Diary

Pařížské snění

22. května 2011 v 0:14 | Vítr


Neslyšně, jako zkušená kočka, se přiblížil půlnoční čas. Po celodenním kolotoči a pestrém kaleidoskopu zážitků, mám pocit, že svět kolem mne nezvykle ztichl a ztratil barvy. Jako by přestala působit nějaká podivná droga a zůstalo po ní jen šedivé prázdno a bolest v břiše. Vrhám se hladově po klávesnici a pokouším se uniknout z dosahu té prázdnoty, co mi rve vnitřnosti. Být toto Francie před sto-sto padáti lety, píši tyto řádky černým inkoustem na bělostný papír a na stole mi místo lahve rumu, stojí láhev absintu. Na místo tohoto prastarého domu, bych byl v podkrovním, studeném bytě, nekde uprostřed Paříže. V křesle proti mě, na klíně opilé prostitutky by se sklenkou onoho zelenavého nápoje seděl hrabě Lautrec a šklebil se na mne. Vyprávěl by mi vybranými slovy své přisprostlé historky a svým roztřepaným štětcem v pěsti, by mi do chladného nočního vzduchu, maloval svou Rusovlásku. A já, hltaje každé jeho sebekratší slůvko a sebemeší tah štětcem, snažil bych se vše věrně předat tomu papíru, na stole předemnou...
Netuším, jakými záhadnými cestičkami se můj unavený mozek dopracoval k této prapodivné představě. A nemyslím si nic o absurdnosti těchto řádek, vždyť vím, že až si zítra během dne najdu chvilku a přečtu si co jsem dnešní noci psal, budu stejně jako vy udiven a zmaten. A zcela jistě zapochybuji o své vlastní příčetnosti....

Neobyčejná obyčejnost...

17. května 2011 v 22:34 | Vítr


Právě jsem přijel domů. Hlavou se honí vzpomínky na dnešní odpoledne a prsty začínají sami vyťukávat slova, skládající se do vět. Dnes vlastně není pořádně o čem psát. Bylo to takové obyčejné odpoledne. Žádné rozjásané a veselím pištěním překypující odpoledne, jen prosté, obyčejné. Jako spousta předešlých a doufám i budoucích odpolední. Odpoledne tak klidné a tiché, že člověk ukolébán tou poklidností, zapomene na všední starosti a oddává se pozorování obyčejných věcí kolem sebe. Je to okamžik, kdy s údivem zjistíme, že i v té nejběžnější věci kolem vás je ukryta neobyčejná krása. Podivujete se například nad dokonalou okrouhlostí okraje malého šálku kávy. Obyčejná vůně kořeněného, horkého vína vám hladí čichové buňky a vy upadáte do poklidného hovoru o obyčejných věcech. Cítíte v dlaních chladivý dotek obyčejného dřevěného stolu a vnímáte jeho uklidňující pevnou solidnost, ukrytou v jednoduchosti jeho obyčejného vzhledu. Neobyčejná obyčejnost tohoto dne, vyvolává v básníkovi neobyčejnou touhu stvořit v pár řádcích malý sonet, kterým by za tento obyčejný, den složil svůj dík.
Dík.

Procházka....

16. května 2011 v 23:41 | Vítr


Byl sem se projít. Celý dům spí a tak jsem vyrazil do ulic. Po nějaké době, sem si uvědomil, že stojím na poli a za zády mám poslední dům města. Díval sem se na západní obzor a pozoroval narudlou záři odrážející se od noční podmračené oblohy. Pár kilometrů na západ je veliké město. Stačí tři hodiny rychlé chůze a jsem tam. U pumpy bych si pak mohl dát kafe a mohl bych se stavit na návštěvu....
Nevím jak dlouho jsem se díval a nechal své myšlenky volně létat. Pak mne první dešťové kapky poslali spět domů. Cestou sem se ještě ohlédl a poslal v duchu pozdrav, té záři...

Pátek třináctého ....

13. května 2011 v 21:59 | Vítr


Co dodat, snad jen diky bohu za rum.... za spoustu rumu.

Pátek 13.5. v 0:12

13. května 2011 v 0:46 | Vítr


Už to začíná být strašidelné. Jak se před půlnocí budím a přicházím sem. Jako by ve mě žil ještě někdo jiný. Někdo, kdo počká až usnu, aby mohl zvednout mé tělo z postele a dovést jej k počítači. Tady si nechá otevřít mé nejdůvěrnější tajemství a nahlíží do něj. Pak donutí otevřít láhev alkoholu a naplní jím mé žíly. To mne probudí. Sedím před oknem do světa nočních duchů a vůbec netuším, kde sem se tu vzal. Cítím jak mi žilami protéká tekutý oheň a marně se snaží ohřát ten pustý a ledový svět uvnitř mne. Cítím ho. Je těsně za mnou. Vím že když se otočím, tak uskočí a já nikoho neuvidím. Na to si dává moc dobrý pozor. Jen tam tak tiše stojí a dívá se mi přez rameno co píši. A já musím psát, musím přehlušit jeho sýpavý dech co cítím v zátylku. Píši a barvy tohoto světa blednou a rozplývají se a ze vniklé šedé, husté mlhy začínají vystupovat povědomé obrysy. Již poznávám povědomý kraj a opět pod bosýma nohama cítím mokrý a studený, pobřežní písek. Jsem uvnitř svoho srdce. Toto sem já uvnitř. Má vnitřní pustina. Zrychluji svou chůzi, až nakonec běžím. Ženu se po písčité pláži, utopené v příkrovu věčně mokré a lepkavé mlhy. Písek mi odletuje od promrzlých chodidel a mé tělo se pomalu rozplývá v té šedavé, mlžné břečce, nakonec letím. Ženu se podél pobřeží jako vítr. Ano stal sem se větrným poslem. Před sebou trhám mlžné cáry, jak pavučiny v roztříštěných oknech znesvěceného kostela. Ženu před sebou drobné lístky z květů uschlých růží a ušpiněnou, kdysi bílou stužku, jenž svazovala v jiném životě hřívu neposlušných, dívčích vlasů. Ženu útržky vzpomínek do oceánu šedého a chladného jako bývali mé oči před tím, než sem se stal větrem. Hladina oceánu se vzdouvá a převaluje a vlny se lesknou jako rtuť. Jako by všechna ta masa ledové vody byla rtutí. Leskne se a duní. Vlny řvou pod náporem větrné smršti kterou sem se stal a svíjejí se v nesmyslném výření a ječí a valí se do stran. A do toho všeho padá každý seschlý lístek jehož jsem se coby vítr zmocnil. Pak vzvlétnu k ocelovým mrakům, tam kde za jejich hradbou tuším modré nebe a sluneční záři, ale vrstvy mraků jako by neměla konce a já bloudím a nenacházím cesty z té mračné pasti. Ve chvíli nejvyšího zoufalství rozrážím konečně s vítězným řevem hurikánu mraky, abych spatřil dole pod sebou jen nekonečný, výřící oceán a pusté, deštěm bičované, písčité pláže. Vítězný řev se mění ve zklamaný jekot a bouřící vítr se tiší....klesám zpět k pobřeží a rezignovaně zpomaluji. Pak znovu sedím u blikající obrazovky a doufám, že vše byl jen výplod mé šílené fantazie v kombinaci s dávkou alkoholu. Jen nedokáži pochopit, proč jsem tak mokrý a promrzlý a proč kapky vody stékající po mých rukou zanechávají po zaschnutí na černých klávesách bílé povlaky soli....

Další půlnoční...23:57

11. května 2011 v 0:09 | Vítr


Jo je to tu opět. Za tři půlnoc a horké čelo. Chvění prstů nad klávesami a v očích pocit, jako by mi tam někdo hodil hrst písku. Napadá mne, na kolik je tohle všechno život. Myslím ty minuty probdělé kolem půlnoci. Na kolik je to jen sen v mé unavené mysli a na kolik je to skutečné. Neodvažuji se myslet na nic konkrétního a nebo závažného, abych nepropadal filosofování a depresím. Ale obávám se, že je to jen marný odpor, že kvílivé ticho v mém nitru vždy najde skulinku v té zdi co mne ze vnitř drží pohromadě a pronikne v těchto nočních hodinách až k mým uším. Pak se je budu opět snažit přehlučet bušením do klávesnice a nekonečná spirála neutuchající beznaděje se opět roztočí...
Toužím po horké dlani co zahřeje mé dlaně, toužím po horkém dechu co zahřeje dech můj.
Jsem odsouzen a zapomenut a ponechán ve světě své vnitřní pustiny.
Jen temnota, chlad, a vítr co přesouvá do nekonečna zrnka písku, jež bývala kdysi mými zářivými sny.

Čekání na půlnoc 23:51

6. května 2011 v 0:19 | Vítr


Čekám na půlnoc. Ptáte se proč? Vlastně ani nevím. Snad jen takový podivný, nový rituál. Sedím u kompu a hledím do prázného okna. A dívám se na modravý nápis NOVÝ ČLÁNEK. Vlastně ani nečekám, že budu něco psát, jen prostě potřebuji nějaký impulz, abych se zvedl a šel spát. Potřebuji nějakáý pevný bod, kterého se mohu přidržet. V podivném proudu, plynutí mého času se někdy začínám ztrácet a pak hledám ztracené záchytné body. Jedním z nich je zánik starého a zrození nového dne. A tak po většinou sedím a dívám se na drobná čísla na okraji obrazovky, která pomlu odtikávají konec dalšího dne. Jakmile se zrodí nový, je to pro mne znamení, že se musím zvednout a odejít.
dnes je to však malounko jiné. Dnes sem se, snad náhodou, dotkl klávesnice a na bílé ploše naskočilo písmeno. A tak mi to nedalo a napsal sem další a nakonec tu opět píši a píši a nehledím na nový den a ani nemyslím na ten starý. Jsem jako těžký alkoholik, který se pokoušel odolat své nutkavé touze po plné láhvi a nakonec nevydržel. Stejně tak i já sem neodolal tomu sladkému pokušení a položil sem zkusmo prst na klávesu a stiskl. Ten pocit, když cvakla a oběvilo se další písmenko, byl doslova elektrizující. Teď již nedokáži zastavit zběsilý běh prstů po černých klávesách. A pociťuji neopodstatněnou radost nad pocitem, že mohu opět rozehrát tu simfonii pro pár prstů a černé klapky. Při tom cvakavém zvuku přestávám myslet na svůj všední život a mohu si konečně odpočinout od svých zmatených a únavných myšlenek. Napadají mne další a další části mého podivného příběhu, co tu někde okolo pořád ještě píši. Vlastně je jedno zda se o tom před vámi zmíním či nikoliv. Stejně se to nakonec ukáže někde, kde si každý může číst vše co mi kdy letělo hlavou. Dopíši tyto myšlenky a dám se do psaní další kapitoly. Zítra opět někdy během dne, vystavím co teď napíši a budu doufat, že se to někomu zalíbí....00:20

Žádost...

5. května 2011 v 7:14 | Vítr


Věc: žádost:
Žádám o zrušení snů. Tedy o zrušení mých snů. Nepřeji si, aby se mi zdáli takové věci jako například dnes! Vlastne si nepřeji, aby se mi cokoliv zdálo. Pokud se to tak dá říci, ruším obědnávku na černobílé i barevné sny! Probuzení do této reality, bývá totiž velmi nepříjemné a bolestné. Potřebuji po ránu vstát a zapojit se do výrobního procesu a né se do oběda zabývat myšlenkami na to, co asi tak mé sny mohou znamenat a kolik naděje se v nich sakra ještě může ukrývat. Nechci již nikdy žádné sny. Žádné.

Děkuji za pochopení a včasné, kladné vyřízení.
S úctou váš bývalý zákazník Jan Vítr.

Pondělí 2.5.

2. května 2011 v 12:01 | Vítr


Jsem opět doma. Mám za sebou dvouapůl denní cestu po lesích a skalách a stále mám ještě v nose jejich vůně. Pořád ještě nepatrně cítím kouř z večerních ohňů a vůni deště a mokré trávy. Slyším zurčení jiskřivých vodopádků na lesních potocích a cítím v ústech chuť chladivé vody, z kapradím a mechem obrostlých studánek. Myslím na to jak jsem pokládal dlaně na hladkou, šedou kůru mohutných, více jak stoletých buků a cítil jemné vibrace proudící mízy, ženoucí se do korun těch lesních velikánů a plnících životodárnou tekutinou rozvílející se, světlounce zelené lístky. Vzpomínám na zvláštní barvu světla, když sluneční paprsky protrhaly dešťové mraky a prorazily tou svěží zelení, až dolu k lesní půdě. Vytvářeli tak v lehkém oparu vypařující se dešťové vody, zelenozlaté cáry a pruhy a dávali tak svým světlem lesu okolo nádech tajemného očekávání. Procházel sem tím tajemný světlem a díval se jak mění svět kolem mne. Vnímal sem bouřilivé bujení a kypění veškerého života v lese a cítil se na malý okamžik jeho součástí. Jako bych měl na moment zapůjčen dar vidění pod povrch věcí a mohl sledovat hmyz pod kůrou stromu a pod listím, ptáky ukryté v bujícím, mladém listí stromů a keřů a plnící lesní svět svým neuvěřitelně pestrým spěvem a štěbetáním. Viděl sem pod zem do nor lišek a jezevců i do chodbyček lesních myší. V houštinách ukrývající se dančí a jelení zvěř a pod křovinatými břehy, podzemní doupata divokých králíků. Ze sluncem rozpálených kamenů, se na okrajích pasek na mne dívali zeleně zbarvené ještěrky a ze stínu velkých listů kapradí zase vhkomilní, ohniví mloci....
Sedím tu opět s klávesnicí na klíně a duši plnou těch vzpomínek a s neskutečným pocitem nějaké, veliké ztráty. Jako bych v těch předešlých dnech směl na malý okamžik zapomenout na všechna svá trápení a smutky a bylo mi dovoleno cítit jen to co cítí ti divocí obyvatelé lesních zákoutí a slavit snimi příchod jara. Teď v prázdnotě a šedi stěn svého domu, ukládám do těchto řádků své pocity, doufaje že je tak budu moci za chladných pustých nocí opět oživit....

Odjíždím na víkend...

29. dubna 2011 v 11:26 | Vítr


Tak dnes tedy vyrážím. Jedu si odpočinout do lesů a skal. V jedné kapse starý klíč a stříbrnou minci.A v druhé kus provazu oběšence a hrst soli. Tak, pro jistotu. V sobotu je totiž Beltain a já mířím na Ďáblovi kameny.

Volání...

26. dubna 2011 v 7:01 | Vítr


Je tu někdo? Stále si tuto otázku pokládám. Šeptám ji do tmy i do zářivého prostoru internetu. Cítím milióny lidí a přezto si připadám sám a opuštěný. Stále mám pocit, že je mi zima, že mne již nedokáže nic zahřát. Kdysi mi pomáhalo svařené víno, ale dnes se roztřesu mrazivým chladem jen při myšlence na jeho kořeněnou chuť. Ten chlad mne již prostoupil celého a ani letní slunce nedoráže rozpustit ten kus ledu, co se mi usadil v žaludku. Chtěl bych odejít, ale nejde to, mám příliš povinností a důležitostí o které se ještě musím postarat.
Mám nutkavou touhu, vyhnat svého věkem sešlého rytíře z osluněné zahrady starého kláštera. Vyhnat jej opět do divočiny a vydat jeho zchátralé tělo nepřízni počasí i osudu. Cítím jeho neklid, stejně jako on cítí ten můj. Tuší, že jeho život pomalu končí a nedokáže se smířit s čekáním na smrt. Touží po novém životě, touží již po smrti, aby se mohl opět narodit. Touží nalézt opět svou lásku a tentokrát jako první. Stále častěji stojí na ochozu nejvyšší věže kláštera a hledí do nekonečné dáli, až kamsi za obzor Horkých hor. Léto uběhne jako voda a on ví, že mu princezna na polovici roku opět odjede. Cítí se starý a unavený a touží již jen po spánku. Jen se mu prostě příčí představa hrobu s mramorovou sochou a plačící princeznou. Táhne ho to do světa, na opuštěné cesty a malé venkovské hostince. A doufá, že až nadejde jeho čas, tak nikdo nepozná v nuzném tulákovi co zemřel u cesty, onoho rytíře jímž kdysi býval.
Ano mám touhu poslat jej opět do bláta a prachu cest. A jít sním jako věrný stín...

"Démon alkohol"

25. dubna 2011 v 0:19 | Vítr


Démon alkohol

Klasik promine, že jsem si dovolil zapůjčiti název jeho díla, coby název své.... poznámky. A laskavý čtenář promine též (Tedy pokud vůbec zaregistruje, že to byl kdysi jakýsi název knihy.)

Sklínka se na mne opět šklebí prázdnotou, jako otevřený chřtán a vysmívá se mi. Na stolku vedle kompu stojí jedna prázdná láhev od silného alkoholu a druhá je již z polovice prázdná. Malátně mačkám klávesnici a doufám, že mne nebudete soudit příliš přísně. Po nevím jakém množství poctivých "panáků", jsem zvedl unavené oči od zářícího monitoru svého kompu a zjistil, že v křesle proti mě někdo sedí. Možná množství alkoholu v krvi, nebo možná jen to, že mne již nic nedokáže překvapit, způsobilo, že jsem se nelekl. Jen sem tak koukal na podivného a nečekaného návštěvníka a snažil se rozpomenout, zda jsem přeci jen někoho nepozval, na dnešní večer. Nebo výkend. Návštěvník měl bledou, až skoro chorobně, voskově bledou tvář. Tmavé zapadlé oči a ve tváři namodralé, rudými žilkami protkané kruhy pod očima. Pichlavý pohled těch očí mne zneklidňoval. Neznámý měl úzké, téměř bezbarvé rty a propadlé tváře. V klíně složené ruce, byly kostnaté a pokryté nafialovělými, naběhlými žílami. Měl na sobě černý, poněkud sepraně vyhlížející oblek a kdysi bílou košily, se zapranými manžetamy. Prohlížím si svého, neznámého hosta a pomalu mi dochází, že takového tvora, bych si do domu nikdy nepozval. Když sem ve svých myšlenkách dospěl až k tomuto bodu, neznámý se usmál a odhali tak za svými, bezkrevnými rty, dvě řady zažloutlých zubů. Bezděky mne napadlo, že ten podivný tvor mi čte myšlenky. Pak nevěda co si o něm myslet, nalil sem si plnou sklínku a láhev přistrčil k neznámému. Zalesklo se mu pod odulými víčky a uchopil nabízenou láhev. Pak sme si mlčky ťukli. Zhluboka si loknul a já do sebe obrátil obsah decové sklenice. Fuj! Nesnáším chuť skotské....Pokud se divíte proč ji tedy piji, pak jsem to již naznačil o něco výše : došel mi rum. Stačí to jako důvod? Můj noční host položil láhev na stolek. Pohled jeho očí, jako by dostal o něco více na pichlavosti. "Vím kdo jsi." Řekl jsem do ticha tmavého pokoje. Můj nezvaný host se opět slabě usmál. "Jsi čert?" Zeptal sem se s poněkud drzým a posměšným úšklebkem. Neznámý zavrtěl pobaveně hlavou. To mne poněkud zklamalo. Čert by byl zajímavá změna v mém životě. Zamyslel sem se, sakra kdo to tedy je? Pohlédl sem na vetřelce a znovu jej podrobně prohlédl. Ale na nic moudrého mne nenapadlo. Nakonec sem otráveně konstatoval. "Bytový zloděj. A jelikož vidíš, že jediné co stojí za odnesení, je můj komp, tak způsobně čekáš až dopíši." Neznámému zacukaly koutky a poněkud zachroptěl. A opět prudce zavrtěl hlavou. Pak vzal ze stolku mezi námi láhev a dolil mi plnou slínku. Naznačil přiťuknutí a opět se napil z láhve. Bezmyšlenkovitě jsem do sebe celou sklínku opět otočil. Pak jsem ji natáhl k neznámému. Uvnitř mne spaloval alkohol a zlost, že nevím kdo to za mnou přišel až do mého pokoje. Naplnil mi opět plnou a já ji do sebe vztekle hodil. Napadlo mne, že si dám ještě jednu a láhev bude prázdná. Můj pohled se při té myšlence automaticky k té lahvi ztočil. V tu chvíli jsem ucítil na zádech ledový pot a částečně vystřízlivěl. V lahvi mělo být podle mého odhadu zhruba tak dva cehtimetry ode dna. Ale když sem se na ni podíval, viděl sem, že z ní vůbec neubylo! Byla v podstatě plná, jako když sem ji otvíral. Nejdříve sem na tu podivnost zmateně hleděl a pak sem ze sebe vysoukal otázku. "Kdo jsi?" Můj vlastní hlas mi zněl tak nějak cize a přiškrceně. Došlo mi, že ten neznámý není člověk. Podíval se po mě a znovu mi nalil. Omámeně sem sledoval jak se láhev naklání a zlatavá tekutina plní sklenkua přezto, že by mělo, tak z láhve neubývá. "Jsi démon. Vím to. Jsi démon a pokoušíš se mne zabít." Neodpověděl, jen se sám napil a sledoval zda se též napiji. Ruka se mi sama zvedla k ústům. Došlo mi to až ve chvíli, kdy sem ucítil na rtech chladné sklo. Prudce sem sklenici odtrhnul od rtů a postavil ji plnou na stolek. Neznámý se zamračil. Pokynul mi lahví, abych se napil. Zavrtěl sem hlavou a pokusil se vstát. Nešlo to. Nohy sem skoro necítil a navíc sem měl pocit, že mám kosti jako z gumy. Znovu jsem promluvil na neznámého. "Tak mluv, řekni kdo jsi! ...Uhodl sem, že?" Ten podivný host se zle zašklebil a kývl. Opět sem ucítil, jak mi na zádech stéká pár kapek studeného potu. "Mě ale nedostaneš!" S lyšel sem sám sebe křičet. Démon, jako by zšedl. Měl sem pocit, že začínám vidět skrze něj. Pak opravdu zprůhledněl a nakonec zmizel docela. Zaplavil mne pocit obrovskoé úlevy a začly se mi třást ruce. Jako vždy po nějaké vypjaté situaci. Rychle sem sebral ze stolu láhev a několikrát si pořádně loknul. Když sem odkládal láhev spět na stůl, zdálo se mi, že slyším z dálky vítězný, řezavý smích. Najednou mi začlo být vše jedno popadl sem opět láhev a na jeden zátah ji dopil. "Tak pojď, čekám." Ta slova sem pronesl, již na půl spící. To že mi hlava klesla na klávesnici sem již nevnímal.....

22:10

23. dubna 2011 v 22:40 | Vítr


A je tu opět večer, kdy už všichni spí a já sedím uprostřed setmělého pokoje s kompem na klíně a čekám na inspiraci. Čekám, zda dostanu nápad a začnu psát. Hledám v paměti střípky příběhů, co byly součástí mého života. Čekám, až mne políbí můza a dá směr mým myšlenkám, až opět zaplním na pár okamžiků, tu prázdnotu v sobě. A budu moci na čas opět žít, v novém příběhu....

Vzpomínka..

22. dubna 2011 v 14:23 | Vítr


Čekám, A vzpomínám. Přišla mi zpráva od známých, že jedou na čtyři dny ven do hor. A já si vzpoměl na dobu před pětadvaceti lety, kdy sem sám s celtou a spacákem vyrážel do lesů a hor a toulal se celé víkendy místy, kam nikdy, nikdo nechodil. Vzpomínám na sluneční kotouč zbarvený do ruda jako žhnoucí tekutý kov a barvící koruny borovic a vršky pískovcových skal na červeno. Vzpomínám na to jak postupně klesal za zvlněný obzor a stím, ubývajícím světlem tichli ptáci a přibývalo barev na obloze. Pruhy jaké obvykle výdáte na pásu duhy se v daleko jemnějších odstínech táhly po západním obzoru, zatím co nad hlavou mi v smaragdovém soumraku stříbřitě problikávaly první hvězdy. Vzpomínám na chvíli, kdy ta úžasná smaragdová barva oblohy ztmavla na tolik, až připomínala šaty z modročrného sametu, se spoustou drobhých jiskřivých démantů. V té chvíli sem se obvykle zvedal a s tou úžasnou, nekonečně hlubokou, noční oblohou nad hlavou sem vyrážel na cestu. Málo kdy jsem vůbec tušil kam jdu. A tak neznaje svého cíle, užíval sem si ten jedinečný pocit svobody a volnosti a s očima upřenýma do těch hvězd, jsem měl pocit že pluji nekonečným vesmírem.....
Chybí mi ty toulky. Chybí mi to ticho noci a třpit hvězd....

Splněné přání...

19. dubna 2011 v 10:42 | Vítr


Tuto, dejme tomu povídku, jsem napsal pod vlivem jedinečné knihy, od jedinečného autora. Ta kniha se mi stala kdysi dávno průvodcem v mém životě a pomohla mi dotvořit mou představu o tom jakým chci být člověkem. Ukázala mi, že mé sny a touhy nejsou marné a že se klidně mohou vyplnit. Utvrdila mne v tom, že slova jako morálka, čest a dané slovo jsou důležitá i v tomto divném světě. A že nejsou ani anachronismus a ani zbytečnost. Vzdávám touto povídkou hold panu Davidu Gemmellovi a knize co napsal. Tak niha se jmenuje Legenda a četl sem ji bez nadsázky již nejméně stokrát.
Mým dávným snem je stanout po boku Legendy a dalších bojovníků v bráně Kaniie s mečem v ruce.

Probudil jej dupot nohou a kovové rachocení. Někdo s ním zatřásl. "Vstávej člověče!" Už je čas. Nesmíš přijít pozdě!" Byl zmatený. Nechápal kde je a co se sním děje. Okolo sebe viděl spousty kavalců a mužů. Ti muži se snažili nasoukat do kroužkových košil a prsních pancířů. Připínali si meče na opasky a kovové přilbice na hlavy. Pohlédl zmaten vedle svého kavalce. Viděl stejnou výstroj jako u všech ostatních. V zorném poli se mu oběvila něčí tvář. Muž v černém plášti legie, si jej zamračeně prohlížel. "Co pak? Nevíš co máš dělat?" Zavrtěl hlavou. Opravdu neměl nejmenší představu co by měl dělat. "Tak já ti to povím." řekl ten neznámý. "Zvedni se obleč si tu zbroj a vyběhni ven. Tam bude nástup. Už chápeš co máš dělat?" Pohlédl do vážné tváře toho muže a přikývl. Ten jen kývl také a odešel. Zvedl se a popadl odhodlaně kroužkovou zbroj. Dokonce na poprvé pochopil jak si ji obléci. Pak si připnul opasek s pochvou a nasadil helmu. Chvíli zápolil se sponou pod bradou, ale nakonec ji zapnul. Dav dalších mužů se ho zmocnil a vyplivl jej před budovu ve které se probudil. Stál na nádvoří jakého si hradu. Před sebou měl veliký dlážděný plac a na jehož konci, stála vysoká hranolová věž. Ta budova kterou opustil, byly očividně kasárna, opírající se zadní stěnou o vysokou hradbu. Kus v levo, byl v hradební zdi klenutá brána. V kameni nad bránou bylo vysekáno slovo Geddon. Zdálo se mu to strašně povědomě a věděl, že pokud si vzpomene odkud, tak bude vědět i to kde je a hlavně kdo. Rozhlédl se po mužích okolo a došlo mu, že je voják. Jako všichni ostatní. Pořád však netušil kde je a za koho má bojovat. Po té jeho oddíl dostal rozkaz, přesunout se na místo střídání. To znělo dobře. Tak uklidňujícím dojmem. Místo střídání. Klidně to mohl být dvůr pěkné hospody. Pořád si nemohl vzpomenout kde je. Přišli k hradbě a prošli branou skrz. Pak další a ještě další. Nakonec jich napočítal pět. Kromě spousty jiných zvuků, celou dobu co se vzbudil, slyšel zvláštní vzdálené volání a zvonění. Nevěnoval mu moc pozornosti, protože to nepůsobilo rušivým dojmem. Když prošli čtvrtou branou, pochopil dvě věci. To kam šli na střídání, nebyl hospodský dvorek a to zvonění a volání, byla bitva, křik mužů a třeskot ocelových čepelí. Na šesté hradbě byl nápis Kanie. Vlastně každá z hradeb měla nějaký název, jen je cestou v poklusu nestíhal číst. Několik oddílů nastoupilo k dřevěným schůdkům vedoucím na ochozy hradeb a vydalo se vzhůru. Jeho skupinku mužů nechali zatím stát zde. Věděl, že je to součást taktiky a že až se na ochozech uvolní místo, tak nastoupí on. Pak se davem čekajících vojáků ozval šum a muži se otáčeli kamsi do zadu. Ohlédl se také a spatřil podivnou dvojici. Viděl velikého starce s širokými rameny. Byl celý v černém a nesl obrovskou, válečnou sekyru. Z boku jej podpírala nádherná, štíhlá dívka s dýkou u pasu. Ten muž sotva šel, byl bledý jako sama smrt a v očích měl horečnatý pohled. Byl nesmírně soustředěný na každý ze svých kroků a viditelně trpěl velikými bolestmi. Z té dívky vyzařovalo odhodlání a také něco znepokojujícího. Byl přesvědčený, že je oba zná. Podivná dvojice došla do brány pod hradbou a zmizela uvnitř. Všiml si, že se k nim přidalo ještě několik mužů v bílých pláštích a dalších vojáků. Najednou věděl co musí udělat. Vykročil pomalu k té bráně. Nikdo si ho nevšímal. Nikdo nezavolal ať se vrátí na své místo. U brány si znovu přečetl její jméno. Pak vkročil do dlouhého klenutého tunelu. Na konci stála ta podivná dvojice s padesátkou dalších válečníků. Před nimi byla trámy podložená, ocelí pobitá dřevěná brána. Bylo slyšet, jak ji někdo z druhé strany rozbíjí beranidlem. Rachotily tam kameny a kovové nástroje. Pomalu vytáhl meč z pochvy a postevil se vedle muže v bílém plášti a stříbřité zbroji. Z druhé strany stála ona dívka s tím černým starcem. Pohlédl na ně a pomalu se mu počala vracet paměť. Poznal kdo jsou ti dva a pochopil kde stojí. Došlo mu, že tohle není nějaký neobvyklý sen, ale skutečnost. Bylo to jeho splněné přání. Vždy o tom snil. Věděl, že taková věc by dala jeho životu smysl. Doufal že takový konec, vykoupí všechny hříchy jeho života, že bude moci odejít s vědomím, že v této poslední chvíli nežil nadarmo. Cítil ve své hlavě něčí přítomnost. Pohlédl do leva na stříbřitého válečníka. Ten měl v očích údiv. Na konec stříbrný neodolal a zeptal se. "Kdo jsi pane?" Muž se pousmál. "Teď už je to jedno. Důležité je, že jsem tady, kde sem chtěl být." Stříbrný pokýval hlavou a vytáhl štíhlý meč. "Už jsou tady." Pak se brána s rachotem zřítila a do prostoru tunelu vlétlo několik šípů a kopí. Pár mužů se zhroutilo k zemi. Vedle sebe zaslechl slova toho v bílém plášti. "Uteč ty tu nemáš být." Pak se ten válečník vrhnul v před.
Zarazil se, nemá pravdu? Není to vše bláhovost? Věděl že stačí jediná myšlenka a bude v bezpečí. Pak ale uslyšel promluvit tu dívku, mluvila jako by byla na jiném místě a v jiném čase, jako by byla malá dívenka a prosila svého otce o pomoc. Nemohl odejít. Nechtěl. Viděl jak zemřel tem stříbrný, s kopím v těle a probodán mnoha čepelemi. Náhle mu nepřátelský šíp prorazil kroužkovou košili a znehybnil levé rameno, bodl do břicha vojáka, co se na něj vrhnul přez barikádu a ten padl k zemi. Odrazil hrot kopí druhého a sekl po nechráněné noze dalšího. Cítil jak zasáhl a jak se meč zakousl do masa. Pak musel uskočit před dalším kopím. Nepřátel postupně přibývalo.Tlačily se tunelem jako dravá řeka. Věděl, že ten proud nezastaví a že tato hradba padne. Přez to chtěl právě sem. Byl již tak zoufalý ze spůsobu jakým byl nucen žít. Tak prázdný a zbytečný, že jediná možnost jak pocítit opět touhu po životě, byla pohlédnout smrti do očí. Pořád se ještě mohl vrátit, pořád stačilo pomyslet a dostali by ho ve vteřině domů, ale toho se již v duchu vzdal. Viděl jak padají další muži na obou stranách a již s těží odrážel dal ší rány meči. Povedlo se mu seknout jednoho dotírajícího vojáka do tváře a druhému useknout ruku s mečem v zápěstí než dostal další zásah. Šavle mu rozpárala stehno a noha povolila. Už neměl šanci ustupovat. Klečel na kolenou a z posledních sil se snažil zastavit ten proud mužů. Vnímal, jak umírají poslední spolubojovníci a kotukem oka viděl, jak se i ten velký, černý brání z posledních sil. Další meč pronikl jeho obranou a zajel mu do plic. Prudkou ranou jej přerazil a opačným sekem rozpáral břicho toho muže co jej bodnul. Na vteřinu klečeli proti sobě a hleděli si do očí. Pak se ten voják zhroutil. A na jeho místo se tlačil další.
Pokusil se jej z posledních sil bodnout, ale cítil jak pomalu ztrácí vědomí a padá k zemi mezi ostatní padlé. Zahlédl ještě poslední chvíle starého bojovníka a té dívky co mu pomáhala a pak se kolem něj rozprostřela temnota. Už nic nevnímal. Ani bolest, ani smutek. Nic....

Místnost byla ozářena bílým světlem. Stěny i strop, včetně podlahy byly také bílé. Podél jedné ze stěn, stálo několik lůžek a na každém někdo ležel a vypadal že spí. Od každého z těch lidí vedla spousta drátů a trubiček k různým přístrojům a obrazovkám. Všude stáli na stolcích různě veliké počítače a přístroje a mezi tím vším procházeli lidé v bílých kombinézách. U jednoho z lůžek, již nějaký čas blikal červení signál. Dva muži sledující přístroje byli očividně nervózní. "Nemohla se stát nějaká chyba? Měl by nás zavolat." Zeptal se ten mladší. Starší jen pokrčil rameny. "Někdy se to stává, že nezavolají. Když se dožijí konce limitu, tak je prostě odpojíme a pak si doplatí přebývající čas, ale někdy prostě nezavolají i když je jisté, že se nevrátí. S tím mi nemůžeme podle smlouvy nic dělat." Na monitoru srdeční a mozkové činnosti se oběvily rovné čáry a ozval se protivný táhlý tón. Muži ještě několik vteřin počkali a pak začli klidně odpojovat přístroje od těla na lůžku. Už nebylo kam spěchat

Sen...

17. dubna 2011 v 16:58 | Vítr


Jsem strašlivě unavený. Po celodenní akci, mne bolí každičký sval a sotva se hýbu. Na tenhle druh únavy mi nepomáhá ani horká sprcha. Spíše na opak. Cítím jak mi po těle stékají praménky horké vody a uvolňují zatuhlé svaly.S uvolněním mizí bolest, ale zvětšuje se únava. Ze sprchy vycházím již v polospánku a ještě mokrý se natáhnu jen tak na postel. Slastně se rozvalím. Zavírám oči a pokouším se usnout. Jsem však příliš přetažený a hlava plná zážitků, mi promítá obrazy z dnešního dne. Znáte ten pocit, kdy se ván chce strašně spát, ale nakonec nemůžete zabrat? Tak přesně tak se momentálně cítím. Z únavy se mi mírně motá hlava a houpe žaludek. Mám pocit jako by se semnou houpala postel. Tak nic, říkám si, vstanu a vezmu si na pomoc knížku. Vždy to tak dělám, když nemohu usnout. Pak otevřu oči a chvíli nevěřícně koukám, na to co vidím. Nade mnou se klene vysoké, neuvěřitelně modré nebe plné jasné, sluneční záře. To mírné houpání a kývání co cítím, nezpůsobovala závrať z únavy, ale příjemně hřejivý příboj, narážející v drobných vlnkách na bílý, nádherně jemný písek široké, stromy lemované pláže. Udiveně si prohlížím nekonečné moře a snažím se pochopit, kde jsem se tu vzal. Usměji se. Jasně je to jen sen. Co jiného, nakonec se mi povedlo usnout a zdá se mi takový, nádherně bláznivý sen o moři a sluncem zalité pláži. Pak, se za mnou ozve zvonivý, dvouhlasný smích. Udiveně otočím hlavu a vidím már metrů nad sebou, svou divokou vílu a princezničku. Pinkají si velkým, květovaným, nafukovacím míčem. Na kůži se jim třpití kapičky mořské vody . Už se ničemu nedivím, je to jen sen. Ani tomu, že jsme opět spolu a ani tomu, že jsou obě nahé jako já. Všimly si, že je pozoruji a přestali si hrát s míčem. Opuštěný míč se pomalu zkutálel k moři, kde si sním pohrává příboj. Vše je tak neuvěřitelně živé, že neodolám a naberu do dlaně trochu mořské vody a přiložím ji ke rtům. Rychle vodu ohazuji a prskám, jak je strašně slaná. Opět se ozve veselý smích obou sladkých dívek. Podívám se po nich a vidím, že již stojí těsně u mé hlavy. Drží se za ruce a v očích jim jiskří veselý smích. Pohled takto od země vzhůru, na jejich zadýchaná, nahá těla je úžasný. Vidím jejich dlouhé hohy, klíny a bříška a vzdouvající se ňadra. Jsou nádherné. Cítím jak únava kamsi odplouvá a pociťuji neodolatelnou touhu po jejich polibcích. Vztahuji své paže a chytám obě dívky pod koleny. Pak stačí jen trhnout a obě leknutím zapiští a už sedí vedle mne v jemném, prohřátém písku pláže. Smějí se a cákají na mne mořskou vodu . Oplácím jim stejně a ony se smějí a vískají a pak se zvadnou a utečou mi do moře. Když jim voda sahá po pás, tak se otočí a mávají na mne, abych se přidal. Vyskočím a běžím dokud to jde a pak skočím do vln a plavu kolem nich. Přidají se a plaveme podél pobřeží, za malý cíp písku vybíhající do moře. Je zde další nádherná, bílá pláž a na kraji palmového háje stojí malá dřevěná chatka, s velkými okny beze skel. Jen barevné látky jako závěsy a palmové rohože. Jsem udiven a chci se zeptat dívek, kde to jsme, ale opět se chytají za ruce a utíkají k chatce. Dobíhám chvilku po nich. Každá si zatím obtočila kolem svých, nádherných boků dlouhý pruh jemné látky. Plné velikých, barvami hýřících, tropických květů. Horní polovinu těla si nezahalují. Jen se přizdobily náhrdelníky z drobounkých mušliček a korálků. Sedly si na zem k nízkému stolku plnému ovoce a uzobávají od každého. Vzájemě si podávají sousta do úst a já toužím po stojanu s plátnem, barvách a šťetci. Ten pohled mne strašně uchvacuje a zároveň dojímá. Uvědomuji si opět, že to je jen sem a poklekám na palmovou rohož. Pak si každá nabere do dlaní kousky ovoce a přesouvají se ke mě. Dívám se jim do zářících očí a pociťuji nejistotu. Ačkoliv je to jen sen, vím, že jsou jisté hranice, za které bych neměl jít. Přezto se nebráním když mne začnou pomalu vkládat sousta sladkého, šťavnatého ovoce do úst. Po každé když sousto polknu, jedna z nich se nakloní a políbí mne. Pociťuji silné neodolatelné vzrušení. Cítím jak se začínám červenat. Ty dvě se na sebe podívali, jedna v očích nevyřčenou otázku. Druhá se jen usmála a kývla. Pak si neuvěřitelně pomalu sundali své mušličkové šperky a odvinuli si vzájemě sukně. Hltám pohledem každý jejich pohyb a cítím jak se celý chvěji, jako v horečce. Pak opět poklekají ke mě a jejich polibky nabýrají na vášnivosti. Dotýkáme se sebe na vzájem a svět se mi rozplývá ve výru barev a pocitů plných neuvěřitelné, spalující vášně. Po nějaké době ležím na podlaze a na každém rameni mi usíná jedna z dívek. Opět cítím jak se mi únavou klíží oči. Trochu se bráním spánku. Vím, že až opět otevřu oči, tak budu opět doma ve své posteli a mě se nechce opustit tu nádhernou pláž. Nakonec stejně usnu. Teď sedím u kompu a píši o tom co se mi zdálo. Píši a chvílemi se zarazím a poslouchám, zda zdáli nezaslechu mořský příboj, šumění lehounkého vánku v palmových listech a veselý, bezstarostný, dívčí smích.....

dnes ráno 4:15

11. dubna 2011 v 6:22 | Vítr


Sedím na chladné dlažbě před domam a zády se opírám o jeho stěnu. V ruce svírám jen prázdotu končící noci. Pozoruji své mozolnaté dlaně a přemýšlím o jejich síle. Tak trochu jsem doufal, že udrží cokoliv na světě.... i Tvé srdce. Je mi zima, ale vnímám to jen jakoby z dálky, jen jako by mi o tom někdo vyprávěl... hlavu plnou myšlenek na před chvilkou skončený rozhovor s osůbkou jenž je mi moc blízká a která to co říkala, jak doufám, myslela dobře. Hledím do kalného rána a modlím se aby neměla pravdu. Jenže pravda je podivné zvíře, má vlastní život a kousne vás do zadku ve chvíli, kdy to nejméně čekáte. A navíc tahle pravda tu semnou byla pořád, věděl jsem o ní a doufal, že se mílím...

23:26

5. dubna 2011 v 23:55 | Vítr


Blíží se půlnoc a zářící monitor zvýrazňuje temnotu kolem mne. Noční ticho pravidelně narušují veliké, nástěné hodiny svým tikotem. Tluču opět do kláves svými unavenými prsty a bloudím nekonečným prostorem toho podivného, elektronického světa. Potkávám příběhy jiných lidí a nacházím v nich stopy a odlesky toho svého příběhu. Někdy jsou tak dlišné a vzdálené a někdy jsou si tak moc podobné až mne mrazí. Říkám si, kolik je nás nočních tuláků, co bloudí tmou a jako můry zoufale přitahováni světlem svých monitorů lapeme po útržcích jiných příběhů v naději, že tam nalezneme návod jak šťastně ukončit ten svůj příběh. Kolik lidských srdcí se žene tím podivným, blikajícím světem jako vyhublí, promrzlí vlci za svou nadějí, jež jim nedá spát a jako mne je tahá uprostřed noci z postele a nutí zapnout ty krabice nadupané elektronickým haraburdím a rozehnat temnotu jejich domovů sinavou září monitoru. Myslím, že jich budou spousty. A to mne děsí. V době kdy internet spojil bez nadsázky celičký svět a dalo by se říci, že přez pár kliknutí můžeme mluvit v podstatě s kýmkoliv na této planetě, tak v této době stále existují lidé , kteří jsou i v tom množství "připojených" sami a opuštění. Mám obavu, že tu prázdnotu a nenaplněnost našich lásek jsme si ke své škodě, přinesli i sem do tohoto "nového světa". Cítím, že můj příběh se pomalu blíží ke svému konci. Cítím že "dopisuji" jedny z posledních stránek a počínám se děsit toho, co bude pak. Zatím si mohu nalhávat, že žiji alespoň tady, ale až bude napsán poslední řádek, až na klávesnici dopadne poslední úder, co bude pak? Jaký smysl pak bude vše mít. Jak tahle šílená cesta zkončí? Nevím, jen strašně moc doufám, že pak naleznu klid. Blíží se půlnoc a já odcházím snít. Snad ucítím na hranici mezi spánkem a bděním známou vůni, snad mezi prsty ucítím hedvábnou hebkost těch copánků.

Nevím proč...

4. dubna 2011 v 22:21 | Vítr


Nevím proč musí být každý kousek štěstí a radosti vykoupen mnohonásobně velkým množstvím odříkání a bolesti. Proč za každou byť i nepatrnou chvilku musím zaplatit smutkem a zlými sny. O výkendu sem si po strašlivě dlouhé době připadal strašně dobře. Viděl sem nádherný, vysoký les a spoustu šedostříbrných, štíhlých buků a obrovské rovné jedle, které jsou v naší zemi již poměrně vzácné. Ve spoustě spadaného listí kvetly nádherné sasanky v neuvěřitelné, fialovo modré barvě. A sem tam jako pro zpestření i pár z oné vzácné, sladce růžové varianty. Celý den sem se spoustou dalších šílenců v maskáčích pobíhal po tom kouzelném lese a na pár hodin si připadal opět šťastný a svobodný. Má duše měla šanci roztáhnout křídla a z plných plic se nadechnout. A víte, nebyl sem tam sám. Směl sem se jen tiše dívat, ale nebyl sem tam sám.
Celý den byl neuvěřitelně slunečný a barevný a moc sem si přál, aby nikdy nezkončil. Možná se někomu mohou ojedinělé pohledy zdáti málo, ale já jsem za ně strašlivě vděčný. Nosím takové okamžiky ve svém nitru jako obrovskou vzácnost a snažím se je chránit před tím smutným chladem co mne naplňuje po většinu mého bytí.
Rozbolel mne až ten poslední pohled z odjíždějícího vozu. Díval sem se, dokud mi ten obraz nezmizel v zatáčce. Možná to byla jen náhoda a možná si jen něco namlouvám (opět), ale viděl sem ty oči a měl pocit, že hledí na mne. Upnul sem se k té představě a budu se jí držet až do příště. Až se naskytne opět okamžik, kdy se budu moci opět nadechnout a dovolit si malounko zasnít.

Prázdnota pod povrchem

29. března 2011 v 13:21 | Vítr


Mám chvilku, tak sem sedl ke klávesnici a pokouším se převézt ten myšlenkový chaos, co mám v hlavě do řádků na monitoru. Posledních pár týdnů, se mi zdánlivě život zaplnil. Především prací a sháněním další práce. Krom dílny, mám zahradnickou sezónu a tak jsem v zápřehu od nevidim do nevidim. A to je dost vysilující. Měl bych mít pocit, že je můj život plný a bohatý a že žiji na plno. Jenže nemám. Kdykoliv se třebas jen na malou vteřinku pozastavím, tak cítím tu chladnou větrnou pustinu co se skrývá těsně pod povrchem toho všeho víše popsaného dění. Jako bych byl skořápka nádherně vybarvené lastury, ale roky po tom co její obyvatel pošel. Na venek stále zářím a lesknu se ve slunečním světle, ale uvnitř je chlad a pusto. Podivná šeď okolo a ozvěna větru pištícího v zákoutích, jinak nic. Je fajn mít stále co dělat. Při tom všem musím myslet na spoustu důležitých věcí a dávat pozor, aby byla práce včas a v pořádku odvedená. A tak nemám mnoho chvil jako je tato, kdy mi výde trocha času a já najednou nevím čím jej naplnit. Jsem jako naprogramovaný stroj. Ráno je zapnut a postupně jsou spouštěny jednotlivé programy. Plněny příkazy a úkoly. Občas se stane, že je něco hotovo dříve nežli programátor zamýšlel a stroj se na chvíli zastaví. Třeba aby vyhledával další program. V té chvíli stroj zjistí, že má vlastní vůli. A uvědomuje si sám sebe a také bezútěšnost své existence. (Sakra to by byl námět na povídku!) Pak mu další programový příkaz přeruší tok myšlenek a stroj se opět rozeběhne po své práci. Jen někde, v pozadí svých elektronických myšlenek cítí, že něco není jak má být. Že je i jiný svět a ten, si nosí uvnitř své kovové hrudi. Svět jenž mohl být na malý okamžik pestrý a voňavý. Svět plný slunečních paprsků a měké, zelené trávy. Svět ve kterém se plní ta nejtajnější přání. Svět plný křehkosti a něžných drobných polibků. Svět do kterého stroje nesmí... A tak si ten stroj uvědomuje, že to co cítí jako sny, je jen chyba programátora a proklíná ty chvilky, kdy program čeká na spuštění a dovoluje stroji žít vlastní život a uvědomovat si svou bezvýchodnou situaci. A přezto, že si uvědomuje nesmyslnost takové touhy, tak touží opět na pár chvil vrátit se do svého snu. Cítit pod svými, hrubými, kovovými prsty horké chvění divokého mládí. Touží na malý okamžik zahřát svou plechovou, rzí prožranou hruď v žáru vyzařujícím ze snového srdce divoké víly, jenž jej na pár prchavých okamžiků provázela svým světem.

Mezi proudy

23. března 2011 v 19:36 | Vítr


Je noc a já si opět pouštím vzpomínkový film, z dnešního odpoledne. Opět slyším měkké pleskání podrážek mých, starých bot o kamenné dláždění, kostkovaných chodníků Města. Pozoruji valící se dav lidí, spěchajících kamsi za důležitostmi svých životů a pomalu, jako oáza klidu, kráčím tím nervózním, pulzujícím proudem, jenž jako by se valil v nikdy nekončící, barevné spirále bez počátku a konce. Dav se tříští o můj tichý, pomalu postupující ostrůvek a obtékajíce mne ze všech stran, snaží se narušit můj klid a asimilovat mou podstatu do svého chaotického proudu. Já však, uzavřen za pevnou hradbou svých myšlenek a s předem na pevno určeným cílem, postupuji stále proti tomu hučícímu a kypícímu proudu. A jako magnetická střelka kompasu míří věrně ke svému pólu, tak i mé kroky odhodlaně míří ke svému pevnému bodu ve vesmíru. A nakonec i dav, to tupé, hučící zvíře pochopí, že nemá dosti sil bojovat s mým odhodláním a rozestupuje se jako Rudé moře. Nechává mne projít svým středem. Jak by jej odhodlaný pohled a záře touhy v mých očích zaháněla a spalovala. A nakonec naleznuvší svého cíle, opouštím tu bezduchou řeku, tu přehlídku marnosti a ztracených nadějí a vstupuji do svatyně, bych na pár krátkých okamžiků mohl opět zahřát srdce v paprscích tvé krásy. Jen na malý okamžik smím pocítit zvláštní kouzlo tvé vůně a cítit konejšivý dotek Tvých drobných dlaní. Odcházím naplněn sladkou vroucností a vím, že budu opět v příštích, chladných dnech cítit to teplo, co jsi mi za ten vzácný, krátký okamžik dokázala dát. Vím, že budu upíjet ten vzácný dar a čerpat z něj svou sílu, dokud opět neucítím tvou sladkou vůni a nenaplníš mé vyprahlé srdce svou něžnou přítomností....

Cesta nikam

18. března 2011 v 12:41 | Vítr


Povím vám, co se mi stalo dnešní noci. Byl sem na schůzce, v jednom starém domě (účel není důležitý) a musím říci, že mne tentokrát chyběla trpělivost poslouchat ty lidičky a soustředit se na to co sem měl vnímat. V prvním vhodném okamžiku jsem se zvedl, rozloučil a odešel. Venku na ulici mne vlhký vzduch částečně probral z té podivné letargie. Vzduch a kapky deště, chladící mé horké tváře. Cesta na nádraží se mi slynula v nepřehlednou změť útržků, hovorů okolo stojících lidí a záplavu světel. V té podivné náladě jsem se dostal na nádraží a plynule nastoupil do vlaku. Procházející průvodčí mne požádal o jízdenku a já si pak položil horké čelo na chladné okno omývané deštěm. Vlak se pomalu rozjel a mé myšlenky se zmateně rozprchli do okolního světa. Vnímal sem tlumené dunění vlakové nápravy pod mou sedačkou a pomalu se mi v hlavě počal roztáčet vzpomínkový film z celého večera. Před očima se mi míhaly obrazy a útržka dějů a v ústech sem opět cítil kořeněnou, nasládlou chuť svařeného vína a horkého brusinkového čaje. Opět sem vnímal drobné kapky mírného deště, klouzající po jejích střapatých vlasech. Cítil sem nepatrné závany jemné vůně stoupající z drobných barevných puntíků bílé mikyny a k uším mi mé vzpomínky přinášeli zvuky nohou obutých v těžkých botách. Jednotlivá slova se pomalu měnila v ševelící, jemný proud tónú, který mne uklidňoval a uspával. Film se prudce zrychlil a změnil v kaleidoskop jiskřivých světel a zvuků Města. Vnímal sem pár okamžiků v ulicích a ceduli v nádražní hale s nápisem Kolín přez Nymburk a pak tvář známého revizora.
Něco mne vyrušilo. Něco v tom mém snovém filmu bylo špatně. Pomalu jsem se vracel, okénko po okénku a ž k letmému pohledu na onu ceduli. V té chvíli sem se probudil. Věděl sem co je špatně. Mělo na ní stát úplně jiné město! Já v tom svém podivném rozpoložení nastoupil do úplně jiného vlaku. Rozhlas právě hlásil jakousi zastávku a tak jsem vyskočil a vyběhl z vlaku na perón. Dveře za mými zády se zavřeli a vlak s rachotem odjel do tmy. Ten drobný, jemný déšť, co mne provázel při procházce Městem, se však změnil v studený, noční liják a okamžitě mi promáčel vlasy. Cítil sem ledové kapky, jak mi stékají po krku až na záda. Nasadil sem si kapuci a rozhlédl se. Jméno zastávky uprostřed promáčených polí mi nic neříkalo. Prostě jsem byl na úplně jiné trati. Musela to být ta více na sever od mého původního směru. Po pravé straně barvila těžké, dešťové mraky narudlá záře. To bylo město, ze kterého jsem vyjel. Můj domov leží někde na jihu. Zapnul sem si bundu a vyrazil po rozbité okresní silničce. Pokud si budu držet ta světla neustále po pravé straně, tak bych měl dříve nebo později dojít k dálnici. A podél ní vede stará silnice až k nám domů. To že bych mohl počkat na zpáteční vlak a vrátit se na svou trať mne vůbec nenapadlo. Ta temnota a pustina rozoraných polí mne přitahovala a vábila, jako světlo lampy láká noční tvory. K hustému dešti se přidal vítr a opíral se mi do zad. A já chvílemi zavíral oči a vychutnával si tu nádhernou divokost. Asi po hodině chůze, mi došlo že světla zmizela. Zastavil sem se a rozhlédl. V noční tmě se ten kus silnice co byl vidět, leskl jako řeka rtuti. Kolem fičel vítr a hnal dešťové kapky po povrchu pole. Skučel mezi starými jabloněmi, rostoucími podél silnice a sténal jako hladové zvíře. Strhnul sem si kapuci z hlavy a nastavil mu svou horečkou rozpálenou tvář a čelo. Pak jsem hlavu zaklonil a otevřel ústa. Polikal sem přívaly deště a tišil svou žízeň. Nevím jak dlouho jsem tam takhle stál a nechal se doslova pohltit dešťovým běsněním. Pak se najednou ztišil vítr a začala mi být zima. Znovu sem si nasadil kapuci a vyrazil dál po silnici. Teď jsem již nevěděl, zda se držím původního směru, či nejdu li na spět. To se po tom otáčení na dešti nedalo určit. Počítám, že jsem musel ujít další hodinu, když jsem si všiml veliké cedule, na které se matně leskl nápis ukazující směr. Předemnou byla křižovatka. Chvilku sem tak stál a myslel na to, že když vylovým z kapsy telefon, tak si budu moci v jeho světla přečíst směr kam tahle cesta vede a tak určit kudy jít dál domů. Cítil sem mobil v dlani. A pak se mne zmocnil pocit neskutečné radosti. Nevím kde jsem. A nevím kam kráčím. Tem pocit mne neuvěřitelně těšil a naplňoval. Klidně jsem kapsu z telefonem opět zapnul a s blaženým úsměvem ve tváři zmáčené deštěm, vyrazil dál do temnoty předemnou.Už mi bylo jedno kam jdu a jestli vůbec někam dojdu. V té chvíli jsem plně chápal význam slov, že i cesta může být cíl! Najednou sem měl na dosah pochopit všechna moudra vesmíru a odpovědi na veškeré otázky co mne kdy trápily. Netuším opravdu ani v nejmenším, jak dlouho jsem se hnal tou zvláštní nocí, již jsem nerespektoval kudy vede silnice či cesta. Hlína se mi lepila na boty a kaluže na cestách se rozstřikovali pod mými podrážkami. Měl jsem svůj vlastní směr a někde v dáli svůj cíl a doufal, že takhle to bude již na vždy.
Ráno jsem otevřel oči ve své posteli. Neptejte se jak sem se do ní dostal. Nejspíš sem našel cestu domů, nějakým podvědomým způsobem. Nebo prostě jen foukal vítr správným směrem... Nevím. Jedno vám mohu říci s jistotou. Této noci, jsem pohlédl do tváře samému nekonečnému vesmíru a věčnosti a bylo to úžasné.

nic

1. března 2011 v 8:34 | Vítr

Dnes jsem se probudil s pocitem, že nic nemá smysl. Moje poslední životní radost tiše spí ve svém pelíšku a tak sem se odplížil sem. Pokouším se odolat vlně deprese, ale mám pocit, že je tentokrát příliš silná a tak se nechávám pohltit její vlezlou lepkavostí a doufám, že mne vyvrhne na nějaký klidný břeh. Pocit, že jsem dlouho neslyšel žádná slova útěchy a naděje je stále neodbytnější a naděje na cokoliv, co by mi vrátilo sílu k dalšímu boji se definitývně rozplynula. Již po dvakráte, jsem přemýšlel, že svého hrdinu nechám zemřít. Poprvé jsem mu chystal hrob tam na břehu potoka, v horách. A pak v bitvě u té brány. Po každé se však stalo něco, co mu pomohlo přežít. Jenže jemu je to úplně jedno. On ani nijak moc o přežívání nestojí. Kráčí hrdě středem nepřátel a směje se jim do očí. A já mám neuvěřitelně silný pocit, že bych chtěl stát na tom bojišti po jeho boku. Chránit mu záda a odrážet zákeřné rány přicházející ze všech stran. Vím, že by mne asi moc nevnímal a vlastně by mu to bylo jedno. O lidech v takovém to duševním stavu co se on nachází, se říká "jsou již na druhé straně". Nebo také "patří již bohům". On je rváč a bojovník a tak nedokáže použít svou zbraň proti sobě, jako jiní kteří stratili víru i naději. Vím že i mezi námi žijí lidé bez víry a bez naděje a vím, že se snaží každé ráno vstát a rvát se se svým zlomyslným osudem a být oporou svým blízkým. A večer, když uléhají tak je jejich jediným přáním, aby se již nevzbudili. Aby byl jejich bůh tak milosrdný a konečně je povolal k sobě.... Musím jít, volá mne ta spousta práce a odpovědnosti. Ale věřte celý zbytek svého života, co mi ještě zbývá, bych dal za šanci, pomoci mu v jedné jediné bitvě.A vědět, že zastavím nepřátelský šíp, či vržené kopí. Konečně bych měl pocit, že měl můj život nějaký smysl.

Sen

13. února 2011 v 10:51 | Vítr


                                 Dnes bylo opět "to" ráno. Říkám tak ránům, kdy se probudím a vím, že se mi něco zdálo a vím i co se mi zdálo. Zuřivě tisknu k sobě oční víčka, ve snaze zachytit poslední okamžiky toho snu a snažím se jej vrátit zpět. Je to však marné a já, pod dojmem toho o čem se mi zdálo vstanu a jdu ke kompu. Hlavu ještě plnou snových obrazů a v uších mi doznívá ten hlas. Buším do klávesnice a snažím se potlačit horké mokro, co se mi dere do očí. Chci se zoufale vrátit do toho snu, ale nevím, jak. Přezto, je to mé nejvroucnější přání...opět být v tom snu a kráčet nočními ulicemi  s hvězdami nad hlavou a cítit, že to je to pravé a že tam na té žulové dlažbě prastarého, tajemného města je pořád otisknuto mé srdce....

Přání....

9. února 2011 v 1:32 | Vítr


                                                     Před pár dny, jsem měl narozeniny. Takové ty kulaté, významné tím, že mi nejspíš při troše štěstí půlí čas, co mi byl na tomto světě vymezen. Musím říci, že si od té doby připadám strašně starý a unavený. Cítím každý rok svého života, jako nesmírnou tíhu. Víte, o každý kousek štěstí jsem se musel tvrdě porvat, těžce za něj platit a neustále si jej chránit a ten nekonečný boj mne již strašně unavuje. Připadám si tak zoufale prázdný, prázdný a zbytečný. Mám najednou pocit, že vše bylo zbytečné,  a nicotnost mých snah, se mi směje do očí. Chtěl bych na chvíli složit zbraně a oddat se iluzi, že mé sny a touhy byly naplněny a že jsem dokázal podržet křehké štěstí, ve své unavené dlani. Ještě na chvíli získat pocit věčného mládí a radovat se z čirého štěstí. Ještě jednou zažít žhavou, divokou radost z toho, že žiji. Pak bych položil hlavu na polštář a zavřel své, unavené oči. Chtěl bych usnout obklopen něhou a láskou. Cítit při usínání důvěrnou vůni, jež se mi na vždy vryla do mého, láskou a bojem unaveného srdce. Jenže to nejde, neumím se vzdávat. Musím být poražen a totálně převálcován. Prostě neumím skládat zbraně. Nevím co mne nutí se znovu a znovu zvedat z prachu cesty a bojovat dál za věci o kterých v nejmenším netuším, zda mají smysl i pro někoho jinéného, nežli pro mne. Prostě se neumím vzdávat.....nechci to umět... musím věřit... musím... jinak nedokáži existovat...
 
 

Reklama