Diary

23.11.2011 22:31

23. listopadu 2011 v 22:52 | Vítr


Konečně mám za sebou povinnosti tohoto dne.
Čas jako by se zpomalil a uklidnil. Pominul všechen chvat a hluk a v celém domě, jen tiše praská topeni. Dokonce i vlčice poznala, že jsem pro dnešek ustal v práci a mám konečně čas podrbat jí hřívu. Sedí tu vedle mne a upřeně pozoruje monitor. Je zaujatá tím jak se na té zářivé, bílé ploše oběvují stále nová písmenka. Jazyk jí vyčuhuje z mírně pootevřené tlamy a udiveně civí. Nakonec ji to přestalo bavit a s tichým kníknutím mi položila hlavu na rameno. Poslední dobou je neustále u mě. Kamkoliv se hnu, tak se tiše plíží těsně za mnou. Je to zajímavé, jak se v ní probouzí stále nové a nové dravčí instinkty a schopnosti. Při své značné váze a velikosti, dokáže chodit tak potichu, že ji vůbec neslyším. A i když skočí na můj gauč (což vlastně nesmí), tak nic nezavrže. Jako by nic nevážila. Je to již téměř dospělá šelma a začíná se chovat jako dáma. Jen když příde nějaká návštěva, tak má pořád štěněčí radost. Při její velikosti a váze je to však pro návštěvy poněkud neůnosné. Pokouším se jí pokaždé vysvětlit, že není dobré pro můj společenský život, když každé návštěvě předvede podlahu v předsíni pěkně z blízka. Ale myslím, že je jí to jedno. Dost se tím totiž baví.
Jo a také se již naučila trpělivě poslouchat, co jí povídám. A tak kolikrát sedí třeba hodinu a zatím co něco dělám, tak jí povídám. A ona poslouchá, našpicované uši a pozorně mne sleduje. Někdy mám pocit, že se snaží porozumět jednotlivým slovů. Že se učí mou řeč. Ani bych se nedivil, kdyby mi jednou začla odpovídat... Jak jsem řekl, je strašně chytrá....
Jsem moc rád, že ji mám. Noci jsou teď o chlup snesitelnější, když vím, že tu nejsem tak sám. Že někde ve tmě je další bytost, která bdí semnou.

13.11.2011 23:25

13. listopadu 2011 v 23:42 | Vítr


Před nedávnem jsem si řekl, že toho psaní nechám (po kolikáté již?).
Mno, dnes mne probudila žízeň. Jazyk se mi lepil na patro a nemohl jsem znovu zabrat. Po tmě jsem se vyploužil z pokoje a v kuchyni natočil hrnek vody (ano vody z kohoutku, mám studnu a tak je celkem pitelná). Skoro jsem slyšel, jak voda po prvním doušku, v mém vyprahlém hrdle zasyčela...
A pak najednou sedím u zapnutého kompu a v ruce ten nedopitý hrnek a prsty druhé ruky usilovně buší do klávesnice. Je to tak, jsem na tom prokletém přístroji nejspíš poněkud závislý. Bez tichého cvakání kláves a šumu malého větráčku, si svůj půlnoční čas, už jen sotva představím.
Tak mne prosím omluvte, lepší už to asi nebude. A mezi námi, tahle závislost není ještě z těch nejhorších, mých závislostí. Vlastně si to člověk mnohdy neuvědomuje, ale je to tak. Všichni jsme takové malé snůšky různých závislostí a potřeb. Každý "ujíždíme" na něčem jiném, ale většinou dost důkladně. A ještě jedno má většina z nás společného.Pokud by se někdo, nebo něco, pokusilo nám ty naše závislosti a nutkavé potřeby sebrat, tak by to v nás všech vzbudilo zuřivý odpor. Tak se tedy omlouvám za svou slabost a potřebu se vypsat ze svých trápení a sem tam, sem opět přispěji...

7.11.2011 22:54

7. listopadu 2011 v 23:23 | Vítr


...Poslední dobou nějak nic nestíhám. Přes samou práci, nemám čas vůbec na nic.
Vstanu za tmy a za tmy se dostanu domů. Chybí mi mé zájmy a mí přátelé. Připadám si děsně sám. A nejhorší na tom je, že nevidím žádnou šanci na nějaké zlepšení. Dnes jsem měl šanci pár známých a přátel vidět a stejně jsem si snimi nestihl než prohodit pár slov. Dokonce už nemám ani moc času na to, abych si sedl ke kompu a spojil se snimi přez čet. Stýská se mi tolik, že se neodvažuji napsat ani mejl. Mám totiž obavu, že by byl pěkně ufňukaný a ustýskaný. A fakt nechci nikoho ze svých přátel unavovat tím, jak je mi mizerně.
Přečetl jsem si po sobě poslední příspěvky tady na blogu, za poslední tři měsíce a dost jsem se vyděsil. To snad není pravda, jak strašlivě depresivní jsem. Raději nějaký čas odmlčím a začnu opět psát, až ... vlastně nevím. Nějak poslední dobou strácím chuť k čemukoliv. Ne jen ke psaní. pořád ještě sebou tahám foťák, ale již jej ani pořádně nevyndavám, natož abych něco zkusil nafotit. Dopis jsem nenapsal nejméně od prázdnina upřímě ani nedostal. Na všechno jsem rezignoval. Mám pocit, že mne již nikdo nepotřebuje a cítím se zbytečný...
Jo když to teď po sobě pročítám, tak si říkám, že to je asi opravdu na dlouho poslední zápis.
Fakt je to děs....

26.10.2011 22:56

26. října 2011 v 23:04 | Vítr


Konečně jsem dorazil domů.
Nemá smysl psát o tom, jak těžká byla dnešní práce. Jen snad, že celý den prší a tak jsem promočený a prochladlý, stál snad deset minut pod horkou sprchou.
Pálí mne oči a jsem unaven jako tažné zvíře. Doufám, že dnes budu spát hned, jak se dotknu polštáře.
Myšlenky mi víří zběsile hlavou, na povrch se dostávají i ty co by neměly...
Jen neskutečná únava, může omluvit mou touhu po tom, položit jí hlavu do klína, aby mne její dlaň mohla čechrat vlasy. A já cítil teplo a vůni její kůže a s pocitem klidu a bezpečí mohl usnout. Jen na chvíli. Bože, jen na chvíli

Čekání...

21. října 2011 v 7:22 | Vítr


Jíž několik dní mám pocit, že se blíží nějaká změna.
Již několik dní napjatě čekám, co se přihodí. Cítím, že se blíží nějaký zlom. Nějaký významný zlom. A věřte mi prosím, tohle já poznám. A to co cítím se mi vůbec nelíbí. Blíží se něco nezvratného, něco definitívního. Něco, co změní nejen můj život. Něco co změní i pravidla té mojí proklaté hry. Tentokrát hodil kostkami Osud a tak nějak divně se ušklíbl. Cítím, že tohle pro mne nebude snadné, že ta změna mne bude stát zbytek mých sil...
V listopadu bude vše jinak.
V listopadu, cítím změnu a zoufale si přeji, abych se tentokráte pletl.

Černá

19. října 2011 v 11:39 | Vítr


Protřepávám v dlani studené hrací kostky. Slabě na ně dýchnu a mávnutím ruky, je posílám po desce stolu.Skáčí a rachotí a ten zvuk mi připomíná vzdálené hřmění hromu. Tím hřeměním se prolíná ještě jeden zvuk. Rytmické klepání a bouchání. Zvuk pomalu sílí a stává se neodbytným...
S trhnutím se probírám, sedím na koberci vedle postele a na klíně mi poblikává obrazovka kompu. Uvědomuji si, že to pravidelné bušení jsou moje hodiny vedle v pokoji a že jsem tu takhle usnul. Proti mě sedí moje černá vlčice a dost udiveně si mne prohlíží. Obvykle spím v posteli a ona se mi tiše vplíží do nohou. Teď je zmatená, proč sedím na zemi a spím. Je však na tolik oddaná, že si sedla k mým nohám a trpělivě čeká co bude dál.
Je vlastně již druhá černá v mém životě. Je to půl roku, co jsem její předchůdkyni pohřbil v lesích za městem. Teď si vychovávám její nástupkyni. Zatím je to poněkud tele, ale má skvělou povahu a zajímavé předky, tak si myslím, že bude výborný průvodce...
Došel jsem si uvařit kafe a Ona mne celou dobu provází. Plete se mi pod nohy a sleduje pozorně každý můj pohyb. Nakonec si opět sedla proti mě. Když však vidí, že píši, tak se stočí do klubíčka a sleduje mne v leže...
Upíjím kávu a přemýšlím, co ten sen znamená, cítím, že osud opět rozehrává další kolo naší hry a nemám představu jak to dopadne, vlastně nemohu přijít na to, čeho se ta hra tentokrát bude týkat....

17.10.2011 Postřehy

18. října 2011 v 7:52 | Vítr

Valící se hrací kostky, se uprostřed svého pohybu zastavily. Dívám se, jak stojí na svých oblých hranách, nakloněné ve směru původního pohybu. A jako by vzduch kolem nich změnil svou hustotu a uvěznil je v kapse zpomaleného času. Jako by zůstaly uvězněné v kusu ledu. Nečekaná pauza v divoké hře...

Napětí, čekání, třesoucí se ruce, z přemíry kofeinu, vůně svařeného vína, úsměvy a proužek hebkých vlasů, klouzající mezi prsty. Záchvěvy radosti a nadšení, sladkobolná touha a lehký polibek na tvář a srdce bušící o žebra tak, že muselo být slyšet ven. Tisíckrát otočená gumička do vlasů, jen aby si rozechvělé prsty měli s čím hrát. Narůstající touha a tichý žár, v břiše sevřené vnitřnosti a strach, že to vše bude vidět. Kožený řemínek s červeným přívěškem, neustále přitahující můj pohled, kousek holé kůže a jemná vůně vznášející se okolo....

29.9.2011 22:01

29. září 2011 v 22:00 | Vítr


Další den končí, další večer strávený v tichu vlastního pokoje.
Večer jsem se šel trochu projít do polí za domem a užíval jsem si chvilky zapomění, při pohledu na neuvěřitelné barvy dnešního západu slunce. Po teplém, slunečním dni se západní obzor zbarvil do neuvěřitelného odstínu pastelově modré barvy. Přez celý obzor, se táhly pruhy sytě rudého světla se zlatavými odlesky. Stál jsem uchvácen tím ohromujícím divadlem celé, dlouhé minuty a opájel se tou barevnou nádherou. Slunce ukryté těsně za obzorem dál pomalu ustupovalo a tím se měnily i odstíny barev. Modré nebe postuně žloutlo a zlátlo a oběvily se odstíny oranžové a fialové a západní obzor v tu chvíli vypadal jako zachvácený obrovským požárem. V dalších minutách, s ubývajícím světlem, nebeské plameny vybledly a ohnivě rudé čmouhy získaly temě fialovou barvu na červeném pozadí .
Nad hlavou jsem měl již tmavnoucí oblohu a východní nebe připomínalo hutný, modrozelený samet s nesmělými odlesky prvních, stříbřitých hvězd.
Jen chvilku jsem sledoval jak se rozsvěcí jedna hvězda za druhou a najednou byla tma. Poslední světlejší proužek nad západním obzorem rychle mizel a já pocítil první večerní chlad. Zvedl se mírný větřík a připoměl mi, že je konec září a že se rychle blíží zima. Ještě jednou jsem pohlédl k západu a uvědomil jsem si, že ten tenký světlý pruh nad obzorem do rána nezmizí. Uvědomil jsem si, že tím směrem leží Veliké město. V tu chvíli se mi v hlavě rozvířily myšlenky a proud vzpomínek a útržků obrazů, se rozeběhl jako starý film. Myslel jsem na to co mi tak moc chybí a co mi v poslední době utíká nezadržitelně mezi prsty. Myslel jsem na chvíle jež mi byly tak vzácné a jež se doufám brzy vrátí. Na chvíle co mám spojené s jemnou vůní horkého vína a koření. Cítil jsem neodolatelnou touhu rozeběhnout se přez ta čerstvě zoraná pole a letět jak ten zdvíhající se vítr a alespoň na okamžik zahlédnout odlesk zapadajícího slunce ve výlohách a oknech ulic, jimiž jsem se tak rád toulával a snil o něčem, tak křehkém, že to ani nemohla být pravda...

20.9.2011 23:44

20. září 2011 v 23:56 | Vítr


Blíží se půlnoc...opět.
Zítra bude již za pár minut a já zítra vstávám už v pět ráno. Čeká mne cesta. Nějakých tři sta kilometrů. Během dopoledne a odpoledne musím být na spět ve městě. Domů se vrátím asi až pozdě večer. Prostě den plný po okraj. Říkáte si proč proboha nejdu spát? Nevím....Vlastně vím. Jen se mi to těžko vysvětluje.Přez to, pokusím se...
Aby jste rozuměli, tohle je pro mne jediná chvíle z celého dne, kdy mohu být tím kým chci. Mohu snít. Mohu žít tisíce jiných životů. Mohu být tak svobodný, jak dokáže být svobodná lidská mysl. Ty minuty a hodiny co trávím skoro při každém zániku dne jsou jen mé a ačkoliv vidím neustále konec času předešlého, tak zároveň mne naplňuje novou silou a nadějí vznik a zrození dne nového.
Tak tu čekám na půlnoční zvon a tisknu klávesy jednu za druhou, aby zaznamenaly mé myšlenky a tak mne naplnily zdáním, že část toho zběsile utíkajícího času lze uchvátit a zastavit. Otisknout jej černými písmeny na bílé pozadí a zachovat tak zdání věčnosti.
Blíží se ten okamžik, jsem tu a čekám, abych mohl jít konečně spát.
A je to tu. Už zvoní...

19.9.2011 22:45

19. září 2011 v 22:54 | Vítr


Je to jako droga...
tohle to psaní, přez hodinu buším do kláves a ukládám si texty do složek co jsou jen pro mne, co nezveřejňuji. Uvědomuji si, že při tom psaní nevnímám vůbec okolní svět. Pohlcuje mne to natolik, že zapomínám na svá trápení i starosti co mne obvykle ztravují a vnímám jen příběh co píši a skoro jako bych jej nepsal ale četl, je to téměř identický pocit. Vnímám jen teplo staré deky na mých ramenou a hřejivou kožešinu vlčice, co se mi ve spánku opírá o nohu. Vnímám jak pravidelně oddychuje a pak už jen proud obrazů, co mi vyvstává před očima spolu s textem příběhu vznikajícího na mém monitoru...
Je to tak opojné, na tu chvíli co píši zapomenout na celý svět, na skutečnost a na vše co mne ničí a bolí. Jen tlouct do těch černých klapek a nepřestávat, hlavně nepřestávat. Dokud se soustřeďuji na psaní, tak na mne mé vlastní myšlenky nemohou. Je to vlastně taková náhražka za spánek. Duševně si odpočinu a navíc nemusím riskovat, že se mi bude něco zdát. Legrace co? Psaní jako terapie. Ještě že mne to tak baví. Fakt doslova jsem nadšený když píši. Pořád jen ťukat a ťukat a na nic nemyslet...jak jsem řekl je to jako droga...

Podzim...

19. září 2011 v 12:34 | Vítr


Podzim.
Tolik jsem po něm toužil a najednou je tady. Šedé nebe je obtěžkáno vodou a studený, všudypřítomný vítr honí po špinyvých, mokrých cestách spadané listí. Ranní, vlhký chlad již začíná zalézat za svetr a zvlhlé vlasy se mi lepí na čelo.
Byl jsem okouknout kaštanové aleje a mám plné kapsy lesklých rudohnědých valounků. Mnu mezi prsty jejich tuhou, hladkou kůži a cítím jak mi myšlenky skáčí jedna přez druhou. Vybavuji si udivené pohledy rodičů, doprovázejících své děti, aby si mohli nazbírat první letošní kaštany. Koukali dost pohoršeně na chlapa, co se sem tam ohnul a sebral z napadané úrody několik nejlepších kousků. Jako by okrádal jejich rozdováděné, vesele pobíhající ratolesti o kdoví jaký poklad. Myslím na dobu, kdy jsem byl ve stejném věku a nadšeně jsem sbíral tu podzimní nadílku a těšil se, jak si z těch krásných kaštanů doma udělám spoustu zvířátek a postaviček. Někdy jsem strávil nad jejich výrobou celé odpoledne. A pak jsem si je rozestavil na skříňku u postele a večer jim vyprávěl své příběhy.
Dnes si již zvířátka z kaštanů nestavím. Jen prostě nemohu odolat, abych si jich po cestě pár nesebral a nestrčil do kapes. Jejich hebký, hladký povrch mi připomíná tolik věcí. Tolik vzpomínek co ve mně vyvolává. Až s prvními sněhovými závějemi, se mi kaštany z kapes nějak záhadně vytrácí a kolem vánoc najdu vždy sotva jeden seschlý kaštánek s vybledlým leskem a pokroucenou, ošoupanou slupkou. Někdy knim ještě přidám hrst korálově rudých šípků a pár oválných žaludů a pak mám pocit, že opět vlastním veškeré podzimní poklady z dob svého, dávného mládí.
Jak jsem řekl, mám rád podzim, tolik jsem se na něj těšil. I přez tu melancholii co sebou přináší. I přez ten podivný smutek, podbarvený podzimními svátky a oslavami. Obleču si teplý svetr a bundu a vyrazím opět do ulic města. Budu pozorovat, jak se mění parky a zahrady, jak se barví do těch úžasných podzimních barev a jak se postupně ukládají ke spánku. Budu sledovat zamyšlené tváře lidí chodících denně po ulicích, nevšímavě kolem mne a hádat jejich osudy. Budu z hluboka vdechovat ten syrový, podzimní vzduch, prosycený vlhkostí a pachem tlejícího listí a schnoucí trávy... Budu sledovat nebe a hlídat táhnoucí, klínovitá hejna divokých hus a poslouchat jejich smutné troubení. Budu opět toužit odletět s nimi do těch tajemných krajů za obzorem a s bolestnou jistotou si budu uvědomovat, že se tam nikdy nepodívám...
Pak si někde u stánku koupím kalíšek horkého, kořeněného vína a bude mi chvíli teskno, už ani nevím po čem. Myslí mi poběží kaleidoskop vzpomínek a útržky obrazů z minulých podzimů a já, s těmi nejhezčími ze vzpomínek budu bloudit městem, dokud nepadne tma a nezamířím domů.
Přes to, a nebo snad právě pro to miluji podzim...

18.9.2011 22:34

18. září 2011 v 23:26 | Vítr


Prší.
Poslouchám monotóní zvuk studených, dešťových kapek, dopadajících na starý plechový parapet. Pleskot stovek jednotlivých nárazů splývá v tichý, šumivý zvuk. Jako by si někdo pod mým oknem pouštěl pozdě v noci sprchu. Je to zvláštní představa, mám nutkání jít se podívat k oknu. Odtáhnout závěs a prohlédnout si toho podivína, co se sprchuje pod mým oknem. Usmívám se té bláznivé představě a ťukám do klávesnice.
Je slyšet jak déšt pomalu slábne. Do utichajícího bubnování dešťových kapek se mísí zvuk vody vytékající z okapové roury. Šplouchání o chodník připomíná poskakování vodních vlnek v peřejích malého potoka. Vytrácí se tak dojem ze sprchy a změněné zvuky navozují představu domu, s výhledem na potok. Je to zvláštní, sedím tu skoro po tmě a jen poslouchám déšť a v hlavě se oběvují obrazy, podle toho co který zvuk zrovna připomíná. Je to jako nějaká hra....
Ano, déšť si semnou hraje dětskou hru na zvuky. Chvilku mne mate svým pomalým nápěvem a chvilku spívá svižně a z vesela. Občas se zdá, jako by od mého okna poodstoupil. To když zeslábne na tolik, že přestane být slyšitelný. Po chvilce se však vrací a s novou silou bubnuje vyzívavě do toho pokrouceného plechu pod oprýskaným, okením rámem. Jako by mne volal k další hře. Jako by se ujišťoval, že tu pořád jsem a neodešel jsem mezi tím než nabral dech, do postele....

11.9.2011

12. září 2011 v 12:36 | Vítr


Přeji krásný den!
Dnes jsem si potvrdil, že když si začnu myslet, že můj život začíná upadat do nudné šedi všednosti, tak se můj nezdolný, životní průvodce pan osud zamyslí a vymyslí pro mne nějaké obveselení. Aby jste rozuměli, od včerejšího odpoledne mám ve svém denním kolotoči práce-práce-internet-spánek-práce.... malé zpestření. Neuvěříte co na mne vymyslel. Nic velkého a světoborného to není, jen prostá nemoc. Horečka, bolení celého člověka(obvzvláště hlava si dává záležet), kus ostnatého drátu v krku a pro jistotu ještě rýma. Prostě takové zpestření životní nudy. Věříte, že se směji? Ano, opravdu, směji se.
Věřím, že to nevzdá a bude mi i nadále zpříjemňovat mou pozemskou dočasnost.
Je fajn vědět, že máte někoho, kdo na vás myslí neustále...ne jen občas, ale opravdu denně. Už se těším, co opět vymyslí a čím mne můj osud opět překvapí. Okrajově mne napadá, že jsem vlastně neměl nikdy nic zlomeného ...

Staré koleje...

8. září 2011 v 11:41 | Vítr


Tak jo, cítím jak se vše vrací do starých kolejí. Každodenní problémy a starosti zvládám už se zaběhlou rutinou. Odvykl jsem si na cokoliv stěžovat a tak jsem se nechal ukolébat představou, že veškeré životní kotrmelce mám již úspěšně za sebou. Chyba, velká chyba myslet si něco takového. Osud, ten můj neůprosný protihráč si na mne vymýšlí nová a nová překvapení a zkoušky. Dokonce i v oblastech, kde se cítím velmi jistý a zkušený, dokáže nalézti skulinky, kterými narušuje soudržnost mého světa. Znovu a znovu platím za každou sebenepatrnější radost či úspěch. A to co si vždy za ty nepatrnosti vybírá, dalece přesahuje jejich hodnotu.
Dnes mne srazil na kolena z tak nečekané strany, že tomu pořád nemohu uvěřit. To už není běžná zlomyslnost z jeho strany, to je neskutečná mstivost a šílená nenávist, co ke mě musí cítit. Pomalu začínám přemýšlet nad tím, čím jsem se proti Němu vlastně provinil. Kdysi dávno jsem musel udělat něco hrozného, že si mne vybral a soustředil na mne své zlomyslné oči. A můj zoufalý odpor a boj s jeho vůlí jej jen více a více provokuje, aby mi způsoboval čím dál více bolesti. Jeho vynalézavost již přesahuje vše co jsem si dokázal představit.
Sotva se mi povede nadzdvihnout se z prašné země a nadechnout se trochu čerstvého vzduchu, již stojí opět nademnou, aby mne znovu a znovu zašlapával do nicotnosti a mrazivé temnoty.
Netuším jak dlouho tohle ještě vydržím. Pokoušel jsem se dopsat příběh Dračí cesty, ale bylo to vše tak strašně truchlivé, že jsem poslední kapitoly smazal a odmítám se k nim navrátit.
Začínám na sobě pozorovat drobné změny. Přestal jsem přez den téměř vycházet z domu. Jen do auta, když jedu do práce a pak přeběhnout na spět do domu. Neláká mne zajet někam na návštěvu a kontaktovat své známé a přátele. Přestal sem skoro úplně fotit a psaní se mi smrsklo opravdu jen na tento poslední deník. Cítím, jak se uzavírám stále více a více do sebe a postuně opouštím v duchu všechny své přátele a známé. Mám obavu, že mstivý osud přesune svůj šílený pohled i na ně. Už i mí nejbližší si všimli, že nikam nechodím a jsem jen doma, zavřený v dílně nebo po nocích tady.
Nejraději bych zalezl někam pod kámen a doufal, že na mne každý zapomene, abych na něj nepřenesl část svého osudu....
Nakonec ale stejně vezmu ty proklaté kostky do dlaně a hodím. Vím to. Je to šílené, ale nakonec to stejně opět udělám. Protože, víte to rezavé zprohýbané brnění a starý meč v dlani, to je můj osud. Nakonec vždy znovu otevřu oči a vidím sám sebe jak stojím uprostřed své cesty a proti mě jde další dračí nestvůra.Je to tak už po celé věky a ještě dlouho to tak bude. A je to můj osud, mé prokletí, být na té cestě sám...

Předpůlnoční...

7. září 2011 v 23:55 | Vítr


Blíží se půlnoc a já už zase sedím u klávesnice a hledím do tmy za okrajem blikajícího monitoru. Rovnám si své myšlenky a zážitky z dnešního dne. Přemýšlím nad tím, co jsem mohl udělat lépe a co bych mohl udělat dodatečně zítra. Myslím na práci co mne zítra čeká a do předu si ujasňuji jaké potíže a problémy budu muset řešit. Pod řadou takto smysluplných myšlenek cítím divoké víření dalších a dalších. Některé jasné jako úlomek křišťálu v letním slunci a některé temné jako ta tma, co na mne tiše zírá z koutů mého vlastního pokoje. Létají zmateně do všech stran a je obtížné se na ně soustředit....
Jsem unavený a vím, že bych měl jít spát, že se ráno budu proklínat za to, že jsem usnul zase až tak pozdě. Budu si v duchu slibovat, že půjdu spát daleko dříve, abych ten spánkový dluh konečně srovnal. Ale nakonec stejně zkončím čekajíc na půlnoc a s unavenými prsty, bušícími do černých klapek klávesnice.
V tom myšlenkovém zmatku v mé hlavě je několi ostrůvků klidu. Několik myšlenek stálých a pevných jako skála. Myšlenek spojených se vzácnými vzpomínkami...Pomalu je ve své mysli vyhledávám a vychutnávám si zbytky pocitů kterými dříve přímo sálaly.Hledám ve své unavené mysli vzpomínky na úžasné okamžiky a pořád do kola si je přehrávám ve své mysli.
Jsem již tak unavený, že neudržím víčka od sebe. Musím jít spát.....

Pauza ve hře....

4. září 2011 v 22:42 | Vítr


Odkládám ohmatané kostky na vyleštěnou desku starého mramorového stolu a zavírám oči. Cítím se unavený a a chce se mi strašně spát a tak se opírám a vychutnávám si chvíli klidu. Cítím měké polstrování starobylého křesla a pomalu se mne zmocňuje malátnost...
V tom se ozve tiché odkašlání. S trhnutím se probírám a hledím do neskutčné hlubiny hvězdného nebe. Dochází mi, že mne přemohl spánek a dostavil se sen. Hledím do té hvězdami prozářené temnoty a kolem mne leží sníh. Ulice kde stojím je mi povědomá a ačkoliv s určitostí vím, že bych měl vědět kde jsem, tak si nevzpomínám. Sen je tak živý, že cítím i jemné štípání nočního mrazu na svých tvářích a ve světle pouliční lampy stojící na konci ulice vidím, jak se mi u úst sráží pára. Po chvíli vzdám snahu rozpoznat to místo a čas a pomalu vykročím směrem k té žlutě zářící lampě. Zmrzlý, ušlapaný sníh mi klouže pod podrážkami bot a já sleduji jak se ze tmy vylupují další a další domky. Dojdu na malou křižovatku a konečně to tu poznávám. Už vím kde jsem. I kdy jsem tu byl. To je ta noc, kdy jsem se rozhodl riskovat, kdy jsem poprvé zkusil uvěřit v jeden bláhový sen.
To poznání mne zabolí a já se probouzím. Hledím do temných očí svého protihráče a vidím v nich výsměch. Chladný úšklebek a pohled co říká: "Snad sis nemyslel, že tě nechám v klidu odpočívat nicotný člověče. Za drzost s jakou se semnou pereš, za ten tvůj vzdor a opovržení co vůči svému osudu chováš, za to nenajdeš v tomto světě nikdy klid. Vyzval jsi mne ke hře a jak víš, za vše se musí platit. Tak hraj." Ta slova mi duní v hlavě a bezzvučně se rozléhají v mých uších. Odevzdaně vstahuji ruku po kostkách, když se mi pojednou vrací vzpomínka na ten sen a já si uvědomuji to, proč tu jsem a hraji s osudem tu šílenou hru. Po těle se mi rozlévá uklidňující teplo a jako bych opět cítil hebkost zapleteného proužku vlasů ve svých prstech. Jako by mne něčí vzpomínka dodala sil a chuti do dalšího boje.
Drzost s jakou se podívám do protihráčových nesmrtelných očí mu z tváře okamžitě maže vítězný škleb. Opět se tváří chladně a nestranně. Jen v pokynu jeho ruky abych opět hrál, je cítit vztek.
I přez tu šílenou beznaděj a únavu co cítím se donutím k dalšímu úsměvu. Pak sáhnu po kostkách a s myšlenkou na pár drobných něžných dlaní je vrhnu pod nohy stolu...

První hod kostkou...

27. srpna 2011 v 21:14 | Vítr
Cítím ve své dlani, chladivé kostky. Pomalu je mnu mezi prsty a vnímám na jejich vyleštěném povrchu drobné nerovnosti vyznačených hodnot. Naposledy jimi zatřesu a mávnutím ruky, je odhazuji. Slyším jak zvonivě dopadají na leštěnou, mramorovou podlahu a rachotíce přes své oblé hrany, končí kdesi u nohou mého protihráče. Hledím mu do tváře, zatím co on pozorně sleduje jak se kostky zastavují a pak odečítá počet bodů na kostkách. Napjatě sleduji protihráčovu nehybnou tvář a on mi pohlédne konečně do očí. Tiše, jako by trhal list papíru, se zasměje a mne z toho zamrazí....

Nad hlavou se mi vzpíná temná kopule nočního nebe. Sametová čerň tak hluboká, že působí dojmem temné studny. Ze které tryská neuvěřitelně silný proud stříbrného světla. Je úplněk. Je obrovský. Nadšeně na něj zírám a mám pocit, že kdybych natáhl ruku, musím se ho dotknout. Je stříbrný jak vyleštěná mince co nosím v kapse a září téměř jako slunce. Je od toho neskutečného světla vidět jako ve dne. Stíny skal a stromů okolo mne jsou ostré a temné jako pruhy černého sametu. Znovu pohlédnu na ten neuvěřitelný měsíc a mimoděk vztahuji ruku. Ne nelze se jej dotknout, přesto jsem neodolal. Přede mnou se tyčí starý menhir s kamenným obětním stolem. Oči mi po něm kloužou a jak je zalit tím stříbrným, měsíčním světlem, cítím jak se v něm probouzí prastará magie a jak mne její síla prostupuje. Cítím žár toho tekutého, měsíčního stříbra ve svých žilách. Cítím jak mnou ta pradávná energie zmítá a jak mi vystupuje každičkým pórem mé kůže. Cítím jak mi vyzařuje z očí...

Je tu ještě jeden pár očí. Jsou rozšířené a udivené a žhnou podivným žárem. Ten pohled mne neustále přitahuje. Snažím se soustředit na úžasný svit měsíce a kouzla této noci, ale ten horký žár mne neustále přitahuje. Přistihnu se jak pomalu podléhám tomu žhnoucímu pohledu a vztahuji své ruce...opět. Tentokrát však ne po zářícím, měsíčním kotouči. Fascinován tou chvílí a přitahován magií kamenného oltáře, beru tu křehkou chvějící se bytost do svých drsných dlaní. Celý svět v ten okamžik tone ve stříbrném jiskření měsíčního světla. V tu neskutečnou chvíli ani jeden z nás necítí chlad a tvrdost kamenné desky a jako by to bylo nejměkčí lůžko. Padáme ve výbuchu divoké vášně. Celý vesmír jako by se točil kolem mne a skála puká pod příbojem zdivočelé magie, tryskající z našich žhnoucích těl.

Vzkaz pro Ztracenou....

3. července 2011 v 21:53 | Vítr

Silver lace rainbow

.........Pořád jsem tu, jen trochu unavenější a sešlejší. Rozehrál jsem poslední ze svých "velkých her" s Osudem a vzal to vlastně opačně. Vyhodil jsem vše čím bych mohl přemoci vůli hracích kostek, vyčistil svou mysl a do hry vložil své srdce. Může to vypadat jako opakovaný pokus získat adekvátní protihodnotu, ale věř mi, kdykoliv se protivníkovy kostky natáčejí ve svém zběsilém běhu tak, že bych mohl cokoliv získat, použiji veškerou svou moc a zkušenosti starého hráče k tomu, abych prohrál. Je neuvěřitelný pocit vést opět svobodně své kroky směrem který jsem si dobrovolně vybral. Všemu čemu jsem zkřížil cestu klidně uhnout a nechat to projít kolem mne. Je zvláštní pocit vlastní vůlí změnit důvod své pouti a uvědomit si, že cíl vlastně zůstal stejný! Bože jak jsem byl slepý. Našel jsem bránu do země za zrcadlem a potkal tam duhu a chtěl jí uchopit do svých dlaní, spatřil jsem kouzelnou záři ranních červánků a chtěl je okusit, potkal jsem stříbřitou krásu horského pramene a chtěl se její křišťálovou průzračností opájet na vždy! Ale nakonec počala duha a červánky pod mými dlaněmi blednout a horský pramen vysychat a já pochopil, že jsem jen poutník co se smí při pohledu na tu krásu jen v úctě poklonit, zatajit dech a dívat se. Jen stát u brány do té kouzelné země a dát svůj život do služeb její kráse. Je osvobozující pocit, přestat se pokoušet opět překročit ten pohádkový práh a stát se strážcem jeho klidu a bezpečí, je v tom i naděje že se mé sny přeci jen naplní, i když trochu jinak než jsem si původně představoval.
Ta hra je poslední šance vidět branou do světa vlastních snů a nepřijít o zdravý rozum. Tak pod bedlivým okem nesmlouvavého Osudu, vrhám ty prokleté kostky den co den. A doufám, že neudělám hloupou chybu, po které by mi ta čarovná brána zavřela i tu malou škvíru, kterou smím nahlížet a kterou proniká pár hřejivých paprsků, do mého chladnoucího srdce. Což je možná největší podfuk v celé té hře, protože ty ojedinělé, náhodně odražené paprsky nejsou určeny pro mne, i když mi pomáhají žít. Je to nejtěžší část té podivné hry, nedat na sobě znát jejich účinek a to jak je zoufale potřebuji. Stojím u té brány s otevřeným srdcem a šeptám suchými, žíznivými rty tichou motlidbu :
Nechť jednám s odvahou.
Nechť jednám se ctí.
Nechť se naučím pokoře.

Hra v kostky

30. června 2011 v 0:51 | Vítr
Nevím jak začít.....
Mám pocit, že jsem na zcela novém území.
Že zažívám nové a dost neobvyklé pocity a situace. Zatím si připadám spíše jako tichý a nenápadný pozorovatel, i když jsem vlastně, abych tak řekl, jeden ze zůčastněných. Snažím se našlapovat z lehka a pohybovat se velice opatrně. Je to vlastně strašlivě zajímavé a nevím, zda je to tím, že je to tak nové, či tím co to v podstatě znamená. Vážně si začínám uvědomovat, že se mi to moc líbí a že by to mohlo zaplnit jistou prázdnotu.... Nestrannému pozorovateli by se dokonce mohlo zdát, že se nic nestalo. Ten "obraz" se jeví při zběžném pohledu stále stejný. Barvy se nezměnily a plátno je stále pěkně napnuté. Okolní světlo dopadající na vrstvy barev má neustále stejný úhel a sílu. Vazba rámu je stále pevná a trvanlivá jako dříve a přeci, jako by zlacení jeho vyřezávaných oblin dostalo hřejivější odstín, měkčí odlesk, či jemnější křivky....
Nejsem si jist ani tím co momentálně zkouším tak zmateně popsat. Vlastně je to asi dost šílené, ale momentálně se mi to líbí. Je to jako napínavá hra, jako hod kostkami! Jo to bude asi nejlepší připodobnění : jako by jste hodili kostky a na místo stolní desky je hodili pod stůl. Nevidíte na ně. Jen slyšíte jak rachotí po naleštěných parketách a vy se snažíte podle zvuku těch koulejících se kostek uhádnout jaký padl počet bodů. A na tento svůj odhad vsadíte vše. Sázka je přijata a záleží jen na vás, zda jste hráč srdcem a dovolíte soupeři, aby za vás pohlédl pod stůl a řekl, zda jste vyhrál či nikoliv. A nebo se se strachem podíváte sami a aniž si to uvědomíte, tak před tím svým soupeře, který není nikdo menší nežli sám bůh Osud, zkloníte hlavu a padnete na kolena. Uvidíte tak s jistotou hodnotu vašeho hodu, ale svůj osud budete nuceni přijmout na kolenou s hlavou zkloněnou k zemi. Jsem hráč a tu výzvu Osudu jsem přijal a pokusím se obstát tak, abych nemusel ani na okamžik zklonit hlavu, nebo ztratit tvář.
Ano je to tak. Vyzval jsem dva největší hybatele všehomíra, dva nejnebezpečnější soupeře, Osud a Náhodu ke hře. Slyšíte vzdálené dunění hromu? Slyšíte ten ohlušující rachot na hranici mezi spánkem a bděním? To není hlas hromu letní bouřky, to je rachot valícíh se nebeských kostek. A momentálně je má ruka ta, jenž je hodila. A ten pocit je úžasný....

Sen co se mi zdál...

9. června 2011 v 10:47 | Vítr


Stála uprostřed záplavy kvetoucích, růžových keřů. V záplavě pestrých barev a odstínů zelené, se vlnila její zelenkavá, jako pavučinky nadýchaná, vílí sukně a vrstvy lehounké látky šustily kolem jejích štíhlých kotníků. Přecházela od jednoho růžového keře k druhému a oči jí zářily nadšením. Zkoumala z blízka úžasné barvy růžových, okvětních lístků. Naklánějíce se nad těmi křehkými květy, jásala kdykoliv objevila svým něžným nosíkem novou vůni. Chvílemi ji přemohla radost a krása té barevné a vonící zahrady a v náhlém popudu se roztočila, rozpřahujíce své štíhlé paže a smějíce se na celé kolo. Hltal jsem očima každičký, její pohyb a doslova se opájel její blízkostí a bezprostředností. Vznášela se po mém boku na pěšinách a cestách starého parku a vrásčité kmeny prastarých, mohutných stromů jako by rámovaly svými tmavými tóny, ten obraz mládí a nadšení, zářící něžnými pastelovými barvami. Objektivem svého foťáku jsem hladově lovil, střípky toho nádherného obrazu a snažil jsem se do těch fotek vtisknout to, co jsem v těch chvílích cítil. Mé srdce tonulo v záplavě vroucího citu a s rozechvělými prsty jsem neustále mačkal spoušť bojíce se, že to nádherné divoké stvoření zmizí v jednom z těch prastarých stromů jako lesní najáda a já nebudu mít dost důkazů o tom, že to nebyl jen bláhový sen. V jednu chvíli se naše oči setkali a ona se ke mě přivinula. Její paže mne objaly a na vteřinu jsem cítil zběsilý tlukot jejího rozjásaného srdce. Položila mi hlavu na rameno a cosi špitla. Doslova opilý žárem jejího těla a vůní jejích hebkých vlasů, jsem zvedl dlaně a pokusil se ji obejmout též. Prudce se mi vytrhla a odskotačila dál po pěšině....Proč? Co se stalo? Udělal sem něco špatně? Otázky jež se mi tlačily na jazyk jsem nakonec polkl. Měl sem neodolatelnou touhu rozeběhnout se za ní a též ji obejmout a uloupit jí alespoň jediný z jejích něžných, vílích polibků, které mi tak strašlivě schází. Nakonec jsem potlačil tu nesmyslou žádostivost po hebkosti jejích rtů a tváře se, že jsem nic necíti, vykročil sem opět za ní. Byla jako neskutečný sen o vílím tanci na zelené trávě. Byla závanem svěžesti a mládí, jenž mi vléval do vyschlého srdce kapky živé vody. Neustále jsem si připomínal to spontální obětí a i to jak mi vzápětí utekla, jako plachá laňka. Na ten prchavý okamžik se mi otevřela a naplnila mou duši štěstím. A ačkoli jsem si dával pozor, aby žádný z mých pocitů nepronikl za hradby jež jsem kolem svého srdce zbudoval, měl jsem pocit, že se malounko vznáším, nad dlážděním těch starých, parkových cest....

Spirála

5. června 2011 v 23:56 | Vítr


Zkončilo křehké příměří. Klid zbraní jenž byl neustále nahlodáván, až zmizel a spirála času se opět pootočila. Již týden, se snažím nevidět příznaky další blížící se bitvy a tak sem najednou zaskočen, opětovným vzplanutím té války v plné síle. Počasí posledních několika dní mi jen přtěžuje a neustálé proudy potu mne štípají v očích. Stěží, z posledních sil, zachytávám těžké rány, které každá jediná by mne mohly zničit docela. stačí jen nepatrný okamžik nepozornosti a již se mi asi nepovede vstát. Nejtěžší na tom všem je téměř opojná představa, že pokud bych se vzdal a přestal bojovat, tak by nastal klid. Byl bych poražen a mrtev, ale měl bych najednou klid. Ta představa spánku a ticha je poslední dobou tak silně lákavá, že stěží pozvedám štít k obraně a jen tak ledabyle odrážím ty nejhorší útoky.
Dalším projevem únavy z té rozvlklé války je to, že strácím zájem téměř o všechno. Začíná se projevovat důsledek zklamání a zoufalého nedostatku naděje. Ztratil sem někde uprostřed nekonečných bojů svou víru v to, že mám nějakou budoucnost a že mé sny nejsou jen snůška nesmyslných blábolů. To že vůbec ještě bojuji je spíš truc a nechuť dávat cokoliv svému osudu zadarmo. Pochybuji však, že se ještě vzmůžu na víc, nežli chabou obranu. Už mne ani netrápí, jak snadno opouštím "dobité" pozice a jak snadno je v nich nahrazována má nepřítomnost, nějakou jinou přítomností. Nebude trvat dlouho a nezbyde ani jediná stopa po něčem co jsem kdy znamenal a dokázal.
I to psaní, co mne dříve drželo tak říkajíce nad vodou a udržovalo mne alespoň trochu v nějaké hloupé naději, tak ani to psaní mne již nepřitahuje. Nevidím nic nežli temnou a ohavnou budoucnost pro všechny své hrdiny a nemám sílu tuto budoucnost již ani napsat.
Myslím, že dno je již blízko a je docela zajímavý pocit, poznání toho, že nemá ani sílu a ani chuť se od onoho pověstného dna odrazit. Počítám, že musí uběhnout ještě tak čtyřicet-padesát dní a budu mít za sebou poslední závazek vůči světu okolo mne. A pak bych dal nevím co za možnost zavřít za sebou dřevěná vrata horského kláštera v Horkých horách. Toužím už jen po jednom, po dlouhém klidném spánku beze snů... víte, já vážně věřil v zázrak... teď už jen doufám v to, že nepřítel bude mít jistou ruku a dostatek zkušeností a bude mu stačit jediný, čistý úder...

Někdy...

2. června 2011 v 0:03 | vítr


Někdy se mi povede usnout před půlnocí. Jsou dny, kdy sem tak unavený a utahaný, že usnu již před desátou. Ale pak se něco stane, třeba sen, nebo zvuk z ulice, či se jen divně pohnu a to mne vzbudí. Pak tu sedím a píši a myslím na spoustu podivností a nesmyslností a čekám, až mne opětovná únava překryje jako těžký příkrov a budu moci opět usnout. Někdy se mi stane, že se cítím strašlivě sám, tak jako ych byl poslední člověk na celičkém světě. Chodím od ničeho k ničemu a říkám si..."co sakra budu dělat?"...
Ty záchvaty samoty mne zaplavují stále častěji a pomalu si začínám připouštět, že to nejspíš tímto způsobem nezvládnu. Někde dělám chybu a nemohu přijít na to kde.Zkouším co se dá a hledám další způsoby, jak se oprostit od všeho, co způsobuje tyhle moje podivné stavy. Mám však obavu, že bez pomoci "z venčí" se mi to nepovede. Mám přání. Je nesmyslné a nesplnitelné, ale je to asi jediný pevný bod v tom světě a čase, kde se zrovna teď nacházím. Víte mým přáním je být opět na začátku "Dračí cesty". Zdá se vám to divné? Nechápete proč? Je to prosté, měl bych zase svůj meč a štít a před sebou jasný cíl. Mohl bych opět vykročit po té kamenité cestě a věděl bych, že směr jenž jsem zvolil je jediný správný a vysněný cíl, že není nedosažitelný. Ano, chtěl bych být opět na počátku, netušit jak strašlivé bitvy mne čekají a být plný nadějí a odhodlání....
Jsou dny, kdy se cítím strašlivě unavený, v takové dny slábnou mé ochrany a podléhám mámivým snům a šťastným vzpomínkám...
0:04 2.6.2011

Víkend

29. května 2011 v 23:52 | Vítr


Končí víkend a snažím se nemyslet na to jaký měl být a jaký ve skutečnosti byl. Doufal sem v odpočinek při činnosti, jež mi je velmi blízká a souzní s mou přirozeností. Docela dlouho sem se na to vše těšil. Už jen pro to, že takových příležitostí mnoho není. A když už se naskytne příležitost a čas a možnost a vcelku i počasí, tak jsem nadšený a moc si to užívám. Takový měl být i tento výkend. Bohužel, bylo vše jinak. Zima a prach a mokro a stoletá špína mne provázely téměř po celý víkend. Na víc mám pocit, že jsem tak trochu zklamal i pár lidí co se mnou počítali. Mísí se ve mě znechucení, vztek a pocit zklamání. Jako bych se na ně vykašlal, ačkoliv sem to co se stalo, neměl šanci nějak ovlivnit. Prostě, dalo by se říci, že mám důvod k depresím, jenže.... Nějak se ke mě dnes žádné nehrnou. Je to zvláštní, ale někde v těch temnotách, co mne již poměrně dlouho obklopují, cítím takové zvláštní chvění...takové tušení světla. Možná je to jen nepatrná trhlinka v těch neproniknutelných mracích, ale jsem neskonale vděčný i za tak málo. Děkuji bohu za ten nepatrný, mému srdci tak milý, záblesk světla, jež sem směl na moment spatřit. Kdyby pro nic jiného, tak pro ten záblesk, stál ten zatracený víkend za to!!
Děkuji....

Sedím tu....

28. května 2011 v 0:14 | Vítr


21:10
Sedím tu, pořád ještě zaprášený a mokrý, s nevím kolikátou sklenkou rumu a snažím se zahřát. Déšť opět buší do okna a jeho rytmické bušení je jediný zvuk, co narušuje ticho pokoje. Musím se umýt. Ano zvednu se a půjdu si dát sprchu, snad se trochu zahřeji horkou sprchou...
22:17
Čekám, upíjím ze sklínky a čekám. Sprcha mi trochu pomohla, ale stejně pořád cítím pod kůží slabý třas. Jako by se mi svaly chvěly vzpomínkou na chladnou dešťovou vodu, které byly vystaveny celé odpoledne. Přemýšlím o tom zda zapnout topení, nebo ne. Ale to by mi začlo být teplo a asi bych usnul. Tak nic, spánek je to poslední, po čem momentálně toužím.... Vlastně...po čem vlastně toužím? K čertu je mi fakt zima podám si alespoň deku.
23:08
Čekám a minuty utíkají pekelně pomalu...proč vlastně nenajdu nějaký čet, kde sedí další takoví ubožáci jako jsem já a neskuhrám tam společně s nimi? Mno asi pro to, že na nikoho nejsem zvědavý.
Tak na co vlastně čekám? Směšné. Asi jsem tak trochu naštvaný na osud a možná také trochu opilý. A pořád je mi zima a to už mám na sobě kožešinovou vestu a deku. Sedím tu jak bezďák s lahví rumu a dekou kolem ramen a dívám se na poblikávající okno kompu. Jako by sem tam měl oběvit klíč ke svému štěstí, nebo návod jak zlomit svou smůlu...nebo alespoň jediný z drobných, jak dotyk víl něžných, ostýchavých polibků...
23:37
23:52
Mno půlnoc na krku a nic sem nevykoukal ani na netu a ani na dně sklínky. Počkám ještě těch pár minut a pozdravím nový den. Pak půjdu do postele.
23:58
Jak se ty vteřiny vlečou, když je člověk sleduje. Je to divné, jak je čas relativní.
23:59
0:00
Teď by se měl ozvat dunivý zvuk zvonu.....Jen vtipkuji. Asi bych vážně měl zalést a pokusit se spát. Vrátit se sem mohu kdykoliv.
Dobrou noc...a nebo...

Jsem jen bezvýznamný balvan
co nebeský cestář
roztlouká svou těžkou palicí na drobný štěrk
jímž sype hvězdou silnici
aby ti důležití, mohli pohodlně kráčet
ve svých pláštích na míru
v oslnivé záři miliónů sluncí
a nebořily se jim nohy
do temného bahna vesmíru....

Středa 0:46

25. května 2011 v 1:07 | Vítr


Je to sotva čtyřiadvacet hodin, co jsem se potuloval venku za městem a noční oblohu protínaly s divokým hřměním fialovo bílé blesky. Kapky deště ochlazovali po celodenním, slunečním žáru, rozpálenou silnici. A já, plnými doušky hltal chladnoucí vzduch, plný divokého běsnění bouřlivé noci a ozónu.
Teď, když čas opět dokončil svůj ciklus a započal nový den, vypadá celý svět úplně jinak. Hvězdnaté nebe sem tam narušuje svou temnotou zapomenutý mrak a při zemi fičí silný, suchý vítr. Žene před sebou oblaka prachu, který mne škrábe v krku a nutí ke kašli. Divoce kvílí mezi střechami potemnělých domů a zahání do svých děr, všechny noční živočichy. Pomalu ustupuji jeho urputnosti a aniž bych spatřil v dálce na obloze narudlé světlo velkoměsta, odcházím unavený a žíznivý do svého domu. Tady opět sedím před zářícím montorem a upíjím z lahve, abych spláchl prach, jenž se mi cestou usadil v hrdle. Skládám si střípky vzpomínek a snažím se na okamžik připomenout loňské léto. Vzpomínky jsou totiž jediné, co člověku nakonec zůstane. Je to opravdu to jediné, co si ponesete po zbytek svých životů....
Někdy je to fakt těžké. Někdy je to fakt strašně moc těžké....
Dělám co můžu a denně s tím bojuji, ale sem tam, se mi stane, že mne to přemůže a pak cítím jak strašně moc, se mi stýská. Strašně, strašně, strašně.....
Ráno to už bude dobré....bude světlo... a spousta práce... a starostí... zvládnu to... musím. Pořád mám ještě co ztratit.
musím spát...
 
 

Reklama