Diary

Skořicová vůně

2. února 2011 v 9:51 | Vítr


                                            ....Miluji vůni a chuť skořice. Dokonce, na ní ujíždím takovým způsobem, že si kupuji takové ty celé kousky skořicové kůry. Vždy si kousek odlomím a nechávám si jej třeba půl dne rozpouštět v ústech. Jak kůra pomalu měkne, jemě ji "ohlodávám" a užívám si uvolňující se aroma a jemně štiplavou, nasládlou chuť. Musím říci, že tento zvyk jsem si vypěstoval již na střední škole, když jsem po nocích potřeboval zůstat vzhůru a nechtěl sem se v bdělém stavu udržovat cigaretou, jako jiní. A do dnes mne to občas chytne. Né že bych žvýkal skořici denně. Jsou to spíš období, někdy si nevzpomenu celé měsíce a pak se zase nemohu od té chuti odtrhnout i čtrnáct dní. Používám ji jako "lék" na kde co. Tedy na různé splíny,  duševní nemohoucnosti a srdeční trápení. Vždy si pak vybavuji samé příjemné vzpomínky a milé zážitky. Je to vlastně taková moje droga štěstí. Asi vám došlo, že i teď mám v ústech kousek té voňavé, nasládlé kůry a pokouším se její chutí přebít nějaký svůj splín, zaplašit smutek a přivolat sluneční paprsky ze šťastnějších dní....

Čekání na spánek...

11. ledna 2011 v 22:42 | Vítr


                                              Již po třetí, za poslední dvě hodiny zapínám počítač a snažím se v tomto podivném světě najít únavu a přivolat spánek. Pokaždé když si myslím, že již jde, vypnu tuhle mašinu a pokusím se zavřít oči. Jenže po nějaké době se začnu obracet a naklepávat polštář a nakonec to vzdám a znovu vstanu, nazuji pantofle a obléknu župan. Pozoruji chvilku setmělý pokoj a pak se vrátím sem. Tady je můj svět. Místo, kde jakýkoliv sen, může na chvilku ožít. Myslím na sny které sem tu uložil, na lidi které jsem tu potkával i na ty co již nepotkám, někdo zrušil svou stránku a nikdy se již nepřipojil, někdo jen svůj internetový svět opustil a nechal ho pustnout a ztrácet barvy a lesk. Někdo prostě jen přestal "vidět" mým směrem. O jednom člověku vím, že v reálném světě prohrál svůj boj a již nikdy se nevrátí. A pár lidí se mi také ztratilo, když se oženili a povdávaly, ale to je myslím přirozené a troufám si tvrdit, že některé tu  jistě po pár letech opět potkám. Je spousta hodin a měl bych se pokusit opět usnout, ale tlak věcí a událostí, co mne potkali koncem roku a co mne ještě v nejbližší budoucnosti potkají, je příliš silný a pomalu mne připravuje o klidné spaní. Již zítřek si na mne brousí své neustále hladové čelisti a já nemám na svou obranu ani ten meč, kterým bojuje můj rytíř z Dračí cesty. Jak moc by se mi zítra hodil! Bože dej mi sílu nikdy nic tak pošetilého neudělat ve skutečném životě, myslím jako třeba abych nevzal nějaký meč a nešel si sním vymoci pro sebe slušný život a spravedlnost... nedovol to bože, protože v tomto reálném světě by nikdo blázna s mečem nebral vážně. A bože? Prosím, ať nikdy nemám problém poznat který z těch světů je reálný a který ten snový. Pokus o smazání té pomyslné hranice, se tvrdě platí, věřte mi, vím o čem mluvím....

Maják...

10. ledna 2011 v 1:14 | Vítr


                                            Dopsal jsem další část příběhu. Monitor na mne bliká ve tmě jako maják, zapomenutý na břehu mrtvého moře, jehož černá hladina je hladká a lesklá jako obsidián. Měl bych to světélko svého "majáku" zhasnout a jít spát, ale mám neodbytný pocit, že pokud se zbavím toho jediného zdroje blikajícího světla, toho jediného spojení se světem živých lidí, tak již nikdy nenajdu cestu do své postele. Budu na věky bloudit po břehu toho temného moře aniž bych spatřil jediný záblesk hvězdné oblohy, aniž bych jedinkráte zahlédl světla lodi plující mi na pomoc. Pojednou mám neopodstatněnou obavu, zbavit se toho světélka předemnou. Obavu, abych nezabloudil v temnotě ledové pustiny pohlcující mou duši....

Novoroční ...

3. ledna 2011 v 10:42 | Vítr


                                                             Pořád píši. Skládám řádek k řádku a divím se jak se ten příběh vyvíjí. Mám již další kapitolku a nejsem schopen ji dokončit. Vím co dál bude a pořád si to přehrávám a užívám, dokud je to "jen moje" :-) . Až ten článek dám "zveřejnit", Tak ten pocit zmizí. Vím přídou jiné nápady a děj bude dál jistě zajímavý( alespoň pro mne), ale stejně je to příjemný pocit, číst to pořád do kola a vymýšlet různé dějové zápletky....
                                                             Je nový rok a tak mám takový pocit, jako by se čas nějak zpomaloval a protahoval. Jako by byl lenivý a  spokojeně se převaloval, jako velká chlupatá kočka ...

slovo...

27. prosince 2010 v 10:51 | Vítr


                                               Občas člověk dá slib, o kterém ví, že bude velice těžké ho dodržet. A pak není vůbec překvapen, že to věděl dobře. Počítám dny a noci a tiše doufám, že jsem správně pochopil co se odemne očekává... Kdybych měl vyvraždit peklo a vypálit ráj...

Na místo abych spal...

16. prosince 2010 v 22:38 | Vítr


                                              Nevím jak začít lásko, vlastně já Ti tak nesmím říkat. Napsala jsi, že Tě to dráždí a rozčiluje. Vlastně jsi mi zakázala říkat Ti všechny něžnosti co jsem jich pro Tebe ve svém srdci měl. Před nedávnem, tě začlo zlobit, že Ti nosím při našich setkáních drobnůstky pro potěšení a teď už nesmím ani používat láskyplná slůvka. Vím, že nemáš jednoduchý život. Vím , že máš spoustu trápení a těžkostí a že je ve Tvém životě spousta bolesti. Pokoušel sem se Ti vysvětlit, že nechci nic co je Tvé, ani brát ani nahrazovat. Nechci být nic jiného nežli Tvůj rytíř co se za Tebe bije , kdykoliv je to potřeba. Chtěl sem být jen Tvůj věrný přítel, co položí svůj plášť do bahna cesty, aby si mohla projít suchou nohou. Snažil sem se pro Tebe stvořit maličký ostrůvek klidu a pohody , plný tepla a bezpečí. Místečko, kam by si mohla dojít vždy, když by si měla všeho plné zuby a nic na světě by Tě netěšilo. Snažil sem se Ti ukázat svět jak ho vidím já, ale Tobě se ta romantika zdála falešná a přestala jsi mi důvěřovat. Čím dál více jsem se snažil pochopit to jak semnou jednáš, jak je možné, že mne po každé když si píšeme, tak strašně bolí srdce? Princezničko moje přesladká, hluboce jsem se do Tebe zamiloval a poslední dobou je pro mne stále nepochopitelnější, že mi takhle ubližuješ. Tak strašně málo se vidíme a i na těch pár okamžiků mi kolikrát nedovolíš ani Tě vzít za ruku...snažím se respektovat to, že jsi bez nálady a otrávená ze všeho co Tě zase potkalo, ale přeci pro to máme jeden druhého, aby sme po takovém dni mohli najít konejšivou dlaň a něžná ústa co nás potěší sladkými polibky... zlatíčko strašně mne to všechno mrzí a zoufalstvím už nevím jak dál. Dnes jsem to už nedokázal ustát a napsal sem Ti, ať se mi ozveš, až budeš mít lepší náladu a nebude Tě na mě všechno tak šíleně štvát... mám hrozný pocit, že se mi už nikdy neozveš, mám strach Ti napsat, že mne to mrzí, protože jsi psala, že když Ti někdo píše promiň tak Tě to jen většinou vytočí...vážně nevím co mám dělat. Bolí mě srdce, nemyslím takový ten básnický obrat, ale fizyckou bolest , jako když se řízneš hluboko nožem. Už více jak dvě hodiny to bolí a mám pocit, že na místo aby ta bolest ustoupila tak sílí. Již pár dní se mi strašně stýská a moc jsem se těšil na pozítří, kdy sme se měli zase vidět a teď jsem zoufalý jak to vše dopadne... nejhorší na tom všem je, že kdyby si toto četla, tak mi nejspíš řekneš, že máš právo být naštvaná a že máš právo na svou nenaloženost a že to musím respektovat. A také jsem to vždy dělal, jenže když se snažím tyhle věci přehlížet a respektovat, tak ještě přitvrdíš a vůbec Ti nedochází, že mne to strašně bolí, že jsem vyplašený jako malé zvíře a nechápu čím jsem Ti ublížil. Vždyť jsem tu pro Tebe a celý život jsem Tě hledal. Proč jen to šťastné trvalo tak krátce? Proč jsi mne neodmítla hned na začátku? Princezničko prosím Tě o pomoc. Vrátila jsi mi mládí a naději, neber mi je zase....Já vím , že je to semnou těžké, že jsem bláznivý romantický hlupák, vím že jsem říkal, že vydržím cokoliv, ale tohle je už příliš. Tuhle bolest už nesnesu. Vždy jsi mne varovala, že mě nedokážeš milovat tak jako já Tebe, že mi nemůžeš dát to po čem mé srdce touží a já Ti to po dnešku poprvé uvěřil. Koušu se do rtů bolestí a začínám věřit tomu, že jsem si vysnil jen marné naděje. Vážně jsem věřil tomu, že láska je lék na všechna trápení a že když Ti dám celé své srdce a lásku co vněm mám , tak že se Ti vrátí úsměv na tvář a klid do duše. Jenže jsem Tě zklamal, tenhle boj sem asi neměl šanci vyhrát, tenhle drak mne porazil...jen si říkám , že by bylo lepší kdyby mne rovnou zabil. Lásko moje tak strašně to bolí.

2.12.2010 21:47

2. prosince 2010 v 22:09 | Vítr

                                               Sedím u kompu a trochu "listuji" internetem. Myšlenky mi víří hlavou, jako roj neposlušných, bílých vloček sněhu. Je mi trochu smutno a jsem mírně unavený, ale spát ještě nechci a tak si tu píši do blogu hlouposti. Čekám a nevím na co, a nebo asi i vím na co čekám, ale výsledek takového čekání, bude mít stejný výsledek jako vždycky. Ale stejně čekám. Čekání mi totiž nevadí, tedy, dnes mi již nevadí. Bývaly doby, kdy bych vylétl z kůže muset čekat třeba jen pár minut. Ale dnes je to jiné. Dnes jsem již "zklidněný" a naučil jsem se být trpělivý.Využívám čas čekání k přemýšlení. Povědšinou o tom na co čekám. Kolikrát dojdu k překvapivým závěrům ohledně očekávané věci. A někdy se mi dokonce stane, že zjistím, že už ani není na co čekat. Ta "věc" se totiž stala natolik součástí mne nebo mého života, že je vlastně částečně pořád semnou. Tak že už na tu věc čekat namusím....

30.11.2010

30. listopadu 2010 v 8:08 | Vítr

                                   Kde má člověk hranice zoufalství? Kam až může zajít bolest? Jak dlouho to budu muset ještě snášet? Každý kdo mě zná, by o mě řekl, že jsem "v pohodě" že se "mám dobře" jsme pořád"veselý" a když má někdo trápení, tak dokáži pomoci a najít lék skoro na vše . Tak mne zná většina lidí. Mám srde plné pochopení pro druhé a nikdy neváhám pomoci tomu, kdo to potřebuje. Všichni co mne znají by vyjeveně koukali najít tenhle můj tajný koutek. Takhle mne nikdo nezná, nikdo neví o bolesti která odedávna provází můj život. Nikomu neříkám o svých citech a trápeních. A spoustu toho neví ani moji nejbližší. Pro všechny jsem ten silný , u kterého je možné, se dovolat rady či pomoci. Mám pocit, že se mi nedostává sil na další každodenní boj o přežití v tomto podivném světě. Každý večer, jako bych umíral a každé ráno, jako bych se znovu rodil. Mám dvě bytosti kterým se svěřuji skoro se vším, ale někdy je tak těžké přiznat svá selhání, své chyby. Je tak těžké prosit o polibek o trochu něhy. Bojovat o každou kapku citu. Píši, že "mám", ale pravda je taková, že vlastně nemám nic. Jen svou touho a láskou nemocné srdce a bolavé udřené ruce. A pak tenhle podivný neexistující svět, kde smím říci co cítím , kde sam ještě pořád schopen udržet meč a bojovat s hrůzou ve své duši. Dokud budu schopen "bojovat" v tomto  svém vnitřním světě, budu přežívat i v tom vašem "reálné" . Pořád mám tolik snů a představ o své budoucnosti, pořád ještě cítím, že mám pro co žít. Jen mi docházejí síly stále rychleji . Dřív mi stačilo na obnovení sil prožít něco krásného, co mne naplnilo nadějí a energijí do dalšího boje a na dlouhé týdny. Dnes cítím, že mi dochází síly už po pár dnech. A to mne děsí. Jak dlouho bude trvat, než to přestane fungovat úplně. Denně otvírám oči s myšlenkou na své lásky a na to, že je zklamu, že nedokáži nic z toho co jsem přísahal splnit. Cítím spalující touhu, bezmoc a zoufalství....

.. bezradnost..

10. listopadu 2010 v 9:00 | Vítr

                                     Hledím na prázdnou stránku a jsem bezradný. Mám asi problém a nevím jak ho řešit. Poraď te prosím. Poraďte, jak říci tomu kdo je mi nejdražší a nejblíše mému srdci, že mne někdy bolestivě zraňuje. Že někdy říká věci které nechápu a které mne velice bolí...poraďte jak říci takovou věc a nezranit též. Jak se taková věc říká aby neurazila? Prosím velice si vážím našeho přátelství a citů co mezi námi klíčí. Někdy si připadám jako na minovém poli, nevím jak dál a tak raději mlčím, protože každé další slovo může být tím co odpálí pomyslnou minu. A navíc si ani nejsem jistý, zda si to vše tak trochu nenamlouvám... třeba je to jen moje špatné chápání některých nevyřčených věcí... mám riskovat a mluvit o tom? Nebo je lepší dál mlčet a brát to jako daň za možnost být alespoň občas po jejím boku ...moc mi na ní záleží a nchtěl bych ji zklamat...Poraďte mi prosím...

24.10.2010

24. října 2010 v 6:53 | Vítr
                                    Prsty se zastavily nad klávesnicí, cítím lehké chvění a nedočkavé napětí, jen, jen se rozeběhnout po těch černých čtverečcích plastu, pokrytých bílými simboly....Ne, teď ještě ne. Jdu za pár minut do práce a tak musím vydržet do večera. Pak popustím uzdu své fantasii a prstům povolím roztančit se po klávesách.

20.10.2010.

20. října 2010 v 21:17 | Vítr

                                     Stěžoval jsem si včera, že byl špatný den??  Jaký jsem byl hlupák, netušící, že příjde dnešek a bůh mne za to rouhání potrestá. Dnešek byl desetkráte horší včerejška!!

úterý 19.10.2010

19. října 2010 v 19:59 | Vítr
                                       Některé dny bych raději zaspal. Dnešek byl opravdu jako ze zlého snu. Tedy alespoň pro mne. V práci bylo takové malé peklo, odešla mi kolegině a šéf chtěl po mě výkony za dva a dost se rozčiloval, jak to že to nejde, protože jemu by to určitě šlo(zajisté je vám jasné, že to nikdy ani nezkusil). Pak si vymyslel mimořádnou poradu asi na dvě hodiny, kde se neprobralo nic důležitého a vlastne ani nedůležitého, jen si tam dvě hodiny léčil svůj "napoleonovský" komplex a pak na místo aby sme šli domů se ty dvě hodiny muselo nadělávat. Další problém vznikl tím, že musíme na poradách vypínat mobil a po té "poradě" jsem byl tak naštvaný, že jsem ho zapoměl zapnout a poje žena se mi nemohla dovolat kde že tak dlouho jsem a já byl tak zabrán do práce, že jsem si na nějaký mobil ani nevzdech. Jsem už pár dní pekelně unavený a tak je mi neustále zima a prostě jsem chtěl být už doma, jenže na mne před firmou čekala žena s naší malou dcerkou a pěkně mne sjela kde že sem a proč jí nezavolám... a jak se říká , jsou věci které nevysvětlíš... jel jsem dvacet kilometrů omrknout jednu zakázku na další práci (vedlejšák)  a žena měla vzít klíče...mno až tam zjistila, že je zapomela.... přísahám že jsem se začal smát, takový ten smích těsně před zhroucením. Nakonec jsem lezl přez plot a ani jsem si moc nenatloukl při seskoku na druhé straně jen ta dlaždice na kterou jsem došlápl byla jaká si uvolněná a kotník mi to teď lehce připomíná na každém kroku.... do večera jsem měl narvanou dílnu zákazníky, kteří byli po celém dni unavení a naštvaní a chladili si své zlosti a vzteky na mě. No a když jsem teď usedl k internetu abych přišel na jiné myšlenky, tak jsem zjistil, že človíček na kterém mi záleží jak na vlastní ženě je asi tak ve stejném rozpoložení jako já ... tak jsem mu řekl, že se ozvu až bude lepší nálada, teď mě bolí u srdce a přemýšlím nad tím, zda jsem na jeho odměřenost neodpověděl stejně, strašně mi na té osůbce záleží a nechtěl bych se jí dotknout, ale čekal jsem aspoň kousek porozumění...některé dny bych raději zaspal...v takových to chvílích cítím jak strašně moc mi scházíš...

"dvaapadesát"

17. října 2010 v 20:40 | Vítr


                                                        Je sladké vědomí, že jednou za čas přijedeš a já se nad Tebou skloním a v té chvíli mi zaboříš své drápky do mé kůže a já utonu, ve výřivých hlubinách Tvých očí a shořím v jasném plameni Tvé divoké vášně

Doznívání

22. srpna 2010 v 21:27 | Vítr

                                            ...21:05, za chvilku, jen co dopíši, půjdu spát. Musím. Moc nechci, ale musím. Zítra brzy vstávám do dalšího pracovního dne a budu si muset mezi ranní návštěvou koupelny a několika doušky horké kávy mnohokráte zopakovat proč vlastně musím jít do práce. Pokouším se nemyslet na zítřek, ale na místo toho znovu prožívat uplynulý víkend. Byl asi jeden z nejlepších co jsem v poslední době zažil. Nechci aby to znělo nějak nadneseně, zažívám v podstatě docela dost pěkných výkendů, ale tento byl jaksi jiný. Přivírám oči a vrací se mi můj popolední "kočičí" pocit. Pokouším se vybavit vůně a zvuky, které celý víkend provázeli. Snažím se vzpomenout na chuť nočního vzduchu nasycenou pachy z restaurací a vůní tekoucí řeky. Na jemný šelest listí v městských parcích zdvíhaný lehounkým, nočním vánkem, který ani pozdní dozvuky městského, nočního života nedokázali úplně přehlušit. Snažím se znovu promítat do očí tu záplavu světel a barev a vzpomínám na kouzelnou Vltavu ozářenou dorůstajícím měsíce a nebe nad ní, plné tiše plujících, ohnivých lampiónú, působících jako pozdrav z bájného dalekého světa. Pozdrav, který dokáže okouzlit nádhernou dívčí duši a naplnit ji romantikou až po samý okraj. Romantikou a nadšením tak silným, že člověku začne mimoděk pokrývat tváře svými, něžnými polibky. Vzpomínám na chuť horké kávy a jiskřící, zlatavou pálenku vonící rašelinou. Vspomínám na bušící tep ve slabinách a neuvěřitelnou touhu nalpněnou spalujícím žárem a výbuch vášně zesílený šílenou nedočkavostí,  uprostřed lidského mraveniště na neskutečném místě, jenž zakrýval pouze stín na pomezí hranic dvou kuželů světla dopadajícího z rozžehnutých lamp... musím jít spát...jsem tak unavený, že mi vzpomínky pomalu splývají v nekonečný proud světel a zvuků...musím..

vrním...

22. srpna 2010 v 13:40 | Vítr

                         .... jsem takový...no nevím jak to popsat. Prostě mám potřebu se převalovat na zádech , pěkně z boku na bok jako kočka vyhřívající se na sluníčku, chvilku po tom co si pěkně nacpala bříško u sousedů, v kleci na kanáry. Jen tak plácat tlapičkami po záblescich  slunečních paprsků a vrnět a příst a líně se protahovat. A také bych si táááhle zííívl a pomalu, blaženě přivřel víčka a jen tak lehce pochrupával... prostě mám takový neskutečně, snově, blažený pocit... vrou vrrou vrooou vrrooou.... :-))

Těšení...

19. srpna 2010 v 22:35 | Vítr

                                   Ahoj, já se strašně rád těším, na cokoliv je to v celku jedno , je spousta věcí na které se těším. A co Vy?  Už jste se někdy na něco těšily?? Hloupá otázka, já vím, ale přeci.... jistě, každý se přeci na něco, někdy těšil. Od mala se těšíme. Na máminu náruč, na svíčky na dortu, na vánoční stromeček a první sníh. Na školní výlety a letní koupání, na ... prostě je toho spousta. Mám však na mysli něco trošku jiného, takový ten pocit, který je někde uvnitř Vás. Lechtá Vás kolem pupíku a ježí takové ty jemné chloupky na páteři. To zvláštní, sladké napětí pod kůží... Napětí jenž je tak opojné,až Vás jímá závrať, způsobuje nervozní záškuby kůže plné nedočkavosti a nadšení, jaké můžeme pozorovat u hříbat ve výběhu. Těšící se člověk je plný báječných přestav, tak barevných a živých, že stačí aby jen přivřel oči a je na tom místě( čase, s tou osobou...v té situaci) na které se tak těší. Pod víčky mu náhle běží barevný fil o tom na co se tak moc těší, cítí teplo slunce za letního dne, chladivý dotek sněhových vloček vířených na sjezdovce, báječnou chuť čokolády, či hebkost kůže milovaného člověka. Nos má plný známých, sladkých vůní. Hlavu jako v oblacích a nemůže doslova dospat následujícího dne.... dne ( týdne, léta...) Nakonec, tu malou chvilku před tím, než nastane ten správný okamžik, pro příchod toho na co se tolik těšíme, tedy pár okamžiků "před", si spousta z nás vychutnává to neskutečné napětí , tu touhu "už!"  a pokud to jde ještě ten okamžik o vteřinu protáhnout, zvýšit napětí, zesílit rozkoš z toho okamžiku.... už chápete mou počáteční otázku?

18.8.2010

18. srpna 2010 v 23:08 | Vítr


                                          ... je zbytečné chtít stále více, vždyť přeci vím, že dáváš mi vše co dát mi smíš. Je zbytečné Ti opakovat co ve svém srdci k Tobě chovám, vždyť to můžeš číst v mých očích, kdykoli se do nich zahledíš. To že smím občas býti součástí Tvého světa je pro mne ten nejkrásnější zážitek a Tvá přítomnost je pro mne největší odměna. Tak proč chci ve svém srdci víc?... ne neboj se , nikdy nepřekročím hranici kterou mi určuješ, jsem Tvůj přítel  ale občas se probudím chladem a zmatený spánkem, hledám Tvou hřejivou dlaň...

15.8.2010

15. srpna 2010 v 20:39 | Vítr
                                                          Ahoj!
                   Mám za sebou děsně náročný výkend. Veliký mejdan a spoustu zážitků, dobrých i jeden zlý.Uprostřed veselého dovádění kolem bazénu tam kdosi vypustil z úst pomluvu tak hloupou a zlou až mne z toho rozbolelo u srdce. Celkový dojem z celé akce je tak jaksi v háji.... sice se pak omluvil a snažil se to nějak vysvětlit, ale jsou věci které se nedají nikdy vzít na spět. Prostě zase jednou přesouvám jedince z" přátel do známých" a neni mi doře na duši....

rozdávání...

27. července 2010 v 14:33 | Vítr


                                                  ...můžete milovat až za hrob. Můžete, chtít porozumět tomu druhému a jak žijí ti druzí. Můžete mít trpělivosti jako svatí, a můžete rozdávat lásku třeba na kýble. Přezto všechno, vám nebude souzeno dočkat se nějaké odezvy. Čím více se budete snažit rozdat, tím méně se budou ti okolo vás snažit reagovat stejně. Nakonec musíte dojít k tomu co já, a to že je lepší svou lásku a své city ukrývat a dávat jich jen po troškách a velmi opatrně. Jinak si vaše okolí přestana vážit vaší snahy a začne ji brát jako samozřejmost. Nakonec vám nezbyde než jen prázdná dlaň a pusté srdce. Varujte se aby váš partner poznal jak moc ho milujete. Jen nechte své milé v nejistotě, ta totiž jediná dokáže donutit toho druhého, aby vám oplatil stejnou láskou jako mu dáváte vy...

27.6.2010

27. června 2010 v 23:50 | Vítr


                                               Jsem unavený. Jsem strašně, ale strašně unavený... Není to jen únava z nabitého výkendu a spousty práce co jsem musel za těch pár posledních týdnů vykonat, je to taková ta otupující únava, která se dostavuje po dlouhodobém neustávajícím tlaku. někdy je člověčí odolnost vystavena těžkým zkouškám a není lehké odolávat různým nehoráznostem, co lidem život nadělí. A i když člověk všechno v klidu ustojí, dostavuje se únava...a otupělost... a úúúúúnava... Prostě si potřebuji odpočinout, v pátek se chystám s partou do lesů. Jedeme na čtyři dny, jen pár lidiček co mám rád a lesy veliké stromy a louky plné podivného kvítí a slonce a čistá voda a možná sem tamnějaká houba a spousta ptačího štěbetání a večer jeleni a daňci a když budeme mít vážně kliku tak uslyšíme i tetřeva...nebo hejkala :-) Doufám, že si tam konečně odpočinu, naberu duševní sílu na další kolotoč  co mne brzy čeká :-)

21:56

19. června 2010 v 21:56 | ..

                                    ...když už všechno začne vypadat , že tojde k lepšímu, tak se oběví někdo , kdo Vám vrazí nůž do srdce ze scela nečekané strany.... bože jak dlouho ještě budu muset čekat než si mne vezmeš?????
 
 

Reklama