Diary

15.6.2017 21:08

15. června 2017 v 21:28 | Vítr
Zahrada zalitá.
Procházka s vlčicí, odbytá.
Pošta roztříděna a odpovědi připraveny k odeslání.
Jen čekám na spánek. Sedím u kompu a snažím se nemyslet na to,co asi dělá.
Je letní večer, dlažba Města musí být rozpálená od slunce a vzduch se jistě plní směsicí večerních pachů a vůní. Pomalu mizí z ulic "dení" turisté a lidi spěchající ze zaměstnání. "Noční" turisté ještě nevyrazili. A tak je trochu volněji, na ulicích a nábřeží...
Tento čas jsem měl nejraději. I světlo bývalo zvláštní a pozdní fotky měly kouzlo neopakovatelnosti.
Možná je v práci a možná, se toulá ulicemi Města, nevím a dle jejího přání, již asi nikdy vědět nebudu. Vlastně je to pro mě nový pocit, nevědět. Nevědět co dělá, nač myslí, nebo zda jí není smutno. Prostě se nezajímám. Jak si přála...
Je mi smutno, stýská se mi ale je to její přání a tak se snažím přivyknout co nejdřív.
Ale je to těžké. Hlava ví, že to jinak nede, ale srdce to stále nechce pochopit a přijmout.
Já se mu to však pokusím vysvětlit. Prostě musí přijmout, že je konec. S příběhem, sny, nadějemi... prostě konec. Jako by přišel Smrť a upozornil na poslední, padající zrnka písku...

14.6.2017 15:15

14. června 2017 v 15:17 | Vítr
Již pozítří Město.
Nemohu se dočkat. A naopak, jsem z toho trochu nesvůj.
Město bez Tebe.
Město plné snů.
Město plné vzpomínek.
Město... bez Tebe...

12.6.2017 21:08

12. června 2017 v 21:26 | Vítr
... Další den končí.
Byl plný práce a starostí, ale myslím, že jsem jej prožil dobře.
Cítím převážně klid. Ne smíření, to zatím ještě ne, ale klid. To proto, že vím jak to bude vypadat dál. Ty se neozveš, to je dané letitými zkušenostmi. A já dodržím, co sis přála. Totiž, že počkám, až se ozveš...
Tento víkend budeme velmi blízko od sebe. Jedu do našeho Města, ale to se nedozvíš a já, až vyřídím co musím, odjedu spět do hor. Vlastně ne tak hned. Chvilku zůstanu a projdu se. Chtěl bych opět cítit hladký kámen, pod podrážkami svých bot. A zažít mírnou úzkost, z nekonečných proudů lidí. Podívat se na místa, kde jsem se cítil šťastný...
Procházet se jen tak a ...
Ano, je to asi směšné, jak se snažím nedat najevo šílenou naději, že budeš mít stejnou touhu vyrazit do starých uliček a v těch nekonečných davech, náhodou potkat mě...

10.6.2017 21:37

10. června 2017 v 21:50 | Vítr
Ku podivu to vypadá, že se vracím do "původních kolejí" mnohem snadněji, nežli posledně.
Asi jsem si již zvykl, na tyto "výkyvy" z normálu. A tak se stále více nořím do svých povinností a snažím se svědomitě věnovat, všem svým závazkům. Nakonec to asi bude v celku pěkné léto. Ano, čím více práce, tím dříve otupím vše, co bolí a zaženu nepatřičné myšlenky a vzpomínky, hluboko do zapomenutých koutů mého srdce.
Je to již více jak dva týdny, co jsi mi napsala, jak si představuješ budoucnost a já doufám, že je z mé strany vše tak, jak si přeješ.

Splněné přání

3. června 2017 v 21:43 | Vítr
Dívat se a dělat, že nevidím.
Vědět a dělat , že nevím.
Toužit a dělat, že netoužím.
Snít a dělat, že nesním.
Psát a dělat, že nepíši.
Žít a dělat, že nejsem...

Vidím Tvou duši, kdykoliv se na Tebe podívám. Ať změníš účes, ať změníš šaty. Stále se dívám srdcem a vidím Tvou pravou tvář, Tvou duši. A do toho, co se tak moc snažíš skrývat jsem se zamiloval...

30.5.2017 21:15

30. května 2017 v 21:34 | Vítr
... dýchám, spím, jím piji... snažím se dál žít.
Pracuji dvanáct hodin denně. Snažím se dál žít.
Je dost nepříjemné, že nemám podporu svých představ. Zakázal jsem si snít s otevřenýma očima. Odmítám myšlenky na ni. Kdykoliv si na ni vzpomenu, hvízdám si nějakou melodii. Jen abych soustředil myšlenky na něco jiného. Již sem se naučil, nepojmenovávat ji i v psaném textu. Zatím to vypadá, že jsem našel cestu... doufám. Trochu mne straší myšlenka na to, co bude, až příjde absťák. Zatím si to fakt moc nepřipouštím, ale až začne po čase opravdu scházet, tak to bude teprve těžké. Asi se začnu učit nějaký jazyk...nebo možná složité vzorce. To mi nikdy moc nešlo, tak by to mohlo zaměstnat mou mysl na plný úvazek. Musím s tím skoncovat co nejdříve a pak zase budu mít klid... doufám.
Byl jsem hlupák, když jsem doufal v zázrak. Ale já se fakt těšil. Když ne na společný život, tak alespoň na častější kontakt.
Jak jen jsem byl naivní, já vážně věřil všemu, co mi řekla.
Bude mi chybět, ale již s tím nic nehodlám dělat. Nakonec, až to překonám, tak smažu vše. Kontakty, fotky a i tento blog. Prostě vše, co by mi i mohlo připomínat. Jo a to, že nepotkám sakuru v květu, tak v to musím jen doufat.

27.5.2017 23:19

27. května 2017 v 23:30 | Vítr
Čekám na půlnoc.
Jen tak, bez nějakého důvodu.
Prostě jsem si řekl, že jsem zvyklý čekat a tak proč nečekat na půlnoc.
Jistě, někdo by mohl podotknout, že půlnoc neuteče. Nemusí se na ni přeci čekat, když každou noc přijde sama. Ano, je to nepopiratelný fakt. Přijde, ale na druhou stranu, když někam jdete a jste očekáváni, není to lepší pocit? Je, viďte. Tak pro to, na ni čekám. Aby se cítila očekávána, vítána...
Na víc, jsem si uvědomil, že je to asi jediné, bezpečné očekávání, jež si mohu beztrestně dovolit. A nic mne to nestojí, tedy krom spánku, ale stejně poslední dobou nějak špatně spím. Tak se mohu na místo špatného spánku, těšit na příchod půlnoci. Ta alespoň chodí včas...

19.5.2017 5:58

19. května 2017 v 5:58 | Vítr
Ten ranní vzduch doslova jiskří! Je tak voňavý a opojný... nejraději bych šel a šel a zastavil se až nahoře, na hřebenech! Podíval se vycházejícímu slunci do tváře a křičel nadšením, z té nádhery kolem.

18.5.2017 21:29

18. května 2017 v 21:36 | Vítr
Bože mě se tak stýská.
Někdy se až nemohu nadechnout, jak je to silné.
Kéž by byl červen a Ty jsi se ozvala.
Pokud se to nestane a já pojedu do Města, tak se s tím asi nevyrovnám tak snadno...
A já tam fakt potřebuji a asi Tě neuvidím. Jistě budeš mít zrovna něco jiného a nebo ...
Prostě nějak nevěřím, že se ještě sejdem...
Přijít o sny a naději je peklo...
Chybíš mi...
Pa, dobrou noc...
Ty víš co cítím a já vím, že to nesmím říkat na hlas.

12.5.2017 4:57

12. května 2017 v 5:12 | Vítr
Nemohu spát.
Od čtyř hodin koukám do tmy a myšlenky mi víří hlavou jako šílené. Nakonec jsem si zalezl sem, do svého malého "soukromí". Nikde ten blog nepropaguji a nikomu v posledních letech nepíši. Tak jsem doufal, že tu bude klid. Rozčiluje mne,když tu objevím "komentář" a je to nějaký cizojazyčný otrapa s reklamou! Nebloknul jsem komentáře proto, že doufám v jistou... věc. Ale tohle mne vytáčí. Fakt mi nevadí, když to tu najde náhodný návštěvník a čte si (jeho volba), a když se rozhodne něco napsat, tak mi to též nevadí, ale tohle mne vytáčí.
Navíc jsem si v posledních dnech všiml nějaké zvýšené návštěvnosti. Není to žádný nával, ale proti jednomu až nule týdně, je denní návštěvnost hodně. A očividně to tu někdo i čte. Co tu může lidi zajímat? Trochu mne to mate. Vždyť je to tu tak smutné...

5. května 2017 23:34

5. května 2017 v 23:30 | Vítr
Kéž bych dokázal hybernovat.
Třeba jako medvědi. Lehl bych si a vstal, po hlubokém spánku, až tak za rok. S čistou a vzpomínek prostou myslí. A nebo alespoň se vzpomínkam tak vzdálenými, jako by ja zakryla a rozostřila hustá mlha...
Vím, hloupost, ale byla by to úleva.
Bože, hvězdy, vesmíre! Prosím, slibuji, že již odolám. Již to nikdy neudělám! Jen mne prosím zbavte vzppomínek, touhy a bolesti...

Sedmdesát sedm

22. března 2015 v 13:42 | Vítr
Proč ten název? Mno, proto, že je to sedmdesát sedm dní, co jsem tu nebyl.
Odešel jsem "na sever". Za prací a doufám, i za novým životem. A trvalo to právě sedmdesát sedm dní, nežli jsem si našel čas na obnovení svého připojení na net. Práci, co jsem si vybral mám. Bydlení je téměř přepichové a když jsem si zvykl na jedenáctihodinový pracovní den a šestidenní pracovní týden, tak mám i trochu volného času. Sice jej povětšinou prospím, ale neděle je den volna a nedělní odpoledne je čas na psaní dopisů, čtení a návštěvy tohoto mého, virtuálního světa.
Trochu se tu rozhlédnu. Pročtu příspěvky blogů, co mám rád a snad i napíši nějaký ten komentář...

Tik tak ...

2. ledna 2015 v 19:53 | Vítr


Tik tak, tik tak, tik tak ...
Poslouchám jak mi ubýhá čas a jako vždy, se snažím dopočítat, kdy nastane ten správný okamžik. Aby jste rozuměli o čem že to tu vlastně píši, tak věste, že mám takový tichý zvyk. Když očekávám nějakou důležitou událost, tak počítám kolik času mi do počátku té události vlastně zbývá.
Mno a tak počítám... je 19 hodi a 47 minut. Do bodu nula zbývá 55 hodin a třináct minut. V tu chvíli bude půl čtvrté ráno a odpočet bude v bodě nula. Ptáte se co vlastně ten odpočet ukončí? Popřípadě započne? Bude to poslední možnost, jak se na dlouhou dobu dostat k internetu. Bude to poslední okamžik, kdy budu schopen kdykoliv nahodit komp a vstoupit do nehmotného světa internetu. Bude to poslední možnost pozdravit všechna ta noční stvoření, co bloudí tímto podivným světem a co stejně jako já, rádi obětují část spánku, jen aby se mohli toulat svými virtuálními světy.
Možná tam někde najdu takový výkřik módy, jako je internetová kavárna a tak se mi možná povede, jednou za čas navštívím svůj tajný svět, svou princeznu a ostatní, co tu nechávám. Snad se někdy dostanu ke kompu kohosi jiného a budu moci mrknout na svůj blog, zda se přeci jen z hlubin zapomění nevrátila ona tajemná Ztracená blogerka. A možná, se sem nepodívám pěkně dlouho.
Mno ačkoliv jsem asi nikdy neměl to čemu by se dalo říkat "stálý čtenář" či alespoň občasný, tak se stejně rozloučím.
Tak tedy... Vy náhodní, co jste na můj blog narazili : zatím zbohem a prosím nesuďte mé spisky přísně...

P.S: Zde by měl být podpis, ale mé jméno Vám nic neřekne a upřímě, nic neznamená ...tak se tedy loučím jako ten, co byl kdysi rytířem a poutníkem, snílkem a básníkem...

3.1.2014 1:18

3. ledna 2014 v 1:17 | Vítr
Ahoj.
Vím, tohle jsem psal již vckrát, ale přes to, to opět napíši. Třeba se nakonec přeci jen ozve....

Ztracená, jsi tu???
Ozvi se prosím. Chybí mi občasná odezva.
S většinou přátel jsem se řízením osudu odcizil a potřeboval bych Tě opět "slyšet"...

11.12.2013

11. prosince 2013 v 20:03 | Vítr
Dnes se mi stalo cosi ... divného.
Bylo po půl páté ráno a já řídil. Jel jsem do práce, silnice byla jen trochu navlhlá a tak jsem se hnal skoro stovkou. Tiše vrnící motor hltal kilometry, pěkně kopec nekopec a já cítil, jak mi padají oči únavou.
Pustil jsem rádio a jako již nejméně po sté doufal, že neusnu...
Postel byla neskutečně pohodlná a pod naducanou peřinou, bylo krásně teploučko.
Venku, za sluncem rozzářeným oknem, pomalu odtávaly rampouchy a kapky čiré vody s pleskáním dopadaly na kamenný parapet.
Miloval tahle zimní rána. Pohled z hradního okna vytopeného pokoje, na zasněženou krajinu, byl vždy moc pěkný.
Pevně k sobě tiskl víčka a užíval si, jak se o něj hřejí obě ženy. Usmívajíce se nad tou pohodou, cítil jak pomalu klouže na spět do snů...
Probudilo ho to, jak sním kdosi prudce třese.
"Ženské nechte mně ještě chvilku spát..." zavrčel tiše.
Prudké natřásání se opět vrátilo. Přidalo se k němu příšerně hlasité kvílení a přes ten hluk sotva slyšitelné, úpěnlivé šeptání: "Prosím vzbuď se! Hned!"
Cosi se změnilo.
Otevřel jsem oči a dupl na brzdu. Prudké trhnutí volantem do leva, mne z rozježděné krajnice vrátilo spět na silnici. O pár metrů dál auto konečně zastavilo. Byl jsem spocený jako v horečce. POmohlo až otevřít dveře auta a trochu se protáhnout.
Čerstvý ranní vzduch mne konečně probral a mě došli dvě věci.
Za prvé to, že jsem usnul a málem se zabil. A ta druhá, o něco divnější věc... ten hradní pokoj, to ráno v posteli, prostě ten sen, to bylo z mého příběhu o dracích a princezně. A ten hlas, to mne volala ona...
Celý den o tom přemýšlím. Nějak mi to nedává smysl, vždyť ten příběh jsem dopsal. Není co dodat.
Nebo mi mé podvědomí vzkazuje, že by to mohlo jít? Nevím, musím přemýšlet...a také se občas vyspat. To jistě...

25.9.2013 0:53

25. září 2013 v 1:18 | Vítr
Je toho tolik a já nevím jak začít.....
Snad....
Člověk cítí potřebu se svěři, hlavně ve chvílích, kdy prožil něco vyjímečného. Ať ho již potkalo to dobré, nebo naopak to zlé.
Představte si strom. Třeba jabloň a nebo dub, je to na vás.
Máte?
Tak pokud si jej dokážete představit mladý, s hladkou kůrou a košato, krásně zelenou korunkou, tak je to to nejlepší, co momentálně potřebujeme.
Tak a teď jej vyrvěte i s kořeny. Jen se nebojte, však on to přežije, Vyrvěte jej z jeho přirozeného prostředí. Z úrodné půdy na které klíčil a z dosahu větru který miloval. Vemte ten strom a přesaďte jej. Je jedno kam prostě jej dejte někam jinam.
Pak pár let počkejte. Pěkně jej nechte růst a zvykat si na jiné prostředí. Na horší vodu a studenější slunce. Na nové nemoci a žravý hmyz. Když si na to vše zvykne a vyhojí si první poranění a zlomené větve, tak jej vyrvěte ze země znovu!
Ano slyšíte dobře. Opakujte to během let několikrát. Vždyy jej připravte o nějaký ten kořen, nebo i větev. Sázejte jej na čím dál horší a sušší místa. Na nekvalitní půdu a více a více do stínu.
Nakonec Váš strom stejně vyroste. Jen z něj bude děsivá parodie na běžný, nebo chceteli, šťastný strom. Bude pokřivený a odulý kmen bude mít celý hrubý a zbrázděný sítí trhlin a jizev. Pahýly ulámaných větví, mu budou trčet do všech stran, jako odpudivé drápy hrozivé šelmy. Jeho listí bude povadlé a bledé a plody malé, tuhé. Skoro nejedlé... A pak si sedněte blíž a utište se. Zavřete oči a pozorně naslouchejte. Protož, pokud jste svůj strom trýznili opravdu důkladně, pak tehdy a jedině tehdy, se stane zázrak. Ten váš životem skoušený a z kořenů stokrát vyrvaný strom, začne tichounce spívat....
Uslyšíte píseň o domově, o rodné stráni a o slunci ve větvích. Píseň plnou touhy a naděje, píseň o cestě domů...
Chcete uvidět zázrak? Pak pohleď te na poničený a ztrápený kmen a pod vlivem té písně, spatříte jeho duši. Bude se chvět jako drobný lístek, zářící úžasnou, jarní zelení. A pod drsnou a šedivou kůrou spatříte mladý statný strom. Spatříte obraz jeho duše...

30:4:2013 23:42

30. dubna 2013 v 23:50 | Vítr


Doma všichni spí a tak všechen čas, patří jen mě.
Toulám se promoklými poli a vzduch je plný vůně, stoupající z vlhké půdy.
Pozoruji záblesky ohňů na kopcích v dáli. Je předvečer Beltainu a lidé zapalují ohně a slaví... někteří příchod jara a jiní jen to, že se mohou opít. Cítím silné vábení, od těch ohňů. Chtěl bych jít blíž a pohlédnout do plamenů... ohřát se a skočit přez planoucí hranici, jako se to kdysi dělávalo...
Jenže kdo si dnes ještě vzpomene, na nějaké pradávné zvyky...

5.4.2013 0:36

5. dubna 2013 v 0:40 | Vítr


Mluvil jsem sní!
Opět!
Připadám si, jako opilý.
Cítím euforii v srdci a šimrání v břiše, vím, měl bych se krotit, ale je to tak milé a ...bože, musím se uklidnit, nebo budu plácat.
Povídali jsme si o filmech a vyprávěl jsem zážitky z poslední cesty. Je strašně milá a ...nevím, chybí mi slova...
Chtěl bych ji opět vidět. Pozdravit se sní a vzít ji někam na kafe a nebo jen tak bloumat po ulicích. Samozřejmě ve vší počestnosti...
Kecám. Objal bych ji a přitiskl k sobě s odmítl ji pustit, ze své náruče.
Schází mi její něžné polibky...vůně vlasů a zrychlený dech...

28.3.2013

28. března 2013 v 13:24 | Vítr


Nečekaná chvilka volna.
Kousek času, co není vyplněný prací, nebo spánkem.
Chvilka, kdy se myšlenky odtrhnou od každodenních rituálů a mohou opustit stereotypní kolotoč všedního dne.
Listuji v internetových stránkách a hltám doušky cizích myšlenek.
Lovím v moři nepřeberného balastu a průměrnosti, perly. Duhové jiskry, jenž mne na chvíli nasytí a osvěží mou unavenou a otupělou mysl...
Posléze neodolám a "nahlédnu i do životů" lidí, co jsem znával. Projdu stránky dávných známých a přátel a opětovně se divím, jak se jejich životy téměř nemění. Žijí spokojeně, jako by se jich o překot ubíhající čas, ani netýkal.
Někdy si říkám, že bych se měl vrátit.
Ozvat se a připomenout, poklepat jim na rameno a říci: "Ahoj, jak žijete? Jak jste se měli, když jsem tu s vámi nebyl?"
Hloupé. Hloupé a asi i najivní. Jak jsem řekl, žijí spokojeně a není důvod je z jejich spokojenosti vytrhávat. Kdo ví, nejspíš bych se setkal jen s udivenými a rozpačitými pohledy..."jee.. ahoj, ty jsi... nojo dlouho jsme se neviděli... musím běžět, tak zase někdy..."
Nene, když už to vše dopadlo takhle, nechám to tak. Nerad se vracím a nerad se ohlížím. Přináší to jen vzpomínky a bolest....nebo hořkost. Jsem starý a už netoužím po ničem, jen v klidu dosnít svůj sen...
I když, přijít Drus a chtít, abych mu šel pomoci bránit tunel pod tou poslední hradbou, tak neváhám ani vteřinu. Znovu na chvíli cítit, že život má nějaký smysl, že ho lze prožít smysluplně a že si o něm, i jeho konci, smím rozhodnout sám.
Sakra, už zase sním o hloupostech...

9.1.2013 0:23

9. ledna 2013 v 1:05 | Vítr


...Pročetl jsem si pár příspěvků na svých oblíbených blozích (ano, mám tu pár favoritů mno) a dokonce jsem se i zasmál.
Lúmenn měla pár pěkných fotek s vanilkovou "kolou" a pruhovanými podkolenkami.
Jen ten poník na konci... jak to jen říci... mám známého a ten říká:
"Poníci jsou zlo!"
A ještě dodává:
"Šetřím na těžké zbraně, to až poníci podniknou invazi..."
(Mluvím samozřejmě o těch malých, povětšinou gumových, barevných potvůrkách ;-) )
Ten známý je vůbec podivín...ale všimli jste si? Ti poníci jsou již skoro všude. I dcera jednoho má...
Mno, nějak jsem se v tom zamotal. Nechtěl jsem původně psát o ponících.
Hmmm....
Také jsem byl na fb.
Jen jsem zase nakoukl a tiše vypadl. Chtěl jsem něco napsat, aspoň pozdravit nebo se poptat jak žije...nakonec mi přišlo, že bych jen rušil. Stejně je už skoro všechno v dáli. Mizí i poslední útržky minulosti a co ještě zbývá bude muset uvolnit místo novým zájmům. Říká se tomu takovým, cizím, snad anglickým výrazem, ale je to jen výprodej. Škoda, moc se mi to líbilo, ale mluvit do toho nesmím. Nemám na to právo. A tak mlčím.
Stačí jen pár týdnů mlčet a člověk začne pomalu mizet. Sem tam odmažete pár kontaktů a postupně vypadnete z povědomí. A po čase si nikdo ani nevzpomene.
Vlastně je to asi lepší...ne je to jistě lepší, alespoň nemusím nikomu nic vysvětlovat.
A také nemám rád loučení (přiznávám, je to asi divné).
A tady je mi líp.
Ponejprv, kdo sem asi tak příjde? Jen lidi, co zabloudí a náhodou na mne narazí. A s těch, málo kdo pochopí o čem píši a tak bez komentáře zase zmizí. A jinak je tu klid...
Teď jsem ovšem nachytal sám sebe. Vždyť tím co píši, se loučím! Je to asi divné, ale je to tak. Loučím se s kusem jejího já. S částí života, co již nebude. Je to asi fakt hloupé, ale moc mi to bude chybět...
Strašně jí to slušelo... moc se mi v tom líbila.
Vlastně to bylo součástí jednoho, hloupého a neuskutečnitelného snu.
Sakra! Musím končit, nebo začnu fňukat, jak malá holka...

8.1.2013 0:04

8. ledna 2013 v 0:24 | Vítr


Je něco po půlnoci a opět jsem se přistihl, při bloudění po vlasním blogu.
Probírám se vzpomínkami posledních dvou let a znovu prožívám pocity, při kterých jsem to vše psal.
Myslím na Ztracenou, co se sní asi stalo? Našla svůj klid?
Snad ano.
Někdy jsem si říkal, zda sem občas zabloudí, ale po čase mi bylo jasné, že spíš ne. A tak doufám, že ji pohltil reálný svět a ona, že je se svým životem spokojená.
Chvíli si čtu v "Útržcích" a chvíli zase kráčím spolu s rytířem v pustých, studených horách...
Vlčice mi položila hlavu na koleno a pomalu vrtí ocasem. Má neuvěřitelně unavený pohled. Musím se tomu usmát. Jako by mi říkala:
"Vypni to už. Pojď spát. Zítra se zase budeš ploužit po domě a zalévat se kafem. A nebude s tebou žádná řeč."
Zívla si a malounko zakňučela, pohled upřený na svůj pelech.
Ta věrnost mne dojímá. Neodejde spát do svého pohodlí. Ne, je tu semnou a trpělivě čeká, až mi ruka ztěžkne únavou a půjdu spát...

11.12.2012 23:45

12. prosince 2012 v 0:11 | Vítr



Noční ticho, narušuje jen občsné zapraskání hořícího dřeva a slabé oddychování spící vlčice.
Tmou pokoje, opět problikává jen zář obrazovky mého kompu a slabé záblesky ohně, na stropě, nad starými kamny.
Prsty se sami rozbíhají, po důvěrně známých klávesách a já se je už ani nesnažím hlídat. Prostě si píší sami. Nechám je psát a spouštím si jednu vzpomínku za druhou. Okénko po okénku, se mi pomalu vrací nová vůně jejích vlasů a elektrizující pocit z několika opatrných dotyků. Proud hebkých vlasů na mé tváři. To, když jsem si dovolil na pár okamžiků, položit svou hlavu na její. Bohové, tak důvěrné to bylo! Tak moc jsem toužil vtisknout jí do těch vlasů polibek! Jediný, něžný polibek... jako dřív.
Nešlo to.
Nakonec jsem měl strach.
Že se jí to dotkne, že odejde, že se probudím a zjistím, že se mi to jen zdálo... že se vrátí vše, co jsem k ní cítil a nedokáži to opět pohřbít, že si zlomím srdce.
Pak ta chvíle byla pryč, ten pocit, že se zastaví čas a bude nám zase patřit střípek věčnosti, ta chvíle odplynula a již se nevrátí.
Je to pryč a já se musím vrátit na cestu, která je mi určena, ale... bylo to tak krásné, zase ji cítit po svém boku. Dovolit si ten luxus zapomenout, kdo jsem a jaký je čas. Na pár kratičkých chvil jsem mohl být opět vedle ní...
Bohové, jak málo scházelo, abych ji políbil na její něžná ústa! Jak málo scházelo, abych to co mám ve svém srdci, nevložil do dotyků svých dlaní. Abych to co cítím, nazatančily mé chvějící se, horké ruce, na jejím bělostném těle...

8.12.2012 23.43

8. prosince 2012 v 23:49 | Vítr



Z proudu času, se oddělila další nepatrná kapka.
Zmizela ve vesmírné hlubině, v propasti nekonečna a mrazivého zapomění.
Uplynul další den.
Mohu jej odškrtnout v kalendáři, či si za něj vyrýt, do leštěné desky nočního stolku, další čárku.
Je to jako odpočet, jenže k čemu?
Mizí mi mezi prsty jeden den za druhým, jako by voda protékala... a nevidím v tom žádný smysl.
Jak jsem řekl, je to jako odpočet.
Jeden den za druhým... a dál už nic....
Ráno otevřu oči, poznám strop nad svou postelí a budu vědět, že večer v duchu odškrtnu další den.
Možná, co já vím, třeba i brzy, ten strop nepoznám. Třeba tam nebude. Třeba otevřu oči a zjistím, že se dívám do nekonečné hlubiny vesmíru. Na nekonečno zářivých hvězd, na barevné mlhoviny a jiskřící, hvězdný prach...

7.12.2012 19:57

7. prosince 2012 v 19:57 | Vítr


Je mi zima.
Chybí mi...co vlastně?
Je takové ticho...chtěl bych Ti položit hlavu do klína a zavřít oči.
Jemě by jsi mi čechrala vlasy a já, opojen Tvou něhou a vůní, bych usnul.
Ještě jednou tak ve Tvém klíně snít o chuti Tvých, něžných polibků, ještě jednou okusit Tvé rty...
Ach princezničko, kde jsi...

4.12.2012 23:16

4. prosince 2012 v 23:23 | Vítr

Jsem tu a nejsem.
Jsem tu, na tomto místě, na tomto světě a přeci, jako bych tu nebyl.
Je to jako pohled z venčí do obchodu, jako pohled přes velikou, třpitící se výlohu.
Jste venku a přeci uvnitř.
Jen tu vnitřní a vnější realitu odděluje výloha...ano! To je ono! To je ten správný popis toho, co prožívám.
Svět kolem mne, jako by byl za tlustým, čirým sklem.
Každým dnem je to sklo o nepatrný kousínek silnější a silnější. Obraz je stále ostrý, ale zvuky začínají slábnout a také barvy již nevnímám tak jako dříve. Jako by vrstva přibývajícího skla, dodávala všemu co vidím, modrozelený nádech. Jako by se vše utápělo ve stále, nepatrně houstnoucím oparu.
A tak stejně jako ztrácím kontakt s okolním světem, tak i okolnímu světu odplouvám z povědomí.
Myslel jsem z počátku, že mne to bude děsit. Teď zjišťuji, ke svému údivu, že mne to naplňuje klidem.
Prostě se vše, jen tiše vzdálí.
A pokud někde zůstal zapomenutý, mnou zanechaný otisk, pak i ten, jako věc zcela nepotřebnou, zanese čas a vítr, prachem a zapoměním.
 
 

Reklama