Džungle

Cesta spět

18. dubna 2011 v 14:42 | Vítr


Panter se rychle protáhl kolem stojícího vlaku a zamířil ke stěně džugle. Proběhl do zelenavého šera džungle a zastavil se. Položil opatrně pytel na zem a pohlédl směrem k vlaku, zda za ním někdo nejde. Okolo stojící soupravy, se již rojili lidé a ukazovali si směrem, kterým panter odešel. Raději znovu uchopil pytel s liščaty a odklusal pryč od okraje lesa. Našel si rozložitý strom se spoustou hustých větví a na ten si vylezl. Pytel uložil opatrně do té spleti a uvelebil se na sousední silné větvi. Potřeboval si zdřímnout, nabrat nové síly a promaslet další cestu. Nebyl si totiž jist jak daleko sním vlak za tu dobu co jeli vlastně ujel. Liščata byla ve svém pytli v klidu a tak panter usnul. Asi za dvě hodiny jej vzbudil šramot ze sousední větve. Liščata se počala nudit a hrála si. Panter je vzal a slezl snimi na zem. Přemýšlel jak je dostane z pytle. Jedině jej snad rotrhnout. Pak se zarazil. To ne! jak by je pak nosil až budou hledat cestu domů? Na druhou stranu budou potřbovat nakrmit a také vykoupat. Mysle si panter a čichal k pytli. Nakonec mu nezbyde, nežli je pustit ven a jít snimi pěkně jak budou stačit. Doufal že do druhého dne by mohli najít lišku s prvním mládětem. Nakonec si řekl, že je velký silný panter a že to zvládne a pytel opatrně natrhnul. Pak nastalo peklo. Liščata v domění, že je čeká krmení se vydrala ven. Jelikož neviděla žádnou misku s potravou, jak byla u lovců zvyklá. Tak se kažedé vydalo vysokou trávou neco k snědku hledat. Tentokrát jim v tom nebránili ruce lovců a strach ze psů. Z velikého černého pantera si nic nedělali. Byl natolik cítit známým matčiným pachem, že se ho prostě malé lišky nebály. Panter se pokusil svou velikou tlapou jedno zase nakulit k roztrhanému pytli a když se mu to konečně povedlo, tak zjistil, že druhé je dobrých pět metrů od něj a třetí nevidí vůbec. Panter zpanikařil. Napadlo ho, že měl nejdříve něco ulovit a pak teprve lištičky pustit ven. Další myšlenky hodil za hlavu a skokem byl u té malé co ještě viděl v trávě. Opatrně ji vzal do zubů a odnesl k pytli k první lišce. Pak se vydal po čichu hledat třetí mládě. Po chvíli uslyšel spokojené vrnění a křupání. Oběvil lišče pod jakýmsi keříkem, jak slestně chroupe šneka. Popadl lišče nemilosrdně do tlamy a spokojeně nakráčel k pytli. Tam vytřeštil oči na prázdný pytel. Položil opatrně lišče na zem a to se okamžitě rozeběhlo za svým uloveným šnekem. Panter se skokem vyhoupl do větví stromu co stínil malý palouček s pytlem a liščaty. Konečně je viděl všechny. Liščata pobíhala po palouku a prodírala se hustou trávou. Poslední lištička se vrátila ke svému šnekovi a ostatní dvě se přetahovaly o právě ulovenou žábu. Nakonec se jim jí povedlo roztrhnout a každá se svojí polovinou zalezla za jiný trs trávy. Panter sledoval, jak se nažraná liščata postupně vrací k roztrženému pytli. Chvilku ho očichávala a pak se postupně ukládala ke spánku. S údivem mu došlo, že lištičky ten starý kus hadru považují za jediné spojení s domovem. A doufají, že stejně jako se jeho prostřednictvím dostaly až sem, tak že se dostanou i domů. Panter spokojeně zívl, pak se rozhlédl a pozorně poslouchal. Neslyšel nic nežli obvyklé zvuky pralesa, o kterých mu jeho instynkty napovídaly, že jsou bezpečné. Pak si položil hlavu na tlapy a usnul.
Probudilo ho plačtivé pištění malých lišek. Rozespale zívl a krátce zavrčel. Lištičky přestali pištět a zvědavě se zahleděly do koruny nad sebou. Trochu se lekly, když panter seskočil z větve a tiše dopadl vedle nich do měkké trávy. Vzápětí se na něj vrhli a chtěli si hrát a nažrat a doráželi na něj, kdy půjdou za mámou a panter měl najednou neskutečný pocit, že už tohle někdy zažil. Tiše zavrčel velmi hlubokým chraplavým hlasem. Liščata zpozorněla a přestala vyvádět. "Tak správně, buďte hezky tiše dětičky." Pronesl tím hlubokým hlasem panter a cítil, že ho začínají pálit oči. Kdysi takto uklidňoval vlastní rozdováděná mláďata. Použil ten tón zcela podvědomě a teď, když mu to došlo a vzpoměl si na svou ztracenou rodinu, tak nedokázal dál mluvit. Otočil mohled k lesu a několikrát rychle zamrkal, aby se zbavil pálení v očích. Pak sebral ze země pytel a sním v tlamě vyrazil směrem kde tušil údolí s liščí norou. Mláďata okamžitě vyrazila za ním. Cesta však ubíhala pomalu. Tam kde panter pohodlně prošel vysokou trávou se malé lišky motaly a bloudily. Neustále o něco zakopávaly a sem tak musel panter liščata po jednom přenášet přez větší překážky. většinou padlé kmeny a malé potoky. Zle si pocuchal kožich, když mu jedno z mláďat zalezlo pod trnité křoví a odmítalo vylézt, že je unavené a bude tu spát. Musel pro ně vlézt až pod keř a jeho tuhé a ostré trny cítil ve svém hřbetě ještě večer. Po několika hodinách se liščata sotva vlekla. Museli si odpočinout a panter začínal propadat zoufalství. takhle se dnes již nestihnou vrátit. Co si liška bude asi myslet? Co když odejde, v domění, že se mu něco stalo? Neví přeci, že lovce dohnal a zabil, neví že našel mladé a vede je spět. Položil pytel na zem, mezi kořeny velikého stromu a počkal až si na něj liščata nalezou a usnou. Chudinky usínali sotva se uvelebily a ani neplakaly, že mají hlad. Tiše před ně nahrnul val z větví a listí, aby nebyly tak vidět jejich zlatavé kožíšky. Pak se vydal na rychlý průzkum okolní džungle. Hledal co by kde bylo k jídlu. Snažil se navětřit svá oblíbená prasata,ale nikde nic. Ani stopa. Pak se zarazil, z koruny nad nim se ozvalo vřeštění malých opic. Přikrčil se a pozoroval je jak se o cosi hádají a příšerně řvou. Opice byly dost vysoko a na tenkých větvích. tam se se svou váhou neodváží. Chvíli čekal, v naději, že třeba nějaká v zápalu hádky a menší pranice co se zatím strhla, spadne a on ji bude moci chytit. Opice však věděli o jeho přítomnosti a dávali si dobrý pozor. Panter se znechuceně zvedl a chystal se k odchodu, když si náhle všiml, jak se jedna z větví na stromě pohnula. Pozorně se zahleděl a došlo mu, že to není větev, ale tlustý hroznýš. Chystal se právě zaůtočit na jednoho velikého opičáka. Panter fascinovaně pozoroval obrovského plaza při lovu. Had se opatrně, jako by náhodnými pohyby stromu neustále přibližoval ke své, vyhlédnuté kořisti. Pak, když si již věřil, že nemine svou kořist vyrazil. Ozval se vyděšený skřek napadené opice a poplašný jekot ostatních členů tlupy. Silný opičák se zuřivě bránil a volal na pomoc ostatní. Had zde v koruně stromu nemohl na plno vaužít svou sílu, protože se musel také držet. Toho využily ostatní opice a zaůtočily na něj, kousali jej a bušily do jeho smiček pěstmi i ulomenými klacky. Had nakonec nevydržel ten nápor a opičáka pustil. Pokusil se utéci po větvích stromu, ale opic bylo opravdu hodně a tak nakonec v panice sklouzl po kmeni přímo k panterovým tlapám. Ten na nic nečekal a skočil. Zakousl se těsně za hadí hlavu a stiskl čelisti. Ozvalo se křupnutí a hadí hlava odpadla. Panter hada pustil a pozoroval, ja se ještě nějaký čas svírají smrtící kličky hadího těla. Když konečně had ztuhl, znovu ho chytil do tlamy a spěchal po vlastních stopách ke stromu s liščaty. Tam s úlevou zjistil, že stále spí. Položil hada do trávy a pustil se do jídla. Pak odtrhnul tři menší kusy hadího masa a položil je k liščatům. Chvilku je pozoroval a pak začal vrnět. Ten tichý zvuk lištičky probudil. Ospale mžourali na kusy masa a olizovali si čumáky. Chvilku maso očichávaly, jeho pach jim byl neznámý, ale nakonec se do něj hladově pustily. Pomalu již padala tma, když se najedly a znovu uložily ke spánku, pod kořeny stromu. Panter pozoroval jak usínají a tiše jim k tomu předl. Pak upravil hradbičku větví a tiše jako duch se vyhoupl do koruny. Našel si vhodnou větev a ulehl na ní. Vzpoměl si na lišku a bylo mu tak nějak divně, smutno. Pak zavřel oči a také usnul.
Probudil se těsně před svítáním. Tiše seskočil do trávy a odplížil se k nejbližšímu potůčku. Pořádně se napil a pak pomalu došel ke stromu s liščaty. Pozoroval ta malá klubíčka a strašně se mu stýskalo po jeho rodině. Bylo mu jasné, že je již nikdy neuvidí, ale nedokázal na ně zapomenout. Došlo mu, že svoje city k nim, podvědomě přenáší na lišku a její mladé. Povzdechl si, copak by to šlo? Všem by byl jen pro smích. Polovinu života tráví v korunách stromů a liška zase pod zemí. Ne to je jen hloupá, bláhová představa způsebená steskem. Ještě jednou se podíval na spící liščata. "Jsou to zlatíčka, když takhle spí. Ale jen co otevřou oči..." Pak začal tiše vrčet a příst. Liščata se probudila a hned se sháněla po něčem k jídlu. Dotáhl jim zbytek hada od včerejška a pozoroval, ja se hladově zakusují do masa. Když se konečně nažrala, tak panter zhltnul zbytek hada a odvedl je k potoku, aby se napily. Po té vyrazil opět na cestu. Asi po hodině pomalého cestování a únavného hlídání panterovy došlo, že tam pod tím stromem nechal ten starý pytel. Ohlédl se po liščatech. Žádné se nad tím nepozastavovalo. Tak pokrčil rameny a šel dál. Nejspíš jim došlo, že je vede k mámě a pochopily, že ten lidský krám již nepotřbují. Kolem poledního byla liščata opět tolik zmožená, že museli zastavit a udělat si pauzu. Panter si snimi lehl na stinný břeh jaké si tůně a malé lištičky si o něj opřely záda. Za malou chvilku už všechny spaly. panter se usmíval a tiše si bručel. "Tak tohle tedy vím velice přesně po kom máte." Myslel na vůni a teplo liščí kožešiny, když takhle před pár dny spala jejich matka. Díval se na tmavou vodní hladinu a sledoval drobné rybky, jak se tam při dně honí za potravou. Nakonec z toho také usnul.
Tentokrát pantera probudila liščata. Cítil se unavený a nevyspalý a jejich všetečné dotazy co bude k jídlu mu na náladě nepřidaly. Podíval se znovu do tůně a stoupl do ní předníma tlapama. Chvíli hltavě pil, až jej nakonec liščata napodobila. Pak si všimla malých rybek a udiveně je pozorovala. Pokoušela se svými tlapkami dosáhnout na třpitivé záblesky rybých šupin, ale bylo to marné. Drobné rybky byly příliš rychlé i na mrštné lištičky. Panter vylezl z tůně a zavrčel na liščata, že už odchází. S cákáním a pištěním vyběhla z vody a otřepávajíce si kožíšky, běžela za panterem. Panter se neustále rozhlížel, kde se zrovna motají. Jedno lišče jej dokonce předběhlo a pokoušelo se chytit velikého, žlutého motýla. Honička lišče tak zaujala, že si nevšimlo kmene stromu a při jednom ze svých skoků do něj narazilo čumákem. Panter se vyděsil. Taková rána! Jenže malá liščí slečna se jen chvilku zmateně rozhlížela kde je motýl a pak z vesela vyskočila na všechny čtyři a běžela za svými sestrami, povědět jim o úžasném lovu. Velká kočka si oddychla. "Narazit takhle já, tak se už nezvednu." Bručel si panter a snažil se vypadat, jako by jej ta událost vůbec nevylekala. Po nějaké chvíli si panter uvědomil, že to místo kudy jdou poznává. No jistě, Támhle leží batoh toho posledního lovce. Panter se zastavil a mohutně zařval. Pak se zaposlouchal do ztichlé džungle, zda se mu neozve liščí štěkání, jako odpověď. Po chvíli, se rozebzučel hmyz a znovu se džungle naplnila svými přirozenými zvuky. To mohlo znamenat jen jediné. Liška tu nebyla. Panter najednou nevěděl jak dál, ohlédl se na vystrašená liščata. Děsil je pach lovcova batohu, i to jak panter zařval. Poznala že volá jejich mámu a byla o to více vystrašená, že se neozvala. "Kde může být?" Přemýšlel panter na hlas jako by se ptal liščat. " Mno buď šla domů a nebo pomalu za panterem. Měla sebou jedno ze svých mláďat a tak nemohla jít moc rychle. Ale i kdyby šla opravdu za nim k trati, tak už musela zjistit, že tam jeho stopa končí a vrátila by se s malým lišáčkem domů. Jo, to se asi stalo. A nebo se sebrala a šla rovnou domů, do své nory a tam bude čekat, zda se jí s otatními dětmi panter vrátí. Panter si v duchu počítal, kolik dní jim trvalo dojít až sem. Kdyby lovce neustále nezdržovali, tak to byly dva denní pochody. S liščaty má před sebou tak čtyři, možná pět. Znovu se zoufale rozhlédl. Pokud něco nevymyslí, tak může liška odejít definytývně pryč. Noru má po nájezdu lovců rozbořenou a není tam již bezpečno proti lidem, ani proti dravcům. Pohlédl opět na batoh a pak jej něco napadlo. Hrábl po batohu prackou a chvilku ho zkoumal. Nakonec se do silné látky zakousl a silně trhnul. Ozvalo se křupnutí a dno batohu povolilo. vysypal celý obsah na zem a vítězoslavně zničený batoh položil vedla do trávy. Pak vysvětlil liščatům, aby si vlezla do botohu. Moc se jim to nelíbilo, ale nakonec je přesvědčil. Opatrně stiskl oba konce odtržené látky svými zuby k sobě a zatřepal hlavou, zda budou držet. Liščata uvnitř vypískla, ale provizorní pytel držel. Panter již na nic nečekal a vyrazil jako střela k liščímu doupěti. Hnal se k říčce a pak zbytek dne podél jejího břehu. S prvním soumrakem vběhl na palouk, kde bývala liščí nora. Tam spatřil sedět Lišku, nad malým lišáčkem stočeným do klubíčka. Z posledních sil došel k lišce a položil na zem batoh s liščaty. Ta se vyhrnula ven a vrhla se rovnou k mámě. liška se nedokázala pohnout. Když se panter dlouho nevracel, vzala do zubů své poslední mládě a vydala se ho hledat. Došla až ke kolejím a tam stratila stopu. Došlo jí, že panter odjel v tom vlaku. A myslela si, že ho již nikdy neuvidí. Měla za to, že ho lovec ve vlaku znovu uvěznil a nebo zabil. Vrátila se ke své zbořené noře a tady se rozhodla pár dní počkat. Třeba se stane nějaký zázrak a panter se přeci jen vrátí. Vždy nesnášela plané naděje, ale tentokrát se k té naději uplnula celým svým srdcem. Snažila se neslyšet rozum, který jí říkal, že nemá smysl snít o takové hlouposti. Že by měla odejít a najít si jinou noru a jiného lišáka. Přesto neposlechla co jí rozum říkal a spolehla se na své srdce. A teď se před ní rozhrnulo křoví a na palouk se vypotácel ten veliký panter. Vypadal, jako by celý den běžel a že každým okamžikem padne. Pak upustil na zem jakýsi balík lidské látky a z něj se vyhrnula její další tři mláďata. Okamžitě se jí do očí nahrnuly slzy. Plakala štěstím a líbala své drobečky na čenichy a ouška a čechrala jim srst a máčela je svými slzami. "Děkuji, děkuji ti. Moc děkuji..." Šeptala celou dobu. Pak si otřela oči a pohlédla na pantera. Dva kroky od ličí rodinky ležel na boku černý panter s šedivějící tamou a tvrdě spal. Liška se zvedla a došla k němu. Nejprve ho očichala a pak se k němu natáhla a opřela si záda o jeho břicho. Malá liščata bez váhání následovala svou matku a přitiskla se k hřející černé, srsti starého pantera. Za chvilku se nad paloukem definitivně setmělo a rozhostilo se ticho....

Den čtvrtý

14. dubna 2011 v 9:12 | Vítr


Ranní světlo zastihlo oba lovce již na cestě. Starší muž donutil svého mladšího kolegu, aby vstal ještě za tmy a došel se do řeky umýt. Pak mu pomohl zabalit a přehodil si přez rameno pytel s liščími mláďaty. Hodil na oheň hrst dřeva a vyrazili. Panter se probral a pozoroval planoucí světlo ohně. Plameny šlehaly vysoko, lovci nejspíš vstávají. Pohlédl na spící lišku. Včerejšek pro ni musel být velmi těžký. Tak blízko ke svým mladým a nakonec zase o vše přišla. Panter se rozhodl, dnes lovce dožene a vezme jim mladé. Plameny stále šlehaly výš a výš. To bylo divné lovci nikdy zbytečně nerozdělávali takový oheň. Pomalu se začal přibližovat k palouku s ohněm. Konečně viděl na místa, kde lovci spali. Došlo mu, že ho opět převezli a vztekle zařval. Liška vyskočila na všechny čtyři a zděšeně se rozhlédla. Viděla pantera mezi stromy a rozeběhla se tam. Zastavila vedle něj a chvilku se nechápavě rozhlížela. Pak pochopila, co se stalo. Na nic už nečekala a vyrazila po stopě prchajících mužů. Panter znovu zařval. Tentokrát mnohem silněji a déle. Džungle stichla, každé zvíře široko daleko vědělo, že je zde panter a že jde lovit a také, že je velmi rozlobený. O kilometr dál, se při tom zvuku zatřásl mladší lovec strachy. Zastavil a s puškou v ruce, se začal pomateně rozhlížet. Starší muž pochopil, že to pro druhého lovce byla poslední kapka a přišel strachy o zdravý rozum. Pomalu k němu došel. "Musíme jít. Musíme dohnat vlak. Tam na nás už žádné zvíře nemůže." Šílený muž se nechápavě podíval na staršího lovce a pozvedl proti němu pušku. "Ne jdi sám já tu musím zůstat a zabít toho démona. Není to zvíře vím to. Včera mi šeptal, že mne zabije, ale já tu na něj počkám a zabiji jej sám." Starý lovec pokrčil rameny, otočil se a odešel. Asi po deseti minutách rychlé chůze zaslechl za sebou výstřel a nelidský křik smýšený řevem šelmy. Dal se do běhu. Po pár krocích se zstavil a rychle rozvázal pytel vylovil jedno lišče a položil je opatrně do trávy. Schodil ze zad batoh se svými věcmi a na rameno si hodil jen pušku a zbytek mláďat. Pak se dal do zběsilého běhu. Věděl, že mu v zádech běží smrt.
Panter s liškou běželi po čerstvé stopě. Šíleného lovce si všimli na poslední chvíli a doslova ho porazili. Stačil jen jednou vystřelit kamsi do větví stromů. Svými zvířecími smysly vycítili, že lovec přišel o zdravý rozum a ve svém stavu je nebezpečý jako zraněná šelma. Panter se na něj vrhnul a doslova ho roztrhal na kusy. Jako by též zešílel, jako by se mstil za ta léta věznění a za svou ztracenou družku a děti. Pak se vydal za liškou, která zatím sledovala stopu posledního lovce. Dohnal ji ve chvíli, kdy spatřila lovcův batoh a vedle něj malého lišáčka. Štěkla radostí a začala pištět a volat ostatní děti. Jenže nikdo jiný se neozíval. Bylo jasné, že je tu maličký sám. Panter se zastavil a očichal ho. Liška výhružně vrčela, ale jen potichu. "Kde jsou ostatní? Říkala si, že jsou čtyři?" Zeptal se panter. Liška se zmateně rozhlížela a krčila rameny. Ještě několikrát zkoušela volat ostatní liščata, ale nikdo se neozval. Panter se vydal po lovcově stopě a po pár metrech zjistil, že liščata tu nikde nejsou. Vrátil se ke své společnici, která zatím hlídala malého lišáčka. Dívala se na pantera se zoufalou otázkou ve tváři. Panter jen odvrátil zrak a zavrtěl hlavou. "Vzal je sebou a tohle tu nechal. Ví, že budeš volit mezi tím nechat tu malého dravcům na pospas a nebo bojem o zbytek mláďat." Lišce se zalily oči slzami. "Počkej tady!" řekl panter a vyrazil po stopách do lesa. "Vrátím se!" Slyšela jej volat ještě liška. Panter se hnal po lovcových stopách další dva kilometry. Podle pachu poznal, že lovec je někde kousek před ním. Když se náhle ozval vysoký, táhlý hvizd. Panter ten zvuk poznal, kdysi jako malé kotě jej převáželi vlakem a tohle byl jeden z výrazných zvuků, co si z té cesty pamatoval. Pokusil se ještě zrychlit, ale byl již značně unavený a cítil bolest ve svalech na tlapách. Pak najednou džungle končila. Jako by jí někdo odřízl nožem. Šelma se prudce zarazila. Před panterem byl příkop a nevysoký hliněný val a na něm na kolejích stáli dřevěné vagóny. Vlevo dýmala a hvízdala lokomotiva. Od kol se jí valila pára a ocelová táhla se začínala pomalu hýbat. Pochopil, že je pozdě. Lovec i s liščaty byl ukrytý ve vlaku plném lidí. Panterovo srdce zalilo zoufalství. Ten na kom mu záleželo, bude nešťastný a zklamaný. A jen jeho vinou. Vlak znovu zahvízdal a ozval se zvuk zvonce. Pak se vagóny pohnuly a pomalu začly odjíždět z nádraží. Na konci vlaku jel nízký vagón s nějakými bednami. Spíš plošina. Panter se díval za odjíždějícím vlakem a poprvé si na plno uvědomil, liška své mladé už nikdy neuvidí. A také mu došlo, co jsou ty podivné pocity, co mu zaplavují hruď v její blízkosti. Pak se v něm něco zlomilo. Vyrazil za odjíždějícím vlakem. Několika dlouhými skoky dohnal poslední vagón a skočil na něj. Zaryl drápy do dřevěné plošiny a z těžka oddychoval. Vlak nabral na rychlosti a divoce se na špatné trati otřásal. Panter přelezl přez naložené bedny a došel k poslednímu vagónu. Netáhl se oparně přez mezeru mezi vagóny a jednou tlapou se opřel o práh dveří. Druhou do nich vší silou udeřil. Dveře se s rachotem rozlétli. Panter se ušklíbl. "Jo ještě mám trochu sil." A vešel do vlaku. Poslední vůz měl uzavřená kupé. Ale bylo vidět skrze zasklená dvířka, že jsou všechna volná. Na druhé straně měl s dveřmi problém. Byly zamčené a odolávali jeho pokusům je otevřít. Rány nakonec přilákali průvodčího. Otevřel dveře a spatčil velikou černou šelmu. Nejprve se vyděsil, ale pak si všiml masivního obojku s kovovými, ozdobnými plechy. Vydechl si a zamračil se na pantera. "Koukám, že si tě tu nějaký cestující odložil a tobě se to nelíbí. A samozřejmě jedeš na černo. Nikdo za tebe totiž hochu nezaplatil přepravné. No ty si pána jistě najdeš. Tak pojď a ukaž mi ho." Pak ustoupil stranou, aby černá kočka mohla projít. Panter sice nerozuměl, co mu říká, ale některá lidská slova chápal. Třeba slovo pojď, znal z klece. Poněkud nejistě prošel kolem modře oblečeného muže a pro jistotu tiše zavrčel. Ten se jen zasmál a plácl pantera po zadku. "Jen se neboj a jdi!" Panter se rozhodl, že bude toho podivného člověka ignorovat. Necítil žádný strach z onoho muže a ani nebezpečí. A navíc mu došlo, že mu ten člověk otevře i další vagóny. Pomalu prošli vozem a průvodčí postupně orvíral všechna kupé a nechal pantera nahlédnout. Ten hledal samozřejmě lovce, byl překvapen reakcí lidí. Většinou byli vyjevení, ale po průvodčího vysvětlení se uklidnili. Některé děti škemrali na svých matkách zda si můžou neobvyklého cestujícího pohladit a dokonce mu dávali kousky svých jídel a bonbóny. Panter byl překvapen chováním lidských samiček a mláďat. Trochu mu lezlo na nervy jejich pištění, ale na druhou stranu ty dobroty, co mu dávali za to stáli. Dostali se takto do polovice třetího vagónu, když panter zvětřil lovcovu stopu. Tiše zavrčel a vyrazil vpřed. Průvodčí se za ním rozeběhl. U jednoho kupé se panter zastavil a čekal až mu průvodčí otevře. Seděl tam jediný muž. Na protějším sedadle ležela puška a starý pytel. Průvodčí odstrčil vrčícího pantera odedveří a vstoupil do kupé. "Pane vy jste nezaplatil za přepravu svého zvířete!" Okamžitě ostře vyjel na lovce. Ten se udtveně podíval na průvodčího a pokoušel se bránit. "Já přeci nastupoval na poslední chvíli a hlásil jsem, že musím doplatit lístek. A vy jste nic nenamítal. Jenže si mne opak vyhledáte. A ty malá liščata přeci nejsou takové zavazadlo, aby se za ně muselo platit zvlášť." Průvodčí byl zmatený. "LIščata? Pane nedělejte si ze mne legraci, ta číča si vás našla sama!" teď se zatvářil zmateně lovec. Nechápal o čem průvodčí mluví. Pak náhle zbledl jako stěna. Průvodčí se až lekl. "Stalo se vám něco pane? Nechtěl sem na vás být tak přísný omlouvám se. Ale ten váš mazlík dělal v zadním vagónu pěkný rámus a rozbil tam jedny dveře a to někdo musí uhradit." Pak ustoupil ze dveří a pustil do vnitř pantera. Ten vklouzl do kupé a bez jediného varování skočil na lovce. Ten se pokusil sáhnout po pušce a panter se mu zakousl do ruky. Lovec vytáhl z opasku nůž a pokusil se pantera bodnout do krku. Vzápětí pochopil, proč v džungli přežil panter jeho střelu do krku. Nežli se stačil lovec rozpřáhnout k další ráně ozvalo se odporné křupnutí kostí a jeho ruka odkousnutá v zápěstí odpadla na zem. Lovec konečně začal řvát a sekl ještě jednou po útočícím panterovi. Čepel nože se svezla po jeho žebrech a zanechala za sebou krvavou stopu. Panter sekl tlapou ozbrojenou ostrými drápi po lovcově břichu a rozpáral jej od krku po opasek kalhot. Lovec se zhroutil na zem a chvíli se válel ve vlastních vnitřnostech. Panter se chvíli díval, jak muž umírá. Pak vyskočil na sedačku a jemě sejmul z háku pytel s kňučícími liščaty. Pak se otočil na zkoprnělého průvodčího. Ten o krok ustoupil. "No tak hochu mi jsme přeci kamarádi, ne? Mě neublížíš viď? To asi nebudou liščata v tom pytli, to asi budou tvoje mladý." Průvodčí se snažil mluvit klidně a při tom se natahoval k signalizaci do lokomotivy. Opatrně zatáhl za šňůru a vlak se skřípotem a pískáním začal brzdit. Panter seskočil ze sedačky a měl co dělat, aby se udržel na nohou. Pak se protáhl kolem průvodčího a došel k nejbližším dveřím. Vlak konečně zastavil. Panter se otočil na průvodčího a zahleděl se mu do očí. Ten se k němu váhavě přiblížil. "Tak dobrá, já ti otevřu, ale né aby si mne kousnul." Bručel průvodčí. Pomalu došel ke dveřím otočil kliku a otevřel dveře. Panter se zavrčením vaskočil z vlaku a rozhlédl se. Průvodčí si sedl z těžka na schůdky a sundal si čepici. Pozoroval jak se panter s pytlem v zubech vydal lehkým klusem podél vlaku k džungli. Po chvíli mu veliká kočka zmizela z očí. K průvodčímu přišel strojvedoucí a ptal se ho, co se stalo a proč zastavil vlak. Průvodčí se na něj podíval a pak mu došlo, že neví co říci. Pravdu mu nikdo neuvěří.

Den třetí

12. dubna 2011 v 23:00 | Vítr


Hlad pantera vzbudil ještě za šera. Slunce bylo již těsně za obzorem a chystalo se v podobě krvavě rudých červánků ke své pouti oblohou. V noci se párkrát probudil a cítil na hřbetě teplo liščí kožešiny. Teď však lišku nikde v dohledu neviděl. Zmateně vyskočil na nohy a očichával zem okolo. Našel čerstvé stopy, mířící k řece. Tiše se po nich vydal. Pak ji uviděl a zastavil se. Liška stála na mělčině a hleděla do vody. Očividně pozorovala v kalném ranním světle svůj odraz. Panter tiše zavrněl, aby ji upozornil, že je tady. Ohlédla se. Opravdu mu ta jizva bude slušet. Napadlo ji. Došla ke břehu. "Jdeme lovit?" Panter zavrčel na souhlas a strčl tlamu do vody. Chvilku hltavě pil a pak se pustil do hloubi džungle. Liška jej z boku sledovala. Všimla si, čerstvého lesklého škrábance na kovovém plátku jeho obojku. A napadlo ji, že je to vlastně ironie. Jeden člověk mu to dal, aby jej připravil o svobodu a nevědomky jej tím zachránil před jiným, který ho chtěl připravit o život. Panter se zastavil a očichával sropy divokých prasat. Liška si všimla žáby ve vysoké trávě. Rychle po ní skočila a zakousla jí. Pak se i s žábou v tlamě otočila k panterovy. Culil se na ni a oči mu vesele svítily. "Co je?!" Štěkla po něm, až jí mrtvá žába vypadla z tlamy. "Nic." Odvětil panter klidně, nevšímaje si jejího vzteku. "Jen mne tak napadlo, jak by to vypadalo, kdybych ty tvé drobečky učil lovit já. Jak skočím elegantně na žábu či šneka a pak si znechuceně toho nebohého živočicha dloubu ze srsti mezi prsty." Liška vyprskla smíchy. "No jo." Smála se a povídala dál. "A nebo by nastoupili před pětkrát větší prasnici a snažili se jí vysvětlit, že ji jdou ulovit, že je to tak otec učil." Najednou se oba zarazili a smích je přešel. "Hlouposti." Řekl mírně panter. "Sežer tu žábu a jdeme pro něco výživnějšího." Liška spolkla malou žábu na dvě kousnutí a vyrazila za panterem. "Drž se raději kus za mnou, jsme již blízko." Upozornil jí. Pak si lehl na břicho a začal se plížit. Liška navětřila pach divokých prasat a slyšela též jejich chrochtání a čvachtání, jak si užívala ranního válení v bahně. Pak jí panter zmizel v křoví. Nechtěla mu pokazit lov, ale zmáhala ji zvědavost. Opatrně se plížila za zvuky prasat. Pak zkončila tráva a bylo vidět malé kaliště na břehu úzkého potoka. Asi dvanáct dospělých prasat a nespočet malých selat se to porůznu povalovalo a pobíhalo. Liška přemýšlela, jak se tam panter hodlá nepozorovaně dostat. Ze starších prasat šel docela strach a jejich zuby vypadaly nebezpečně. Pak se z větví nad potokom snesl černý blesk. Jedno ze starších selat kviklo a panter s kořistí v tlamě skokem zmizel v houští. Prasata spustila divoký kvikot a chrochtala vzteky. Liška jim moc nerozuměla, ale pochopila, že nadšená nejsou a tak se tiše odplížila zpět na místo, kde ji panter zanechal. Už tam na ni čekal. Žvýkal prasečí maso a tvářil se velice spokojeně. "Tak jak se ti to líbilo?" Zeptal se lišky a prackou posunul sele směrem k ní. Liška očichala maso. "Ty sis mne všiml? To je dobré v té rychlosti. Ten skok, to bylo dobré a ta finta, jak lezeš po větvích až nad kořist, to je také moc dobré." Pak se zakousla do masa. Spokojeně zafuněla. "A tohle je také moc dobré." Panter cítil pýchu na tím, že jej liška pochválila, cítil se moc dobře. Rány ze včerejšího dne jej sice pálily, ale momentálně na ně nemyslel. Byl sám se sebou spokojený a pochvala jej hřála u srdce. Chtěl dnešního dne stopovat lovce a konečně osvobodit malá liščata. Na druhou stranu si uvědomoval, že pak už lišku zřejmě neuvidí. Bude se věnovat svým mladým a až odrostou, najde si jiného lišáka. Doufal, že pro něj tady v lesích zbyla nějaká milá panteří samička, která mu pomůže zapomenout na tu, co mu lidé vzali. A na zlatavý liščí kožich. Liška se krmila a pozorovala panterův obličej. Chvilku se po její pochvale tvářil šťastně. Pak bylo vidět, jak o něčem přemýšlí a pak se vyloženě zachmuřil. Moc by ji zajímalo na co myslí. Co mu v té jeho veliké kočičí hlavě poletuje za myšlenky. Připadalo jí však hloupé ptát se na takové věci a nakonec to hodila za hlavu. Konečně se nažrala. "Mě to stačilo, teď ty." Řekla spokojeně panterovy. Očichal zbytek selete a s očividným přemáháním ho dožral. "Tvářil si se jako by ti nechutnalo." Nadhodila liška, když dožral. Panter jen odfrknul a nekomentoval to. Rozvalil se v trávě a zívl. Liška pocítila nával vzteku. "To tu jako chceš chrnět? Nemáme náhodou nějakou práci?" Panter zvedl líně hlavu a pohlédl na soptící lišku. Pak ji opět líně položil do měké trávy. "Kam myslíš, že půjdou? Pokusí se buď vrátit do vesnice na kraji džungle a nebo půjdou podél říčky. Každopádně půjdou nejdříve kolem nás, tak nevím, proč bych se měl tahat s plným břichen za nimi. Stejně ještě spí. Pak se budou balit a jíst a kdo ví, co ještě. Prostě si tu uděláme pohodlí a počkáme si tu na ně. Po té vymyslíme co dál". Liška si ještě broukla pod nos něco o přežraných, líných a tlustých kočkách a uvelebila se v trávě. Po chvíli uslyšela panterovo pravidelné oddychování. Prostě tam usnul.
Lovci se vzbudili až po východu slunce. Hlídkující lovec seděl u vchodu do stanu a krmil malé lištičky kousky syrového masa. Chňapali mu po prstech a spokojeně vrněli nad ranním přídělem potravy. Pak se rozhrnula plachta stanu a vylezli zbylí dva lovci. Sledovali krmení liščat a to jak si spolu hrají. "Opravdu by jsme je tu měli nechat." Pronesl muž, co měl hlídku. "Patří sem, do džungle ke své matce. K tomuto lesu. Celou hlídku sem o tom přemýšlel." Jeho přátelé se tvářili nesouhlasně. "Chceš o tom hlasovat?" Francouz se na ně podíval a pochopil, že by stejně nic nezměnil. Pokrčil jen rameny a šel si zabalit na cestu. Trvalo jim asi dvě hodiny, nežli byly připraveni. S ohledem na to, že jim odešli průvodci, nemohli odnést vše, co přinesli. Museli tu nechat stany a vybyvení na vaření. A také část oblečení. Nakonec se rozhodli, že vše uloží do jednoho stanu a spálí. Nechtěli, aby se ty věci dostali do rukou chamtivých, ustrašených vesničanů. Ti se sem jistě přídou podívat až jim dojde, že nemohli vlastními silami vše odnést. A po mrtvém druhovi tu museli zanechat kompletní výstroj. Sebou berou jen jeho pušku a hodinky. Pro ženu, co na něj čeká doma. Nakonec se rozhodli spálit i část zásob. Když půjdou na lehko, tak do večera budou u trati. A v nejhorším mohou cestou lovit. Obložili plný stan dřevem a větvemi a polili vše zbytkem petroleje. Pak vzali z ohniště hořící větev a stan zapálili. Naposledy se v duchu rozloučili s mrtvým přítelem a vyrazili podél říčky k trati. Mírný vánek nesl ještě dlouho kouř ohně pralesními houštinami.
Pantera vzbudilo liščí, varovné vrčení. Otevřel oči a nasál vzduch plný kouře. To nebyl táborový oheň. Hořelo něco většího, ale necítil ani spálenou trávu, ani čerstvé dřevo. Tak se opět uklidnil. Tohle nevypadalo na lesní požár. Zaslechl štěkot psa. Jistě již lovci vyrazili a neuhasili po sobě oheň. Liška se dívala směrem k říčce. Tam na jejím břehu mezi stromy zahlédli pohyb postupujících lovců. "Co budeme dělat teď?" Otázala se pantera. Panter vyskočil na nohy. Předními se opřel o kmen stromu a prohnul se jako luk. Liška slyšela jak mu zapraštěli obratle. Když se dost protáhl, seskočil na zem a vyrazil za lovci. Liška jej následovala a prskala. Tohle jeho neodpovídání na otázky jí pěkně rozčilovalo. Panter však nevěděl, co by řekl a přišlo mu hloupé mluvit, když je odpověď jednoduše na očích. Co si asi milá liška myslí, že budou dělat? Prostě musí stopovat lovce a čekat na příležitost. Polovinu dne se jim nic vhodného nenaskytlo. V poledne se lovci začali rozhlížet po vhodném místě, kde by se najedli a odpočali si. Nakonec se jim začala pod nohama dokonce bořit půda a zjistili, že břeh po němž jdou se stále více mění v bažinu. Při pokusu o její obejití se dostali tak daleko od říčky, že nebylo jisté kam vlastně jdou a museli se vrátit. Panter s potěšením zjistil, že lovci ztratili tímto pokusem asi hodinu času. To bylo dobré. Pokud si ještě několikrát takto zajdou, mohli by ztratit celý den a on bude mít dost času se jich zbavit. Mohl by zaútočit přímo a byl si docela jist, že by je nejspíš stihl pobít, ale měl by v těle několik dírek po kulkách a umřít se mu tedy rozhodně nechtělo. Snažil se přemýšlet, ale nic kloudného jej nenapadalo a tak se nechal vést lovci a čekal na nějakou příležitost. Když mu došlo, že bažinu nedokáží obejít a budou se muset vrátit, tak je nechal svému osudu a předběhl je křovím okolo. Našel u říčky vhodné místo na přebrodění a vylezl do větví stromu, co se nad brodem skláněl. Lišce řekl ať si sedne někde kus dál a dává pozor až lovci půjdou. "Až poslední vleze do řeky a bude tak ve třetině, tak začni štěkat a kňučet, aby se musel ohlédnout, co se to za ním děje. Rozumíš?" Liška se raději na nic neptala a jen přikývla. Bylo jí jasné, že má panter nějaký plán a něco na lovce chystá. Pak zaslechli štěkot psů a tak zmizeli z cesty. Liška do houští a panter na strom. Po chvíli se přihnali psi. Očichávali zuřivě cestu a úspěšně tak rozdupali veškeré liščí i panteří stopy. Když k nim došli lovci, už tu bylo jen neskutečné bludiště stop psů. Jeden z lovců si stopy pozorně prohlédl. Pak se narovnal a pokrčil rameny. "Nic z toho nevyčtu. Měli bysme ty psy držet na krátko. Očividně je něco rozčiluje a nedokážeme zjistit co, protože zničí veškeré stopy." Jeho partneři však mávli rukou. "Měli bysme se přebrodit a pokračovat rychle v cestě, kdo ví, co tu na nás číhá." Nedal se lovec odbít. Nakonec se ozval jiný. "Určitě přebrodíme, to ano, ale na druhém břehu se utáboříme. Ženeme se půl dne a jsem unavený. Musíme si odpočinout." Jelikož chtěl zabránit další hádce o to, co se bude dělat, tak vstoupil do vody a začal se brodit. Za ním se vrhli psi a druhý lovec. Ten třetí s francouzkým přízvukem jen nechápavě kroutil hlavou a hleděl za svými druhy. Co pak nechápou, že se kolem děje něco neobvyklého? Nakonec se vydal za nimi. Pomalu vstoupil do vody. Byla tak do poloviny stehen hluboká a studená, jako by pramenila v horách. Otřásl se a pro jistotu zvedl pušku nad hlavu. První dva lovci již vylézali na druhý břeh. Tam se otočili a hleděli na třetího lovce, jak se pomalu brodí v prudkém proudu. Pak se z posledních větví snesla černá šelma. Dopadla lovci přímo na ramena a krk. Ozval se slabý výkřik a muž padl pod vahou panteřího těla do vody. Oba lovci okamžitě strhli pušky z ramen a vběhli do vody. Nežli však stačli udělat těch pár pohybů, vynořil se panter z vody a začal plavat ke břehu. Proud zatím unášel nehybné tělo třetího lovce. Najednou si nebyli jisti, co dělat. Nakonec na rychlo střelili za mizejícím panterem a dali se do běhu po říční mělčině. Kus po proudu byl další padlý kmen, kde se tělo třetího lovce zachytilo. Než se k němu dostali, tak byli oba lovci promáčeni až na kůži. Už ve vodě bylo jasné, že je lovec mrtvý. Když jej vytáhli na břeh a prohlédli, zjistili, že má zlomený vaz. Musel být mrtev přesně v tom okamžiku, kdy na něj panter dopadl. Seděli vedle mrtvého lovce a snažili se vymyslet co dál. Na protějším břehu se ozvalo liščí štěknutí a mláďata v pytly se zavrtěla a začla ňafat. Lovci se na sebe nevěřícně podívali. "Chtěl, abysme ty mladé nechali tam na palouku. Uvědomuješ si, že udělat to tak nejspíš žil?" Druhý se na něj nechápavě podíval. "To vážně věříš tomu, že se ta dvě zvířata domluvila a útočí na nás kvůli tomu, že jsme odnesli jejich mláďata? Není poněkud divné, že by měl panter mladé s liškou? A navíc lišáka jsi přeci zastřelil. Říkám ti, je to jen něšťastná náhoda, ta liška cítí mladé a jde za námi. A ten panter, jak sis mohl všimnout je dost starý a může špatně vidět nebo slyšet a tak kromě lidí nedokáže nic ulovit a stal se z něj kanibal. Jako se to stává u lvů a tygrů. Prostě nevěřím tomu, že nechat tu ty vzácné lišky, tak nás přestane pronásledovat!" Druhý lovec nic nenamítal, ale netvářil se moc přesvědčeně. Pak se podíval na mrtvého lovce a zeptal se. "Jak ho pohřbíme? Lopaty zůstaly v ohni." Chvilku přemýšleli a dívali se na řeku. "Nedá se nic dělat. Musíme tu ještě jednu noc přespat. Uděláme oheň a usušíme se. Pak nanosíme kamení a postavíme hrob z kamení. Už jsem to kdysi viděl." Pak se pustili do sbírání dřeva. Po tom, co zaplál vedle mrtvého oheň a oba lovci se usušili, vydali se sbírat balvany podél řeky. Trvalo jim až do večera sebrat potřebné množství kamene. Našli malý dolík nedaleko ohně a tam mrtvého lovce uložily zabaleného v jeho dece. Pak tam naskládali všechny jeho věci a vše zarovnali kamením. Starší lovec pronesl modlidbu a pak se vrátili k ohni. "Jdu spát a ty si vem první hlídku. Až nebudeš moci udržet oči, tak mne vzbuď." Druhý lovec jen přikývl a přiložil na oheň.
Panter s liškou vše pozorovali z druhého břehu. "Je to nějaký lidský zvyk, ukrývat své mrtvé. Už sem si toho všimla včera na tom palouku." Panter jen zavrčel na souhlas. Nechtělo se mu moc mluvit. Pořádně se nalokal vody a pořád se necítil nejlépe. Pro něj bylo důležité, že mu již uschnul kožich a že si liška lehla až těsně vedle něj a opírala se mu bokem o bok. A také to, že je opět o jednu pušku méně. V noci se pokusí proplížit do tábora a ukrást pytel s mladými. "Měl bych si zdřímnout. V noci se pokusím dostat do tábora. Tak se trochu prospím." Pak si položil hlavu na tlapy a zavřel oči. Liška počkala až začne pravidelně oddechovat a pak si o něj opřela čenich a zavřela oči. Byl tak silný a pozorný, pomáhal jí dostat zpět její drobečky a lovil pro ni lidi. Vdechovala pach jeho srsti a hřála se o něj. Ještě o něco víc se přitiskla a usnula také. V noci se panter probral. Jeho pohyb vzbudil lišku a tak se tiše vydali k řece. Našli padlý kmen, za který se toho dne zachytil mrtvý lovec a po něm opatrně přešli na druhý břeh. Tam pomalu dohoříval oheň lovců. Jeden ležel poblíž ohniště a spal zabalený v dekách. Pantera napadlo, zda si takto lidé nezvykají na to, že jednou umřou. Byla to přeci stejná deka, do které své mrtvé lovci balili. Žil mezi lidmi většinu svého života a chápal jejich způsob života a zvyky stejně málo jako liška.
Druhý lovec seděl kousek stranou a ve stínu. Nohy měl natažené k ohni a opíral se zády o strom. Vypadal, že také spí. Panter se pomalu plížil kolem ohně a soustředil se na pravidelný dech obou mužů. Byl napjatý jako strunka a všechny jeho instynkty na něj volali, že něco není v pořádku. Nemohl však přijít na to co. Konečně spatřil pytel s mladými liščaty. Slyšel, jak se lišce zrychluje dech a v duchu si říkal, ať nic nepokazí. Slábnoucí záře ohně pořád ještě dobře osvětlovala prostor mezi lovci, kde pytel ležel. Pak liška tiše vyrazila a uchopila pytel do zubů. V tu chvíli se ležící lovec pohnul a z pod deky vytáhl pušku. Zároveň však panter skočil a dopadl přímo na lovcova prsa. Vyrazil mu zbraň z rukou a chytil ho za krk do svých smrtících čelistí. Ucítil jak muž ztuhnul a také silný zápach moči. Zároveň vzplál oheň jasnými plameny, jak do něj druhý lovec kopl připravenou hromádku roští a ozvalo se cvaknutí závěru pušky. Panter pochopil, že to byla past. Teď se každý bál pohnout, aby nevyprovokoval toho druhého. Lovec se pod panterem třásl a páchl čím dál víc. Druhý lovec pomalu otáčel hlaveň pušky od pantera k lišce a zpět. Pak se zašklebil a namířil na pytel s mladými. Panter temně zavrčel a muž pod ním začal kňučet. Liška měla v tu chvíli šílený strach, že jí zabijí mláďata před očima. Nakonec udělala to jediné, co jí zbývalo. Položila pytel na zem a opatrně vycouvala do tmy. Panter se přikrčil a pak sebou bleskově mrsknul za strom, pod kterým ležel strachy se třesoucí lovec. Těsně za ním třeskl výstřel a ležící lovec začal řvát. Druhý k němu přiskočil a dal mu facku. To jej trochu uklidnilo, ale stejně se třásl. Pak začal mluvit. "Viděl si to? Viděl? Málem mě zabil! Klidně si sem oba přišli! Už věříš, že pracují spolu? Viděl si to na vlastní oči, to už nemůžeš popírat. Měl si jim ty mladé nechat a..." Dostal další facku. "Mlč už!" Křikl na něj druhý lovec. "Nikdy, pamatuj si nikdy, žádnédné zvíře nemůže zvítězit nad lidským rozumem! A já se svého úlovku nevzdám! Nikdy!" Pak se zvedl a sedl si k ohni vedle sebe dal pytel s liščaty a na kolena položil obě pušky.
Panter s liškou je pozorovaly ze tmy. Konečně zjistily co se jim snažili jejich instinkty říci. Našli to téměř okamžitě, jak utekli od ohně. Nedošlo jim totiž, že lovce nehlídají jejich zbylí psy. Teď od nich stáli sotva pár kroků, ale již se jich obávat nemuseli. Lovci zřejmě z obavy, aby je nějaký pes neoběvil a nezhatil tak jejich past, odvedli zbývající psy kus do lesa a tam je přivázali ke stromům a podřezali. Liška se chvílemi otáčela na tu nesmyslnou hrůzu a pak spět k táboru. V první chvíli plakala, že měla své malé tak blízko a musela se jich vzdát, ale po té co našla mrtvoly psů jí slzy vyschly. Pak se k ní přidal panter. Ukázala mu co našla. Oba si rozuměli beze slov. Museli lovce zabít. A to co nejdříve, aby se nedostal ven z lesa.

Den druhý

12. dubna 2011 v 6:56 | Vítr


Mohutná šelma se probudila. Otevřela oči a zamžourala na pozorně hledící liščí obličej. Panter se zaškaredil. "Co koukáš?" Liška se spokojeně usmála. Setřela si tlapou ze svého, zlatého kožichu pomyslné smítko a řekla. "Nikdy sem neviděla chcíplého pantera." Panter se nejistě rozhlédl. Pak se podíval na lišku a né zrovna klidným hlasem se zeptal. "Kde tu vidíš jakého chcíplého pantera?" Liška se překulila na záda smíchy a pištěla. "Teď už zase obživl. Ale ještě před chvílí, kdyby přišli lovci, tak si vezmou tvůj kožich a ani by sis toho nevšiml!" Panter po lišce bleskem skočil. Z lehu jak byl, to bylo obdivuhodné. Doslova jako by v něm byla ukryta ocelová pružina. Jeho obrovské tlapy dopadly na huňaté, liščí břicho a znehybněly jí. Chvilku si takhle z nepatrné blízkosti hleděli do očí a liška cítila, jak se jí začíná zrychlovat dech. Panter byl velice zmatený. Měl by ji za tu drzou poznámku potrestat, ale vůbec netušil, co má dělat a navíc z takovéhle blízkosti liška neuvěřitelně voněla. Cítil jak se začíná chvět. V tom po něm liška sekla zuby. Minula mu čenich jen o malý kousek. Znovu se zahleděli jeden druhému do očí. Pak liška neobvykle klidným hlasem řekla. "Pusť mne, máme práci." Panter pomalu stáhl své tlapy zpět. Liška ještě několik vteřin ležela. Pak se pomalu zvedla a šla se k řece napít. Panter se za ní díval a fascinovaně sledoval její kožešinu planoucí v paprscích ranního slunce. Pak si uvědomil, kdo je a zahnal ty pošetilé myšlenky. Došel k vodě a začal pít. Poslouchal džungli kolem sebe a snažil se vzpomenout, co který zvuk znamená. Nebyl až zase tak nezkušené kotě, když jej kdysi lovci unesli. Ale hodně v té prokleté kleci zapoměl. Slyšel vzdálený šťekot psů a podle směru panter odhadoval, že se šli lovci podívat, co se v jejich okolí dělo. To bylo dobré. Ztrácí čas a na kraj džungle tím pádem půjdou déle. Otočil se na lišku, ta stála nehybně jako socha a větřila. "Měli by jsme přejít vodu a kusek po proudu se vrátit. Podíváme se kolik jich hlídá tábor a mohli bysme se pokusit osvobodit ty tvoje liščata." Pak se rozeběhl přez padlý kmen na druhý břeh. Slyšel jak za ním šustí liščí tlapky v trávě a listí. Přešli potok a pustili se houštím na druhém břehu dolů po proudu. Asi po kilometru, se naskytl opět pěkný kmen vhodný pro přechod řeky. Pak se začli opatrně přibližovat zpět k táboru lovců. Už zdáli cítili lidský pach a dým z ohniště. Slyšeli štěkot psů a hlasy lidí. Když se dostali na dohled, zalehli pod keře a pozorovali stany. Panter byl zklamán. V táboře zůstali dva psi a tři lidé. Byly to ti, co se o ostatní lovce starali. Panter si všiml, že mají daleko jednodužší oblečení a zbraně. Posedávali kolem jednoho ze stanů a o čemsi se živě bavili. "Nejsem si jistý, ale mohli bysme se o něco pokusit." Liška nadšeně vyskočila. Panter se plížil blíž ke stanům. Liška těsně za jeho ocasem. "Tak poslouchej. Ten krajní stan je ten, ve kterém jsou malé lišky. Připlížím se od zadu a plátno roztrhnu. Pak popadnu pytel a uteču." Liška se podívala na stany a skupinku mužů a psů, co seděla u stanu s malými lištičkami. "A co lovci a psi?" Nebyla si jista, jak to chce panter provést. Ten se netvářil moc jistě. Koukl na lišku. "Je potřeba, aby si udělala nějaký rozruch. Obejdeš tábor a budeš se motat po kraji lesa tak dlouho, dokud si tě psi nevšimnou. Jak spustí křik, tak jim nadávej a ukazuj se ať se třeba vzteknou. Lovci se budou dívat také tvým směrem. A já budu mít čas odnést pytel s mladými." Liška si prohlédla terén, kde měla vylézt z lesa. Nízké křoví a dost husté, kdyby bylo zle snadno se schová. To se jí zamlouvalo. Ale co puška lovců? Zeptala se. "A co když začnou střílet? No?" Panter jen pokrčil rameny. "Musíš je pořád sledovat. Jakmile zvednou pušku k rameni a ukáží sní na tebe musíš uskočit do strany a zmizet. Pak se musíš oběvit jinde. A kdyby pustili psy, tak je veď po naší stopě nazpět k vodě a uteč na druhý břeh." Podíval se na ni. "A nenech se zastřelit. Já bych ta liščata těžko učil hrabat doupata." Liška se ušklíbla a chtěla říci nějakou jedovatost, ale pak jí došlo, co tím myslí a poněkud zkrotla. Pak se rozdělili. Liška byla na místě za chvilku a prozkoumala křoví našla tam při zemi několik tunelů od drobných zvířat a tak je využila. Proplížila se jedním z nich do trávy na palouku a vykoukla. Měla štěstí, drobný vánek foukal směrem od ní ke psům a tak ji okamžitě navětřili. "Liška! Liška! Liška! Tam! Tam! Tam!" Začli psi děsně řvát a vyvádět. Lovci okamžitě vyskočili na nohy a sáhli po zbraních. Pak spatřili poskakující lišku. Chvilku se dohadovali, co to asi znamená a pak jeden z nich zavolal. Ze stanu s liščaty mu někdo odpověděl. Pak se ozvali dva rychle po sobě jdoucí výstřely a řev pantera. Ze stanu vyběhl další z lovců a za běhu nabíjel pušku. Když spatřil lišku, pozvedl zbraň k rameni. Liška na nic nečekala a zmizela v křoví. Slyšela další výstřel a cítila ve větvích nad sebou, jak tam něco prudce proletělo. Na nic nečekala a utíkala k řece. Cestou zaslechla další dva výstřely a pak ještě jeden. Zoufale hledala čerstvé panteří stopy, ale nikde nic neviděla. Doufala, že běžel jinudy. Moc si přála, aby běžel jinudy. Přeběhla po kmeni a zalezla do křoví kousek od kmene. Zahrabala se tam do větviček a listí a čekala. Nemohla pochopit, co se stalo u stanu s liščaty. Panter se prostě zmílil a byl tam ještě jeden lovec. To bylo jasné.
Panter se přiblížil ke stanovému plátnu. Snažil se navětřit liščata. Za moment si byl jistý, že ve stanu opravdu jsou, ale něco se mu nezdálo. Jako by cítil víc lovců, nežli tam mělo být. Pak spustili psi pekelný rámus a panter pochopil, že uviděli lišku. Hodil pochybnosti za hlavu a když zaslechl pokřik lovců, tak drápy rozerval zadní stěnu u stanu a vlezl rychle do vnitř. Mezi pytlem s liščaty a jím byl další lovec a držel v ruce pušku. Panterovy blesklo hlavou, že je to konec a skočil. Padly dva výstřely a on ucítil žhavé prásknutí po hřbetě. Pak narazil do lovcových prsou a dopadl na zem. Byl omráčen zvukem výstřelu i nárazem kulky do jeho lebky. Naštěstí mu jen sklouzla po tvrdém čele a zádech. Lovec ho považoval za mrtvého a tak se vyběhl podívat ven. Tam spatřil zářivě zlatý liščí kožich a tak se pokusil střelit i po lišce. Puška však byla nárazem těžkého panteřího těla poškozena a tak nenesla jak by měla. Lovec střelil moc vysoko a liška unikla. Mezi tím se panter probral. Rozhlédl se po stanu a chvíli zmateně přemýšlel, kde je a kde jsou mříže jeho klece. Štěkot psů jej vrátil do reality. Zvedl se z těžka na nohy a vykoukl ven ze stanu. Psi se mohli v tu chvíli zjančit a jednomu se dokonce podařilo utrhnout šňůru od kolíku. Doběhl k panterovi a pokusil se na něj skočit. Úder tlapy jej srazil stranou. Na zem dopadl se zlomeným vazem. Lovci se pokusily zamířit, ale stál jim v cestě ten ze stanu a navíc se panter vrhnul směrem k němu. Znovu jej srazil k zemi. Třeskli další dva výstřely. Kupodivu se nikdo netrefil. Panter se vrhnul za nimi. Byl jako v tranzu, cítil bolest v zádech a v hlavě a zaplavoval jej vztek. Dohnal oba muže pár skoky a též je srazil. Ten třetí byl již dávno pryč. Začal utíkat již ve chvíli, kdy panter vylezl ze stanu. Panter se otočil ke stanu chtěl se vrátit pro liščata. Ale na kraj lesa právě vyběhly zbylí lovci a všichni tři zvedali své pušky k ramenům. Panter vztekle zařval a skočil směrem ke stanu. Práskl první výstřel a panter sebou v letu škubnul, znovu zařval a několika skoky zmizel v lese. Lovci doběhli ke stanům. Nechápali, co se tu stalo. Na zemi ležel mrtvý pes a druhý se mohl pominout. Dva průvodci leželi na zemi a nehýbali se. Bílými košilemi jim na zádech prosakovali krvavé skvrny. Jejich čtvrtý partner ležel na zádech a upřený pohled k neby napovídal, že se již nikdy nezvedne. Pak se z lesa vynořil uprchlý průvodce. Lovci se na něj vrhli. "Co se tady pro boha stalo?! Mluv člověče. Jak je možné, že jsou všichni mrtví!" Průvodce se podíval na své dva druhy. A zbledl. Pak začal pomalu vyprávět. O podivném chování lišky a o zjevení démona v podobě nesmrtelného, černého pantera. Ta zlatá liška si přišla pro svá mláďata a přivedla si na pomoc nějakého lesního ducha. Lovci s úžasem poslouchali. Nevěřili pověrčivému průvodci, že je napadl démon, ale to, že se tu oběvila liška se stejně zbarvenou srstí jako chycená liščata a zároveň ta veliká kočka, co viděli na vlastní oči bylo divné. Nahlédli do stanu a spočítali vystřílené nábojnice. Lovec vystřelil dvakrát ve vnitř a dvakrát venku. A průvodci vystřelili každý jednou. A jedna rána od přicházejících lovců. To je sedm ran. A ani jeden zásah, který by pantera složil. A to by byl lovec, co střílel na posledy přísahal, že viděl, jak se panter po zásahu stočil a odskočil bokem. Nikde však nenašli ani kapku krve. Nakázali pak zbylým dvěma průvodcům, aby rozdělali ještě jeden oheň za stany a oba celou noc udžovali hořící. Pak se sesedli kolem mrtvého lovce a snažili se vymyslet, co dál. Poté k nim přistoupili oba průvodci. Jeden si odkašlal. Lovci se ohlédli. "Co se děje? Potřebujete s něčím pomoci?" Zeptal se jeden z lovců. Starší z průvodců si nervózně přešlápl. "Pane, snažte se nás pochopit. Vy si odjedete do své vlasti a zapomenete na nás, ale mi tu budeme muset žít s rozhněvanými duchy. Buďte tak laskaví a vraťte jim jejich mladé." Muž poněkud zaváhal. "A nebo nás vyplaťte rušíme naší dohodu. Odtud už se z džungle dostanete snadno, stačí jít podél říčky a dojdete za den k trati a nemusíte ani do naší vsi." Oba muži horečně kývali hlavami. "Ano nemusíte s námi do naší vesnice je to jen zacházka. Podél vody jste dříve u vlaku." Lovci se nechápavě dívali na oba průvodce. "To nemyslíte vážně!" Vykřikl francouz. "Máme dohodu. Musíte nás dovést zpět, jinak nezaplatíme." Průvodci se začali ošívat a opakovat svoje řeči o prokletí démonů. Druhý z lovců odešel do stanu a přinesl velkou koženou brašnu. "Nikoho zde držet nebudeme." Sáhl do brašny a začal odpočítávat peníze. Pak se zarazil. "Ne! Nejprve nám pomůžete pohřbít své dva druhy a našeho přítele." Podíval se výhružně na oba vystrašené muže. Ti se ještě chvíli ošívali a pak přikývli, ale s podmínkou, že jim budou vyplaceny podíli zabitých průvodců, aby je mohli dát jejich rodinám. Pak se všichni zvedli a určili místo, kde budou hroby. Pak průvodci vykopali tři jámy a lovci zatím zabalili mrtvé do jejich dek a pevně stáhli provazy. Pak nanosili od říčky hromadu kamení. Když průvodci oznámili, že hroby mají požadovanou velikost donesli mrtvé k vykopaným hrobům a na lanech je spustily dolů. Nad mrtvým lovcem pronesli krátkou motlidbu, zatímco průvodci házeli hlínu na své dva mrtvé druhy. Pak zahrabali i třetí hrob. Lovci ho pak ještě pečlivě obložili velikou vrstvou kamene a zapustili k hlavě hrubý dřevěný kříž. Na něj pak jeden z lovců, nožem vyškrábal datum a jméno. Pak se průvodci zabalili a tiše se vytratili. Lovci ještě nějaký čas stáli u hrobu kamaráda. "Tak co teď?" Zeptal se jeden z nich. "Jak co teď?" Nechápali. "No, co bude teď. Myslím, jak se rozhodneme, co budeme dělat dál. Máme několik možností. Buď se pokusíme najít cestu do vesnice. Nebo budeme věřit průvodcům, že nás říčka dovede k trati a stanici. A pak také, co s těmi liščaty? Vždyť, i když nikdo z nás nevěří na duchy, je nad slunce jasné, že se za námi táhne jejich matka a kdo ví proč, ji provází černý panter. Asi nebude v našich silách pochopit tento jev, ale pokud tu mladé nenecháme, musíme počítat s tím, že ta dvě zvířata ještě uvidíme." Muž domluvil a pozoroval své druhy. Muži chvilku přemýšleli. "Víte já si myslím, že bysme mohli věřit tomu, že nás poslali průvodci správně. Viditelně se báli, abysme nedorazili do jejich vesnice a nepřenesli na ně hněv jejich lesních duchů. Ale jsem zásadně proti, abysme tu liščata nechali. "Jsme lidé a žádné divoké zvíře nás nepřechytračí. To, že je jeden z nás mrtev je chyba průvodců, že špatně hlídali a následně nedokázali v čas našemu druhovi pomoci." Zbylí dva lovci přikyvovali. A odsouhlasili, že tento plán se jim zamlouvá nejvíce. Domluvili si ještě hlídky na dnešní noc a šli spát do jednoho stanu společně.
Liška se krčila ve svém úkrytu na břehu řeky až do večera. Pak se vydala zpět k loveckému táboru. Cestou narazila na čerstvé lidské stopy. Opatrně je očichala a nějaký čas šla dokonce po nich. Po chvíli si byla jistá, že se již ti dva muži nevrátí. Stopy byly daleko od sebe a byly hluboké. Z toho poznala, že lidé velice spěchali a navíc byly stopy cítit strachem. Pak se otočila a šla po té stopě až k palouku se stany. Dnes tu hořeli dva ohně a kolem jednoho stanu seděly psy a chodil lovec s puškou. Na kraji palouku ucítila liška směs pachů. Čerstvou hlínu krev a smrt. Chvíli hleděla na hroby. Nechápala význam toho, co s mrtvými udělali, ale pochopila, že z osmi únosců jsou tři mrtví a dva utekli. To znamená, že zbývají už jen tři lovci. Pomalu se zvedla a šla blíž ke stanu s hlidkou. Pak ucítila pach, který hledala. Pach jejích mláďat. Spokojeně se usmála a už se vůbec neschovávala. Uviděly jí psy a zneklidněly. Po dnešku již neměli náladu štěkat. Věděli, že jejich společník na sebe tímto přivolal smrt. Jen seděli a tiše při pohledu na lesknoucí se lišku kňučeli. Lovec na stráži chvilku zmateně pozoroval podivné chování psů a pak si lišky všiml také. Udělal dva kroky ke stanu a nakoukl dovnitř. "Pojďte ven. Hned!" Pronesl ta slova tak naléhavým šeptem, že lovci sebrali jen pušky a vyběhli ze stanu naboso. "Tam, pod tím křovím." Ukázal jim prstem. Zbraň mu ležela u nohou a ani se na ni nepodíval. Oba lovci spatřili lišku současně. Nemoli uvěřit tomu, že neutekla a že se nekryje. Dokonce ještě popošla kousek k nim. Pak krátce šťekla a v zápětí se ze stanu lovců ozvala pištivá odpověď. Liška ještě chvilku stála, když se z dálky ozval temný řev. Ohlédla se tím směrem a odběhla do tmy. Lovci se na sebe nevěřícně podívali. Pak všichni tři odešli do stanu. Mlčky vytáhli lahev s alkoholem a každý se z hluboka napil. "Teda pánové, kdyby mi tohle někdo vyprávěl, tak ho prohlásím za blázna a lháře." Ostatní tiše přikyvovali. "Viděli jste jak se leskla? To byla jejich matka. A jak jí odpověděli." Všichni se ohlédli k pytli s liščaty. Napadlo je zda by nebylo lepší spolknout hrdost a liščata pustit. Pak si však vzpoměli na mrtvého druha. Co by řekli přátelům doma? A jeho vdově? Že to, pro co zemřel tady nechali, protože se báli pomsty zvířat? Znovu si přihnuli z láhve a pak se jeden znich odebral opět na hlídku.
Liška běžela tmou směrem odkud se ozval panterův hlas. Myslela na ty tři podivné lovce. Tak odlišné od všeho, co znala. Tak cizí v jejím pralesním domově. Co je vede k tomu, že si sem jen tak nakráčí na těch svých podivných zadních a zabíjí a kradou a unáší vše, co se jim zlíbí. Nemohla to pochopit. Doběhla k široké mělčině a v stříbřitém lesku vodní hladiny viděla temnou hmotu panteřího těla. Pomalu se zvedl a došel ke břehu. Tam se mohutně otřepal, až se kapky vody rozlétly do stran. Oči mu žlutě pláli a ve tváři měl podivný povznesený výraz. Liška si všimla pachu krve. "Zranily tě kvůli mě?" Panter se jí podíval do očí a přiblížil se k ní ještě kousek. Jejich čenichy se téměř dotýkali. "Jeden mě střelil do čela, ale střela na štěstí sklouzla, uvidíš ráno, jak mne vyzdobil. A druhou ranou mi spálil pruh srsti na zádech, ale netrefil. Venku, když po tobě střelil jsem ho zabil. Pak ještě další dva. Poslední kuli sem dostal do krku, ale ta mi neublížila vůbec. Sklouzla po mém ocelí pobitém obojku." Liška se nechápavě podívala. "Po tomhle." Zvedl panter hlavu a připoměl jí, co si odnesl jako nedobrovolnou památku od lidí, ze svého dlouhého věznění. Liška si jej prohlédla. Byl již starý. To bylo na první pohled patrné. Ale pořád byl v plné síle. S tou jizvou na čele bude vypadat jako divoká rváč. A ten kus kovu na krku mu vyloženě sluší. Pak si uvědomila, jak se na něj dívá a chvěje se. Všimla si, že se panter vůbec neusmívá. Hleděl na ni s takovou podivnou vážností. Cítila, jak se jí z toho pohledu houpe země pod nohama. Obě zvířata byla zmatená ze svých pocitů. Nakonec panter zvedl hlavu a odšel kus od břehu. "Pojď sem," zavolal na lišku, "tady je pěkné místo na přespání. Ráno si přivstanem a něco ulovíme. Pak snad konečně vymyslíme, jak se zbavit i těch zbývajících lovců." Pak si panter lehl a natáhl bolavý hřbet. Liška jej pomalu obešla. Cítil, jak si k němu lehla. Očichala mu spáleninu na zádech a pak se o něj opřela hřbetem. Takto stočená do klubíčka v minutě usnula. Panter tiše ležel a usmíval se nad tou důvěrností. Uvědomil si, že to co cítí, je velmi podobné jako to, co cítil kdysi k jedné úžasně skvrnité panteří slečně. Znovu se usmál a blaženě zavřel oči.

Noční tábor

11. dubna 2011 v 9:56 | Vítr


K večeru se lovci zastavili na palouku s velkým ohništěm. Bylo tu od jejich cesty k liščí noře a tak tentokrát neměli tolik práce se zakládáním tábora. Z těch osmi mužů, byly ve skutečnosti lovci jen čtyři. Další čtyři muži byli najmutí průvodci a psovodi. Jejich další povinností bylo starat se o pohodlí lovců. Tak že po příchodu na palouk rozložili pár dek, na které si lovci sedli a nežli byly postaveny stany a zapálen ohěň, tak probírali možnosti jak nejlépe zhodnotit úlovek jenž se jim povedl. Probírali opět jednotlivé zážitky z lovu a pak si dokonce vytáhli z pytle jedno z liščat, aby si opět prohlédli neobvykle vybarvenou kožešinu. "Ta srst je opravdu téměř zlatá." Konstatoval obdivně jeden z nich. "Bude za ně spousta peněz." Muž měl silný francouzký přízvuk, ačkoli mluvil anglicky, jako ostatní lovci. Čtyři průvodci byli místní vesničané z osady na okraji džungle. V těchto lesích vyrůstali a znali je jako své domovy. Byli vlastně zemědělci a přividělávali si lovem a provázením cizinců na loveckých výpravách. Teď vypínali šňůry stanů a jeden z nich se vypravil k říčce pro vodu. Nesl skládací plátěné vědro a starou jednoranou kulovnici na rameni. Nikdo nepředpokládal, že by v této části džungle hrozilo nějaké nebezpečí od velkých zvířat, ale psi byli celý den silně neklidní. Jak by se něčeho báli a v jednu chvíli, se nějaké velké zvíře mihlo kus cesty před lovci. Jelikož to byl jen okamžik a nikdo si nebyl jistý co vlastně viděli, rozhodli se průvodci, že budou opatrní. Muž teď kráčel houštím, kudy si pamatoval nejschůdnější cestu k vodě a tiše si pobrukoval. Došl k vodě. Opatrně se rozhlédl na obě strany a pak poklekl k hladině říčky. Položil si starou kulovnici vedle sebe do trávy a ponořil vědro do vody. Po naplnění, je postavil opatrně na břeh a zklonil se k hladině. Chvilku žíznivě pil. Pak si uvědomil, že něco není v pořádku. Malounko se nadzdvihl a poslouchal. Cítil, jak se mu ježí chloupky v týle. Došlo mu, že je všude hrobové ticho. Všichni ptáci i drobní živočichové utichli. Dokoce i hmyz se ztišil. Tohle se v džungli stává, když je na blízku velký predátor. Muž opatrně pootočil hlavu, aby se mohl natáhnout po své pušce. Jak se snažil tiše otočit, všiml si svého odrazu na vodní hladině. V ten okamžik se roztřásl. Vedle svého pobledlého obličeje, spatřil temný obrys a pár žlutě zářících očí obrovské kočky. Pak se ozvalo hloboké, temné zavrčení. Mužovy nervy povolili a on se strašným jekotem vyskočil na nohy a nechávaje za sebou vědro i pušku, utekl směrem k táboru. Panter se lekl až poskočil. Čekal, že se muž pokusí zaútočit a nebo utéci. V prvním případě by jej prostě zabil a v druhém nechal běžet, ale s tím jekotem nepočítel a tak sebou v první chvíli viditelně cukl. "Snad ses nelekl?" Ozvalo se za ním jedovaté uchechtnutí. Panter sebou opět trochu škubl. Nečekal lišku tak těsně za sebou. Nasadil zuřivý výraz a otočil se. Těsně u pěšina ležela v husté trávě liška. Když viděla nad sebou velikou černou šelmu s velmi nepřátelsky vyceněnými zuby, poněkud zkrotla. "Co se stalo? Proč si ho nechal běžet?" Pokusila se změnit téma. Panter se zarazil. Chtěl jí pomoci a teď to spíš vpadalo, že ji chce sežrat. Liška viděla, jak se mu mění výraz tváře. Najednou opět vypadal staře a unaveně. "Ptám se, proč si ho nezabil?" Optala se opět a mnohem mírněji. Pak si stoupla a dívala se mu z blízka do očí. Zachvěl se. To co pociťoval v takové blízkosti zlatavé lišky, bylo poněkud matoucí. Uhnul pohledem a pravil. "Nebylo to nutné. Bez té své zbraně je neškodný jako tlustá myš." Pak si uvědomil, co musí udělat. Otočil se a očichal pušku. Pak ji optrně vzal za dřevěnou pažbu do zubů a odešel sní kus proti proudu říčky. Tam ležel padlý kmen dostatečné tloušťky, aby pantera unesl. Došel až nad střed říčního proudu, kde byla voda již dost hluboká a tam pušku pustil. Ani to moc nešplouchlo a zavřela se nad ní voda. Pak se vrátil k lišce. "Tak to by byl první. Celý den sme je měli možnost pozorovat. Psi o nás vědí, ale bojí se mého pachu a tak si snimi nemusíme dělat moc starostí. Jen kdyby se pokusily zaútočit jako smečka. Ale to si myslím, že bych zvládl." Panter rekapituloval co se jim podařilo zjistit. Liška netrpělivě poslouchala. Pak, když se panter nadechoval k další větě, mu netrpělivě skočila do řeči. "A kdy osvobodíme moje děti? Musíme tam vlítnout a ukrást jim ten zatracený pytel. Myslela sem, že vyletím z kůže, když tam jeden z nich vytáhl mého synka ven a prohlížel si ho jako nějakého brouka v pavučině." Doslova soptila vzteky. Panter se jí pokoušel uklidnit. "Najde to tak snadno. Teď sme se zbavily jedné pušky, ale pokud sem dobře počítal, tak mají ještě šest takových věciček. A viděla si co dovede dnes ráno." Vzápětí litoval, že ta slova řekl. Liška se jakoby zhroutila do sebe. Celá se přikrčila a rozklepala. Měla před očima lovce, jak odhazuje tuhnoucí tělo jejího druha do houští, jako nepotřebnou veteš. Zabili ho pro nic za nic. Jen proto, že měli pocit, že je zdržuje od toho aby jí mohlo ukrást děti. Její nádherný, silný a milující lišák byl mrtev. Celá se klepala a tiše kňučela. Panter se k ní tiše přiblížil a drcnul do ní čenichem. Když nereagovala, taj ji olízl opatrně čumák. "Musíme jít. Za chvíli se vrátí a nesmí nás tu najít. Budou mít další pušky a budou chtít střílet. A neboj se pomohu ti získat spět tvoje děti. Slibuji. A teď prosím pojď." Drcnul do ní čenichem, jak nejjeměji dokázal. Skoro něžně. Opět cítil lehké svírání v hrudi. Oklepal se a zmizel v lese. Liška ještě chvilku zírala do země a pak se vydala za panterem. "Je to hlupák a zdržuje." Tiše si vrčela. "Kdo ho potřebuje? Vlítnu tam, popadnu pytel a sem pryč. Není to složitější, nežli vybrat kachnám hnízdo." Doběhla pantera a na kraj tábořiště došli spolu bok po boku. Tiše se proplížili trávou a dostali se ke krajnímu stanu. Tam seděli lovci u vysokého ohně a probírali nový zážitek. Jeden z průvodců ztratil někde u řeky pušku a pokoušel se to zamaskovat výmyslem o setkání s obrovským, černým panterem. Lovci se smáli. Nebylo to poprvé, co narazili na průvodce, který byl strašpytel a snažil se vylákat od lovců nějaké peníze na víc. A to že by nějaké zvíře odneslo pušku, se jim zdáli ještě méně pravděpodobné. Pak jeden z lovců přinesl pytel s liščaty. Ozívalo se kňučení vystrašených mláďat a sem tam pokusy o varovné vrčení. "Teď se laskavě ovládej." Syknul panter. Liška zuřivě polykala a vrhala na pantera vzteklé pohledy. Když pak lovci vytáhli její mláďata ven a položili je na starý pytel, měla co dělat, aby se k nim nerozeběhla. Lovci zavolali jednoho z průvodců a požádali ho o misku a malého ptáka, co střelili cestpu od liščí nory. Pak vzal francouzký lovac nůž a ptáka rozsekl na čtyři díly. Dal je na misku a posunul ji liščatům. Naštěstí již byla dost stará a zvyklá na takovou stravu. Mladé lištičky měli po celém dni obrovský hlad a na podanou potravu se s vrčením vrhly. Liška měla pocit, že jí žalem pukne srdce. "Chudinky malé. Podívej jak jsou hladové. Já to snad nevydržím a dojdu si pro ně hned." Nad liščinými zády se mihla panteří tlapa. Nedopadla však. Liška se jen přikrčila a varovně vycenila zuby. Panter dělal jako by nic a tlapu položil. Pozoroval tábor a rozložení psí smečky. Průvodci zapustili kolem tábora kolíky a k nim přivázali za stopovací šňůry lovecké psy. Tak že vždy dva mohli až na pár centimetrů k sobě a vznikl tak vlastně chráněný kruh kolem stanů. To se panterovy vůbec nelíbilo. Né že by si nedokázal poradit s pár psisky, ale mohli by vzbudit lovce s puškami a on dobře věděl co taková puška dokáže. LIška se vedle něj zavrtěla. Lovci si rozebrali liščata a chovali je v náruči. Fascinovaně si prohlíželi jejich zlatavé kožíšky. Malé lištičky po chvíli varovného vrčení ztichly a s plnými bříšky spokojeně usnuly. Pak je lovci opatrně nasládali na pytel a zavřeli v jednom ze stanů. "Vymyslel si něco?" Zeptala se najednou liška. Panter byl bezradný, ale neměl nejmenší chuť o tom lišce povídat. "Uvidíme, něco mne napadlo, ale nejsem si jist. Nestojím o kuli do kožichu. Musíme nějak rozdělit lidi. jako když lovíš ve stádě prasat. Rozehnat je, aby jich nebylo tolik a byli snadnější kořist." Liška se podívala na pantera, jako by se úplně zbláznil. "Viděl si někdy lišku lovit divoké prase? Jsi snad tak senilní? Víš jak je proti mě prase veliké? To ti u těch lidí zakrněl mozek?" Liška byla strachy bez sebe o osud svých mladých. Měla mizernou náladu a jediný na kom si mohla ulevit, byl černý panter. Udiveně na ni pohlédl. Myslel na to, zda mu to celé za ty jedovatosti stojí. Stačí se přeci zvednout a odejít. Ať si liška dělá co chce. Co je mu vlastně po nějaké lišce? Pak pocítil opět to podivné hnutí ve své hrudi. Byla mu jakým si zvláštním způsobem blízká. "Počkej tu prosím. Nic nedělej a buď tiše. Oběhnu tábor zda by se někde nenašla skulina." Pak se vytratil do tmy. Lišce zakručeo v břiše. Panter se při tom zvuku div nekousl do jazyka. Vynadal si v duchu do hlupáků. Calý den na cestě a liška nic nejedla. On sice také ne, ale měl pořád dost tukových zásob a tak mu hlad moc nevadil. Zastavil a přivřel oči. Stál jako socha a větřil do noci. Kyby se náhodou někdo podíval jeho směrem, měl by jen pocit, že v tom místě je temnota noci ještě o něco temnější. Panter konečně navětřil správný pach. Pak se vydal směrem, od kud se mu zdál nejsilnější. Po chvíli tichého plížení, ucítil mokro pod tiše našlapujícími tlapamy. Cítil silný pach prasečího kaliště a viděl ve tmě pravidelné obliny ležících prasat. Všiml si veliké bachyně a cítil pach mladých. Tiše se olízl. A přikrčil. Po nějaké době se stará zvedla a došla do prostřed kaliště, k malé tůni vody. Ve chvíli, kdy sklonila hlavu k vodě a panter uslyšel, že pije, tak skočil. Svaly v celém těle zafungovaly jako pružiny a ztlumily jeho skok až k hranici slyšitelnosti. Dopadl měkce mezi selata a jedno uchopil do tlamy. Nežli stačilo kviknout, tak stiskl čelisti. Sele se zazmítalo v krátkém boji o vzduch a pak ztuhlo. Panter slyšel, jak se stará vrací. Otočil se a dalším tichým skokem, zmizel v temnotě džungle. Na to že chybí jedno sele příde prasnice zřejmě až ráno. Silný pach kaliště totiž překreje i pach nočního návštěvníka. Panter se vracel po vastních stopách. Nechal sele ležet kousek od palouku se stany a připlížil se k čekající lišce. Pokusil se k ní dostat nenápadně a vyzkoušet její ostražitost. Sotva se však přiblížil, tiše zavrčela. "Musíš tak strašlivě funět? Je tě slyšet kdoví od kud. Znejistěl. Tak dalece jej slyšet nemohla. Tahle její jízlivost ho dost mátla. Pomalu zjišťoval, že se v přítomnosti té malé zlatavé lišky cítí dobře. Jen kdyby mu každou chvíli neřekla nějakou svou jedovatost jako třeba teď. Potřásl hlavou a tiče řekl. " Ulovil sem ti něco k jídlu, kousek po mých stopách najdeš maso. Já tu budu hlídat a vymýšlet, co by se dalo dělat." Pocítila nával vděku. Byl tak pozorný a ona měla již opravdu veliký hlad. Pohlédla na temnou masu vadle sebe a hlavou se jí honily podivné myšlenky. Pak se tiše odplížila po stopách co zanechal panter. Pod hustým houštím našla malé sele. S chutí se zakousla do křehkého masa a spokojeně u toho vrčela. Tak že takhle chutná prase. Myslela si. Škoda, že sama liška nemá šanci něco takového ulovit. Je fajn mít za přítele takového hromotluka. Zarazila se nad svými myšlenkami a přestala na chvíli žvýkat šťavnaté maso. Je to tak? Je možné spřátelit se takto s jiným druhem? Pak ji opět přemohl hlad a pustila se do jídla. Nakonec již byla spokojeně nacpaná sedla si vedle ohlodaných kostí a zbytků a lízala si kožich znečišťný krví selete. " No moc si mi toho nenechala." Ozvalo se tiše ze tmy. Liška strnula. Byl to cizí neznámý hlas. Prudce se otočila a štěkla. Doufala, že panter její volání uslyší. Podle pachu tu stál šakal a podle tichých zvuků kolem, nebyl sám. V houštinách okolo se pohybovala celá smečka. Nebyla náhoda, že se tu motali. Sledovali z dálky lovce již na jejich cestě k liščí noře a vymetali zbytky na jejich tábořištích. Teď se jim naskytla možnost ukrást zbytek liščí hostiny a ještě k tomu ulovit i pěkně nakrmenou lišku. Liška vycítila smrtelné nebezpečí a zježila se. Věděla, že sama nemá proti šakalí smečce žádnou šanci. Nesmí na nic čekat a musí se pokusit probojovat pryč z kruhu, co se kolem ní uzavíral. Připravila se ke skoku a zalitovala, že se tak nemožně nacpala. Bude teď strašně pomalá. Pak se temnotou mihlo obrovské tělo a dopadlo na šakalího vůdce. Ozvalo se odporné, hlasité křupnutí, jak povolil jeho krční obratel a několik žeber. Panter šakal doslova rozdrtil. Plížil se zrovna spět k ulovanému seleti, když zaslechl vzdálené štěknutí. Okamžitě vyrazil jako blesk tmou. Když dobíhal k lišce, ucítil šakalí pach a ačkoliv žádného šakala nikdy v životě neviděl, instynkt mu napověděl, že jsou nebezpeční. Prostě zaútočil na toho nejblíže k jeho lišce. Když na něj dopal, málem narazil čenichem na zem. Panter měl za to, že bude daleko mohutnější a tak nebyl připraven na to, že šakala doslova zašlápne. Byl rád, že se před liškou nerozplácl také. To by si zase vyslechl uštěpačných poznámek. Ta představa pantera naštvala. Nežli však stačil cokoliv říci vyrazilo z houští za liškou několik temných postav a zaútočily. První dopadl na záda lišce a pokusil se jí kousnout do týla. Těžká panteří tlapa dopadla ze strany na jeho hlavu a šakal s kviknutím odlétl spět do tmy. Panter skočil a chytil dalšího šakala. Zaryl mu do těla své, jako nože ostré drápy a ve vteřině jej roztrhal. Ucítil jak se mu do boku zakousli něčí zuby a z druhé strany do stehna hned dvoje. Zařval. V tu chvíli došlo šakalům, s kým to vlastně bojují ve tmě. Cítili sice jeho silný kočičí pach, ale měli jej původně jen za Divokou kočku a teď pochopili svůj smrtelný omyl. Okamžitš povolili stisk svých čelistí a pokusili se utéci. Panter se bleskově otočil a zaryl své smrtící zuby do hřbetu toho c se mu pokusil prokousnout bok ozval se praskot obratlů a bolestivý nářek šakala. Panter pustil ochrnuté šakalí tělo a skočil mezi zbytek smečky. Sekl drápy ozbrojenou tlapou po dalším a doslova jej vyvrhnul. Vedle šakal zmítajícího se ve vlastních vnitřnostech se ozvalo zlomislné, "a máš to." Pak se mu kolem krku sevřeli liščí zuby a zemřel. Liška si vybrala dalšího šakala a skočila po němchvilku se motali v divokém souboji, jako klubko srsti a pacek a pak se lišce povedlo stiknout šakalovi průdušnici. Nalehla na něj a držela pevně dokud jí nepřestal drásat zadními tlapami břicho. Na štěstí měla liška pěkně hustý kožich a tak zranění nebyla velká. "Nechceš ho už pustit?" Ozvalo se za ní. Povolila šakalův krk a ten se senul mrtvý k zemi. Ohlédla se. panter stál nad dalším raztrhaným tělem. "Potřebuji koupal. Pojď." Panter se otočil a vyrazil směrem k řece. Směrem od tábora se pořád ozíval zuřivý, psí štěkot. Začal ve chvíli, kdy první šakal zavřeštěl. Lovce ten štěkot vylákal ze stanů. Nesli si pušky a svítilny a nejistě poslouchali zvuky nedaleké šarvátky. pak se ozval panteří řev. Muži se mimoděk semkli k sobě a pozdvihli zbraně. "Pánové," ozval se silný francouzký přízvuk. "tak ten průvodce nejspíš mluvil odpoledne pravdu. Tohle byla pěkně veliká kočka. klidně bych si vsadil na pantera. To ostatní je šakalí vytí. Zřejmě se perou o kořist, jinak si neumím představit, proč by se pokoušeli útočit na takovou šelmu." Jedn z lovců si odplivl a šel přiložit na oheň. Plameny prozářili noční tmu. To psy poněkud uklidnílo a začli si opět lehat. Muži ještě chvilku postávali venku a pak se rozešli do svých stanů. O kus dál proti proudu říčky si na mělčině chladil panter svoje zranění. Liška se nejprve napila a pak se ponořila do vody. "Brrrr, je pěkně studená." Pak vyběhla na břeh a vytřepávala si kožich. Pozorovala velikou šelmu jak se otáčí v mírném proudu a jak si vyplachuje šakalí kousance na bocích. Napadlo jí, že jí zachránil život. Měla by mu poděkovat, ale nějak se k tomu neměla. Přišlo jí to najednou hloupé. Panter konečně vylezl z vody. Vytřepal si vodu z kožichu a několik kapek dopadlo i na lišku. "Nebyla tvoje prabába vydra?" Zeptala se kousavě. "Jsi první kočka co vidím, že by se jí líbilo ve vodě." Panter cítil nesmírnou únavu a bolelo hocelé tělo. Neměl náladu na liščí řeči a tak si našel kousek od břehu suché místo s hromadou starého listí a trávy a složil se tam. Začal si pečlivě vylizovat kožich. Liška ho chvíli pozorovala a pak se znechuceně otočila. Vyhlédla si dolík pod patou stromu a stočila se tam. Myslela na svá mláďata a pomalu usínala. Pak ještě jednou zvedla hlavu a na půl již spící špitla do tmy. "Děkuju." Položila si hlavu na tlapy a usnula. Panter ji slyšel. Pozoroval místo kam šla spát a nevěděl co říci. Po chvíli mu došlo že spí. Vážne zaslech, že mu poděkovala? Položil se do listí a pokoušel se usnout. Zítra musí vymyslet jak dostat liščí mladé na spět a pak se té otravné liška zbaví. Byl spokejený se svým rozhodnutím, ale po chvíli měl z té představy podivný pocit prázdnoty. Znovu pohlédl k lišce a ucítil malý osten paniky, při představě, že by jí už neměl vídat.

Setkání s lovci

10. dubna 2011 v 19:06 | Vítr


Z houštin pod srázem se ozýval zuřivý psí šťekot a pokřik lidských lovců. Liška ležela přikrčená u paty starého stromu a těžce oddychovala. Již několikrát se pokusila odvést smečků psů od své nory. Tiš se připlížila na pár kroků od psů a lidí a pak se jim ukázala. Pokřikovala na psi ty nejurážlivější nadávky co znala a posmívala se jejich neschopnosti ji chytit. Lovci vždy pustili své psi z loveckých šňůr a pustili se za nimi. Lišku však nemohli dohonit. Nebyla tak jako psi zlenivělá z kotců a překrmená pravidelnou stravou dodávanou až pod čenich. Byla to poměrně mladá liška. Toho léta měla svoje první liščata. Z jara potkala statného dlouhonohého lišáka s neodolatelným úsměvem a s neobvyklým, tmavým pruhem srsti na hřbetě a zalíbil se jí na první pohled. Obcházel kolem jejího doupěte několik dní, nežli se u nedalekého napajedla na břehu říčky odhodlal ji oslovit. Pamatovala si jak se kachny na hladině pošklebovaly jeho plachosti a rozpakům, když na ni promluvil. Chvilku se bavili o počasí a o tom, jak jsou letos kachny drzé a hubené a jak má jeden po takovém soustu plnou hubu peří. Pak se však rozhodl, že její zlatorezavá kožešina přeci jen stojí za větší námahu a do té říčky z nenáhla skočil. Většina kačen, se s kdákavým křikem a přisprostlými nadávkami rozprchla, ale jedna nebyla dost rychlá. Po pár vteřinách cákání, již lišák vyklepával na břehu vodu, ze svého hustého kožichu. Pak mrtvou kachu položil lišce k tlapám a usmál se na ni tím nejzářivějším úsměvem. Ten vydal za všechna slova. Liška se na něj koketně usmála a poprvé v jejím životě ji napadlo, jaké by to bylo pořídit si rodinu. Pak vzala ulovenou kachnu do zubú a s pozdviženým ocasem se otočila k domovu. Po pár krocích se ohlédla a položila kachnu na zem. Málem se dala do smíchu, když viděla lišákův zklamaný a nešťastný výraz v jeho chlupaté tváři. Potlačila nutkání vyprsknout smíchy a jen řekla. "Na co tam ještě čekáš?" Pak sebrala kačenu a utíkala ke své noře. S uspokojením poslouchala jak jeho tlapy buší do lesní půdy. Po pár vteřinách srovnal svůj krok s jejím. Od onoho dne, ji provázel po jejím kousku lesa a ona mu ukazovala všechno zajímavé a úžasné, co kde viděla a našla. Byl děsně romantický a pozorný a dokonce odnaučil kačeny u napajedla pokřikovat své oplzlosti, když se tam liška přišla napít. Byla nadšená a cítila, že její liščí srdce je naplněno až po okraj touhou po přítomnosti toho tmavého krasavce. Nakonec u ní zůstal. Prožili spolu nádherné jaro a počátek léta a liška mu za jeho péči porodila čtyři roztomilá liščata. Tři kluky a jednu liščí slečnu. Sama nemohla uvěřit jaké měli kožíšky. Po ní byly světlounce rezavá, až do zlata vybarvená a po lišákovi měla na zádech téměř černý pruh. Lišák když to viděl, dmul se pýchou div že nepraskl. Jakmile byla liščata schopna chodit ven na krátké procházky, tak lišku s mladými provázel a chlubil se jimi kde jen mohl. A kde jej byly ochotni poslouchat. Jen kachny se netvářili nějak moc nadšeně a pokřikovali cosi o zrzavém, přivandrovalém zabijákovi a zloději vajec. Lišák se staral, aby měla liška každý den co k jídlu a když si potřebovala odpočinout od mateřských povinností, tak zatím co si zdřímla, brával liščata do okolí nory a učil je lovit myši a žáby a hledat brouky a šneky. Jednoho dne se v jejím lese oběvil člověk. Zřejmě jen zabloudi a nebo náhodně procházel les, zda neoběví něco zajímavého. Z dálky pozoroval skupinku hrajících si liščat a zaujala jej neobvyklá barva jejich kožíšků. Napadlo jej, že by se na nich dalo dobře vydělat.Trvalo asi týden, nežli liščí rodinku vyrušil vzdálený štěkot a pokřik lidí. Vyběhla ze své nory s lišákem v patách. Liščatům přikázala, aby byla tiše a za žádnou cenu noru neopouštěla. Vyběhli na vršek nad norou a pozorovali z dálky lovce. Své psy měli na dlohách stopovacích šňůrách a prodírali se houštím. Lišák ani liška neznali lidskou řeč a tudíž nerozuměli o čem spolu lovci hovoří. Ale dobře slyšeli poněkud chudý psí jazyk. Psi na sebe pořikovali krátké věty o tom, že tu všude cítí lišku s mladými a to jako skoro všude. A že bude děsně pracné, v té změti stop nalézti jejich doupě. Liška se naježila a tiše zavrčela. "Neboj se odlákám je od našich mladých i od tebe." Pronesl tiše lišák. "Zůstaň tu a nic nedělej. Postarám se o to." Pak se nani ještě jednou podíval a zmizel v trávě. Po chvíli si liška všimla, jak psi znervózněli a začli na své pány poštěkávat. "Liška! Liška! Liška!" Lovci se chvíli dohadovali mezi sebou a pak pustili smečku ze svých šňůr. Po chvili se začal psí štěkot vzdalovat směrem k řece. Lišák psy pomalu, v táhlém oblouku odváděl od jejich nory. Lovci se pokoušeli smečku opět navést na správnou stopu. Chtěli totiž získat mláďata o kterých jim jede vesničan vyprávěl. Měla mít téměř zlatý kožich s černým pruhem na hřbetě. Za takové kožešiny, by lidé platili cokoliv. A získat mladé na chov, tak by se na tom dalo vydělat jmění. Jenomže ten lišák je stále odváděl od jejich cíle. Byl tak drzý, že se sem tam dokonce psům i lovcům ukázal. Když už se dostali při honičce po třetí k řece, zvedl jeden z lovců pušku a vystřelil. Lišák krátce vyštěkl a udělal kotrmelec. Měl pocit ,že jej do boku hryzlo veliké zvíře. Pálilo to a hryzalo v celém boku. Pak zjistil, že necítí zadní běhy. Zastavil se a ulehl do trávy. Musí si jen odpočinout, napadlo jej. Na chvíli zavře oči a zdřímne si. Pak poběží dál. Přibližující se kroky lovce už nevnímal. Lovec k němu došel a strčil do něj hlavní pušky. Pak se sehnul a zvedl mrtvého lišáka ze země. Prohlédl si kožešinu poškozenou hrubými broky a znechuceně jej odhodil do křoví. "Chlapi, čím to střílíte? Zničili ste těmi svými broky pěknou kožešinu!" Ještě si odplivl a odešel ke svým psům. Liška to vše pozorovala ze svého vršku. Měla pocit jako by zmizely ze světa všechny vůně. Jako by již nikdy nemělo vyjít slunce. Citila svíravý pocit v břiše a neuvěřitelně se jí chtělo kousat a škrábat do těch hloupých a namyšlených lovců. Chtěla mít sílu slona a mrštnost pantera, aby je mohla všechny roztrhat. I s těmi jejich hloupými psy. Chtěla se pomstít, za to co udělali jejímu druhovi. Pak se zvedla a vyrazila psům na proti. Musí odlákat bezpodmínečně smečku od doupěte.
Teď tedy již po několikáté ležela na dohled od doupěte, po marném pokusu psy odlákat pryč, bylo jí jasné, že lovci tuší kde nora leží a tak vždy navedou zmatená psiska na správnou stopu. Liška začínala být zoufalá. Bylo jí čím dál jasnější, že noru nakonec oběví. Jen netušila co bude pak. Viděla konec svého druha a měla příšerný strach, že tak zkončí i její malé lištičky. Pak se ozval zuřivý štěkot z místa, kde ležel vchod do nory. Psi řvali jako pominutí. "Mám! Mám!" A byli k neutišení. Lovci je stěží udrželi od vchodu do nory. Obvykle lovci vpustí pár psů přímo do nory. Ti lišku zaženou do nějakého kouta a tam ji zabijí. Pak ji vytáhnou ven a nebo ji lovci musí vykopat. Teď nechápali, proč jsou připraveni o obvyklou zábavu. Lovci se chopily lopat a motyk co si sebou nesli a pustily se do kopání ve stráni nad norou, kde tušili doupě. To už liška běžela co jí síly stačili k nejbližšímu lovci. Psi ji cítili na desítky metrů a spustili opět pekelný rámus. V tom však ztichli a mohutně větřili. Začali couvat a kňučet. V nedalekém houští se mihlo mohutné černé tělo a prudce narazilo do běžící lišky. Nic z toho lovci nevnímali. Kopali a střídali se u lopat. Lišku náraz odmrštil o pár kroků stranou a vyrazil jí dech. Nežli se stihla vzpamatovat, přimáčkla ji k zemi mohutná tlapa a když pootočila hlavu, hleděla do velikých žlutě žhnoucích očí. "Lež a nemel se! "Ozval se tichý mručivý hlas veliké kočky. "Pusť mě! Mám tam mladé. Musí jim pomoci nebo je zabijí!" Černá šelma se tiše zasmála. "Nepustím, byla by to sebevražda. A navíc ti lovci se tvá mláďata nesnaží zabít, ale chytit živé." Liška se zazmítala a pokusila se do té těžké tlapy hryznout, ale panter jen lehce přitlačil. "Tak nezlob. Uvidíš že až se k nim prokopou vytáhnou pytel a tam je opatrně nandají. Odnesou je nejspíš k někomu domů a dají je jiným lidem jako společníky do domů." Liška se znovu zazmítala a sykla."Povol, dusím se." Panter přestal sledovat lovce a podíval se na lišku. Malounko povolil tlak na liščin hruník. "Když slíbíš, že nebudeš dělat hlouposti, tak tě i pustím." Liška se znovu podívala na velikou šelmu a poňekud zkrotla. Vědomí, že jejím mláďatům nehrozí bezprostřední nebezpečí ji trochu uklidnilo. Zuřivě zakývala hlavou a panter ji pustil. Vyskočila na nohy a protáhla se. Znovu se zahleděla ke své noře a dostala opět vstek. "Zničí mi takovou krásnou noru. Tolik práce a hrabání co sem si s ní dala. Pověz mi ještě jednou proč mi chtějí vzít má mláďata." Panter po ní loupl okem a pak opět sledoval lidi a psí smečku. "Lidi jsou divní. Někdy loví jen tak pro zábavu. A někdy pro jídlo. A pak jsou takoví, co nechodí do džungle, ale chtějí mít nějaké zvíře doma. Tak pošlou lovce a ti to zvíře chytí. A pak žije v lidské noře s lidmi. V takové věci co jí říkají klec. Je celá ze železa jako lovecké pasti. A ani veliké zvíře ji nerozbije. Tam dostává žrádlo a žije tam celý život." Liška se zadívala na pantera. Něco jí vrtalo hlavou. "Celý život? A kdy chodí do lesa, proběhnout se, prohnat drzé kachny a ulovit si žábu? Kdy si hledají přátele a zakládají rodinu?" Panter se na lišku podíval. "Nikdy. Jsou pořád v té kleci. Dokud neumřou. Někdy jim tam dají ještě jedno zvíře a pak čekají až budou mít mladé a ty jim pak vezmou a dají jiným lidem." Liška si sedla a zamyslela se. "To nesmí ven ani když chtějí dělat potřebu?" Panter se otřásl . "Ne." Liška si jej opět pozorně prohlédla. Uvědomila si, že je dost starý. a kolem tlamy mu začínají šedivět chlupy. Byl opravdu obrovský, i na pantera. Dokonce by se dalo říci, že byl poněkud silnější v místech, kde podobné šelmy mívají klenuté břicho. Něco ji napadlo. "Jak to všechno tak dobře víš?" Panter se nadzdvihl a zvedl bradu a liška spatřila pruh silné kůže pobitý zašlým plechem. Byl zdoben nějakými ornamenty a viselo na něm podlouhlé kovové oko. "Vidíš to? Tomu říkají obojek. To většina zvířat dostane, když je chytí. Z toho vede kovový řetěz a poutá je v kleci. To proto, aby nemohla utéci, kdyby lidé zapoměli zavřít klec." V tu chvili je přerušil křik lovců. Povedlo se jim prokopat do doupěte a našli čtyři malá liščata. Liška sebou mrskla a pokusila se utéci. Těžká tlapa ji opět připlácla k zemi. "Co blázníš? Vždyť jsem říkal, že jim nic nehrozí!" Vrčel vztekle Panter. "Nehrozí?" Chrčela liška. "Tak proč si od těch lidí utekl? Nelíbilo se ti dostávat žrádlo každý den? Nebo ti vadilo žít ve vlastních výkalech? Proč si utekl, když mým dětem nic nehrozí." Panter se díval na lovce, jak dávají malé lišky do pytle a smějí se tomu, jak se snaží kousat a bránit. V mysli mu vytanula vzpomínka na jiný pytel a jiné lovce. Stará vzpomínka co se mu občas vracela a plnila jeho srdce smutkem. Viděl koruny stromů nad sebou a lidské lovce okolo a pak také dva muže jak nesou na tyči zavěšenou za tlapy jeho zastřelenou matku. Zuřivý otřes mu projel celým tělem a liška slabě štěkla. Vzpamatoval se a trochu povolil sevření. Věděl co malá liščata čeká. Také mu párkrát přivedli panteří samice na páření. Nikoho nezajímalo, že jsou vyděšené a nechtějí s ním nic mít. A nikdo se ho neptal zda se mu líbí a zda mu voní. Nakonec je donutili tyčemi a bitím k poslušnosti. Ale nemohl dovolit aby se liška nechala zastřelit. Prostě musí přijmout svůj osud. "Nedělej hlouposti, ano? Stejně nemáš dost síly, aby si mohla s lovci bojovat." Zavrčel starý panter a snažil se o uklidňující tón. Bylo mu lišky líto. Napadlo ho, že teď zůstane sama. Nějaký čas se bude trápit a pak se určitě oběví jiný lišák, co ji zaujme a ona zapomene. Vzpoměl si znovu na svou matku. A pak také na jednu panteří samičku. Přivedli mu ji před lety a strávila s ním v kleci dva roky. Byla drobnější, nežli obvykle panteří slečny bývají a nádherně voněla. Měla krásnou zářivou srst s dokonalými skvrnkami. Zamiloval se do ní na první pohled. Ona se ho bála a pár dní jen vrčela a nechtěla s panterem ani mluvit. Nakonec ji svou laskovostí a ohleduplností přesvědčil, že se nemusí bát. Po čase se spřátelily a nakonec se do něj i zamilovala. Po půl roce zjistili, že budou mít rodinu. Slečna byla nadšená a plánovala jak uspořádat klec, aby se tam pohodlněji vešli i s mladými. Panter se tehdy cítil šťastný a když se narodila tři skvrnitá koťata, tak byl snad nejpyšnější samec na světě. Měl pocit, že je nesilnější a dokáže překonat jakýkoliv problém co by je mohl podkat. Když pak mláďata trochu odrostla, přišli lidé co je krmili a jeho lásku i s mladými odvedli. Věděl, že se někdy stává, že si jednoho odvedou a předvádějí je jiným lidem, i s mladými se to již párkrát stalo. Tentokrát však Večer přinesli jen kus masa a kost. Rodina se mu nevrátila. Byl trochu nervózní a ten den nežral. Ráno nemohl dospat a přecházel po své kleci z prava do leva. Během dne, jej napadlo, že je již neuvidí a začal vyšilovat. Řval jako pominutý a snažil se rozbít svou klec. Hryzal do mříží tak dlouho, až se mu zalila tlama krví z rozdrásných dásní. Po dlouhé době si opět uvědomil, že je vlastně vězeň. Za ta léta si zvykl a když mu přivedli tuhle samičku a zamiloval se, tak si myslel, že si nežije nijak špatně a smířil se se svým údělem. Teď mu došlo, že jej opět podvedli. A že už svojí milou a koťata neuvidí. Dlouho se pokoušel napadat lidi co mu nosili žrádlo a útočil na každého, kdo se jen přiblížil ke kleci. Nakonec si lehl a přestal vnímat svět kolem sebe. Nežral a nepil a uzavřel se do vzpomínek na čas ztrávený s malou panteří kráskou. Nejdříve se snažili lidé kolem něj používat bič a proud vody z hadice, aby jej probrali z letargie, ale nic nepomáhalo. Nakonec přivedli malého obtloustlého mužíka s velikou koženou brašnou. Jeden z lidí na pantera foukl dlouhou hůlkou a něco jej bodlo do stehna.Padla na něj únava a po chvíli i podivný polospánek. Vnímal lidi kolem sebe a také to, že se otevřela jeho klec. Pokusil se vztát a napadnout je, ale zjistil, že nemůže pohnout ani malinko žádnou částí těla. Byl tak unavený, že jej to ani nevyděsilo. Lidé vstoupili do klee a ten podivný mužík vytáhl ze své brašny jaké si podivné, neznámé věci a po různu se snimi pantera dotýkal. Pak něco dlouho povídal ostatním lidem a nakonec odešel. Panter i přez své otupení vnímal v hlase toho člověka podivný smutek. Pak konečně usnul. Když se probral, viděl, že je v malé dřevěné bedně. Celá se natřásal a poskakovala a panter slyšel povědomý vrčivý zvuk. Chvilku přemýšlel od kud jej zná. Pak si vzpoměl. Byl to ten zvuk, co slyšel naposledy jako mládě, když jej lovci chytili a vezli k lidem u kterých žil. Byl zmatený. Přeci jej nevezou spět do pralesa? Pak ho napadlo, že se ho lidem zželelo a vezou ho k jeho milé a rodině. radostí vyskočil na nohy a začal očichávat svou bednu. V koutě našel kus masa s kostí a dostal takový hlad, že to sežral během pár vteřin. Pak si spokojeně čistil kožich a trpělivě čekal až dojedou na místo. Pečlivě si vylizoval nečistoty z chlupů a otíral si fousky. Musí před svou panteří lásku nastoupit jako elegán a né jako nějaký, špinavý tulák, co neví co se patří. Trvalo dost dlouho, nežli dojeli do jeho nového domova a za tu cestu jednou přešla noc. Ztrávil ji v bedně na korbě vozu. Sice se auto na noc zastavilo, ale nedovolili si jej pustit ven, aby se proběhl. Znechuceně vykonával potřebu do kouta a úzkostlivě se snažil udržet v čistotě. Ráno dostal další kosti a maso a opět vyjeli. Kolem poledního bylo auto konečně na místě. Několik mužů se chopilo bedny a vyneslo ji ven z vozu a pak ji odnesli do domu. Panter uslyšel skřípot dveří klece a pomalu se začala otvírat i jeho bedna. Pořád se ozívali hlasy lidí a tak, ač se snažil sebevíc, nedokázal říci zda slyší i zvuky pištění malých panteřích drobečků. Konečně se bedna otevřela úplně. Hleděl do nové klece. Byla o něco větší nežli ta původní, ale po jeho rodině nikde neviděl ani stopy. Vyběhl z bedny a mříže se zaním zaklaply. Oběhl a očichal celou klec. Opravdu nikde ani stopa po známém pachu. Celý svět se sním zatočil. Posadil se na zem a pokoušel se pochopit, co se stalo. Cítil smutek a prázdnotu. A cítil se zrazený. Pochopil, že svou lásku již nikdy neuvidí. Odšoural se do kouta a tam si lehl.
"Na co myslíš?" Zeptala se ho chrčivě liška. Povolil ještě trochu sevření a začal vyprávět. Pověděl jí vše.O tom jak lidé chytají zvířata a jak je nutí mít mladé které jim pořád berou. O klecích tak těsných, že se nikdy v životě pořádně nerozeběhnou. O smutku a prázdnotě takového života, který končívá většinou šílenstvím a smrtí. Pověděl jí o tom jak ho podvedli a jak pořád doufá, že najde svou lásku. I o tom jak jednoho večera ošetřovatel špatně zavřel jeho klec a on se dostal do domu lidí. Vyprávěl o tom že nejprve musel přetrhnout řetěz co ho v té kleci vázal a pak zabít několik hlídacích psů a jednoho lovce s puškou. Vyprávěl o šoku ze svobody a nekonečné cestě do jeho rodné džungle. Když domluvil, cítil šílenou nenávist k lidem co mu to vše způsobili i k sobě samému, že nebohou lišku nenechal jít za svými mladými. Věděl, že by ji zabili, ale aspoň by se netrápila steskem po ztracené rodině. Zvedl tlapu a liška vystřelila v před. Pak se zastavila a ohlédla. V očích měla nesmírnou bolest. "Já jim nedokáži pomoci, že jo? Oni mne zabijí, jako mého druha. A mladé stejně nezachráním, že je to tak?" Hleděla na něj se zoufalou nadějí. Panter se podíval směrem k odcházejícím lovcům. Bylo jich dvakrát víc nežli měl tlap a psů ještě jednou tolik. A měli pušky. Napadlo jej kolik by jich asi zabil, nežli by ho zastřelili. Možná polovinu. Pak se oklepal. Hlouposti. "Ne nemáš žádnou šanci." Řekl smutně a jemě jí olízl čenich. Liška nadskočila a sekla po něm zubama. "Co si to dovoluješ? Už se mě nikdy nedotýkej! Rozuměl si?!" Zkoprněl. S údivem na ni hleděl. Přeci to nebyla taková důvěrnost, aby tak jančila. "Jsi nějaká netýkavka. Jdi vrčet na ně. Máš ještě dva dny, nežli dojdou do míst kam se dostanou jejich vozy. Můžeš na ně pouštět hrůzu." Pak jej něco napadlo. Liška viděla jak zaostřil na lovce a očividně na něco myslel. "Co se ti líhne v té tvé olysalé palici?" Zeptala se jízlivě. Potřebovala si trochu ulevit od šílené bolesti, co jí svírala vnitřnosti. Udiveně se na ni podíval. Viděla, co mu dalo práce se ovládnout a neodejít. Nakonec napětí v jeho tváři zmizelo. Ulevilo se jí. Byl jí protivný, ale najednou měla pocit, že nechce zůstat sama a bylo jí líto, že na něj byla nevrlá. Každopádně by to nepřiznala. Byla příliš hrdá. Panter se uklidnil a tvářil se, že jej z jejích slov nepíchlo u srdce. Byla mu za tu laskavost vděčná. Nakonec promluvil. "Něco mne napadlo, ale nemysli si, že to nějak pomůže." Pohlédla mu do očí a cítila v krku chuchvalec. "Pokračuj." Zachrčela.Panter přešlápl z nohy na nohu. "Mno napdlo mne, že půjdou ještě dva dny pralesem pěšky. A tak je můžeme sledovat. třeba se naskytně příležitost a povede se nám tvoje mladé osvobodit." Nevěřícně na něj hleděla a cítila, jak ji pálí oči. "Nám? Řekl jsi nám? To znamená, že by si mi pomohl?" Znovu přešlápl a cítil jaké si podivné chvění v hrudi. "Ano. Mám s lidmi svoje nesrovnané dluhy a tohle by mi je mohlo pomoci srovnat. Pokusím se ti pomoci, ale nemysli si, že to bude snadné. Také se můžeme jen dva dny plížit kolem a nic se nezmění." Liška se roztřásla, cítila podivný vděk a nevěděla jak to říci. Nakonec se na sebe začala zlobit. Je to jen plesnivý kocour, co se jistě zapoměl i tiše plížit a ona se třese jako by .... otočila se a vyplížila se z houští. Když zastavila, vnímala jen tichý stín vedle sebe. V duchu se omluvila. Plížit se umí. Ale stejně je to obluda přerostlá. Vzpoměla si jak ji olízl svým, hrubým, horkým jazykem a znovu se naštvala. pak ji předběhl a započali společné pronásledování.
 
 

Reklama