Město

Město 3

30. května 2011 v 22:14 | Vítr


Stojím u kuchyňského stolu, na kterém se vrší hromádka zbraní a výstroje a cítím se bezradný. Nedokáži pochopit, jak dokáže Lola přežít a vystačit si jen s párem bouchaček, mačetou a jedinou dýkou. Zbytek jejího majetku se jí vejde do kožené brašny. Nechápu. Snesl sem na stůl vše, o čem sem předpokládal, že budu nezbytně potřebovat a zjituji, že bych potřeboval nejméně jednoho nosiče a lodní kufr. Lola mne pozoruje ze židle a nazlátlý přísvit v jejích poněkud nelidských očích napovídá, že se dobře baví. Abych ji zaměstnal a nekomentovala mé rozvláčnělé přípravy, položil sem před ní na stůl asi kilo párků, hořčici a chleba, Je neuvěřitelné, co toho ta holka dokáže spořádat. Teď se dokonce uchechtla. Nakonec sem se rozhodl, že se zařídím podle její výstroje. Jdeme ven jen na chvilku a tak zavrhuji takové věci jako svou brokovnici a samopal. Stejně do nich nemám dost stříbra. Sekyra je také nesmysl a těch nožů opravdu nebude potřeba všech deset. Nakonec si oblékám svůj pracovní overal z šedého hrubého plátna. Po vzoru mé chichotající se přítelkyně, si připínám k opasku mačetu a dýku. Další dýky si strkám do bot a jednu do pouzdra na předloktí. Chvilku zamyšleně hledím jak se Lo zakusuje do dalšího párku a smyslně se na mne dívá. Oklepu se při tom pohledu a snažim si vzpomenout, kdo jsem a co se chystám udělat. Chvilku se peru s postrojem na podpaždní pouzdro. Nosím v něm mimochodem stejného Glocka třicet čtyřku jako Lola. Je to dobrá devítka a mám k ní patnáctiranné zásobníky. Těmi si plním náprsní kapsy u overalu. Vezmu si ještě vestu se spoustou kapsiček a naplněných "důležitostmi" a k opasku po chvilkovém přemýšlení připínám čutoru s vodou. Koukám, že moje zlatooká šelmička, už zlikvidovala posleddní párek a mlsně si mne prohlíží. "Máš dost?" Ptám se. "Já? Ne, nemám." Dvojsmyslnost její odpovědi a široký úsměv mne dostávají do kolen. Bože co jsem to provedl se svým poklidným staromládeneckým životem?? "Tak vyrazíme, ať to máme za sebou a do rána jsme dome." Říkám poněkud mrzutě. Lola nadšeně vyskočí a pobíhaje po kuchyni, hází na sebe své věci. Rezavá hříva jí povlává neposlušně kolem hlavy, nakonec si vlasy shrne za uši a nasadí si kapuci svého pláště. "Můžeme jít, nebo na mne budeš zírat do soudného dne?" Zavrní sladce a otočí se k odchodu. Odcházím a zuřivě přemýšlím, zda jsem si neměl přeci jen vzít pár granátů.
Před domem se pozorně rozhlížím, ulicí se prochází pár lidí a kolem vchodu do protějšího obchodu postává mládež s lahváči a cigaretami v rukách. Lola mne vede do prava a nijak moc se nerozhlíží. Je ještě dost světla a opravdu spousta lidí na ulicích. Spěcháme a obočujeme do ulice vedoucí k nábřeží. Městem protéká poměrně široká řeka a celé její nábřeží je skládáno z vysokých kamenných hrází. V nábřežních zdech jsou tmavé tunely, jež zakrývají staré ocelové mříže. Vchody do městských stok a obrovského, stovky let starého podzemí, propojujícího většinu městských čtvrtí. Mnoho uzavíracích mříží, však bylo během let bojů, té tiché podzemní války, vylomeno a tak nebyl problém proniknout do tmavých, páchnoucích vnitřností Města. Od nábřežního chodníku, vedl po stěně navigace starý, litinový žebřík, jehož konec mizel v kalné vodě řeky. Těsně nad hladinou se otvíral otvor jedné z mnoha stok. Lola se rozhlédla letmo po nábřeží a zklouzla po hranách žebříku až k hladině. Tam se opřela o rezavou mříž a ta pod její dlaní povolila. Se zaskřípěním se odsunula ke kamené stěně. Pomalu slézám za ní a marně se snažím vzpomenout na to kdy sem si naposledy impregnoval boty proti vodě. Lezu po žebříku a za krkem se mi usazuje neodbytný pocit, jako bych vstupoval do pekla a že už nikdy neuvidím světlo. Ve tmě září dva zlatavé body a mě dochází, že je to Lo. Po chvíli se rozkoukávám a vidím v šeru tunelu i její postavu ukrytou v neforemném plášti. Netrpělivě podupává v louži kalné, páchnoucí břečky. "Lezeš pomalu jako stařec, Jene. Bojíš se aby sis nenamočil kalhoty?" Otráveně šlapu v louži za Lolou a v duchu nadávám. Za chvíli zmizí i poslední záblesk světla a na pár okamžiků jdu v dokonalé tmě. Jen svýma ušima kontroluji kudy Lola jde a snažím se v té tmě s ní držet krok. Pak sme prošli do vnítřních stok. Po několika krocích sem si uvědomil, že zase začínám vidět. Stěny i strop chodeb uvnítř sistému stok, pokrývá jakási nezajímavá plíseň a houba a oboje vylučuje jako odpad látky, které ve tmě nepatrně září mdlým, nazelenalým světlem. Vypadá to docela strašidelně. Ale když si člověk na to přítmí zvykne a pořádně se rozkouká, tak vidí dost dobře. Poměrně spěcháme a Lola neustále nasává vzduch, jako by chtěla navětřit, co se ukrývá ve tmě před námi. Uvolňuji si pistoli v podpaždním pouzdře a nechávám do dlaně levé ruky, zklouznout dýku. Pomalu se mě zmocňuje lovecká horečka. Začínám vidět ostřeji a slyším vzdálené kapání vody a něco, co se podobá krokům a hlasům. Aniž bych si to uvědomil, přidávám do kroku a začínám napodobovat Lolu v jejím větření. Nevím jak dlouho bloudíme v chodbách, tedy počítám, že Lola ví kam jdeme a bloudění nechává na mě.
Zasavila u stěny a pečlivě se rozhlédla. Pak položila dlaň na jeden z kamenů ve zdi a ozvalo se tiché cvaknutí. Část stěny bezhlučně vyjela do chodby. Vznikl tak úzký průlez do kterého Lo rychle vklouzla. Na nic nečekám a jdu za ní a slyším, jak se stěna za mnou zavírá. Pak tmu přořízlo oslnivé světlo a na chvilku nevidím vůbec nic. Když si mé oči přivyknou na změnu světla, zjišťuji, že chodbe před námi je plná postav a já hledím z blízka do hlavně veliké pistole nějakého ušmudlaného chlápka. "Ahoj, co blázníte? Takhle vítáte hosty?" Slyším Lolu jak se na oko diví tomu uvítání a sleduji s nelibostí, jak se vrhá kolem krku dvoumetrovému chlapovi s rameny jak šatní skříň. "Měli sme o tebe strach Lolo. Kde jsi se zdržela? A co nám to vedeš?" Otázky padají ze všech stran. Stojím jak dřevo a hledím stále do ústí pistole. Napadá mne, zda to vše nebyla jen finta, jak mne sem vylákat a zabít. Pak se Lola otočí a já zahlédnu její úsměv a záblesk zlata v jejích očích. Uklidním se a napadá mne, že by nebylo dobré pro mou pověst, kdyby se mne zastávala holka a tak nečekaně udělám krok podél hlavně pistole a uchopím chlápka co na mě míří za kabát na prsou. Přitáhnu si jej a pokládám mu na krk hrot své dýky. Všichni zmlknou a a oběví se pár dalších zbraní, do toho ticha Lola ledabile prohodí. "To je náš zbrojíř, minimálně polovina z vás ho už někdy viděla, tak co blbnete?" Slyším jak se mezi sebou dohadují a pozoruji jak tomu muži stéká po čele kapka potu. Nehezky se na něj zašklebím, malounko přitlačím na dýku a zavrčím. " Schovej ten kvér, nebo si choď nakupovat stříbro někam jinam." Konečně mne poznal. Oči se mu rozšiřují údivem. "Sakra chlape co tu děláš?" Souká ze sebe a chraptí. "Potřebujeme tě nahoře a živého, tady nemáš co pohledávat." Pouším ho a dýka opět mizí v rukávu. Je pořád mírně udiven a uklízí pistoli do pouzdra. "Opravdu co tu dělá?" Obrací se dvoumetrový chlap opět k Lole. "Byla sem u něj, když to musíte vědět. A přišla jsem se rozloučit, stěhuji se k němu." Zaštěbetala sladce. Všiml jsem si jak to tím chlapem cuklo. Pohled jakým se teď ne mne dívá, se mi ani trochu nelíbí. "Opouštíš nás Lolo? Vzdáváš to? Utíkáš do bezpečí a nás tu necháš, svou rodinu a přátele?" Mám chuť toho chlapa uškrtit. To je nechutné vydírání. Dochází mi, že si zřejmě ten obr na Lolu myslel. Ta se od něj odtahuje a udiveně kouká. "To nemyslíš vážně? Nebo ano? Víš co?" Hlas se jí nebezpečně ztišuje. "Pokud si o mě tohle myslíš, tak sem se v tobě šeredně spletla. Měla sem tě za kamaráda a doufala jsem že mi trochu toho štěstí budeš přát." V očích se jí najednou zaleskly slzy. "Ještě někdo si myslí, že sem se na vás vykašlala?" Rozhlédla se po ostatních. Jaká si žena v šedém plášti ji objala. "Ale vůbec toho přerostlého blbce neposlouchej. Nikdo si to o tobě nemyslí. Měli jsme strach kde jsi a moc si nám tu scházela. A teď když odcházíš, tak jsme jen zaskočeni. Já osobně jsem ráda, že se odsud dostaneš a neboj se je nás dost, na to aby sme zvládali tu sebranku v tunelech a počítám, že si budeš chodit tak jako tak zalovit." Žena se na Lolu usmívala. Ostatní po různu pokyvovali a přáli jí štěstí. "Jsme rádi Lolo, že jsi se přišla rozloučit." Řekl někdo. "Mi musíme pomalu vyrazit. Nalíčili jsme past a ta má za chvíli zaklapnout. Pokud se vše povede jak jsme naplánovali, tak se poměry tady pod Městem dost změní." Lola se nejistě rozhlédla. "Past? Jakou past?" Slyším Lolu jak se ze zájmem ptá a cítím, že se mi svírají vnitřnosti podivnou úzkostí. "Nalákali sme sem pomocí našich agentů, větší skupinu dlaků a démonů a ve velké hlavní stoce na ně vlítneme. Sehnali sme všechny lovecké tlupy a ukryli je podél hlavní stoky. Vylákáme nepřítele na tu velikou křižovatku a udeříme ze všech stran. Zlikvidujeme je všechny. Po takové bitvě se sem na čas neodváží strčit ani nos." Lola chvíli hleděla na své přátele a bylo vidět jak usilovně přemýšlí. Pozoruji, jak se jí mění výraz ve tváři a obrací se ke mě. Vím co řekne a vím co jí odpovím a vůbec se mi to nelíbí. "Jene, musím tu zůstat, tohle je důležité, nemohu je opustit, když rozjeli takovou hloupost. Ale pokud se to opravdu povede, tak budeme mít spoustu času jen na sebe. Protože tady dole bude na dlouhý čas klid, je to šance jak na čas zvítězit. Počkej na mne tady v úkrytu. Po bitvě se sem pro tebe vrátím." Nevěřícně na ni hledím, je to tak, přesně podle mého očekávání. "Lo, nikdy tě neopustím. Půjdu s tebou třeba do boje a třeba i do pekla, když to bude nutné. Zapomeň na to, že tě nechám jít samotnou. Sotva sem tě našel a nenechám si tě ničím vzít. Budu ti v boji krýt záda a nebo zapomeň, že tě někam pustím." Slova ze mne padají jako vodopád a cítím ve svém srdci opravdovost každého písmene co vyslovuji. Lola na mne zamilovaně hledí a má opět na krajíčku. Přichází ke mě a líbá mě na ústa. "Hlupáčku, budu šťastná, když mi budeš krýt záda." Objímáme se. je mi strašně hezky a zároveň cítím, jak se mne zmocňuje podivná předtucha. "Slib mi něco Lo." Dívá se mi do očí. "Nikam mi neodcházej ano? Kdyby se stalo, že nás to v boji rozdělí, tak si tě najdu. A kdybych... " Najednou nevím jak dál. "Kdyby se mi něco stalo tak na mě zapomeň a snaž se přežít." Políbila mě hladově na ústa a pak povídá. "Nic se ti nestane. Dám na tebe pozor a už takhle nemluv. Miluji tě a kdyby se ti mělo něco stát, tak si tě najdu třeba i v pekle. A nesnaž se dělat hrdinu, když to bude vypadat, že nás nakopou do zadku tak se mě drž a já tě odsud odvedu." Znovu mě políbila a já cítím, že ji miluji jako nikdy nikoho za svůj život.
Pak se otevřeli dveře ve stěně a postupně se celá skupina lovců vydává ven do chodeb. Odhaduji, že je tu asi třicet lidí. Mno lidí, prostě lovců. Držíme se s Lolou za ruce a jdeme asi kilometr stokami a tunely. Poznávám hlavní stoku. Kdysi sem tudy procházel a tak vím kde jsme. Ulice nad námi vede kolem obrovského, zrušeného kostela, kde momentálně není nic nežli špína a krysy. Říká se, že je tu jeden z hlavních průchodů do démonských světů, či pekla chceteli. Jsme asi pětadvacet metrů pod povrchem a chodba připomíná spíš obrovský sál. Na délku měří kolem sta metrů a na šířku asi dvacet. Na obou koncích do této prostory ústí vždy pět chodeb se stokou na podlaze. Ty vedou do jediného kanálu a prostředkem hlavní chodby odtékají k přepadu uprostřed, kde mizí ve spodním patře vedoucím k řece. V několika tunelech na protější straně vidím další lovce. Na naší strane se rozdělujeme do skupinek a obsazujeme čtyři krajní chodby. Prostřední necháváme volnou tudy poběží za pár okamžiků několik lovců, co se přihlásili jako návnada pro dlaky a démony. Za nimi by měla dorazit i ta démonská tlupa. Mi jsme tu pro to, aby sme jim vpadli do zad a uzavřeli jim cestu do bezpečí. Vypadá to dost jednoduše a dobře. Uvidí lovce na proti v chodbách a zaútočí. O to co se děje za nimi nebudou jevit zájem a mi je tu rozstřílíme na kusy. Sakra měl sem si ty granáty přeci jen vzít.
Tisknu se ke stěně chodby a cítím vedle sebe teplé tělo zlatooké Loly. Cítím se jako děsně velký válečník a doufám, že až to vše přežijeme, tak jí to budu moci ukázat i jinak. Cítím jak se chvěje napětím a nedočkavostí a vidím jak jí černají nechty, měnící se v drápy. Nad její lidskou polovinou přebírá vládu ta šelmí. Svazuje si vlasy do uzlu a stahuje plášť, aby se jí lépe hýbalo. Cítím, jak se mi prudce rozbuší srdce, když si protahuje svoje pružné tělo. Již snad po sté kontroluji zásobník, když v tom slyším vzdálené výstřely a řev. Je to tady, v prostřední chodbě je slyšet dusot mnoha běžících nohou. Pak do prostoru hlavní chodby vybíhá člověk. Je sám a v ruce drží brokovnici. Z mnoha ran na těle mu crčí krev a je viditelně na konci sil. Ještě párkrát klopýtne a padá na kolena. Vidím jak se otáčí a zoufale kříčí. "Utíkejte!!" Pak z nitra prostřední chodby vylétne několik šípů a boří se mu do prsou. Muž je ve vteřině mrtev a kolem jeho zhrouceného těla se rozlévá kaluž krve. Udiveně zírám a čekám další lovce, ale jiný už nevybíhá. Je jasné, že nepřítel muže určené jako návnadu dostal. Pak mi dochází co vlastně ten poslední volal. Máme utíkat? Co se děje v té prostřední chodbě? Řev a dusot je už tady a do prostoru před chodby se vyvalil dav oživlé hrůzy. Vidím jak lovci v protějších tunelech zůstávají stát a pak ustupují do tmy. Od protějších tunelů, směrem k davu démonů a dlaků přilétá několik šípů a ozívá se první střelba. Na to kolik je tam mužů mi však příde dost slabá. Pár démonů padne ale nijak to ten zbytek nerozruší a ženou se dál, slyším povel k útoku a bezmyšlenkovitě se vrhám k ústí tunelu. Pálím bez jakého koli krytí do změti nestvůrných těl před sebou a uvědomuji si, že jich je nějak moc. Lo vedle mne tiše a velice sprostě kleje. Došlo jí spolu se mnou, že lovci byli zrazeni. Někdo musel nepříteli říci o chystané pasti a tak si to sem přišlo podsvětí vyřídit s lovci jednou pro vždy. Do ústí tunelu vběhlo několik postav. Automaticky posílám po kulce do každé z nich. Jedna padá k zemi v divokých křečích a dvě se okamžitě rozpadají ka prach. Upíři, fuj nesnáším ten hnus. Měním zásobník a zjišťuji, že stíháme s Lolou jen čistit ústí tunelu a do vlastního boje v hlavní chodbě nedokážeme přez nával před tunelem vůbec zasáhnout. Sem tam vlétne do našeho tunelu šíp či kulka a už se dva z mužů co tu jsou s námi zhroutily mrtví do špíny na podlaze stoky. Rachot výstřelů pomalu utichá a je slyšet jen řev bojujících a třesk ocelových zbraní. Je jasné, že se té přesile jen bráníme a pomýšlím na rychlý ústup. Dobře útěk. Myslím na sladkou Lo a na to že bych jí mohl ztratit. Mrknu přez rameno do chodby a polévá mne studený pot. V šeru svítícího lišejníku vidím jak se chodbou za našimi zády tiše plíží několik postav. Otáčím zbraň a střílím. Je však pozdě. Ve stejný okamžik vnikají do ústí tunelu další dlaci a zuřivě útočí. Lo se mi opřela o záda a dál střílí, stojíme u prostřed chodby a kryjeme si vzájemě záda. Jak jsme si slíbili. Lola něco křičí. "Je mi to líto, lásko. Odpusť!" Miluji tě Lo!" Odpovídám. Nestíhám sáhnout pro další zásobník a tak beru do každé ruky oboustranně broušenou posvěcenou dýku a doufám, že svaté, magií posílené čepele proti té hrůze něco zmůžou. Cítím jak mi drápy útočícího dlaka trhají rukáv a kůži na předloktí. Vrážím mu do oka dýku a druhou do srdce. Opřu se mu chodidlem o břicho a kopancem ho posílám do houfu dalších příšer. Uvědomil sem si, že Lola přestala střílet a necítím její záda. Otočil jsem se a vidím jak s mačetou v jedné a dýkou v druhé bojuje opřená o zěď. Bezmyšlenkovitě vrhám dýky do zad prvníh dvou dlaků co na ní útočí a tahám z bot další dvě. Zároveň se jí vrhám po bok ke stěně. Třetí dýku zarážím do prsou dalšího dlaka a ten padajíce mi ji vytrhává z ruky, poslední v rychlosti háži po postavě pár kroků od nás, co se snaží zamířit na Lolu kuší. Mizí s odporným skřekem ve výbuchu prachu. Lo využívá nepatrné chvilky klidu vzniklé mým útokem a páskuje do zásobníku náboje z opasku. Chodbou se opět rozléhá střelba z její pistole a čistí nám trochu prostoru kolem. Na moment si můžeme vydechnout. Dlaci se stahují k hlavní chodbě a chystají se k dalšímu úderu. "Máš ještě náboje?" Ptá se mě Lola. "Ani jeden Lo už jen tuhle mačetu." Je jasné, že nemáme jak uniknout. " Tam v chodbě jich bude méně. Zkusíme se probít tudy." Říkám Lole. Dívá se na mne a oči jí začínají zlatě svítit. Nakloním se k ní a hluboce ji políbím. Jdem si pro smrt. Je to jasné mě, i mé zrzavé lásce. "Na tři, ano?" Řekne a uchopí mne za ruku. V druhé drží mačetu. "Neboj Lo, probijem se." Říkám tiše a pak jen šeptnu. "Tři....."
Cítím nekonečný chlad a bolest. Tupou neustávající bolest v celém těle. Mám pocit, že se propadám do hlubin lepkavého ledového bahna a že nemohu dýchat. Vnímám šustot a spěchající kroky, mým tělem je vláčeno a smýkáno a pak mne někdo nese. Houpavý rytmus chůze mne nakonec uspává....
Opět ta bolest. Pulsující a dotěrná bolest v hlavě. Ano uvědomuji si, že mám hlavu a ta pekelně bolí. Pokouším si vzpomenout na to, kdo jsem a co se mi stalo, ale ta bolest je ubíjející a nedovolí mi myslet.Opět se propadám do temnoty a ztrácím vědomí....
Cinkot skla. Slyším proudit vodu do hrnku. Kapající kohoutek a kroky. Pomalu otvírám oči a uvědomuji si, že bolest někam zmizela. Jen jaké si brnění v nohou a hlavě po ní zůstalo. Dívám se na šikmý dřevěný strop a veliké okno v něm. Je mi to povědomé. Rozhlížím se po malém pokojíku obloženém knihami, až mi padne zrak na strašně velikého člověka. Musí mít nejméně dva metry a v ramenou skoro metr. Je mi také povědomý. Drží v ruce hrnek a já si uvědomuji, jak strašnou mám žízeň. "Prosím vodu." Zachrčím vyschlými ústy. Ten obr se ke mě nakloní a přidrží mi u úst hrnek s vodou. Hltavě piji a cítím, jak se mi s každým douškem vrací jasnější vědomí. Pustím hrnek. "Děkuji." Povídám a ten obrovský člověk se tak divně dívá. Nakonec se otočí a odejde po schodech do kuchyně. Moment! Jak vím, že je dole kuchyně? Pomalu se mi rozjasňuje. Dívám se na knihy a poznávám je. Pomalu mi dochází kdo jsem a kde jsem. Bože, já to šílenství v tunelech přežil! Jak jsem se ale dostal domů. Pak si vzpomenu na vlečení a houpavou chůzi. Pomalu si sedám a nakonec i stoupám. Pobolívá mne celé tělo, jako bych si prošel pračkou s odstředivým ždímáním. Po podrobné obhlídce a osahání své tělesné schránky zjišťuji, mnoho odřenin a modřin. Několik zašitých řezných a tržných ran a dost ošklivou bouli na temeni hlavy. Potácivou chůzí se přesouvám ke schodům do kuchyně. Pomalu slezu a v kuchyni zůstanu překvapeně stát. Po zemi i židlích tu porůznu postává a posedává asi patnáct mužů a žen, v nejrůznějším stádiu otrhanosti a se spoustou obvazů. Udiveně na ně zírám. Nejspíš to budou poslední zbytky lovců ze stok. Doplížil sem se ke svému mrazáku a zjišťuji, že je téměř prázdný. Tedy kromě poslední lahve rumu. Nadšeně ji otvírám a mohutně si přihnu. Následný pohled do ledničky je ještě žalostnější. Poněkud vztekle se otočím k podivným návštěvníků. "Koukám, že jste se obsloužili. Doufám, že chutnalo." Někteří klidně přikyvuji a zbytek mě moc nevnímá. "Promiňte nám tu neomalenost a většina z nás už dva dny nejedla a tohle je momentálně jediný bezpečný úkryt v celém Městě. Samozřejmě vám škody nahradíme, jak jen to bude možné." Prudce se otočím a v zápětí toho hořce lituji, jak mne rozbolí potlučená hlava. Za mnou stojí starší jeptiška v bledě modrém hávu a těžkým stříbrným křížem na krku. V ruce nesla hrst obvazů a nějakou mast. "Kdo vlastně jste?" Vysoukám ze sebe a uvědomuji si, že jsem v přítomnosti té svaté ženy, jen zamotaný v prostěradle. Jsem matka Klára od Voršilek. Z tamního kláštera. Ošetřuji lovce půl života. Mimochodem, to byla od vás šlechetnost pustit je sem a udělat ze svého bytu lazaret." Poněkud zmateně jsem přikývl. Pak mne něco napadlo a zeptal sem se. "A nevíte náhodou jak sem se sem dostal?" Pohlédla na me s údivem a nejistotou, "Jsete v pořádku? Pamatujete co se vám a dalším přihodilo?" Zamyslel sem se. Ano vím co se mi stalo. Alespoň částečně. Rozhlédl jsem se po kuchyni a zoufale ji hledal. Pak sem se opět podíval na jeptišku. "Ano vím, byla bitva a nepřátel bylo strašně moc. Někdo nás nejspíš zradil." Neměl sem odvahu ani žaludek, zeptat se na to co mne opravdu zajímalo. Opět se na ne tak zvláštně podívala. Jako by mne zkoumala. " Vy to nevíte? Že?" Její otázka způsobila, že jsem se musel opřít o stůl. Znovu jsem si lokl z lahve a uvědomil si hluboké ticho kolem. Všichni náhle zmlkli a dívali se na mne. " Co nevím?" Zachroptěl sem. "Tak mi to sakra řekněte!" Na můj výkřik reagovala dost klidně. "Pane. Je mi divné, po tom co jsem slyšela, že nescháníte Lolu. Nejsem si jistá, zda vaše netečnost po jejím osudu pramení z vědomí toho co se sní stalo, či z toho, že se to bojíte zjistit." Díval sem se do těch jejích klidných očí a zmocňovala se mne panika. "Poslední co si pamatuji, je že jsme se s Lolou pokusili probít skrze chodbu do bezpečí. Pamatuji si jak ji neustále držím za ruku a sekám do všeho co se pohne. Nakonec sme byli odtržení a já dostal ránu do hlavy." Jeptiška přikývla a pohlédla za mě, ke stolu. Otočil sem se a hleděl na toho velikého chlápka co jsem jej spatřil již v chodbách a co jevil takový zájem o Lolu. "Dopověz to." Řekla mu jeptiška přísně. Chlapík se opřel o stolní desku a spustil. "Když naší skupině došlo, že se plán nepovedl a že jsme obklíčeni, podařilo se nám probít spět chodbou a celou ji vyčistit. Pak jsme pomohli skupině v sousední chodbě a šli na pomoc vám. Přišli sme však pozdě. Byli jste na živu už jen ty a Lola. Těžce na ni dotírali a byla už zle posekána a pokousána. Viděl sem jak na tebe útočí dlak se sekyrou a ty jsi k němu stál zády. Neměl si nejmenší šanci. Lola to však viděla také a skočila mu přímo do rány. Viděl sem jak jí sekyra prorazila hrudník a plíci. To už jsem byl u ní a tu obludu co jí to udělala sem zabil. Ty ses otočil a když si viděl co se stalo, tak jsi zešílel a začal si běsnit. Jsi berserk, věděl si to? Bodali do tebe a kousali, ale nic si necítil. Nakonec se ti povedl malý zázrak, vyčistil jsi chodbu a ta sebranka se částečně stáhla. Volal jsem na tebe, aby si se vrátil ale chtěl si se nechat zabít. Pořád jsi Lolu volal a hnal se do tunelu za ustupujícími dlaky. Nakonec sem tě doběhl, ale zaútočil si i na mě, tak sem tě malounko klepl." Zůstal sem na něj civět. Pak sem si sáhl na hlavu. "To si byl ty?" Pokrčil rameny. "Lola to tak chtěla. Ještě nějaký čas nebyla mrtvá. Chtěla abych tě zachránil i když tedy nevím proč. Odnesli sme vás oba do kláštera a pak nám poradila, aby sme šli sem. Nakonec zemřela. Měla úplně roztrhanou polovinu plic a hrudníku." Pak hromotluk zklonil hlavu a zmlknul. Stál sem jako sloup a pomalu se mi vracela paměť. Znovu jsem cítil tu šílenou bolest a beznadějné zoufalství ze ztráty své milované Lo. Nikdo, kdo doopravdy nemiloval, nemůže znát tu šílenou bolest z rozchodu, či smrti milované osoby. Zachránila mi život a sama zemřela. "Pomalu sem se odbelhal do svého pokojíku a zalezl pod deku. Nechtěl sem, aby někdo viděl mé slzy. Nedokázal sem uvěřit, že ten neskutečný zázrak trval tak krátce. Že jsem se zamiloval do dívky, co by mne jistě dokázala udělat štastným a že jsem ji tak záhy ztratil. Zmocnilo se mne zoufalství a bolestí sem málem zešílel... vlastě kdo ví. Mám pocit, že ve mě něco prasklo. Že již nikdy nebudu takový, jako dřív. Zvedl sem se a seběhl schody do kuchyně. Udiveně na mne hledí. Hrabu ze skříně nový overal a výstroj. Oblékám se a obouvám. Připínám si opasek se zbraněmi a vestu. Tentokrát beru i granáty. Musím do sejfu se zbraněmi. Spoustou zbraní. "Kam se chystáš?" Ozve se od stolu. " Dole je teď plno nepřátel, nedojdeš ani k prvním bunkrům a je po tobě." Zastavil sem se. To je fakt, budou teď rozlezlí všude. A proti takové přesile nemá mnejmenší šanci ani jako berserk. Ano. A to je přesně to co chci. Musím za svou sladkou Lo. Vždyť sem jí to přeci slíbil! Rozhlédnu se. Nejspíš je mé rozhodnutí vidět na mé tváři. Matka Klára si předemne stoupla. "Nikam nechoďte! Je to nesmysl. Stejně by jste ji nenašel. Pokud jste v životě příliš nehřešil, tak půjdete do nebe, ale ona byla na půl démon a ti jdou..." zarazila se. " Dolů. Chápete? Do pekla. Do světa démonů." To mne zdrtilo. "Ale vždyť stála na strane světla! To je staršlivě nefér!" Křičel sem jako nepříčetný. Matka Klára mne klidně nechala vyřvat a pak pokračovala. "Je to takové, jak to bůh určil a není na nás, aby sme ho soudili! To je hřích. Lole není pomoci a ona to moc dobře věděla. Musí teď pobývat tam kde jí předurčil její půvou. A ty by si neměl zahazovat svůj život pro hloupou pomstu." Díval sem se na tu hubenou ženu a nevěděl co mám dělat. Nejraději bych si ze žalu vpálil kulku do hlavy. Jasně sebevražda, to je snadná cesta do pekla, napadlo mne. Myšlenky se mi najednou projaňují a mám pocit, že vidím Lolu jak na mne kývá mezi regály s knihami. V klidu vytahuji svého glocka z podpaždního pouzdra a přikládám si jej ke spánku. "Už jdu, má přesladká Lo." Šeptám jako v horečce. Než však stihnu sisknout spoušť, ozve se od stolu chraplavý hlas."Znám jinou cestu jak se k Lole dostat a pořád ti zbyde šance na návrat." Pomalu se otáčím. jeden ze zraněných lovců se mi dívá do očí. Má na krku obvazy, asi proto ten chraplák. "Jakou?" Ptám se s pistolí u hlavy. "Nejdřív ukliď ten kvér, takhle s ním vypadáš jako šašek. A pak mi nalej a popovídáme si. Vracím váhavě pistoli do pouzdra a sedám si ke stolu. Cestou sem vytáhl z mrazáku načnutý rum a ze skříňky nad dřezem dvě sklínky. Sedl sem si ke stolu a nalil oběma plnou. Kopl jí do sebe ani nemrknul a natáhl ruku s prázdnou skleničkou pro další. Podle čeveného záblesku v očích, když se napil, vidím že je to také dlak. Napadá mne kolik lovců jsou vlastně dlaci a jejich míšenci. Kolik těch bytostí nechce stát na straně tmy, ale ve světle. A kolik jich je na straně tmy, právě pro to, že i kdyby se rozkrájeli, tak jsou jejich duše předem určenk zatracení v některá úrovni pekla. "Co koukáš," prskne po mě. "Nalévej!" rozkazovačný tón jakým se mnou mluví se mi nelíbí a zavírám láhev. "Ne nejdříve mi řekni o čem si to mluvil. Jak se dostat do pekla a vrátit?" Ušklíbl se a položil sklenku na stůl. "Jde to. existuje magický způsob, jak se tam dostat, vlastně existuje mnoho způsobů, ale tenhle je dobrý v tom, že je nenápadný a nikdy si tě tam nebude moc všímat." Zpozorním. " A dál?" Ptám se a nalévám mu druhou sklenku. Sám upíjím z lahve. "Jak sem řekl, Je mnoho způsobů, ale nejsnažší je stát se démonem." V mžiku sem měl v ruce bouchačku. "Děláš si ze mě blázny?" Křičím. "Myslíš že chci ztrávit věčnost v pekle? Nechci se stát démonem ani ničím jiným." Jen se uculuje. "Nemusíš se nechat kousnout upírem nebo pít krev nevinných. To jsou hloupé způsoby. Existuje obřad, zbratření. Lidé již zapoměli, ale někde se to občas ještě stane. Je to bratrství krve." Vzpomínám si na knížky, co jsem četl jako kluk. "Pokrevní bratři, to je hloupost z indiánských knížek." Říkám nedůvěřivě. "Myslíš?" Odvětí. To co dodá mne šokuje. "Takhle sem k tomu přišel třeba já. Kdysi sem začínal lovit démony jako člověk, ale pak mi jede z lovců nabídl možnost, jak být ještě silnější. Udělal obřad a dal mi napít své krve a pak mne řízl a sebe a krev sme smísili. Jeho krev mne jaksi nakazila nebo přeměnila, přesně tomu nerozumím, ale vím že jsem tak ztrati šanci dosta se do nebe. Zato jsem získal sílu k boji a pokud mne nějaký ten bastard nezabije, tak i nesmrtelnost." Poslouchám pozorně co mi povídá. Znovu sem se napil z lahve a zuřivě přemýšlím. "Uměl by si ten obřad?" Ptám se. "Ne.Já ne, ale on ano." Řekne a ukáže prstem na starce zhrouceného u stěny knihovny. "Jen co se probere, můžeš se ho zeptat." Zvedám se a jdu k onomu muži. Na půl sedí a na půl leží a tiše oddychuje. Jemně jím zatřesu. Škubne sebou a drží v kostnaté ruce dýku. Vteřinu na mne hledí a dýka opět mizí v záhybech jeho rozedraného pláště. "Co po mě chceš, nech mne spát. Potřebuji nabrat sílu, abych se vyléčil ze svých zranění." Říká a zavírá opět oči. "Moment." Zvolám. "Prý umíš jaký si obřad, aby ze mne byl dlak." Znovu otevře oči a se zájmem si mne prohlíží. "A víš čím zaplatíš?" Netrpělivě mávnu rukou. "Jistě po smrti rovnou do démonského pekla." Zasmál se. "Ale to mne nezajímá, já chci vědět, jestli víš, čím zaplatíš mě." Zmateně na něj hledí. "A co chceš ty? Moc peněz nemám a svůj byt ti nedám." Přestává se mi to líbit. "Ne nechci ani peníze a ani tuhle díru. Chci tvůj čas. Pár let z tvého života." Přemýšlím, je to nějaké divné, něco mi tu nesedí. " Moment, jako že o to budu žít kratší dobu?" Ptám se nejistě. On jen přikývne a napjatě očekává, co na to řeknu. "Tak moment, jako dlak umřu jedině tak, že mne někdo zabije. Pokud se tak nestene, jsem v podstatě nesmrtelný. Tak jak si mohu zkrátit vyměřený čas. A mimochodem, k čemu by ti to bylo, když jsi na tom vlastně stejně?" Poslouchá a pomalu přikyvuje. "Ano může se ti to zdát podivné, ale já to nechci pro sebe. Mám tady v Městě lidskou družku a ta má obavu z toho konce v pekle a tak jí prodlužuji život tím že odkupuji lidský čas od jiných lidí. Musí to být legální obchod, jinak by to moje milovaná nepřijala." Udiveně na něj hledím, je to vůbec možné? nakonec kývnu. "Beru. Kdy to uděláme?" Mávne rukou a povídá. "Je to náročný obřad a musím se pořádně prospat. A ty také potřebuješ nabrat sílu a musím ti toho spoustu vysvětlit. Teď jdi spát a odpočívat zítra začnem." Pak otočil hlavu na stranu a usnul. Tiše sem odešel k sobe do pokoje a cestou vzal ze stolu již téměř prázdnou láhev. Svlékám se a vzpomínám, že naposledy jsem se tu svlékal s Lolou. Bodlo mne u srdce. Kde asi teď je? Trpí? Či se někam ukryla. "Vydrž prosím miláčku, už jsem na cestě. Již brzy budeme opět spolu." Opakuji si zoufale a snažím se té nicotné naději uvěřit. Pak do sebe na jeden zátah naleji zbytek rumu a padám do peřin....

Město 2- Noční návštěva

24. května 2011 v 11:26 | Vítr


Dotěrné pípání budíku, mne vzbudilo ve tři hodiny odpoledne. Poněkud nevrle jsem do něj klepnul, aby už konečně ztichl a posadil jsem se na postel. Devět hodin spánku musí stačit. Musím se nasnídat a pustit se do práce. Tenhle typ zákazníka, by se nespokojil s omluvou, že jsem zaspal a tudíž si musí přijít pro svou zakázku později.
Při holení a pohledu do zrcadla mne napadlo, že žiji jako toulavý pes, co si dočasně našel tajnou skrýš za poslední popelnicí. Jsem tu již dva roky a pomalu cítím, že by jsem měl zvednout kotvy. Jenže se mi tentokrát nějak nechce. Tenhle dům i byt je dokonalý. Nejlepší, co jsem zatím ve svém životě měl. Začínám se cítit starý na to, abych se neustále stěhoval a harcoval po světě. Již mne nebaví, sotva se někde usadím, přemýšlet o další cestě. Navíc si myslím, že jsem již na tolik zkušený, že mi může být jedno, zda mne vystopují či nikoliv. Sem se nikdo bez mého svolení nedostane. Zarazil jsem se, tak proč mne sakra dnes k ránu málem dostali? Byla to hloupá chyba, vyrazit si na noční procházku. Hloupá, zbytečná a smrtící chyba. Zrovna kvůli otupení ostražitosti a vzniku takových chyb, se neustále stěhuji. Udržuje mne to v kondici a zlepšuje postřeh. Jenže já už nechci. Holím se, dívám se na sebe do zrcadla a docházím k rozhodnutí. Zůstanu tady a nikam se již nepostěhuji. Tečka, konec, rozhodnuto. Otírám si zbytek pěny z oholených tváří a cítím se dobře. Po jak dlouhé době? Nevím, asi za toto rozhodnutí zaplatím tak, že se mi to nebude líbit, ale teď se cítím fakt dobře. Budu tu žít a budu tu pracovat a bojovat se vším, co by mne chtělo donutit k odchodu. O kus dál, mezi regály s knihama zůstal kousek místa a tak jsem do něj umístil skříň s oblečením. Navlékl jsem se do pracovního overalu a těžkých kožených bot. Mám rád pevné pracovní boty. Cítím se v nich jistě a bezpečně. Ta jejich solidnost mne uklidňuje.
Uvařil sem si konev hořkého kafe s trochou mléka a s kusem předvčerejšího chleba jsem si zalezl do dílny. Na jednom z ponků na mne čekaly hrubé odlitky ze stříbra. Jeden z nich jsem upnul do malého svěráku a jemným pilníkem odstranil otřep způsobený litím. Do večera jich musím takto upravit dvě stě. Po ruce mám mikrometr a snažím se, aby každý kousek stříbra měl přesné rozměry. Možná existuje rychlejší způsob, jak vyrábět munici a možná i přesnější, ale žádná mašina vám do každé kule nevyryje magický symbol a nezašeptá zaklínadlo.
V sedm večer jsem dobrousil poslední kuli a doryl poslední symbol. Záda mne od toho hrbení bolela jako psa a hlad jsem měl jak herec v mrtvé sezóně. Kafe už dávno došlo, tak sem si došel do kuchyně uvařit další konev a vymyslet, co budu opravdu jíst. Chleba už nezbyl ani kousek a na rumu dlouho nevydržím. Měl bych si dojít něco koupit, ale to je právě momentálně docela problém. Nemám žádnou hotovost poslední peníze jsem dal za tohle stříbro. V obchodě přez ulici platební karty neberou a dojít k nejbližšímu bankomatu je tam a zpět tak na půl hodiny. A to dnes nemohu, co kdyby dorazil zákazník? Když by se nedozvonil, tak mohu počítat s tím, že by se mi jeho projev nespokojenosti vůbec nelíbil. Sakra zjišťuji, že došlo i mléko do kafe. Přemýšlím nad tím, jak by se asi na proti divili, když by jim tam vlítl chlap s bouchačkou a odnesl si krabici mléka, chleba a pár čokolád. Zarazil sem se. Čokoláda! Vybíhám do své ložnice. Jasně je tady. Spokojeně lovím z šuplíku nočního stolku tabulku hořké čokolády. Snesl jsem si ji do kuchyně a nalil si horkou kávu. Ulamuji kousky čkolády a zapíjím jí kafem. Super, život je fajn. Kopnu do sebe ještě panáka rumu a je mi blaze. Všichni ti blbouni, co pořád melou o zdravé výživě mi můžou vlést na záda. O životě vědí kulový. Z mé spokejené siesty mne vytrhnul řinčivý rachot zvonku. Někdo je dole a domáhá se zuřivě vstupu. Znechuceně si dám dalšího panáka a v rychlosti strčím do kapsy malou pistoli, co mám pořád pohozenou na kuchyňském stole. Vím, že je nabitá, přes to kontroluji zásobník. Záblesk stříbra mne uklidní. Zavírám za sebou pečlivě dveře bytu a sbíhám do přízemí. Zřejmě bylo slyšet mé kroky, protože se ozvalo netrpělivé zabušení na vstupní dveře. Neodpustím si malou zlomyslnost a zpomalím. Bušení zesílilo a zaslechl jsem natahování závěru pistole. Koukám, že má někoho v patách. Vážně mne to potěšilo, schválně odemykám co nejpomaleji, jako by se starý zámek zasekával. Sprostá nadávka z druhé strany dveří mne přeci jen popožene a otvírám konečně těžké křídlo dveří. Do průjezdu vpadne pospátku postava v tmavém plášti s kapucí staženou do tváře. Před sebou drží pár velikých, automatických pistolí a prská jako vzteklá kočka. Když vidím dvě přikrčené postavy rychle se blížící ke dveřím, raději zabouchnu a zamknu. Slyším za dveřmi šramot a pak někdo pomalu zkouší kliku. Vzteklé vrčení a tiché proklínání je však jediné, co mohou ti dva venku dělat. Otočím se na svého zákazníka a kývnu na pozdrav. Pistole již zmizely v záhybech jeho pláště, ale kapuci má pořád staženou do tváře a mlčky čeká, až se uráčím doprovodit ho k sobě do bytu. Schody vyjdeme tiše a dokud si nesednu k ponku s upravenými, stříbrnými kulemi tak návštěva nepromluví ani slovo. "Tak si konečně odlož a pojď se podívat." Říkám a ukazuji na řadu věšáků na cihlové stěně komína. Svlékne si plášť a já cítím při pohledu na její štíhlou postavu a záplavu jak měď rezavých vasů, jak mi vynechalo srdce. Sakra vidím jí snad po sté, ale pořád mne její divoká krása nedává spát. Pohlédne na mne svýma světle hnědýma očima a pak se otočí ke stolu. Pečlivě prohlíží jednu kuli za druhou a bere je do ruky. Postupně všech dvě stě. Záleží na nich její život a tak se nedivím jejímu počínání. Je viditelně spokojená. "Kdy to bude hotové?" Ptá se přísně. "Řekl bych tak za dvě hodiny." Odpovídám a přitahuji si přebíjecí lis. Podám si z police za ponkem bednu a vysypu na stůl hromadu lesklých mosazných nábojnic. Postupně osazuji nové nábojnice zápalkami, pomalu a pečlivě. Aby každá těsně dosedla. Pak odvažuji na přesné váze dávky střelného prachu a v lisu plním nábojnice, do každé dám dávku prachu, umístím kuli a stisknu páku přebíjecího lisu. Pak odkládám nabitou patronu na ponk. Zrzka si je bere a rovnou nabíjí zásobníky. Po dvou hodinách přesné, skoro hodinářské práce je poslední náboj hotov. Dívám se, jak si strká poslední patrony do poutek na opasku. Je nádherná a mám co dělat, aby mi srdce nevyskočilo z hrudi. Sakra kdybysme žili normální životy, tak bych jí určitě balil. Kdyby. Podezřívavě se na mne koukla. "Co zíráš?" Štěkla po mě a zlostně se zamračila. Nemohl jsem odtrhnout oči od její štíhlé, pružné postavy v džínách a těsném tričku. Řemeny podpaždních pouzder jí tiskli tričko k hrudi víc nežli by si momentálně přála a nábojový pás, stažený pevně kolem boků zdůrazňoval její ženskost. Byla k sežrání. Na levém stehně měla připevněné pouzdro s mačetou a na pravém obostranně broušenou dýku. Napadlo mne, jak dlouho asi neměla chlapa. Já neměl holku ani nepamatuji. Život na útěku moc šancí na trvalý vztah neposkytuje a na náhodné, chvilkové známosti moc nejsem. Takže, co se žen týče, mno už to nějaký pátek bude, co jsem měl možnost nějakou poznat blíže. Jaká si opuštěná holka v baru, kde si léčila svůj splín vodkou. Zkončili jsme spolu na hotelu a ráno se rozešli téměř bez pozdravu. Otřásl jsem se. To jsou přesně ty zkušenosti, kvůli kterým na takové chvilkové potěšení nejsem. "Už si se vynadíval?" Prskla zlostně. "Asi si to tvé očumování začnu účtovat." Vrčela dál a přehodila si přez ramena plášť. Z toho nepatrného obranného gesta a lehkého zarudnutí tváří jsem poznal, že se necítí jistá. Bože ta zabijácká mrcha se mne snad bojí! Hleděl jsem na ni s údivem. Znejistěla viditelně. "Děje se něco?" Zeptala se. "Ne ne,"odpovídám rychle. "Jen mne tak napadlo, že se mne nemusíš bát." Ani nevím proč jsem to řekl. Každopádně jí to rozhodilo. Najednou to byla malá holka, které někdo strhnul nečekaně masku zkušené drsňačky a odhalil tak její slabinu. Zavinula se těsněji do svého tmavého pláště a zeptala se na cenu patron. Bezmyšlenkovitě jsem plácl deset tisíc. Byla to nehoráznost a drzost, ale chtěl jsem ji ještě zdržet a nejlepší a nejjistější způsob bylo handrkování o peníze. Pro nic jiného by nezůstala a bez placení odejít nemůže. Jiného zbrojíře by těžko sehnala. Jen nad tou částkou zamrkala a v dlani se jí oběvil jeden její glock. Asi jsem se spletl. Možná pro ni bude přeci jen lepší mne oddělat a najít jiného blázna, co uvěří jejím historkám o potřebě stříbrné munice. "Zešílel si? Myslíš, že si prachy tisknu? Nebo mne chceš vydírat. Tolik prostě nemám. Dám ti jako vždycky dva tisíce. A půjdu." Kysele jsem se usmál. Jasně bojovnice s démony, chytrá jako opice, chudá jako myš a naježená jako hejno dikobrazů. "Dobře, jen jsem to zkusil." Najednou cítím potřebu, vysvětlit jí proč jsem to řekl. "Ale né pro peníze. Jen jsem chtěl, aby si tu ještě chvilku zůstala. Dnes už nikdo nepříde a myslel jsem si, že by si třeba chtěla na chvilku posedět a dát si něco k jídlu." Vysypal jsem to ze sebe jedním dechem. Chvilku se na mne udiveně dívala a pak se jí po tváři rozprostřela únava. Posadila se na židli ke stolu a položila si hlavu do dlaní. Napjatě jsem čekal. Po chvíli se na mne podívala a smutně se usmála. "Jsem tak sama." Pronesla tiše. Pak se vzpamatovala a do tváře se jí vrátila přísnost. "Dobře, mám hlad a potřebuji si odpočinout. Večeře, pokec a pak půjdu. Nic jiného nečekej, ano?" Cítil jsem se najednou šťastný. A na tváři se mi usadil poněkud přiblblý úsměv. "Neboj, jen si udělej pohodlí a odlož si. Já jen skočím naproti do večerky pro něco k jídlu. Mám tu jen kafe a rum." Dodal jsem omluvně a doslova utekl, aby si to po té informaci nerozmyslela. Shrábl jsem ze stolu peníze za náboje a vylétl z bytu. Ve večerce jsem se doslova otočil na patě a s plnou náručí jídla se vrátil domů. Nebyla tam. Zůstal jsem zkoprněle stát uprostřed kuchyně. Utekla, fakt zdrhla. Blost, její zbraně a nábojové pásy ležely na stole a na židli plášť s brašnou. Udiveně jsem prolezl celou půdu, ale nikde jsem jí nenašel. Kde sakra je? Jediné místo, kam jsem se nepodíval byla moje ložnice. Vyběhl jsem tiše po schodech a udiveně zůstal stát. Asi se tu trochu rozhlížela a když oběvila postel, tak se zula a natáhla. Teď tu ležela a očividně spala. Stočená do klubíčka, v mé posteli. Opatrně jsem přez ni přehodil svou deku a chvíli jen civěl. Usedám na prkenou podlahu vedle postele a dívám se na její něžnou, téměž nevinnou tvář, pokrytou zlatavými pihami. Byla úžasná. Díval jsem se na ten zázrak, dokud mne nepřemohl spánek a já si na madraci vedle ní položil hlavu a usnul.
V noci mne probudil křik. Brečela ze spaní a někoho volala. Na půl spící, jsem si vylezl k ní do postele a vzal ji do náruče. Chvilku jsem jí choval a objímal a tiše špital nevím co pro uklidnění. Položila si hlavu na mé rameno a opět tvrdě usnula. Netrvalo dlouho a usnul jsem také.
Ráno mne probudila bolest v přeležené ruce. Otevřel jsem oči a děsně se lekl. Ve střeše nad postelí jsem si nechal udělat okno, abych se mohl dívat v noci na hvězdy a ráno mi do pokoje šlo sluníčko. A teď jsem v záři prvních slunečních paprsků spatřil pár zlatě žhnoucích, nelidských duhovek. Viditelně jsem sebou cukl. Zrzka se usmála, "promiň usnula jsem tu, jen jsem se chtěla podívat a usnula jsem." Nevěřícně jsem na ni hleděl a opatrně vytáhl ruku z pod její hlavy. Načechraná rudá zříva mne šimrala na holé kůži. Kdyby neměla tak neobvyklé oči, asi bych ji políbil. Takhle jsem jen přemýšlel, jak rychle dokáži vylovit pistoli. Nevím kolik z toho bylo k přečtení v mé tváři, protože se malounko odtáhla a vrátila se jí včerejší nepřátelská maska. Dokonce i ta nazlátlá záře v jejích očích zhasla, jako by zmačkla vypínač. "Co se tak díváš?" Najednou jsem si připadal jako hlupák. "Promiň jen jsem se lekl. To ta zlatá záře ve tvých očích. Nečekal jsem to. Je mi líto, že jsem se neovládl. V noci jsem tě nechtěl budit moc ti to slušelo, jak jsi tu spala. Nezlob se." Lehce zčervenala a položila mi prsty na rty. Malounko se usmála. "Drmolíš, přestaň. Nic se nestalo, to já se omlouvám, že jsem pořád taková ježatá." Najednou se zarazila, to když jsem jí na ty její štíhlé prsty jemně políbil. Zčervenala o něco víc a zklopila své jemné řasy. "Co to děláš?" Zašeptala, ale neucukla. Sakra, co to dělám? Ptal jsem se v duchu sám sebe. Políbil jsem jí dlaň a pak i hřbet ruky. "Ptám se, co to děláš." Zeptala se znovu a opět mi pohlédla do očí. Zachvěl jsem se. Měla v nich opět tu zlatavou záři. To přeci není možné. Hodil jsem to za hlavu a políbil ji na zápěstí. Tiše zasténala. "Já nejsem žádná taková na jedno potěšení, rozumíš?" Ale ruku nestáhla. "To já přeci vím dávno." Hlesl jsem a vzal ji do náručí. Políbila mne na rty. Ten polibek byl hluboký a prozrazoval dlouho potlačovanou vášeň. "Vždycky jsem to věděl." Vydechl jsem, když mne přestala líbat. Cítil jsem, jak se chvěji touhou a ona též. Jemně se třásla a dívala se mi do očí, na půl s nadějí a na půl nejistě. Znovu jsem ji k sobě přitiskl a zašeptal. "Neboj se neublížím ti." Přitiskla se a položila přeze mě nohu. "Jmenuji se Lo." Špitla mi do ucha. Líbal jsem jí na ústa, tváře a čelo. Nádherná, tajemná, divoká . Pak jsem jí stáhl tričko přez hlavu a rychlým hmatem rozepnul podprsenku. Lehla si na záda a pomohla mi se svlékáním svých kalhot a prádla. Poprvé jsem ji spatřil nahou, ale moc jsem si ten pohled neužil, vrhla se na mě a doslova ze mne servala můj pracovní overal. Když zjistila, že jsem pod ním nic neměl, tak se smyslně usmála. Protáhla se jako divoká kočka a zavrněla. Pak jsem se nad ní sklonil a políbil jí na krk. Zachvěla se. Pootevřel jsem ústa a svými zuby jí pomalu přejel po krku. Pěkně vzhůru od ramene až za ucho. Celý svět se rozplynul ve výru divoké vášně. Ta holka není člověk, nebo alespoň jeden z jejích předků nebyl. To mi bylo jasné už podle očí, ale to, co následovalo, mne v tom jen utvrdilo. Po nevím jak dlouhé době jsem ležel a těžce oddychoval. Záda mne pálila jako čert a řekl bych, že nejen záda. Lo ležela kolmo ke mě s hlavou na mém břiše se zavřenýma očima a spokjeně předla. Nebylo pochyb, opravdu předla jako kočka. Kolísavě, spokojeně a pěkně na hlas. Sakra, kdo to jen může být. Tedy spíš bych měl říkat co. Obdivuji tu bojovnou mršku už dobře pět let, co se zjevila jedné noci u mých dveří a potřebovala ošetřit a doplnit výzbroj a munici. Dokonce mne dokázala vystopovat i přez dvě stěhování. Jak postupně dospívala, tak jsem zjišťoval, že se mi po ní stýská čím dál více. Né, že by někdy jednala jinak nežli stylem naštvaného dikobraze, už jsem to říkal, ale bylo v ní něco, co mne přitahovalo a nakonec způsobilo, že jsem se zamiloval. Z pochopitelných důvodů jsem se nikdy neopovažoval byť jen naznačit jaké k ní chovám city. Nečekal jsem, že by mi projevila tolik důvěry a vyspala se semnou. Říkám vyspala, protože mne ani na chvilku nenapadlo, že by to myslela jinak než jako vzájemnou, jednorázovou výpomoc. Navíc jsem teď byl dost na rozpacích nad jejím tajemným původem. Byl bych přísahal, že krom toho předení a nezlátlého, hustého pruhu srsti na páteři, který mimochodem dokázala i naježit, jí v nejlepším vždy ty její nazlátlý kukadla svítili jako malý reflektory. Pohladil sem ji po huňaté hřívě rezavých vlasů a plynule pokračoval po srstnatém proužku na hřbetě. Zastavil jsem dlaň až na jejím pevném zadečku, vrnění zesílilo. "Fakt jako kočka." Uklouzlo mi na hlas. "Vadí?" Zeptala se tiše a slastně se přetočila na záda a protáhla. Její prsa se tyčila ke stropu a mne se znovu začala zmocňovat touha. Položil jsem jí dlaň na břicho a sjel až do klína. Zasmála se a za ruku mne chytla. "Počkej, kde tu máš záchod a taky bych se chtěla umít a mám hlad. Slíbil si mi večeři a nedostala jsem ji, tak to koukej napravit snídaní." Posadila se na kraj postele a pozorovala mne spokojeným pohledem. "Tak kde je ten záchod?" Zeptala se znovu. A prskla po mě jako opravdická kočka, když dává najevo svou netrpělivost. Usmál jsem se a pak se rozesmál na celé kolo. Udiveně se na mne podívala. "Co ti připadá k smíchu hlupáku? Potřebuji na záchod. A pohni si nebo tu předvedu na chodbě sousedům takovou šou, jakou ještě nezažili!" Nemohl jsem přez smích popadnout dech. Nakonec jsem přeci jen ze sebe vysoukal. "Tak nevím, mám ti ukázat svůj záchod, nebo budeš chtít bedničku s pískem." Zarazila se a vteřinu na mne nechápavě hleděla. Pak zrudla, zapýřila se a špitla. "Jo tak, ty sis všiml? Jsi hlupáček, to víš, že lidský hajzlík." A mile se na mne usmála. Znovu sem vybuchl smíchy. Z ložnice jsme vylezli oba nazí a dovedl sem ji k záchodu. Sám sem si vlezl do sprchy a pustil si skoro vroucí vodu, abych se zbavil napětí a bolesti ve svalech. Sotva se voda dotkla mých zad, zařval sem jako tygr a vylétl ze sprchy. Na dveřídh od záchoda mám zrcadlo a tak sem se podíval, co mám na zádech za nadělení. Po celé ploše zad, kam až jsem dohlédl se táhli rudé pruhy od jejích nechtů. Kůži jsem měl sedřenou a místy mi trochu tekla krev. Chvilku sem na to udiveně hleděl. Ale co, nakonec v posteli sem si nestěžoval, tak proč bych měl teď. Přidal sem si studenou vodu a pořádně se vydrhnul. Mezi tím vylezla Lo ze záchoda a nakvartýrovala se mi do sprchy. Namočila se a po očku mne sledovala. Když sem se pootočil vypískla a položila mi prst na jedem ze škrábanců na mých zádech. "Bolí to? To já? Omlouvám se promiň Jene. Otočil sem se k ní a začal jí mydlit." Nic se nestalo Lo , mě to nevadilo. Naopak sem si to pěkně užil." Pohlédla mi do očí. "Byl si pěkně hladový, jako by si neměl holku roky." Pochopil sem, že jeto otázka. "Divíš se? Při mém povolání není moc času na randění. Přez den povětšinou spím a v noci pracuji a ty podezřelé existence, co mi sem chodí...." Usmála se. "Tak najednou podezřelá existence a ještě před hodinou to bylo miláčku, zlatíčko, pane bože... " Blískalo se jí v očích a cukaly jí koutky jak potlačovala smích. Uchopil sem ji v pase a poněkud drsněji ji k sobě přitiskl. Vypískla a začala se vzpírat, ale jak byla namydlená tak jí to klouzalo a nedokázala se zachytit. V tu chvíli jí ztvrdly nehty a malounko se protáhly a zašpičatěly. Zaryla je do mých paží, aby se udržela na nohou. Tak tohle vysvětluje má záda pomyslel sem si a políbil ji na ústa. Vášnivě mi polibek oplácela a mne se zmocnilo silné vzrušení. Pak sem se jí v té tekoucí a mydlinkami překypující sprše zmocnil já. Když bylo po všem a vášeň z nás opadla, tak jsme se vzájemě opláchli sprchou a vyšli ven. Podal sem Lo jeden z ručníků z malé skříňky vedle sprchy a druhým utřel její sametově hebká záda. Užíval sem si ty dotyky a několikrát sem prsty projel hustý pruh zlatavé kožešiny, táhnoucí se po její páteři až na zrůžovělý zadeček. Fascinovalo mě to. Lo slaboulince vrněla. Pak se otočila pohlédla mi mezi nohy a řekla věcně. "Je mi líto hochu, ale nejdřív dostanu najíst, nebo začnu být zlá a nepříjemná." Pak se podívala na mne. Můj výraz musel stát za to, protože vyprskla smíchy. Začali sme se opět smát. Najednou sem Lo popadl a zatočil se sní. "Víš co? Tolikrát jako dneska jsem se nezasmál za posledních deset let. Vlastně co mi umřela žena." Lo zvážněla. "To jsem nevěděla, to je mi líto." Trochu posmutněla. "To nic už je to pryč." Řekl jsem bezstarostně. "Co se stalo? Nevadí že se ptám?" Pohlédl jsem do těch jejích úžasných očí a zeptal se. "Zůstaneš tu semnou Lo? Postarám se o tebe. Líbilo by se mi, vlastně, byl bych moc šťastný, kdyby si tu semnou chtěla žít." Samotného mne překvapilo, jak lehce jsem to řekl. Přitiskla se ke mě a rozplakala se. "Zůstanu a moc ráda." Šeptala mezi vzlyky. "A nevadí, že jsem míšenka? Matka byla..." Nenechal sem ji to doříct a zakryl sem ji ústa polibkem. "Tiše, už nic neříkej, ano? Je mi jedno co jsi, nebo odkud pocházíš. Miluji tě a na ničem jiném už nezáleží." Přikývla a přez slzy se usmála. Vzal sem ji za ruku a odvedl k jídelnímu stolu. Položil na židli jednu z čistých útěrek, aby ji nestudil zadeček a posadil ji. Pak sem začal snášet vše, co jsem včera koupil. Chleba a kus špeku a několik druhů sýra a pár konzerv a kečup a máslo a sklenici okurek a krabici mléka. Pak sem postavil na kafe a sedl si ke stolu proti Lo. Bezradně hleděla na tu horu jídla. "Vlastně ani nevím co jíš." Prohodil sem. "Takže si ber co máš ráda a klidně sněz všechno." Konečně se usmála. "Nakrmíš mne?" Zeptala se vrnivě mazlivým tónem. Vzal sem do ruky nůž a chléb a začal krájet, jeden krajíc za druhým. Pozorně mne sledovala. "Víš že je to strašně sexy? To krájení chleba. Je to tak mužné a biblické, když tu sedíš nahý u dřevěného stolu a krájíš své milé chléb." Viděl sem jak se na mne obdivně dívá a bylo mi blaze. Miloval sem jí a Lo mi dávala všemožně na jevo, že ona mne také. Namazal sem nakrájené chleby máslem a obložil je hromadou sýra a otevřel okurky. Pak jsem vše přisunul k Lo a pozoroval jak se s chutí cpe. "Proč nejíš?" Zeptala se náhle. "Najím se, ale teď se dívám jak ti chutná a jak ti to sluší nahé, u mého stolu." Pak jsem se zvedl a nalil do dvou hrnků kávu. "Chceš tam mléko, nebo smetanu?" Zeptal sem se přez rameno. Zasmála se. "Co by si řekl?" Hlasitě zapředla jako kočka a já jí nalil do kávy smetanu. Když dojedla třetí chleba, tak se spokojeně odtáhla od stolu. "Máš dost?" Zeptal sem se a ohlodával dál kus tvrdého sýra. "Ano, zatím to stačilo. Takhle mne krm třikrát denně a nikdy neodejdu." Řekla a zářivě se usmála nádherně pravidelnými, bělostnými zuby. "Pokud ti bude stačit jen chleba a sýr, tak to bude v pohodě." Řekl sem s úsměvem a dopil kávu. Její pohled mne zarazil, vypadal že je nějak mimo. Pak se vzpamatovala a vyskočila na nohy, oběhla stůl a měl sem ji opět kolem krku. Držela se jako klíště. "Je to pravda, že jo? Miluješ mne, není to jen další hloupý sen? Řekni že se mi nezdáš!" Skoro se rozplakala. "Počkej vždyť mne uškrtíš." Sýpal sem a odtahoval si ji od krku. Vyskočila a objala mne i nohama. "To víš že to není sen. Bože holka, když takhle vyvádíš za kus chleba, co by si udělala za řízek?" Na oko sem se zlobil. Trošku se začervenala a koukla se po mě tak svádivě, že se mi roztřásly nohy. "Říkáš řízek? A smažený? V křupavé strouhance? No to by se vidělo." Konečně se uklidnila a pustila mě. Udělala pár kroků a já nedokázal odtrhnout oči od jejího vlnícího se zadečku a dlouhých svalnatých nohou. Pak se zarazila a otočila. "Já nejsem nijaká bláznivka, ale kolikrát do roka myslíš, že se dostanu v těch kanálech pod Městem k lidskému jídlu?" Otřásla se odporem nad jakousi vzpomínkou. "Jen potkanů je tam dost. Ale čas na upečení nemáš, ani bezpečné místo. Těch šmejdů z pekla se sem dere čím dál víc démoni a dlaci těch pár lovců co tu ještě zbylo, pěkně prohání. Vlastně se tam budu muset zase vrátit. Nemůžu tu práci nechat jen na ostatních lovcích. A také mám s dlaky osobní nevyřízený účet." Udiveně sem na Lo hleděl. To přeci nemůže myslet vážně! "Ale Lo já myslel, že tu semnou už zůstaneš. Nedovolím ti jít zpět do kanálů a do nočních bojů!" Uvědomil sem si, že křičím. Malounko se naježila a já už mírněji pokračoval. "Víš jak jsem říkal, že dělám tuhle práci již deset let? A že mi tehdy umřela žena? Tak dělám tohle všechno proto, abych se také pomstil dlakům. Oni mi totiž ženu před těmi deseti lety zabili! Nenávidím je a chtěl bych, aby všichni chcípli! Nechci aby mi tě také vzali! Nedovolím ti tam jít, nevím co bych udělal, kdyby se ti také něco stalo!" Všiml sem si jak se schoulila do sebe. "Něco bys měl Jene vědět," pronesla s nenadálým smutkem v hlase. "Moje matka byla člověk, ale můj otec byl dlak. Byl lví dlak. Ale byl to také milý a milující otec a manžel, nežli jej sousedé jedné noci chytili, když se vracel z práce a upálili v jeho autě. Jen pro to že nebyl člověk. Vše sme s matkou viděli z okna. Ti lidé se pak vrhli na náš dům a napadli mě i mou matku. Jí zabili také, proto že měla dítě s dlakem a neřekla to. ALe mě se povedlo utéct. Bylo mi tehdy třináct a tenkrát mne jeden hodný člověk ukryl a poslal k tobě. Jak moc nenávidíš dlaky teď, když víš kdo jsem? Ještě mne miluješ?" Podívala se na mne tak nešťasně, že mne až bodlo u srdce. Vzal sem ji něžně do náruče a začal slíbávat horké slzy z jejích tváří. "No tak Lo, co si to o mě myslíš? Miluji tě jako svůj život. A zpět na ulici tě nechci pustit jen z toho důvodu, že mám o tebe strach." Ještě chvilku sem ji držel a pevně tiskl k sobě. Po jednou zvedla oči a pohlédla na mne. "Ale já tam prostě musím. Mám tam přátele. Nemohu odejít jen tak bez rozloučení. Měli by starost co semnou je. Už teď se musí bát, když sem se k ránu nevrátila." Hleděla na mne se zoufalou prozbou v očích. Nechtělo se mi to udělat. Sakra se mi to nechtělo udělat... "Lo?" podívala se na mne. "Lo a co kdybych šel s tebou? Tam dolu do kanálů. Mohla by si mne představit svým přátelům. Stejně si myslím, že je většinou budu znát." Udiveně na mne pohlédla. "Ty? To by si opravdu vstoupil na bojiště? A co celá léta utajování a stěhování, aby tě nepřítel nenašel a nevěděl jak vypadáš?" Nevěděl sem co říci. Pokud by se jisté síly dozvěděly, kdo jsem a kde sídlím, dost by mi ztížily život. Bylo daleko jednodužší zlikvidovat zbrojíře lovců, nežli samotné lovce. Ti bez stříbrné munice a speciálních zbraní byli tak jako tak nahraní. Pro to jsem musel celá léta měnit své bydliště a neustále se stěhovat z místa na místo. Teď bych tedy otevřeně zasáhl do bojů a prozradil svou identitu. Jsem na to opravdu připravený? Pak sem jen pokrčil rameny a políbil Lo na ústa. Opětovala můj polibek. "Takže jsme domluvení. Dnes si vše naplánujeme a nachystáme se a večer vyrazíme." Rozhodl jsem. Pohlédla přez rameno k mé ložnici a pak se zase podívala na mě a svůdně zklopila oči. Tiše jsem zavrčel a kousl jí laškovně do krku. Zapištěla a já jsem si ji hodil na rameno, jako stočený koberec. Pištěla a smála se celou cestu po železných schůdcích. Až když sem jí hodil do peřin a skočil tam za ní, tak utichla a vzala mou hlavu do dlaní a políbila mě na ústa. Tentokrát sme se milovali tiše a dívali se jeden druhému do očí. Byla neskutečně krásná a já sledoval, jak se jí světle hnědá barva duhovek mění na zlatou a začíná stále víc zářit...

Město I.

20. května 2011 v 14:00 | Vítr


Ulice plné ranní mlhy.
Ulice plné vlkosti po nočním dešti.
Ulice plné lesklých zrcadel kaluží.
Ulice plné starobylé, pulsující magie.
Zaprášená zákoutí kontrastují s leskem zářivých, reklamních světel. Moderní budovy svou výstředností překrývají všednost architektury let předešlých a překřikují okázalost těch pár pozůstalých z časů, ještě dávnějších. Mokře se lesknoucí, starbylé dláždění z žulových a buližníkových kostek, ohlazených věky do kulata, se střídá s pruhy asfaltu a betonu. Skupinky popelnic a osamělé sloupy poblikávajících semaforů se vynořují z mlhy jako zkamenělí poutníci a zase mizí za mými zády v cárech tančící mlhy. Jdu tím ranním Městem a podvědomě z lehka našlapuji, jako bych se obával, co všechno mohu v mlžném ránu svými kroky probudit. Cítím z průjezdů a tmavých koutů, číhavé phledy posledních nočních obyvatel, těch prázdných městských ulic. Spěchám do bezpečí svého domova a pokouším se nemyslet na všechen ten podivný šustot a cvakot na dlažbě někde v šeru za mnou. Vytáhnu z kapsy velký železný klíč a mířím ke známému kamennému portálu masivních, dřevěných, železem pobitých dveří. Letmým pohledem přez rameno se ujišťuji, že jsem sám a odemykám starobylé dveře. Proklouznu do přítmí klenutého průjezdu a zabouchnu pootevřené dveřní křídlo. Zamknu a opřu se o dřevo starých dveří. Cítím, jak ze mne opadává napětí, jež sem si ani neuvědomoval. Po tváři mi prolétně úsměv. Z čeho mám vlastně obavy? Že na mne, na mé noční procházce bafne opilý bezdomovec, nebo utahaná prostitutka? Vždyť o mě nikdo neví. Asi blázním. Odlepím se ode dveří a udělám krok do tmy a průjezdem se rozlehne klapnutí podpadku mé těžké, kožené boty. Vzápětí se za mýmy zády ozve temná, dunivá rána, jako by do starého dřeva domovních vrat narazilo těžké beranidlo. V okamžiku ztuhnu a neodvažuji se ani dýchat. Z poza těžkých dveří, se ozívá tiché vrčení a oddychování, jako by tam bylo nějaké veliké dravé zvíře. Ozvalo se škrábání a dřevo dveří zasténalo. Potichu se snažím od dveří odejít. Tiše zahýbám za roh ke schodišti a z venčí slyším vzdalující se cvakání drápů po mokrém dláždění. Pak se uvolním a nadechnu. Vybýham schody do čtvrtého patra, vlastně je to již podkroví. Před dvěma lety jsem si tu koupil starou půdu a udělal si z ní svůj byt. Tedy spíš obytný sklad kuriozit a muzeum s koupelnou a kuchyní v jednom. Půdní prostor je vlastně veliký obdélník kde na místo stěn stojí police s knihami a nejrůznějšími zbírkami kamenů, kostí, zbraní, vycpaných zvířat a map. Vše co jsem za pětatřicet let svého života nashromáždil. Uprostřed půdy ve spleti regálů připomínajících bludiště a ke středu půdy se zvyšujících, podle stoupavého sklonu střechy, je ukrytý obytný prostor. Kolem mohutného, přez tři metry silného, cihlového pilíře který ukrývá komínové roury z celého domu sem zbudoval kuchni a jídelní kout. Z boku pilíře je sprcha a obezděný záchod a z opačné strany malá dílna. Mám tu menší zámečnickou dílnu i s výhní a malým stolním soustruhem. Truhlářské vybavení, zlatnické a hodinářské vybavení a když na to příde i nářadí a materiál na ušití bot či koženého kabátu. Ponk s chemickou laboratoří a vybavení pro zbrojíře. Pár krajních regálů obsahuje spoustu knih o řemeslech a odborné literatury. A samozřejmě hromady různého materiálu, skla, kovů, látek i kůží. Ze čtvrté strany komínového pilíře je litinové, točité schodiště, vedoucí do malé věžičky usazené uprostřed hřebene střechy. Ta věžička je docela malá, tak pro jednoho člověka a slušný hvězdářský dalekohled a byla jedním z hlavních důvodů, proč jsem toto místo kupoval. Druhý důvod byl, že je odsud vidět v podstatě celé Město a třetí, že mne tu nikdo ani náhodou nezná.
Vpadl jsem tedy do svého bytu a zavřel za sebou těžké, protipožární, ocelové dveře. bylo dost náročné dostat je sem po starém schodišti bez výtahu, ale nakonec to firma vyrábějící a montující tento výkřik moderního zabezpečení, za malý příplatek zvládla. Když za mnou ocelové dveře zaklapli, schodil sem boty a postupně se cestou k sprše svlékl. Zapadl jsem do sprcháče a pustil horkou vodu. Nastavil sem teplotu vody na hranici únosnosti a zaťal zuby. Po chvíli si má kůže zvykla a já se poddal pravidelnému bušení nepřetržitého proudu horké vody. Musím říci, že je to úžasná relaxační masáž. Asi po pěti minutách sem sáhl po mýdle a pořádně ze sebe smyl lepkavý pocit z probdělé noci a ranního hrůzného zážitku. Po spláchnutí spousty mýdlové pěny, sem vypnul proud vody a zabalený do županu a ručníkem si vytíraje vodu z vlasů, hledím v kuchyni do mrazáku, hledaje něco k jídlu. Leželo tam několik lahví rumu, obalených ledovou krustou. Po jedné jsem sáhl a otevřel ji. Postavi ji na stůl a vzal z police mezi knihami odloženou malou sklenku. Nalil sem ji plnou hnědavé, vonící tekutiny a na jeden zátah ji vyprázdnil. Nalil sem si druhou a láhev zavřel. Z regálu po levé straně vybírám jednu starou knihu v kožených deskách se zlaceným a téměř nečitelným nápisem "Likantropia", položil sem ji na stůl sedl si a začal za pomalého upíjení druhé sklínky, listovat jejími zažloutlými stránkami. Četba latinského textu, proloženého neskutečnými, ručně malovanými obrázky pro mne byla trochu náročná a tak mi hledání potřebných informací trvalo poněkud déle. Nakonec jsem knihu nechal ležet na stole a došel k malému střešnímu oknu, kterým sem z venčí dopadalo sluneční světlo nového dne. Zatím co jsem byl ve sprše a četl si v té knize, vyšlo konečně slunce a zaplašilo i ten nejmenší cár mlhy, jako by tu nikdy žádná nebyla. Hledím na střechy okolních domů, jak se táhnou do všech stran, jako šedočervené, zvněné moře. Jež nějaký šílený mág mávnutím své kouzelné hůlky proměnil v kámen. Měl bych si jít lehnout a dospat své noční toulání. Odpoledne mám práci a večer si příde zákazník pro hotovou zakázku.
Hned za prvním regálem knih, co tvoří stěnu kuchyně mám ve dvou a půl metrech nad podlahou udělané malé vestavěné patro. Vzniklo tak, že jsem prostě zavěsil podlahu v této výšce mezi police s knihami a postavil sem tam postel a noční stolek. Na příč mezi regály vysokými až ke střeše, jsem namontoval další police a naplnil je též knihami a tak se celý prostor uzavřel. Jen ze strany od kuchyně je vynechán úzký průchod, k němuž vedou kovové schůdky, které se dají v případě potřeby i zvednout a tak se z mé ložnice stává poměrně nepřístupný prostor. Ještě něco mám ve svém malém pokojíku. Jeden z několika trezorů (ostatní jsou po různu ukryty po celé půdě) a kovovou skříň na zbraně. Je v ní bezpečně zamčeno několik pušek a pistolí. Trezor zase ukrývá rozbušky, výbušniny a několik různých druhů granátů. Jo asi bych měl říci, že jsem tak trochu paranoidní. Ale věřte mi prosím, mám dost dobrý důvod. Vlastně spoustu důvodů a některé tedy dobré nejsou vůbec. A už bych měl jít opravdu spát, protože jeden z těch důvodů má dnes večer přijít a musím na něj být odpočatý. Zavrtal sem se do peřin a zabořil hlavu do polštáře. Dvojitý rum odvedl jako vždy dobrou práci a já téměř okamžitě usínám...
 
 

Reklama