzíkově s láskou opečovávané a opravované lavičce ležel rozvalený, chrápající Karel!
Chrápal tak mohutně, až se červené a bílé muškáty na okně Lojzovi kanceláře otřásaly.
Karel měl po rukou, obličeji a vůbec po celém těle obtisknuty zelené pruhy a na zádech nalepenou šňůru s původně úhlednou cedulkou: "Pozor! Čerstvě natřeno!"
Lojzík si povzdechl , posunul si svou červenou čepici dozadu a podrbal si lesknoucí se pleš.
Přemýšlel nad tím, že mu ještě nějaká ta barva zbyla. Bude muset poškozený lak přebrousit a znovu, alespoň dvakrát přelakovat. Teď však, musí vzbudit Karla a poslat ho dospat se domů. Lojzík se zarazil...
Karel... kdysi také pracoval na dráze.
Jezdíval jako průvodčí na této trati nějakých pětadvacet let.
S příchodem nové doby, však přišel o místo. Řekli mu:
"Už tě Karle nepotřebujeme. Sníží se počet spojů na dva denně a na to by bylo plýtváním platit průvodčího. Pochop Karle, co by tomu řekli akcionáři."
A tak šel.
Ani uniformu mu nenechali! Ani výsluhu nedostal a na penzi neměl ještě nárok. Prý, když zrušili jeho místo, tak nemá nárok na nic.
A tak šel.
Do nejbližší hospody. Tam propil všechno co měl. Ne že by Karel dříve nepil, ale tenkrát začal pít hodně.
Propil všechny úspory a propil i auto. To od něj odešla žena.
Propil domek, co měl po rodičích, to se sním přestali bavit i jeho děti.
Nakonec se z něj stal tulák a pobuda.
Když přišla zima, zmizel. Říkali lidi, že prý do velkého města. Snad spal v metru, či v kanálech. Kdo ví? Jisté je, že se na jaře vrátil. A takhle to jde již řadu let. Na zimu zmizí kamsi do velkoměsta a s prvními, jarními paprsky se vrací sem, do svého rodného kraje.
Potuluje se po kraji a nechá se najímat za kus jídla a nějaké drobné na dřinu, co by nikdo jiným nevoní.
Co vydělá propije.
Jednou za čas, se mu zasteskne a přijde sem, na Lojzíkovo nádražíčko.
Jenže to, Lojzík vidí velice nerad. Je pravda, že bývali kdysi s Karlem přátelé, ale to skončilo, když se Lojzík začal bát o své vysněné místo. Co kdyby někdo z vedení přišel na inspekci?
Viděl by, že se tu schází bezdomovci a kazí tak dráze dobré jméno!
A kdo by za to mohl?? On! Lojzík!
A koho by za to potrestali? Zase jen jeho! A to Lojza nechtěl. Nechtěl přijít o místo jako Karel. Moc dobře si pamatoval ten strach, když tenkrát KArla vyhodili. A snížili počet vlaků na minimum. Bál se, že jeho stanici, jeho milované nádraží zavřou a jeho vyhodí na ulici jako Karla.
Brrrr. Lojza se otřásl. Postával nad spícím Karlem a přemýšlel o svém životě.
Jak byl spořádaný a bezpečný. Jak spokojeně si tu mohl dožít důchodu, na nádražíčku bez jediné skvrnky.
Ovšem nebýt bývalého kamaráda Karla. To byla pořádná skvrna!
Skvrna, která ubírala jeho životu bezchybnosti. A navíc, myslel si Lojzík, mohla kdykoliv přerůst v pořádný malér.
V dálce se z tunelu vyřítil první z dnešních rychlíků.
Lojza slyšel, jak troubí na přejezdu s okresní silnicí a pak dostal nápad.
Prudce zatřásl s bývalým kamarádem.
"Karle vstávej! Už ti to jede! Slyšíš, vstávej, no tak chlape vzbuď se, přijdeš pozdě na šichtu a vyhodí tě z práce! Vstávej!"
Karel zmateně zamrkal a posadil se. Lojza jej popadl v podpaždí a postavil ho.
"Pojď honem, usnul jsi mi tu na lavičce. Asi se ti něco nepěkného zdálo. Hrozně jsi křičel, pojď pomohu ti na peron."
Drmolil Lojza a vedl zmateného KArla ke kolejištím. Ten, omámen spánkem a značnou dávkou alkoholu šel.
Lojza ho dovedl až na třetí nástupiště.
"Slyšíš kámo? Už ti to jede."
Zvolal Lojza na Karla dřímajícího ve stoje.
Ve slunečních paprscích nevýrazná světla rychlíku, zamrkala v zatáčce před nádražím.
"Tak jdi kámo, jede ti to ze čtyřky. Já si splet peron. Utíkej, ať ti neujedou."
Řekl ještě Lojzík a pomalu začal ustupovat k nádraží.
Zpitomělý Karel mžoural na pražce před sebou.
"Je to možné?" Myslel si.
"Všechno se mi zdálo? Vyhazov, žena, děti..." Myšlenky mu bzučely v hlavě jako zdivočelý roj vos.
"Co to ten Lojza říkal? Že jsem málem zaspal směnu?! Musím mu večer poděkovat."
Uvědomil si, že zvuk vlaku vůbec nepoznává. Bylo mu to divné, vždy dokázal určit druh mašiny jen podle zvuku. Podíval se po směru zvuku a udivilo ho, že ani od pohledu lokomotivu nepoznává. To, že jede příliš rychle a v jiné koleji, si uvědomit již nestačil. Kolem něj vybuchl mnohabarevný gejzír světla a do uší se mu zařízl vysoký, hvízdavý zvuk. Pak vše zčernalo.
Lojza zíral za mizejícím vlakem.
Stále byl ohlušen jekotem vlakové píšťaly a duněním kol. Váhavě došel ke třetí koleji. Už kdysi viděl, co zůstane z člověka, když vstoupí do cesty rozjetému vlaku. Když však pohlédl mezi lesklé pásy kolejí, poklesla mu údivem brada. Tam na dřevěných pražcích, se právě snažil posadit střízlivějící Karel.
Pohlédl na Lojzu a ten v jeho udivených očích, mohl číst poznání. Oba v tu chvíli věděli, co se Lojza pokusil udělat.
"Ne, tak to není."
Začal šeptat vyděšený Lojza.
"Já se spletl, já tě nechtěl zabít, to si nesmíš myslet! Ne nedívej se takhle na mě!!"
To už Lojza na Karla nepříčetně křičel. Ten se na svého dávného kamaráda jen mlčky díval.
Viděl, jak se Lojzíka zmocnilo šílenství a jak za stálého křiku "ne, ne ne" couvá k nádražní budově.
Karel se podíval do leva a pak zavřel oči.
Ranní osobák s dělníky do městských továren brzdil co mohl. Přezto, byl náraz do křehkého Lojzíkova těla zničující.
Těžká lokomotiva strhla Lojzíka pod sebe a rozdrtila jej svými, ocelovými koly. Pak konečně vlak zastavil.
Karel se vypotácel na peron a poprve, po všech těch letech, se mu východ slunce zdál krásný. Z hluboka se nadechl svěžího, ranního vzduchu a zamířil pryč z nádraží.
Cítil, že se mu opět vrací chuť žít.
O mno kilometrů dál, v kabině rychlíkové lokomotivy, se mladý strojvedoucí, bavil s bělovlasým vědcem.
"Viděl jste ho? Viděl?"
Opakoval ta slova pořád do kola.
Vědec se zabýval po celý život fyzikou a dnes měl jeho jedinečný vynález svou premiéru. Všichni, ve zkušebním vlaku byli nadšeni prvními výsledky. Mladý strojvůdce byl v euforii. Hnal svůj vlak plnou rychlostí a na nádražích již ani výstražně netroubil. Jen vždy nadšeně křičel, když čelní sklo barevně zazářilo.
"Viděl jste to? Zase to fungovalo!"
"Viděl." Odpověděl opět s pýchou vědec.
"Promiňte již se ptám po sté, ale vysvětlete mi prosím ještě jednou jak to vlastně funguje."
Zaprosil mladík.
"Je to vlastně jednoduché," usmál se vědec.
"Můj přístroj pracuje s časem. Dokáže identifikovat jaký koliv předmět na kolejích a uzavřít jej do stejné vteřiny, těsně před nárazem. Do časové smyčky, vlastně jej opakovaně vrací o vteřinu spět v čase.Tím pádem, laicky řečeno, projede vlak skrze věc, která tam vlastně není. No a senzor na konci vlaku přístroj vypne."
"Vlastně je to velmi jednoduché..."podivil se mladík.

Knihy

22. dubna 2012 v 9:25 | Vítr

Psal se rok 1983.
Žár odpoledního, červencového slunce, rozpaloval žulovou dlažbu prošlapaného chodníku.
Polední vedro spolu s prázdninovým časem vylidnilo město a tak se prostředkem ztichlé ulice, ploužila jen jediná postava.
Hubený, sotva dvanáctiletý chlapec v plandavých kalhotách a ušmudlaném tričku svými sandály šoupal po ohlazených kostkách starého města. Ploužil se v bílé sluneční záři a v jeho probouzející se touze po dobrodružství, hledal v této pro něj neznámé části města to cosi tajemného a romantického, co v jistém věku začne hledat každý dospívající člověk a co k velké škodě nakonec nenajde.
Zahnul za roh a zastavil se. Před ním se prostíralo malé, čtvercové náměstíčko. Prohlížel si prastaré domy s otlučenou omítkou a s oprýskanými obrázky domovních znamení.
Nad jedněmi starobyle vyhlížejícími, kovem pobitými dveřmi, viděl bílé pero v černém erbu. Barvy vyditelně nikdo desítky let neopravoval a až při bližším pohledu by se dalo poznat, že pero i lem erbu byly kdysi postříbřeny. Po obou stranách klenutých dveří byla zaprášená okna se spoustou pavučin, na podivné sbírce neznámých předmětů, knih a mrtvých much. Prohlížel si tu nesourodou hromádku Zaprášené veteše a připadal si, jako by oběvil aladinovu jeskyni plnou pokladů.
Pak, pln nadějí a zvědavosti, položil na kliku dveří svou ruku. Zavřel oči a zašeptal :
"Sezame otevři se..."
Klika pod jeho dlaní povolila. Vstoupil nedočkavě do chladné zšeřelé místnosti. Nevěděl, že vstupuje do dávno zaniklého, kupeckého krámku. To co tam spatřil, jej naplnilo úžasem.
Když si jeho šedé oči zvykly po slunečním jasu na přítmí krámku, zjistil, že stojí před dlouhým, dřevěným pultem. Byl plný starých oprýskaných plechovek a papírových bedýnek. U prostřed stála starobile vyhlížející pokladna, se spoustou prolisů v podobě květin a čísel. I pod vstvou šedého prachu bylo poznat, že bývala kdysi sříbrně lesklá a musela uprostřed kupeckého krámku krásně zářit.
Chlapec se rozhlížel dychtivě kolem sebe a neustále oběvoval další a další poklady. Skleněné nádoby na cucavé bonbony a velké nástěnné hodiny se závažími z mosazi. Rozeschlý, dřevěný sud, co kdysi sloužil na uskladnění kyselých okurek. Miskové váhy se spoustou drobných závažíček. Nepřeberná směsice, plechovek a obalů od nejrůznějších potravin, kávy a mýdel. Všechny ty zašlé obrázky na obalech mu v okamžiku, kdy na ně pohlédl vyprávěli o tajemných a vzdálených zemích, ztracených někde v dalekém světě a čase.
Přecházel od jednoho dřevěného regálu k druhému a dotýkal se opatrně všech těch nádherných věcí a snil příběhy, které mu vyprávěly obrázky na barevných etiketách.
Pak si všiml knih.
Byly po různu poskládány do sloupků. Sem tam, mezi jiným zbožím. V některých byly založeny stránky a některé ležely dokonce otevřeny, jako by si je někdo rozečet a na chvilku odběhl.
Knihy ho zaujaly hodně. Měl jich několik doma, ale to byly převážně dětské pohádky a říkadla z dob, kdy byl malý a čítávala mu z nich jeho máma. Před pár týdny si vytáhl z máminy knihovny několik knih, co se mu podle názvu zdály zajímavé a pustil se do jejich čtení. Byl jedním z mála dětí tohoto věku, které podlehlo kouzlu psaného slova. Hltal doslova řádek za řádkem a dokázal nakonec přečíst celou máminou knihu, i když spoustě slov a toho o čem se tam psalo nerozuměl.
Teď měl však před sebou úplně jiné knihy. Ze starých kožených či plátěných desek na něj hleděly tváře z dávných, zašlých dob.
Přejížděl prstem po zdobených hřbetech knih a potichu si předčítak jejich názvy.
Zaujalo ho podivné slova na jedné větší knize. Na přední straně byl rytíř v plné zbroji, sedící na velikém koni. Nad ním bylo v ozdobném praporci vepsáno slovo IVANHOE. Opatrně vzal knihu do ruky. rozhlédl se po místnosti a pak zamířil k jednomu z oken. Pod oknem stál seschlý, mírně křivý stoleček se zažloutlými novinami. Položil na něj velikou knihu, otevřel ji a začetl se do prvních řádků. Pomalu otáčel list za listem a podléhal kouzlu příběhu, jenž se před jeho zraky odehrával na stránkách té staré knihy.
Zapoměl na čas i na to, že je vlastně v úplně cizím domě a bez toho, aby se někoho dovolil. Zapoměl na svět tam venku, který mu připadal nepochopitelný a nehodící se k jeho představám o životě. Mimoděk si při čtení uvědomoval, že tohle je doba a svět ve kterém se měl narodit a žít. Ta středověk popisující kniha jej přivedla poprvé na myšlenku, že se mu ten rytířský způsob života líbí podstatně víc, nežli to jak žijí jeho rodiče a lidé co potkává okolo. Zamiloval se do myšlenky rytířské cti. Zamiloval se do toho, jak tito muži žili a jak se chovali ke svým vyvoleným kráskám. Jakou odpovědnost cítily za svou zemi a s jakou úctou přistupovali ke svému králi. Cítil, že tyto ušlechtilé zásady se do jeho doby jaksi nehodí. Uvědomoval si, jak by asi chovajíce se jako dávný rytíř, vypadal směšně.
Rozesmutnělo ho to. Vzlédl od zažloutlých stránek knihy a pohlédl ven zašpiněným oknem. Pohlédl do té záplavy slunečního jasu a v duchu učinil slib. Až jednou dospěje, bude posledním rytířem v tomto světě. Bude vždy na straně slabých. Bude pomáhat těm co to potřebují a bojovat proti všemu bezpráví a zlým lidem. Pak se zarazil a svůj slib doplnil. Až příde správný čas, najde tu pro niž bude moci vykonávat hrdinské činy a ona ho zato poctí tím, že mu dá jako důkaz své náklonosti bílý šátek.
O tom posledním spíš jen mlhavě tušil co to znamená, ale podvědomě věděl, že to tak má být a že je tak jeho rytířská přísaha kompletní. Pak se znovu začetl do příběhu v nalezené knize.
Nakonec knihu přečetl celou. Nedokázal se od toho příběhu odtrhnout. Četl ve stoje, opírajíce se ramenem o stěnu vedle okna. Nevímal jak ho začínají bolet nohy i otlačené rameno. Nevnímal hlad ani žízeň, přezto že jedl naposledy ráno. Jen četl a četl. Hltal očima jednotlivé stránky. Lovil jednotlivá slovíčka a v duchu si je převáděl na obrazy z těch míst. Viděl jezdecké i pěší souboje mužů obrněných v oceli. Viděl šílenství v bitevní vřavě. Viděl krásu ctnostných panen. Viděl vše o čem četl a představoval si, jaké by to bylo v té době žít.
Nakonec otočil poslední stránku, kde již nebylo nic.
Znovu přelétl očima poslední slova toho příběhu a pohlédl zmateně kolem sebe. Bylo daleko větší šero, nežli když sem vstoupil. Pohled z okna jej donutil zavřít knihu a vyběhnout na ulici. venku totiž byla tma a svítily tam lampy. Chlapec byl zděšen z toho, že si vůbec neuvědomoval běh času a to, že by měl jít domů na večeři. Bylo mu jasné, že dnes poruší pravidla a přijde pozdě. Povzdechl si a rozeběhl se horkem sálajícími ulicemi.
Domů dorazil opravdu pozdě. Rodiče jej již netrpělivě a s obavami v očích vyhlíželi.
Po příchodu domů, se pokusil zabránit nějakému přísnému trestu tím, že vše po pravdě vypoví.
Vyprávěl rodičům o krámku ve staré čtvrti a o tom jak se tam začet do knihy o rytířské cti a slávě a jak při tom čtení zapoměl na čas. Rodiče jej udiveně sledovali. Kdyby se zapoměl někde s klukama při fotbale, tak by to snadno pochopili, ale tohle? To se jim zdálo podivné. Pořád dokola jim musel vyprávět jak ke krámku přišel a že tam nikdo nebyl a jak tam ty knihy oběvil. Nakonec rodiče pokrčili rameny a poslali ho před večeří umýt. Chlapec byl rád, že se jeho pozdní příchod obešel bez vážnějších následků a jako každé dítě v jeho věku, podlehl bezstarostnosti mládí a v myšlenkách se vrátil k té knize co v krámku četl.
Když si se pak po večeři zvedal s talířem od stolu, otec jej zastavil.
"Až si umyješ talíř, tak za mnou přijď do mé pracovny." Pak se otočil a odešel.
V chlapci hrklo, do otcovy pracovny chodil jen velmi málo. Vlastně jen když se jeho rodičům nezdálo něco na chlapcově chování ve škole. Otec mu tam z poza jeho mohutného, dubového, psacího stolu uděloval kázání o tom, jak se má chovat. Povzdechl si, asi se přeci jen dnešní zpoždění neobejde bez trestu.
Odložil umytý talíř na utěrku a se sklopenou hlavou došel k otcově pracovně. Položil ruku na kliku. A pak se to stalo. To poznání jím proběhlo jako paprsek světla půlnoční temnotou. Už nikdy nebude sklánět hlavu, před ničím. Je přeci poslední rytíř! Udělal chybu a ponese následky, ale přijme svůj trest hrdě, jako ti muži z dávných dob! Už přeci není dítě, má poslání. Musí nést tu poslední jiskru rytířství a cti.
Se zdviženou hlavou a planoucím zrakem vzal za kliku otcovy pracovny. Vstoupil, jako by v jeho představách vstupoval hrdý rytíř ke svému králi. S vědomím toho, že jako muži jsou si rovni.
"Jsem zde otče." Pronesl, když za sebou zavřel dveře.
Otec si svého syna chvilku mlčky prohlížel. Uvědomil si, že se jeho malý chlapec změnil, že vstoupil do období dospívání a že si musí začít dávat pozor, aby sním nejednal jako s malým dítětem. Musí si o tom promluvit se svou ženou.
"Sem jsi nikdy bez mého svolení nesměl." Pronesl hlubokým, vážným hlasem.
Chvilku si hleděli se synem do očí.
"Dnes jsem si uvědomil, že již tento zákaz mohu zrušit. Smíš sem chodit, kdykoliv budeš chtít nějakou z mých knih."
Chlapec se zachvěl vzrušením a pohlédl na stěnu otcova království. Celou ji vyplňovala obrovská knihovna. Od stropu až po podlahu, jen řady polic. Spousta barevných hřbetů. Nekonečné množství příběhů.
Cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Prudce zamrkal.
"Děkuji." Špitl. Víc nedokázal říci. Byl šťasten. Otec se zvedl a došel ke knihovně. Chvilku se rozmýšlel a pak jednu knihu v červené, kožené vazbě vytáhl.
"Začni třeba touhle. Je dobrá. Sice se ti bude zdát ta mluva trochu těžkopádná, ale jistě si zvykneš. Je to dobrý příběh. Je starý, ale dobrý."
"Děkuji." Řekl opět chlapec a vzal si podávanou knihu. Na hřbetě byl zlatem vyražený nápis. Jediné jméno. Znělo tak zvláštně. Chlapec jej nevědomky přečetl na hlas.
"Artuš."
Pak se otočil a odešel do svého pokoje.
Otec se chvíli díval na zavřené dveře. Pak si povzdechl. Uvědomil si, že pokud jeho syn podlehne stejnému kouzlu jako kdysi on, tak bude mít velmi těžký život. Podíval se na svou knihovnu.
"Vlastně bych vás měl nenávidět." Pronesl tiše směrem ke knihám...

Kaštanová álej

16. ledna 2011 v 23:48 | Vítr


Ztichlou cestou zelených hradů, v podvečer poutník kráčeje.
Beze snů, jež na své pouti v prachu, po kapkách poztrácel.
Obrnění bojovníci, posledními skoky, jeho nevidomým očím,
odkrývají poklady svých niter,
v naději, že prozáří poutníkův zrak a roznítí vychladlé srdce.
Že zaujmou svým marným letem, ty ztvrdlé dlaně
by předali jim část své hedvábné hebkosti.
Že probudí zasuté vzpomínky na jemnost dívčí kůže, jíž hladívali
a zalijí ta prázdná okénka duše, vzácnější vláhou,
než li je déšť, který smáčí jeho ochablá ramena,
nesoucí váhu času....

Karkůlka

20. června 2010 v 12:15 | :-))
                                                                 
                                                           KARKŮLKA
                 
                    ...odkud jste...pane?
                     z Černého lesa...hm...dítě...
                    Vy...vy jste...??
                    .."ten" zlý vlk?!!
                    Ano.......?
                    ...ublížíte mi?....
                     .......
                    ne... asi ne....
                    ........
                 
                       
                    Vy kouříte???.... ee...to...
                    no jo trávu....
                     ........
                    chcěš taky?
                      Ano!
                      ále?....
                     ............
                     ............
                     je to síla....
                    .............
                    .............
                 nebude Ti vadit,když Tě obejmu?
                 ....aa ....nee...nebude....
                 tak pojď blíž....
                ....hm....
                .............
...víš měla by jsi raději jít, babička čeká...než....
                 ...než co??
                 ...no vždyť víš...dítě...
                 nejsem dítě......vlčku...
                 neprovokuj...
                nelíbím se Ti??....
                 Neprovokuj!!!
                    .............
                 ...tak ano nebo ne?
                 ...ale jo....
                 tak...?
                 tak nic!!
                 proč??
                 jsi ještě žabec....
                 aha....se bojíš?!
                 Neprovokuj!!!!!!!!!!!
                 ....hm.. tak já jdu...
                 pozdrvuj babičku...
                 ....a zase se někdy zastav!....
                 ...pa...vlčku...
                 .............
                 hoj...

Podzimní snění

19. června 2010 v 15:20 | Vítr71
         ...seděla na cihlové zídcea v ruce svírala pramen rzavých vlasů. Bezděčně jím otáčela ve svých, štíhlých prstech a vzpomínala na pocit, jenž vyvolávala zapálená cigareta, klouzající jí v prstech na stejném místě loňského léta. Zahleděla se na pramen vlasů ve své ruce, bezděčně k němu přivoněla a přejela jím po své tváři, hledíce již do krajů svého vnitřního světa a mazlíce se s dalšími praménky toho úžasného tekutého ohně,užívala si tu chvilku absolutního štěstí a klidu. Hlava, ležící do té doby v jejím klínu, se zvedla. Hleděla chvilku do těch rozespalých,širokých,šedých očí plných lásky a něhy. pomalu se naklonila k polibku, přivřela oči a čas se zpomali...

                                                                                                        sbirka Petřín 1985
 
 

Reklama