Jen přátelství

8. května 2017 v 21:14 | Vítr |  Povídkování
Víte, vztahy se musí udržovat.
Pěstovat a pečovat o ně, jako o křehké květinka.
Žádný vztah, nevydrží dlouho, pokud je to pouze jednostranná záležitost. A vůbec nezáleží na tom, zda je to vztah mezi rodiči a dětmi, nebo sourozenci, kamarády, či milenci. Nezáleží na tom, zda jej nazýváte přátelstvím, láskou, nebo jsou to rodinné vazby. Jestli se přátelí muži, či lidé rozdílné pleti a národnosti. Je to vždy složitá, nádherná a nesmírně křehká stavba.
Jsou silné vztahy co překonají téměř vše a dokáže je zrušit jedině smrt... ačkoli, dokud žije alespoň jeden z toho daného vztahu, tak vše, co tato pečlivě udržovaná, křehká stavba-květinka představovala, žije v srdci pozůstalého dál. Asi nikdo nepřestal po smrti toho druhého milovat. Přeci nezmizí nic z citů k rodičům, jen proto, že zemřeli, ne? K partnerovi, přítelkyni, kamarádovi... chápete co chci říci, ne ? Tak že ty pevné, mezilidské vztahy, nedokáže přervat ani smrt.
Avšak stává se, že jeden z takového vztahu, dává méně, nežli je potřeba. Většinou jen nepatrně a navíc, během let se to může přelévat z jednoho na druhého. To však nevadí. Co jeden považuje za svou hranici, druhý hravě překoná a dolní svými city. A ta křehkost mezi nimi vzkvétá a září.
Horší je, když dojde k situaci, kdy jeden dává a druhý jen přijímá. Oplácí jen poskrovnu a časem téměř vůbec. Taková stavba pak, ztrácí lesk a sílu udržet se vzpřímeně, chřadne,rozpadá se a nakonec zaniká. Někdy tiše, někdy v bolestech. Zůstává po ní prázdné místo. Jak v srdci toho,kdo bojoval a snažil se vztah udržet, tak kupodivu i v srdci toho druhého, nevěříte? Poznáte to snadno. Cítí totiž podvědomě vinu, cítí se nějak nehezky a vyčítá to tomu druhému. Stává se, že pak chodí po společných známých a přátelích a pomlouvá. On si vlastně nepřipouští, že pomlouvá a ubližuje neprávem. Věří často tomu co říká a že "jen vysvětluje", proč se vztahy pokazili. Poznáte snadno kde je pravda, i to, že máte před sebou člověka,co se snaží očistit sám sebe, protože udělal chybu a dohání jej svědomí.
Pozná se to tak, že ten druhý mlčí. Nechce mluvit a na přímý dotaz řekne jen: "nevyšlo to...nevím, nějak to vyšumělo" a podobné neurčité věci. On se totiž netrápí jen jen ze ztráty toho vztahu, ale i pocitem viny, že dal příliš málo a způsobil ten zánik, že chtěl příliš mnoho... alespoň si to tak povětšinou vysvětluje.
A jsou ještě podivnější vztahy a přátelství, to mi věřte. Ale u všech platí,že jsou, jak jsem již psal, nesmírně křehké. Ačkoliv může jeden z partnerů onoho vztahu dělat pro jeho udržení to nejlepší, chránit jej,rozvíjet a chybějící partnerovu investici nahrazovat svojí. Ačkoli může chtít pro onen vztah obětovat téměř vše, může nastat i pro takto zaslepeného člověka chvíle, kdy se celá pracně udržovaná a budovaná stavba zhroutí...
Na konec totiž obvykle dojde k tomu, že ten druhý, v domnění, že nynější stav vztahu je neměnný, překročí jistou hranici, řekne slovo,větu či dvě a zraní na tolik,že druhému "zlomí srdce".
A znovu opakuji, to se netýká jen vztahů mileneckých (ony totiž bez pravého přátelství dlouho nevydrží - rozhlédněte se kolem sebe a jistě mi dáte za pravdu).
Ten dotyčný je tak přesvědčený o pevnosti a odhodlání onoho "dávajícího", že si přestane dávat pozor, překročí pravidla slušnosti a úcty vůči druhému a vyřkne něco, co nelze vzít spět.Něco, co je pro něj jen bezvýznamné plácnutí, ale na onu křehkou stavbu-květinku,má účinek rány kladivem...
Většinou je to konec všeho,co ty dva spojovalo.Jsou samozřejmě výjimky, co si uvědomili svou chybu a pokusili se to co poničili, znovu obnovit. Ale upřímně, zkoušeli jste někdy zachránit zlomenou květinu? Nebo posbírat střepy broušené číše? I kdyby nakrásně květina přežila, zůstane z ní jen nevzhledný pahýl. Z toho může sice vyrůst nová květina, ale taková jiná, pokroucená, různě se ohýbající a stále trpící vzpomínkou na způsobenou bolest. A číše? Slepená krása? I kdyby jste byli s lepidlem mistři, tak uvidíte jizvy bývalých prasklin a na dotek ucítíte hrany slepovaných střepů. Většina krásy zmizí.
Na tu bolest po "kladivu" nezapomenete.
Vím, i takhle se dá žít a dokonce takto i hodně lidí žije, ale již to není ono. Chybí ten původní zápal, kdy člověk dával plnými hrstmi a nic za to nežádal spět. Chybí ta slepá důvěra,víra v oporu od toho druhého a to je to nejtěžší...
Na konec člověku zbude jen víra. V to, že se stane zázrak. Že ten, kdo zklamal, ublížil, že dokáže... nene to je hloupost. Takhle to nefunguje.Jen čas utlumí bolest a starosti všedního života odsunou vzpomínky do pozadí, do hlubin vědomí. A život jde dál a třeba opět potkáte někoho, kdo vám dá své přátelství (lásku,city...) a dovolí vám tu bolavou část srdce uspat a pohřbít ještě hlouběji.
Po letech se vám může stát,že zaslechnete zvuk z "minulého života", kapky jarního deště, pleskající o rozpálenou dlažbu velkoměsta, nebo povědomě znějící smích, starou písničku...
Zahlédnete známou barvu vlasů, mizející v davu,nebo padající, okvětní lístek sladce růžové sakury. Pak ucítíte bodnutí u srdce. Ostrou, pronikavou bolest, až se vám zamotá hlava a přítel ( dosaďte si z možností výše...) vedle vás se zeptá: "stalo se něco?" A vy se jen otřepete, vytřete neexistující smítko z oka, (s malou slzou) a s poněkud vynuceným úsměvem, ho uklidníte: "to nic, jen se mi..."
Neděle 7 května 2017 v podvečer sváteční. Pro ty,co poznali bolest ze ztráty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama