Diary

23.8.2012 22:04

23. srpna 2012 v 22:05 | Vítr
Zakázal jsem si takové věci, fakt. Věřte mi prosím.
Ale někdy to prostě nemohu zadržet a všechny ty pocity, co mi víří uvnitř mého srdce, se proderou ven v podobě zoufalého výkřiku...
"Strašně mi chybíš! Stýská se mi tolik, že to cítím, jako silnou bolest ve své hrudi. Hnusný, svíravý pocit, jako by mne tam něco drtilo. Pocit, který by jediný Tvůj dotyk, či sladké slůvko dokázali zapudit.
Je mi smutno...
Chybíš mi...
Zakázal jsem si tyhle pocity, ale dnes jsem nebyl ve střehu a přemohly mne...
Stýská se mi, až se mi dere voda do očí..."

10.7.2012 22:46

10. července 2012 v 22:47 | Vítr
....Měl bych být na sebe hrdý.
Stíhám spoustu práce. Jak doma, tak i v zaměstnání...v obou zaměstnání.
Věnuji se rodině i údržbě domu. Vzdělávám se ve svém oboru a daří se mi nezanedbávat ničeho.
Měl bych se cítit "naplněný". Uspokojený svým životem. Tím že jsem v něm dokázal najít smysl a řád.
Přez to ... tam někde hluboko uvnitř... slyším svištět vítr po vlhkém, šedavém písku, pustého mořského břehu...
Necítím se hrdý, cítím se prázdný.
Stýská se mi po toulkách s ní...po její dlani na své paži...po vůni jejích vlasů. Po tom zvláštním pocitu, že jde vedle mě.

1.7.2012 22:38

1. července 2012 v 22:40 | Vítr
Prší.
Respektive leje jako z konve.Sem tam blesk a rachocení hromu.
Ten zvuk mne vytrhnul z toho ubíjejícího kolotoče:práce, práce, spánek - práce, práce, spánek - práce....
S údivem zjišťuji, že je léto a začínají prázdniny. Venku burácí bouřka a já se za zvuku hromu snažím nemyslet na to, jak divně nakonec můj život dopadl. Jako by vše, co jsem kdy byl a čím jsem žil, byl jen vzdálený sen malého, odřeného kolečka, v obrovském soukolí šíleného a k ničemu směřujícího stroje.
Hledím do minulosti a vidím jen mlhavé kontury vzpomínek. Jako by jsem nikdy nežil. Je jen teď.
Žádná minulos, žádná budoucnost. Jen teď.
Kolečko se musí otáčet. Jinak jej stroj rozdrtí a nahradí jiným kolečkem...

21.5.2012 22:38

21. května 2012 v 22:40 | Vítr


Dlouho jsem tu nebyl.
Dvě zamněstnání mne pohlcují zcela. V noci jsem rád, že padnu do postele a nemám čas ani sílu, o čemkoliv přemýšlet.
Má to své výhody i nevýhody.
Tak třeba, je výhoda, že na nic nemyslím. Spoustu smutku a trápení nechávám někde uvnitř sebe a nemám sílu se tím směrem dívat. V podstatě je to tak asi lepší, méně vzpomínek se rovná méně trápení. A ta těžká únava mi brání i ve snění. Je fajn pro změnu nevědět, co se mi asi zdálo.
Fakt, sotva se mi hlava dotkne polštáře, tak spím.
Také je mi najednou spousta věcí jedno. Jak nemám skoro na nic čas, tak jsem se naučil nad drobnostmi důsledně mávat rukou. Jsou důležitější věci...nebo ne?

Musím spát, jsem tak unavený, že nemohu ani pořádně myslet a psát a nerad bych tu třeba zítra, oběvoval nějaké bláboly.

30.4.2012 0:48

30. dubna 2012 v 0:57 | Vítr


Klasika, noc a já opět nespím.
Tedy, spal jsem. Chvilku a pak jsem zjistil, že zírám do stropu. Chvilku jsem čekal, zda opět nezaberu, ale pak jsem to vzdal. Teď se dívám, jak jeden známý za druhým odpadá na netu a jde spát. Počítám je jako ovečky a doufám, že mě to uspí.
Ačkoli...pochybuji.
Když se nadechnu, cítím ve vzduchu slaný vítr a mezi zuby mi skřípe písečný prach. Vím co bude následovat. Vím kam mne to táhne. Ten můj studený a opuštěný svět mne volá.
Ano opuštěný. Nesl jsem tuhle další duhovou lasturu pro radost, ale ten kousek zeleného lesa jsem v nekonečném moři šedých dun nenašel. Napadá mne, že se mi to možná jen zdálo. Že tu nikdy nebyl. Nebyl tu nikdy dříve a není tu ani teď. A tak je to správné.
Tohle je jen můj svět. Moje větrné ticho.
Moje ticho podmalovávané příbojem.
Moje chladné, truchlivé ticho, při kterém mohu konečně položit unavenou hlavu do písku a zavřít oči s vědomím, že usnu aniž by mne kdokoliv vyrušil.
A tak to má být. Protože, je tu sice hnusně, lezavo, vhko, všude jen hustá, šedá mračna a pásy lepkavé studící mlhy. Je tu jen písek a slané nepřívětivé moře. A nekonečný, drobný a otravný déšť. Ale je to jen moje! Moje pustina, můj ledový vítr. Můj mokrý písek. Moje jediné útočiště, kam se zamnou nikdo nikdy neodváží....a já už chci mít jen klid.

16.4.2012 20:19

16. dubna 2012 v 20:59 | Vítr


Brouzdám se pěnivým příbojem a slaná, ledová voda mi protéká do bot. Je mi to jedno, je to přeci jen jeden z mých divných snů. Chladem mi trnou kotníky a tak sen nesen, zamířím k písečným dunám.
Vtom se něco zatřpití v písku, na okraji posledních mořských vlnek. Zahlédnu ten záblesk akorát jak otáčím hlavu k pobřeží. Znovu se brodím pěnivou vodou a drkotám již zubama. Pak se sehnu a z mokrého písku zvedám duhově lesklou mušli.To množství barev a lesku je v tomto pustém a pochmurně šedém světě až nepatřičné.
Na mysli mi vytanou vzpomínky na stromy a trávu a krásnou cizí dívku. Dívám se na mušli a dostávám nápad.
Po nevím jak dlouhé době bloudění mezi vysokými kopci písku, vidím vrcholky stromů.
Cítím podivné chvění okolo srdce a v dlani tisku onen perleťový kousek duhy.
Aniž bych o tom přemýšlel, zastavím své kroky na okraji travnatého pásu, obepínajícího první stromy. Dál nerozhodně stojím. Cítím, že vstoupit na onen zelený koberec by bylo z mé strany nepatřičné. Ten podivný bolestně radostný pocit, se kamsi vytrácí. Kousek od okraje travnaté plochy, zahlédnu kámen. Natáhnu se a svůj dárek té dívce položím na něj. Zase září jako duhový drahokam. Zadoufám, že si jej všimne a zahledím se s podivnou nadějí mezi stromy. Všude je však klid. Pomalu se otočím a vracím se do svého tichého, studeného světa. Písek mi šustí a ujíždí pod nohama a já myslím na to jak říkala, že na mne bude v tom lese čekat, že mohu kdykoliv přijít...
Bože, tolik bych chtěl.
Ale........copak mohu??

7.4.2012 19:15

7. dubna 2012 v 19:19 | Vítr


...Za několika, jako dům vysokými přsypy jsem zůstal stát.
V protáhlém, mělkém údolí, mezi kopci šedavého, vlhkého písku začínal les. Řady a řady vysokých, zelených dubů a borovic a spousta menších křoví a kolem jejich kořenů pásy vřesu a borůvčí. Zmateně jsem se podíval na opodál stojící dívku.
"Kdo jsi?" Ptám se jí a ona pomalu nasedá na koně. Chvilku ho hladí po husté hřívě a pak se na mne tak zvláštně podívá.
"Ty nevíš? Nevzpomínáš si na mě? " Posmutní a skloní hlavu. Pak však opět vzhlédne a povídá." Budu v lese. Jen tam a nikde jinde. A přijď za mnou, ano? Přijdeš? Budu čekat, kdykoliv se vydáš do lesa, chtěla bych stát po tvém boku, víš?"
Pak se rozjela k lesu. Hleděl jsem za ní ještě dlouho. Pak mne studený vítr od moře vytrhl z mých myšlenek a já se vrátil mezi písek, vstříc svému pustému pobřeží, své prázdnotě a klidu v ní ukrytému. Jen se mne na chvíli zmocnil pocit, zda něco krásného nezahazuji...
...v dáli za mnou zaržál kůň...

27.3.2012 20:48

27. března 2012 v 21:45 | Vítr


...Mohutný kůň přešlápl na místě a hrábl kopytem obrostlým spoustou černé, vlnící se srsti.
Neklidně pozoruje mou přiblžující se dlaň. Pomalu ji pokládám na širokou koňskou tlamu a čekám, až si zvykne na můj pach. Šimrá to jak mi funí do dlaně, až se musím usmát. Kůň tiše oddychuje a pomalu se klidní.
"Co to děláš? Proč saháš na mého koně?" Promluví konečně ta cizí dívka podrážděným hlasem.
Pohlédnu jí do očí. Vidím nesmírnou únavu a také trochu nejistoty.
"Co děláš v mé zemi?" Odpovídám otázkou. "Toto je můj svět a já sem nikomu nedovoluji vstoupit. Není tu bezpečno." Dodám na vysvětlenou.
Zamyslí se..."Vlastně ani nevím. Jen otevřu oči a jsem tady." Pohladí hřebce po široké šíji.
Nemohu odtrhnout oči od její útlé bledé dlaně.
"A on tu na mne vždy čeká. Nevím ani jak se jmenuje, ale je na mne hodný. Když chci, tak mne vozí a když usnu, tak mne hlídá."
Pohlédne na mne a zelená zář jejích očí mi rozbuší srdce. Co je zač? Od někud ji znám, ale nemohu si za nic na světě vzpomenout. Najednou je mi to jedno. Není to vlastně vůbec důležité. Důležité je, že je tady a nemá chuť odejít.
"Proč jsi řekl, že tu není bezpečno? Nikdo kromě tebe tu přeci nežije?"
Nevím co na její otázku odpovědět. Pokrčím rameny.
"Vlastně také nevím, nikdy tu nikdo nebyl. Až teď ty a ten kůň. Ale pořád je tu zima a pusto a nic tu neroste. Je tu jen spousta mlh a deště. A také sůl z moře, rozežírá vše, čeho se dotkne. I tvou duši, když si nedáš pozor."
Ponurost mého varování, jí vhání do tváří smutek.
Pak se ale usměje a zvedne druhou ruku, co jí měla doposud volně položenou v klíně.
"Neroste? A kde jsem potom vzala tohle?"
Vítězně se usmívá a já udiveně zírám na pár drobných, bílých kvítků sedmikrásek, zapletených s několika stébly zelené trávy.
"Kde jsi to našla?" Ptám se překvapeně a přistupuji blíž. Kůň varovně odfrkne a pohodí velikou, černou hlavou. Nerozhodně se zastavím.
"Nezlob! Ten nám neublíží." Okřikne dívka koně a zatahá jej lehce za smolně černou hřívu. Pak přehodí nohu přez široký, koňský hřbet a sklouzne do písku. Krátké, lehké šaty z bílého plátna, se jí při tom trochu vyhrnou a kromně lítek na malý okamžik spatřím její bílá stena. Když si všimne kam hledím, tak si šaty rychle upraví dlaní. Vidím, jak se mírně začervenala a příde mi to hrozně milé.
"Utrhla jsem je tam, za těmi dunami. Na palouku, na kraji toho lesíku." Při tom mávne neurčitě rukou, někam za má záda.
Okamžitě zavrtím hlavou. "Ne ne, to jsi se musela splést. Tam nic není, jen nekonečný prostor, plný vlhkého písku a nervy drásajícího svištění, mrazivého větru."
Udiveně na mne pohlédla. Pokývala hlavou a pohlédla zamyšleně na vadnoucí kvítka ve své dlani. Bylo vidět, jak usilovně bojuje s nějakou myšlenkou. Nakonec pohodila svou hlavou jako její koňský společník a rozhodně na mne pohlédla.
"Víš co? Odvedu tě tam!" Řekla rozhodně a vyrazila kolem mne přez vršek písečného přesypu. Obrovský, černý kůň se vydal v jejích stopách. Chvilku jsem váhal nad tím, co mám dělat a pak mne přemohla zvědavost. Tady nikdy nebyl jediný strom, tak co si to tu na mě nachystala...

20.3.2012 21:33

20. března 2012 v 21:28 | Vítr


Pomalu se otřepávám z té podivné hry s Osudem.
Pomalu, jako by přicházelo jiskřivé svítání, po noci plné deště a obav. Zvykám si na změny ve svém životě a jeho trochu jiný běh. Nová práce a spousta každodenních, nových zážitků. Nové tváře a nové možnosti. Najednou se na mne hrne celý svět. Ten svět, který jsem tolik měsíců ignoroval a přehlížel. Jako by mi chtěl vynahradit to, o co jsem přišel.
A sny, vrátily se potichu a nečekaně. Jako by nikdy neodešly, jako by se ukrývaly někde za okrajem bdění a čekaly na vhodný okamžik k návratu...

Pozoruji drobná zrnky našedlého písku. Poryvy větru je posouvají k okraji přesypu. Je to nekonečný pohyb, spousta drobných zrnek, jedno jako druhé. Stále se valí po směru větru a posouvají se tak s celou dunou, kamsi do vnitrozemí.
Vyruší mne těžké kroky na písku. Zvednu oči a je to on. Mohutné plece a široká šíje. Spousta hustých, černých pramenů se ve větru vlní jak drobní hádci. Dívám se na něj a on na mne, po zádech mi přebíhá takové jemné mrazení. Je fakt obrovský a na jeho širokám hřbetu sedí dívka.
Vidím bosé nohy na mohutných bocích a její udivený pohled. Je zřejmě překvapená tím, že tu ležím jen tak na studeném písku. Dívám se na ni a divím se co tu dělá. Vypadá mile a já mám pocit, jako bych ji odněkud znal. Pomalu, abych je nevyplašil, se zvedám...

14.3.2012 22:21

14. března 2012 v 22:50 | Vítr



Pomalu kráčím šedým světem svého srdce. Studený, mokrý písek sychravého pobřeží, se mi dostává do bot. Neustávající vítr, ženoucí sem od moře slané kapy mořské vody, se snaží obrat mne o provlhlý kabát.
Pomalu jdu a vychutnávám si tu samotu. V té šedivé, bezútěšné krajině, je neuvěřitelný klid. Uvědomuji si, že ten podivný svět, mám vlasně moc rád. Je tak pustý a jednotvárný. Ale na druhou stranu, je tu nekonečný klid. I přes neustálý šum mořského příboje a svištění větru po písečných dunách, je tu jistý, neměnný řád a klid.
Tedy, až do nedávna, kdy se v tomto mém soukromém světě oběvil vetřelec, v podobě velikého tmavého koně. Ta představa, že tu již nejsem sám, mne z počátku vadila, ale poslední dny mám pocit, že jsem si na jeho přítomnost tak nějak zvykl. Dokonce sem se přistihl, jak se pokouším najít v pobřežním písku jeho obrovské stopy.
Sleduji pás pobřeží a sílící vítr mi žene do očí, spolu s mořskou vodou i ostrá zrnka písku. Pak si všimnu nepravidelného pásu v písku. Táhne se od nevysokých dun a mizí v příboji. Pospíchám si prohlédnout koňské stopy a když k nim konečně dojdu, zůstanu zamyšleně stát. Pozoruji ty otisky a snažím se uklidnit. Podél velikých, koňských stop se totiž táhne ještě pruh stop lidských.
Jsou malé. Štíhlé a malé. Ten, kdo tudy spolu s tím koněm šel, byl bos a podle tvaru těch stop to musela být nějaká dívka.
Říkám si, co tu asi může hledat...jak tu dokáže přežít, jen sama s koněm...
O několik metrů dál, vidím stopy, jak opět vychází z moře. Pak jsou už jen ty koňské. Vypadá to, že to zvíře dovolí té neznámé, aby ho používala jako dopravní prostředek.
Jdu dál a hledím k mlžnému obzoru, kde stopy mizí...
Musím zjistit, kdo se dostal tak hluboko do mého soukromí...
Mám pocit, že bych to měl vědět, že jsem skoro na dosah toho, abych si vzpoměl...
Pak, jako by skrze husté, šedé mraky zasvitl paprsek slunce. Šero se tak nějak prosvětlilo a já v dáli na obzoru zahlédk postavu jezdce na koni...

12.3.2012 23:56

13. března 2012 v 0:11 | Vítr


Procházím se setmělým městem a ze všech stran, se na mne tlačí ticho.
Husté mžení se promněnilo v drobný déšť a oranžová záře pouličních lamp jej rozplizává do potrhaných, chladných závojů.
Jdu a bezcílně bloumám po špinavém, asfaltovém chodníku a mířím své kroky ven z města. Někde tam, na hranici toho co by se dalo nazvat lidským světem a světem zvířat, tam mezi prvními poli, se zastavím. Světla za mými zády ozařují krajní brázdy ve tmavé hlíně a já mám plný nos vlhké, jarní vůně.
Užívám si to ticho a svobodu a myslím na to, jak jsem byl šťastný tento večer. Pak si opatrně připustím ještě jednu myšlenku. Myšlenku na svou hru. Na tu šílenou bitvu, co vedu s Osudem. Myslím na tu chvíli, kdy se zvedl od kamenného stolu a odešel. Myslím na to, že jsem tuhle bitvu vyhrál. Zatím si dopřávám oddychový čas, ale brzy budu muset začít likvidovat škody, co tenhle boj přinesl. Musím začít co nejdříve. Vlastně už zítra, ale dnes, dnes chci myslet na něco jiného nežli je práce. Dnes chci jen tak stát, dívat se do polí a vítat jaro.
Dnes chci myslet na dnešní večer a snít sny o něčem, co vlasně není ani pravda...ale je to tak křehké, křehké a krásné, že to je skutečnost jen ve snech.
Ale co, dnes můžu, dnes mi to každý odpustí. Dnes jsem totiž konečně pochopil, že jsem vyhrál a tohl je můj způsob, jak to oslavit.
Otočím se a jdu domů. Kapky dešťové vody, mi stékají z promáčených vlasů na záda, ale já si z toho nic nedělám. Jdu a usmívám se a zdravím vesele všechny ty podivné, noční tvory, které potkávám....

3.3.2012 22:51

3. března 2012 v 23:05 | Vítr



Na venek se nic moc nemění.
Pořád v jednom kole. Práce, práce doma v dílně, práce v lese, práce na zahradách. práce.... Pak spánek. Chvíle zdánlivého klidu.
Ve skutečnosti čas kypící vlastním životem a spoustou zážitků. Divoká hra rachotících kostek a doslova jízda na doraz. Vše je tak jasně dané, že již nikdo ze zůčastněných nemůže odstoupit a přestat hrát. Takový čin by se posuzoval jako automatická prohra. Se všemi následky a dopady. Je to již otázka dní a do poslední chvíle, do posledního hodu nebude jasné, jak celá hra dopadne.
Měl li jsem někdy ve svém životě pocit, že mi schází adrenalin, tak jsem byl hloupý a nevěděl jak moc toužím po děsivé hlouposti.
Teď toužím jen po jediné věci, po klidu. Po několika dnech trvajícího a ničím nerušeného spánku beze snů.
A mimochodem, když zmiňuji sny. Je tady. Pořád kolem mne krouží. Když se dívám, tak ho nevidím, ale sotva otočím svůj pohled k moři nebo do těžkých dešťových mraků, tak vykoukne z poza nějaké písečné duny a sleduje mě. Vím, že sotva zavřu oči, přichází až ke mě a pozoruje mě. Někdy cítím chvění písku pod zády, jak pomalu přichází svým kěžkým krokem a někdy slyším jak oddychuje. Netuším co po mě chce, ale jsem nakonec rád, že v tom ledovém, větrném předpeklí, nejsem tak úplně sám. A ještě jeden postřeh, mám dojem, že jsem zalechl slabé, občasné cinknutí kovu. To by mohlo znamenat, že má postroj nebo uzdu. Uvidíme, snad se mi ho povede zahlédnout na trochu delší okamžik a prohlédnout si ho pořádně.
Musím spát.
Musím častěji a déle spát.
Ta věčná únava mne ubíjí....

26.2.2012 12:41

26. února 2012 v 13:40 | Vítr



Zaspal jsem.
Takové zaspání, bývá obvykle dost problematická věc. Být to v týdnu, tak je stím spojena spousta nepříjemností. Na štěstí je dnes neděle a navíc od rána prší.
Včera jsem celý den řezal a kácel a dorazil jsem domů, mokrý a utahaný jako eskymácký pes. Musím říci, že i tak hladový. Doma mne po celodení honičce čekala další práce. Naplánoval jsem si totiž na večer úklid dílny a tak jsem se skoro do půlnoci tahal s bednami kůží a jiného materiálu. Nakonec jsem padl do postele a spal jsem dříve, než jsem se stihl pořádně přikrýt.
Ráno jsem se probral již v půl sedmé stím, že budu pokračovat ve zušlechťování dílny.
Při pohledu z okna na to kalné, dešťové nebe, jsem se rozhodl jít ještě na chvíli do postele a malounko si přispat. Mno co vám mám povídat. Vstal jsem asi před hodinou. Myslím, že všechny ty probdělé noci a brzká ranní vstávání, si vybrala svou daň. Tedy, alespoň její část.
Po tom co jsem se konečně vyhrabal z peřin a ploužil se do koupelny a zjistil kolik je hodin mne napadlo, že se dnes na veškerou práci vykašlu. Když už jsem prospal celé dopoledne, tak se nic nestane, když prolenoším i celé odpoledne.
Po tomto rozhodnutí se pullitr kávy a dvojitý rum zdál jako dobrá variace na téma "rychlý oběd".
Tak tu sedí a "obědvám". Myslím na to, že mám po nekonečně dlouhé době pár hodin volna. Jen sám pro sebe.
Myslím na sny, co se mi zdály během mého nastaveného spánku. Na krajinu v mém srdci, na zimu a bezútěšnost co tam panuje, i na nového, tajemného obyvatele. Na toho podivného tvora, jenž na pohled vypadá jako obrovitý kůň a jenž se jak se zdá, předemnou ukrývá v mlhách kolem mne.
Někde uprostřed svých snů, jsem zjistil, že se potuluji oním opuštěným pobřežím. Studený vítr nacházel každou skulinu v mém oděvu a spolu s vlhkostí ženoucí se na jeho křídlech od moře, ze mne vysával každý kousek tělesného tepla. Přešla mne chuť kohokoliv nahánět nebo stopovat. Pokud je někdo, nebo něco natolik šílené, že to chce žít ve světě, který stvořila má beznaděj a zoufalství, tak ať si to klidně užije.
S touto myšlenkou jsem odbočil od mořského pobřeží směrem do písčitých dun. Některé měly výšku dospělého muže a já si mezi nimi našel dolík dostatečně hluboký, aby mne na chvíli kryl před neustávajícím větrem. Lehl jsem si těsně pod písečný přesyp a zavřel oči. Toužil jsem jen po jediném. Po spánku.
Nakonec se mi přeci jen podařilo usnout. Sice jsem stále slyšel dotěrný, hvízdající vítr, ale přezto se mi povedlo na chvíli usnout.
Pak mne cosi probudilo. Ležel jsem dál, jako bych spal a z pod přivřených víček, jsem sledoval písek před sebou. Ozvaly se těžké pomalé kroky. Jako by ten co mne tu oběvil váhal. Pak mi do zorného pole vstoupila černá noha, pokrytá hustou srstí a zakončená mohutným kopytem. Na tváři cítím horký dech, jak mne to zvíře očichávalo. Pak jsem slyšel, jak odchází. Vzduch prořízlo táhlé, vzdalující se, nesmírně smutné zaržání a já se probudil.
Doma, ve své posteli. Byla mi zima. Měl jsem pocit, že mi mezi zuby skřípe písek a v uších mi stále zněla ozvěna toho zvuku...

18.2.2012 23:03

18. února 2012 v 23:17 | Vítr


Sedím nad klávesnicí. Je tu hrobové ticho, jen v kamnech občas zapraská dohasínající uhlík. Čekám, až se oběví první opatrná myšlenka, která by stála za to, být tu zvěčněna v podobě několika řádek písma.
Čekám a okraji svého vědomí vnímám nepatrný, plíživý pohyb.První zvědavá myšlenka, se odvažuje ven z temných zákoutí mého podvědomí. Nejprve se nenápadně rozhlédne a pak tiše vpluje do tichého pokoje. Zavíří vzduchem a zmizí v zešeřelých stínech mezi policemi a knihami na zdi.
Využiji její nepozornosti a proklouznu jí za zády pootevřenými dvířky do svého chladného světa tam někde uvnitř. Vím že bych se tomu místu měl vyhýbat, ale pro mě má nadále své podivné kouzlo a nedokáži mu moc dlouho odolávat. A navíc, teď když vím, že je tu ten podivný host. Ten tajemný a neustále se ukrývající kůň. Jsem na něj velmi zvědavý a doufám, že jej dokáži brzy vystopovat a zjistit co vlastně chce na tomto bohem opuštěném místě.
Po dnešku jsem celý vymrzlý a únavou mne bolí oči, přezto.... musím tam aspoň na malý okamžik. Musím ho aspoň spatřit, když už se na něm nemohu projet. Chtěl bych se ho dotknout a zabořit prsty do jeho husté hřívy. Opřít se o něj a cíti teplo co vyzařuje jeho kůže. Chtěl bych ... ne, musím jej nejdříve vystopovat.
Brouzdám se tím šedým, ledovým pískem. Dnes je tu neobvyklé ticho, dokonce ani mořský příboj neslyším. Napínám uši, zda nebude slyšet cvakot podkov na kamení, ale neslyším vůbec nic.
Rozhlížím se po písečných přesypech a plážích a sleduji stopy toho zvířete.
Nikde nic, cítím, jak mi únavou klesá hlava a oční víčka. Musím dnešní "výlet" ukončit a jít spát...

14.2.2012 20:57

14. února 2012 v 21:09 | Vítr


Vždy jsem si myslel, že jsem tady úplně sám.
Kde? No přeci tady uvnitř. V mém pustém a šedém, vnitřním světě. V té podivné, studené, pobřežní krajině, mého mrtvého srdce. Toulávám se chladným pískem a spršky ledového příboje, mi skrápí šaty i tvář. Ta krajina byla vždy pustá a prázdná a toulával jsem se po tom chmurném pořeží vždy sám.
Je to již několik dní, co se mi nezdá stejná. Pořád tu slyším jen temné hučení příboje na vzdálených skaliscích. Stále se mi do tváře opírá protivný, ledový vítr. Jenže, já mám pocit, že je něco jinak.
Kráčím svým nitrem a nemohu přijít na to, co se změnilo. Až před pár dny jsem měl pocit, že se na mne někdo dívá. Nejdříve jsem tomu samozřejmě nevěnoval pozornost. Přeci jen to má být pustina, tak předpokládám, že bude pustá. Jenže, pak jsem zahlédl koutkem oka, mihnout se tmavý stín.Od toho okamžikuneustále sleduji krajinu kolem sebe. Odvracím zrak od rozbouřeného, ocelově šedého moře a sleduji pás písečných dun kolem pobřeží. Nejprve jsem nikde nic neviděl. Až dnes, z nejbližšího kopečku deštěm zmáčeného písku se táhne řada velkých stop. Přetíná mi cestu a já jdu pomalu blíž.
Chvilku udiveně koukám a pak mi pomalu dochází, co to je za podivné otisky. Prostě tudy musel proběhnout kůň. A podle velikosti podkov, značně veliký. Zvedám pohled směrem do vnitrozemí, ale stopa poměrně brzy mizí v nepřehledné změti písečných přesypů a drobných skal. Otáčím se k moři a tam ho spatřím. Stojí tak sto metrů odemne. Stojí nehnutě a dívá se. Mořský příboj se mu tříští o nohy. Je celý černý a hříva mu spadá z krku přez plece, skoro až ke kolenům. Odhaduji, že v kohoutku má přez dva metry, musí to být koňský obr.
Přemýšlím, kde se tu vzal a pomalu se vydávám k němu. Nechá mne udělat sotva pět kroků a tiše, jako duch se otočí a odkluše do mlhy a deště. Udiveně zůstávám stát. Kde se tu proboha vzal? není tu opravdu nic. Jen písek a skály a slaná voda.
Dochází mi, že to musí být nějaká myšlenka, či zasutá vzpomínka ze šťastnějších časů, kdy tenhle můj vnitřní svět, ještě zářil barvami a oplýval životem.
Je s podivem, že nezhynul spolu s ostatním životem. Nakonec se rozhodnu na něj zapomenout. Stejně nakonec zmizí, jako to ostatní, co původně tvořilo můj soukromý, vnitřní svět. Mou duši...
Jenže támhle zůstal v písku další otisk a o kus dál znovu. Nedá mi to a pomalu se ploužím po těch stopách. Za chvíli skrze dešťovou a mlžnou clonu vidím obrovský, černý stím toho úžasného zvířete. Poprvé po mnoha měsících cítím ve své hrudi tlukot svého srdce. Chci se toho koně dotkonout. Chci mezi prsty sevřít tu jeho dlouhou hřívu a vyskočit na vysoký hřbet. Toužím podívat se z té výšky na své pusté pobřeží.
Pomalu jakoby mne nechtěly nést, se mé nohy vydávají za pohybujícím se koněm. Musím jej dohnat, musím ...
Musí mne odvézt, pryč odsud, někam daleko, na opačný břeh tohoto podivně mrtvého oceánu. Toužím opět spatřit slunce a zelenou trávu. Chci nad sebou konečně vidět modré nebe a cítit teplo slunečních paprsků.
A možná tam bude i... ne! Tohle ne. Tyhle představy a myšlenky plné touhy a naděje mne dostaly do tohoto pekla, kde se teď nacházím....
Musím jít, cítím, že na mne to úžasné, hrdé zvíře čeká. Tam někde v té mlze a stále houstnoucím dešti. Musím ho najít. Pak mne odveze...bože kam?

12.2.2012 0:30

12. února 2012 v 0:50 | Vítr


Nemohu spát a tak sedím u kamen, přikládám a píši.
Většinou si nepřicházející spánek nahrazuji potulkami po internetovém světě. Procházím blogy a čtu si o lidech, jejich radostech i trápeních, o tom co dělají a jak se baví. Někdy narazím na talent takových rozměrů, že se až stydím, že jsem někdy vzal fotoaparát vůbec do ruky.
Sem tam potkám na svých toulkách blog tak neuvěřitelně plný vášně a touhy, tak zářící láskou a citem! Je s podivem, že od té horkosti nevzplane celý vesmír. Čtu si ty řádky pořád dokola. Tiše si opakuji ta vyznání a vzpomínám na své ukryté touhy a lásky. Oživuji si v paměti chvíle, kdy jsem podobné věty psal a říkal, kdy i mě planulo srdce jasněji, nežli září stříbro hvězd na mrazivé noční obloze. Znovu pociťuji útržky dávné touhy a v srdci se ozívají staré, zapomenuté jizvy. Myslím na letní noci plné planoucích pohledů a divokých vášnivých vyznání...

Zdvihám oči od klávesnice a sleduji, jak mráz na mém okně kreslí bílými čarami ledovou zahradu, plnou neznámých květů. Přihodím do kamen pár polínek dubového dřeva a znovu pokládám prsty na klávesnici. Opět se po ní lehce rozbíhají, jako by hladili hebkou kůži mých dávných lásek.
Vlčice vycítila mou náladu a tiše zakňučela. Dívá se mi přez rameno a já si nějak nejsem jist, zda také tak trochu nečte to co píši. Vlastně by mne to ani nepřekvapovalo. Drcla do mne čenichem, jako by mi říkala, ať se no to vše vykašlu a jdu již spát. Jsem unavený, ale to co jsem dnes četl mi rozjitřilo mysl. Chvíli se na ten blog budu vracet, strašně moc bych se chtěl dočíst, že to vše dopadlo dobře. Třeba jsem jen děsivě najivní, ale strašně moc byh si přál, zase jednou číst příběh, který dopadl dobře.
Ještě se tam na okamžik podívám a pak půjdu spát.

10.2.2012 22:11

10. února 2012 v 22:13 | Vítr


Spát.
Spát!
Spááát!! Křičí na mne celé, mé tělo. Bolavé oči neustála mrkají ztěžklými výčky a unavené prsty, bloudí nejistě po černé klávesnici. Dnes je pátek a jsou dva dny po úplňkové noci. V duchu si probírám dnešní den a pokouším se hodnotit, co dobrého či špatného, mi přinesl. Vzpomínám na chvilku po probuzení, kdy jsem si za žádnou cenu nemohl vzpomenout, kde a kdo vlastně jsem.
Bylo to děsně nepříjemné. Nepamatuji si, co se mi zdálo. Ale velice dobře si vybavuji pocit znechucení z představy, že ten sen byla skutečnost a že to ještě setmělé ráno je jen sen. Po chvíli takových úvah, jsem se nakonec zorientoval a dal se do vstávání a posléze i na cestu do práce.
Po většinu dne jsem raději moc nepřemýšlel a soustředil se jen na práci. Je to daleko jednodužší, když vypnu myšlení a pracuji jen podvědomě. Nacvičenými pohyby, ze kterých se postupem času stala rutyna.
Cestou domů, jsem si ve vlaku četl jakousi moderní "scifipovídku", která se samozřejmě neobešla bez slušného množství padouchů a posléze i jejich krve. V jednu chvíli, při zvláště barvitém popisu jedné z postav onoho děje, kdy se ostatní postavy nedobrovolně seznamovali s obsahem jeho rozpáraného břicha, se vedle sedící paní udělalo při pohledu z okna nevolno a zezelenala. Jelikož při tom vydala i zvuk naznačující, že bude zvracet, napadlo mne, že mi asi chuděra četla přez rameno. Pohlédl jsem na ni a zjistil, že kouká z okénka vlaku. Došlo mi, že nějak dlouho stojíme a podíval se též ven na kolejiště. Chvilku jsem zmateně zíral na scénu, která se dost podobala tomu, o čem jsem právě četl ve své knize. Aby jste rozuměli, na kolejích podél našeho vlaku se táhly krvavé šmouhy a povalovali se tam mezi pražci drobné kousky masa a kostí a dala se rozeznat i dost velká část mozkové tkáně. Podle drobných útržků látky a zkrvavené, jako by nožem odříznuté kapuce bylo jasné, že to byl ještě před malou chvílí člověk.
Několik uniformovaných mužů s kusy černého igelitu, zakrývalo ty největší hromádky doslova namletých ostatků onoho nešťastníka...
Zaklapl jsem knihu a odvrátil zrak.
Znovu myslím na ten nepříjemný pocit, s jakým jsem se probudil. Na co asi myslel po ránu ten mrtvý?
Napadlo jej, že je to jeho poslední probuzení? Napadlo jej, že když si dnes zariskuje a pokusí si zkrátit cestu přechodem přez koleje, tak že se již do své postele nikdy nevrátí? Těžko, to by asi pozorněji sledoval trať. A nebo by pro jistotu šel podchodem... nevím, také je možné, že to nebyla jen náhodná nehoda. Je možné, že ten člověk svůj souboj s Osudem prostě vzdal...
Pořád mám před očima šedorůžovou, na povrchu zvrásnělou hmotu, přimrzající ke kolejím. S touto vidinou beru do ruky kostky a odhodlaně házím. Za sebe, za svou rodinu, za své sny. Za každého, koho tahle hra udolala. Za to co musel ten nešťastník cítit v poslední vteřině svého života. Za ten jak smrt ledový polibek kovu, tříštícího spolu s jeho lebkou, veškeré jeho touhy a naděje...

8.2.2012 21:46

8. února 2012 v 22:03 | Vítr


Další den, další remíza. Teď spát a ráno znovu do hry.
Je až k neuvěření, že pokud by se všechno, co se tento týden stalo, stalo o měsíc dříve, tak bych nejspíš vyhrál! Snažím si to moc nepřipouštět, ale pořád na mne ta myšlenka dotírá. Začínám si uvědomovat, že ačkoliv jsem získal několik drobných vítěztví a vyhrál pár menších bitev, mohu ješte celkem snadno prohrát celou, tuhle prokletou válku. Vlastně je už ve hře úplně všechno. Já i můj protihráč jsme vložili do hry poslední a nejvyšší sázky. Jako když generálové vydají poslední rozkazy a povolají poslední zálohy. Bitva je nepřehledná a je jasné, že ještě dlouho nebude jisto, kdo vlastně vyhraje.
Ach jo, Ztracená kde jsi, když Tě člověk potřebuje? Kde je nějaké Tvé slovo útěchy? Kdyby si jen věděla, jak mi schází "Cesta" a princezna a jak moc by mi pomohl doušek horkého, kořeněného vína, podaného jemnou pečující dlaní...

7.2.2012 21:27

7. února 2012 v 21:45 | Vítr


Již pátý týden rachotí hrací kostky, po leštěné, kamenné desce masivního stolu.
Pátý týden nevěřícně hledím na jednu remízu za druhou.
Můj protihráč očividně přestává věřit, že je to jen náhoda a já se v duchu modlím ke všem bohům i démonům, co jsem kdy potkal, aby se to šílenství již zlomilo. S každou tou remízou, kupodivu získávám stále větší naději, že bych mohl přerušit tu stále se opakující smyčku potíží a pohrom, co se na mne již rok bez přestávky valí.
Potřebuji, tu stále zběsilejší hru, na chvíli zastavit. Potřebuji malý, oddychový čas. V duchu volám svého občasného návštěvníka Náhodu. Ať na chvilku zastaví čas plynoucí kolem tohoto hráčského stolu. Ať mi poskytne pár hodin na odpočinek....
Nic, nikdo se neozívá. Čas stále stejně neslyšně ubíhá někam za mne.
Cítím jak plyne, jak naráží jako proud mohutné řeky na mé tělo a stejně jako o zčernalý balvan, se o ně rozděluje, aby je obtekl a plynul nezadržitelně dál.
Odevzdaně beru do ruky kostky a znovu házím...

2.1.2012 13:07

2. ledna 2012 v 13:18 | Vítr


.....ozvalo se tiché "klap". To se jen pohnuly pozastavené kostky osudu a dopadly konečně na stůl. Pohlédl jsem svému protihráči do tváře. Ani se nesnaží ukrýt výtězný škleb. Nemá smysl počítat body na kostkách, ten pohled je více než výmluvný.
Osud opět vstahuje svou ruku a bere kostky ze stolu. S mírně pohrdavým úsměvem je vrhá proti mě. Převalují se a rachotí a já vím předem, co na nich uvidím, až se zastaví....

23.12.2011 21:45

23. prosince 2011 v 22:09 | Vítr


Příští týden se rozhodne o všem.
Zítra je Štědrý den a já se na něj nesmírně těším. Na všechny ty rituály co pořád ještě mám spojené s tímto dnem. Na všechny zvyky a vůně toho dne. Možná že je poslední v mém životě. Poslední takový, jaký mám rád. poslední z mého nynějšího života. Pokud ještě budu slavit někdy nějaký další Štědrý den, tak už bude vše jinak. Já budu někdo jiný a svět kolem mne bude také jiný. Odpočítávají se mi poslední hodiny mého, starého života a já si s hrůzou uvědomuji, že to nedokáži nijak ovlivnit, nebo zastavit. Starý život, takový jaký jsem ho znal, odchází. A já se obávám té nejisté šedi, co vidím ve své budoucnosti. Mrazivá pustina v mém nitru, získala nadvládu nad posledním kouském mé duše a já už ani nedokáži říci, zda mi to vadí. Tam uvnitř cosi pohaslo a odešlo spát. Ta poslední jiskra zamrzla do ledového krystalu a poslední její teplo dávno zničil mráz.
Chtěl bych se nějak rozloučit, s tím starým světem, ale uvědomuji si, že by mne už nepoznával. Jen bych svým zachmuřeným čelem jeho obyvatelům naháněl strach a můj mrazivý dech by jim spaloval srdce. Vím, že jsem svůj boj s ledem a pustinou prohrál. Vím, že se propadám stále rychlej do nicoty. Vím, že se blíží konec. Od všeho co ještě zbývá, mne dělí jen jediné otočení kostky ve hře osudu. Jediné otočení kostky a vše bude dáno.
Snažím se dát zbohem svému starému já. Snažím se rozloučit s mým, starým světem.
Jsem zde Bože. Stojím tu na cestě a den před Tvým znovunarozením. Dej ať si do posledka dokáži udržet svou hrdost a stát zpříma...

21.12.2011 13:47

21. prosince 2011 v 14:23 | Vítr


Je odpoledne a celodenní déšť mi ničí pracovní plán dnešního dne.
A ačkoliv mi představa rychle se blížícího štědrého dne zlepšuje náladu, pořád někde v pozadí všeho co dělám a cítím, vnímám přísný a nepřátelský pohled Osudu.
Poslední měsíc se mi slévá v jeden šílený kolotoč rozmazaných vzpomínek na dny, plné pachtění za zlepšením mého života. Snažím se myšlenkami ovlivnit ty nepřející kostky, jež denně musím vrhat v souboji s Osudem. Denně musím sledovat výsměšný záblesk v jeho očích, když vidí ubohost mého snažení. Vlastně již ani nechápu, kde pořád ještě beru sílu vztáhnout ruku a hodit. Kde beru sílu na to, abych se při pohledu na nicotné výsledky svých her, dokázal opovržlivě smát tomu bezcitnému parchantovi do očí!! Kdykoliv beru ty prokleté kostky do svých dlaní, modlím se k bohu abych se ještě aspoň jednou dokázal zasmát. Poslední kousek mé hrdosti a pýchy mi nedovoluje sklonit hlavu a celou tu hru vzdát.
14:19...Právě jsem měl telefonní hovor. Snažím se nemyslet na to co jsem se právě dozvěděl. Snažím se nic si nepřát a nedávat na sobě znát žádný pocit.
Cítím chlad hracích kostek ve svých dlaních. Jak je pomalu protřepávám, slyším jak tiše chřestí. Můj protihráč spokojeně sedí ve svém vysokém křesle a čeká, až svým hodem opět přijmu co mi určil. Hledíce mu do jeho bezedných očí, vrhám kostky proti desce kameného stolu. Zvykl jsem si nedívat se na výsledek toho co mi padlo. Hledím do jeho očí a slyším jak kostky poskakují a narážejí při své krátké cestě po leštěné stolní desce. Pojednou se ozve táhlé zaskřípění a čas, jako by zhoustl. Pohlédnu na stůl a vidím, že kostky stojí uprostřed pohybu. Vlastně mne to již nepřekvapuje. Několikrát jsem to již zažil je to jen nepatrný odklad nevyhnutelného. Je to jen čas na odpočinek. To do naší podivné hry, sem tam vstupuje třetí hráč...Náhoda. Většinou mi jeho přerušení hry poskytují čas na oddych a nabrání nových sil do další hry. Nejsem si jist na čí strane v této podivné hře vlastně stojí, ale jedním jsem si jist. Osud tu Náhodu nikdy nevidí rád. Vypadá vždy velice pobouřen jejím zásahem do hry. Ve tváři má vztek a rychle mizí neznámo kam. Asi jako když vypnete lampu. Cvak. A je pryč, jen prázdné křeslo a kostky podivně zamrzlé v čase.
Zamyšleně hledím na Náhodu. Poutníka v podivné směsici špinavých, i zlatem vyšívaných kusů oděvů. Přemýšlím nad tím, co mi přinese tentokrát. Třeba jen čas na vyspání, třeba něco co vše podstatně zhorší. A nebo i zlepší. Dary Náhody bývají dvousečné. Ačkoliv se často zdají nemilé, ve výsledku mohou hodně pomoci. Bohužel je to i naopak. Tuším, že ta má víra v "kouzlo vánoc" stím bude mít hodně společného. Náhoda pomalu odchází. Nakonec neodolám a vzdalujícím se zádům ještě tiše poděkuji. Třeba jen za ten oddychový čas.
Naposledy jsem ho dostal na před mnoha a mnoha týdny...byl úplněk a okolo šílela zdivočelá magie lesa...

Pozdní zákazník

15. prosince 2011 v 11:23 | Vítr

Ospale mžourám na nedodělané boty a myšlenky mi stále odbíhají ke včerejší noci....
Mohlo být tak deset minut před půlnocí a já stále seděl v dílně. Přibíjel jsem spousty podpatků a docela zapoměl na čas. Pod oknem na dece tiše oddychovala vlčice a z rádia, staženého na hranici slyšitelnosti, zazníval jakási uklidňující huda.
Nemám ve zvyku v dílně topit a tak jsem si občas došel nabrat trochu svařeného vína, z kastrůlku v kuchyni na malých kamnech. Upíjel jsem a tiše si při práci pobrukoval spolu s rádiem.
Tuhle mojí tichou noční pohodu náhle porušilo zařinčení domovního zvonku. Nadskočil jsem leknutím a vyčítavě pohlédl na svou chlupatou společnici. Obvykle totž tiše vrčí, jen se k vnějším dveřím domu někdo přiblíží. Teď jen udiveně koukala a podezřívavě větřila. Nakonec si opět lehla. Jak ji znám, tak to celé její malé přestavení znamenalo, že venku nikoho necítí. Ale já jasně slyšel zvonek.
Uchopil jsem hrnek s chladnoucím vínem a s tichým mumláním o otravných lidech, co by měli táhnout ke všem čertům, šel zjistit kdo to ruší takhle pozdě v noci. Otevřel jsem domovní dveře a okamžitě se do mne zakousl noční chlad. Venku stál vysoký, ramenatý chlapík. Dlouhý hnědý kabát, který byl módní někdy za časů mého dědečka, doplňoval pomačkaný klobouk a vlněná zelená šála. chvíli jsem na něj hleděl a chtěl mu pěkně od plic říci, co si o takových způsobech myslím. Pak jsem si všiml, jak vypadá unaveně a pobledle. Povzdechl jsem si a pozdravil. On se malounko usmál a odpověděl dost neobvyklým:" Pozdrav pánbůh." Pak pohlédl na hrnek v mé ruce a zeptal se, zda je to opravdu svařené víno. Trochu mne to překvapilo. Kývl jsem a nevím proč, se ho zeptal, zda také nechce. Usmál se víc a řekl, že rád. Že je již kolikátý den na cestách a dost prochladl. A také, že potřebuje opravit botu. Stratil někde podpatek. Ustoupil jsem a můj pozdní návštěvník vešel. Při vstupu do domu smekl klobouk a já si všiml, že na svůj poměrně mladý vzhled (hádal jsem tak nejvíce třicet), má úplně bílé vlasy. Přemýšlel jsem, kdo to asi je a kam tak dlouho cestuje. Došli jsme do dílny a já neznámého posadil na jednu z židlí, co mi tu porůznu postávají. Když si sedal, došlo mi, že má sotva patrný hrb na příč přez ramena. Odcházeje do kuchyně pro druhý hrnek vína jsem zaznamenal, že vlčice opět spí. To mne zarazilo. V kuchyni mi vrtalo v hlavě, jak je možné, že vůbec na návštěvníka nereaguje. Jindy by skákala jak divá a vítala, nebo seděla na pelechu a nepříjmě vrčela. Dnes ani neotevřela oči. Trochu jsem víno přihřál a s plnými hrnky spěchal do dílny. To co jsem tam uviděl, mě utvrdilo v tom, že s mým hostem není něco v pořádku. Vlčice stála vedle sedícího chlápka a měla položenou hlavu na jeho klíně. On ji hladil mezi ušima a tiše jí povídal. Když jsem je svým příchodem vyrušil, tak se doslova odplížila na svůj pelech a tam si opět lehla. Podal jsem svému hostu hrníček a zasedl ke stolku s botou, co tam v mé nepřítomnosti položil. Napil jsem se horkého vína a vzal botu do ruky. Opravdu, podpatek byl pryč. Byla to těžká kožená bota. Očividně ruční práce. Nikde ani kousek umělé hmoty. Pravidelné stehy a tkaničky z kvalitní bavlny. I když už dost opotřebované, byly to boty, co vydrží na celý život. Pustil jsem se do opravy a po očku sledoval svého hosta. Pomalu upíjel horké víno a bylo vidět, jak si to užívá. Opět se tak lehce usmíval a vrátila se mu i barva do tváří. Spokojeně usrkával. Zřejmě se již zahřál, protože si rozepl, svůj dlouhý kabát. Mám v dílně šero a tak jsem si nejdříve ničeho nevšiml. Až po chvíli mi došlo, že na pozadí tmavé látky kabátu, vidím dole pod židlí něco se bělat. Opatrně, aby si nemyslel, že jej očumuji, jsem sledoval co mu to tam čouhá. Nakonec si mého pohledu všiml. Pohlédl mi přímo do očí a já měl v tu chvíli neskutečný pocit, jako bych hleděl do nekonečných hlubin vesmíru. To nebyly oči. To byly přehluboké temné studny. Došlo mi co jsem pod jeho kabátem zahlédl. Pomalu dotloukám poslední hřebík a na jeden zátah dopíjím víno. Chuť koření byla pojednou mnohem intenzivnější. Dopil též a zeptal se, zda bych neměl ještě trochu a zda se nechci na něco zeptat. Pomalu jsem přikývl. Řekl jsem že si sedneme do kuchyně, že je tam tepleji. Tam jsem přiložil pár polínek do kamen a posadil se s tím podivným hostem ke stolu. Nepamatuji se moc o čem se klábosilo. Upíjeli jsme víno a povídali o životě. Znáte to, jak je práce málo a mizerná. A jak letos všechno podraží. Jak bylo pěkné léto a že slepice pořád ještě nesou.O tom že bylo málo hub a že se to na přezrok jistě zase zlepší. Jak je dnes na cestách a jak je těžké sehnat dobrý levný hotel. Ptal se na zdraví a co děti. A já mu povídal a povídal a měl jsem pocit, že ho znám již spoustu let...
Nakonec odešel. Rozloučili jsme se jako staří známí a já mu řekl, že zase může přijít. Odpověděl, že snad zase za rok, až bude mít cestu okolo a já budu mít na kamnech hrnec vína.
Pak jsem stál v domovních dveřích a díval se jak kráčí naší ulicí kamsi ven z města a jak mu vzadu z pod kabátu vyčuhují nepatrně dva konce bělostných křídel.
Napadlo mne, proč asi chodí pěšky?

9.12.2011 23:19

9. prosince 2011 v 23:39 | Vítr


Opírám se zády o promrzlou zeď domu a snažím se přitáhnout si kabát více k tělu. Je mi zima a v břiše mám opět tem pocit hryzání a škrábání. Jako by se cosi pokoušelo dostat zuby nechty ven z mého žaludku. Vlčice stojí krok předemnou a srst se jí stříbřitě leskne v záplavě měsíčního světla.
Je tu další úplňková noc a tak jsme oba nervní a na nohou. Musel jsem sní ven. Alespoň před dům. Když mi můj stav nedovoluje vyběhnout sní do okolních polí a lesíků. Vidím, jak jí s každým výdechem stoupá od tlamy obláček páry. Stojí nehnutě a jen čenich se jí lehce chvěje. Netuším, co může tady na okraji města větřit, ale v očích má děsně nepřítomný výraz a celé její, napjaté tělo, vyjadřuje touhu vyrazit někam do té, jiskřivé, měsíční noci.
Opatrně sjíždím po zdi do dřepu a ona se s tichým zakňučením otáčí. Pak se posadí proti mě a chvíli mne vážně sleduje. Hlavu malounko na stranu a povytaženou špičku svého, dlouhého jazyka. Pak do mne drcne čenichem. Pohladím ji po hlavě a ona se zdvihne na všechny čtyři. Otáčí hlavu za měsíčním světlem a pak opět ke mě. Vím co chce, ale neodvažuji se jí nechat běžet,tam do toho tichého kraje samotnou.
Obejmu ji a zabořím obličej do její husté srsti. Chvilku trpělivě drží a pak se mi vysmekne. Je to dítě svobody a volnost jejích vlčích předků jí proudí pod kůží. Nesnese dlouho pocit, že je svázaná, i když jsou to jen mé ruce, co ji drželi. Usměji se, rozumím jí moc dobře. Často se cítím stejně.
Hryzání v břiše polevuje. Ledový, noční vzduch mi udělal dobře. Ještě chvíli čekám, pak tiše písknu a vejdu do domu.
Vlčice se skokem vrhá za mnou. Zatím jsem pro ni důležitý. Potřebuje mne, abych ji nakrmil, chránil jí, vyčesal srst a hrál si sní. Zatím jsem jí užitečný. Ale co až dospěje? Až si uvědomí svou sílu a cenu? Vrátí se na moje písknutí a nebo v ní převládnou pudy jejích divokých předků a ona se rozhodne žít sama.
Zamkl jsem dveře a po slepu kráčím chodbou. Řídím se jen cvakáním jejích drápů po staré dlažbě. Naštěstí vidí za nás za oba....

3.12.2011 23:19

3. prosince 2011 v 23:45 | Vítr


Přitáhl jsem si huňatou deku a balím se do ní.
Venku dnes fouká, jako by to mělo odnést tenhle starý, děravý dům. Přezto, že plynové topení běží naplno, je tu za takovýchto větrných nocí chladno. Vítr se dere do domu drobnými skulinamy kolem oken a dveří a vlezlý průvan vyfouká člověku teplo z těla. Cítím ten chlad až v kostech. Jako by se mi pomalu plnily ledovou tříští. Balím se jako zimomřivý stařec a nepomohlo ani pití čaje a svařeného vína. Snad jen na chvilku, když se pokoj naplnil vůní vína a koření, tak na tu chvíli jsem měl pocit, že je to lepší. Ale pak neustálý průvan odvál všechny ty pachy a když vychladla i poslední sklenka, zakousla se do mne opět zima.
Vlčice mi leží na nohou a snaží se o mě také trochu ohřát. Jsem rád, ačkoli je již pěkně těžká. Aspoň nohy mám uchráněné před tím dotěrným, zlomyslným větrem. Nebýt jí a jejího pravidelného dechu, připadal bych si jako poslední člověk na světě. Co jí mám a co se naučila trávit tu semnou mé noční hlídky, tak si nepřipadám tak strašlivě sám.
Zase tu jen tak sedím a čekám na půlnoc. Sleduji přez svou obrazovku životy cizích lidí a snažím se tak zaplašit na malou chvíli, myšlenky týkající se mého života.
Teď zvedla vlčice hlavu a hlasitě větří. Dívám se na ni a přemýšlím, co mohla asi cítit. Co jí vítr přinesl za pachy, že ji to probralo z jejího spánku a zaujalo natolik, že se dokonce zvedla a došla k oknu? Nevím dívám se na ni jak upřeně hladí na mírně se vzdouvající závěs na okně a tiše kňučí. Po chvíli si pod okno sedla a její tiché pískání se změnilo v táhlé zavytí. Až se mi naskočila husí kůže. Tak tesklivý zvuk a tak pronikající do každého zákoutí mé duše. Udiveně na vlčici hladím a poprvé od doby co ji mám v ní vidí tu šelmu co se pod nánosem domestikovanosti ukrývá. Zvedla se a došla ke mě. Pohlédla mi do očí a položila svou velikou, chlupatou hlavu do klína. Pomalu ji drbu za ušima a tiše na ni mluvím. Už nevím co, jen pomalu a potichu utěšuji svou vlčici a napadá mne můj dávný sen. Sen o tom jak vyběhnu do lesů a obrostu šedou srstí a padnu na všechny čtyři a zmizím ve víru bezstarostného vlčího života. Dívám se na ni a uvědomuji si, že jí závidím.
Opět tiše zakňučí a zavrtí pomalu ocasem. Čtu v jejím pohledu oddanost i starost. Cítí můj smutek i stesk a trápí jí, že mi nedokáže pomoci.
Půjdu si lehnout a ona bude ležet na koberci vedle mého lůžka. Budu usínat s vědomím, že hlídá můj spánek, plný neklidných snů....
 
 

Reklama