11.5.2017 20:45

11. května 2017 v 21:53 | Vítr |  Nezaslaná pošta
Dobrý večer princezničko.
Byl jsem s vlčicí na dlouhé procházce.
Konečně narostlo tolik čerstvé trávy, že tlumí kroky a v podvečer úžasně voní. Procházeli jsme se podél Jizery a vůně trávy se mísila s vůní zpívající řeky. Až do prvních hvězd jsme se toulali a poslouchali ptačí štěbetání. Vlčice proháněla myši pobíhající mezi spoustou děr v trávě a mě se myšlenky zatoulaly daleko do minulosti. Předešlé noci byl úplněk a to si vždy vzpomenu na ten před pěti lety... Je až neuvěřitelné, že je to již pět let! Když jsem si to před časem uvědomil, nechtěl sem tomu věřit... víš někdy si myslím, že jsem pěkný hlupák, že celé to mé snění o Tobě je pitomost. Asi bych si zasloužil konečně trochu klidu. A pustit to trápení konečně z hlavy...
Jenže pak uvidím na netu Tvou fotku, přečtu si pár slov, co jsi někde napsala a je vše spět. Cítím Tvůj horký dech, na svém krku a Tvé štíhlé prsty ve svých vlasech a vím, že jsem na vždy věren svému slibu. Vidím Tě rozesmátou a šťastnou a ve společnosti přátel... to je dobře princezničko.
Ale co bych dal za jedinou procházku naším Městem! Ještě alespoň jednou... ne, raději ne. Jen bych si jitřil starou ránu v srdci. To by se muselo stát něco výjimečného...musela by si mne zavolat spět. Napsat, zavolat... prostě se ozvat sama. Já to již po tom posledním zážitku asi nedokáži. Tolik, tolik štěstí a pak ta ledová sprcha...
Chtěl bych Ti zase napsat, ale musím počkat na červen. To již nebudeš mít tak málo času, jako míváš v květnu. Musím vydržet a kdo ví, třeba se vážně ozveš. (Strašně v to doufám.)
Pa princezničko. Ty víš co cítím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama