Květen 2017

30.5.2017 21:15

30. května 2017 v 21:34 | Vítr |  Diary
... dýchám, spím, jím piji... snažím se dál žít.
Pracuji dvanáct hodin denně. Snažím se dál žít.
Je dost nepříjemné, že nemám podporu svých představ. Zakázal jsem si snít s otevřenýma očima. Odmítám myšlenky na ni. Kdykoliv si na ni vzpomenu, hvízdám si nějakou melodii. Jen abych soustředil myšlenky na něco jiného. Již sem se naučil, nepojmenovávat ji i v psaném textu. Zatím to vypadá, že jsem našel cestu... doufám. Trochu mne straší myšlenka na to, co bude, až příjde absťák. Zatím si to fakt moc nepřipouštím, ale až začne po čase opravdu scházet, tak to bude teprve těžké. Asi se začnu učit nějaký jazyk...nebo možná složité vzorce. To mi nikdy moc nešlo, tak by to mohlo zaměstnat mou mysl na plný úvazek. Musím s tím skoncovat co nejdříve a pak zase budu mít klid... doufám.
Byl jsem hlupák, když jsem doufal v zázrak. Ale já se fakt těšil. Když ne na společný život, tak alespoň na častější kontakt.
Jak jen jsem byl naivní, já vážně věřil všemu, co mi řekla.
Bude mi chybět, ale již s tím nic nehodlám dělat. Nakonec, až to překonám, tak smažu vše. Kontakty, fotky a i tento blog. Prostě vše, co by mi i mohlo připomínat. Jo a to, že nepotkám sakuru v květu, tak v to musím jen doufat.

27.5.2017 23:19

27. května 2017 v 23:30 | Vítr |  Diary
Čekám na půlnoc.
Jen tak, bez nějakého důvodu.
Prostě jsem si řekl, že jsem zvyklý čekat a tak proč nečekat na půlnoc.
Jistě, někdo by mohl podotknout, že půlnoc neuteče. Nemusí se na ni přeci čekat, když každou noc přijde sama. Ano, je to nepopiratelný fakt. Přijde, ale na druhou stranu, když někam jdete a jste očekáváni, není to lepší pocit? Je, viďte. Tak pro to, na ni čekám. Aby se cítila očekávána, vítána...
Na víc, jsem si uvědomil, že je to asi jediné, bezpečné očekávání, jež si mohu beztrestně dovolit. A nic mne to nestojí, tedy krom spánku, ale stejně poslední dobou nějak špatně spím. Tak se mohu na místo špatného spánku, těšit na příchod půlnoci. Ta alespoň chodí včas...

26.5.2017 22:48

26. května 2017 v 23:03 | Vítr |  Nezaslaná pošta
Ahoj
Nevím, zda si to uvědomuješ, ale byla si to Ty, kdo se po letech "chtěl vidět".
Bohu žel jsem neodolal a teď za to zapltím. Opět. Ale to nic, na to jsem již zvyklý. Prostě se na čas naše cesty rozejdou. Já budu opět dělat, že Tě na sítích nevidím a Ty... vlastně ani pořádně nevím, co vlastně chceš . Víš to Ty?
Asi je to jedno. Ale až se opět setkáme, prosím, dělej, že mne neznáš. Bude to bolet méně, nežli to, co se stalo teď.
Pokud si ke mě někdy něco cítila, prosím, už mne nech odejít. Nepotřebuješ mou podporu, nepotřabuješ žádnou mou radu a upřímě, nevěřím, že si někdy potřebovala cokoliv z toho, co bych Ti dokázal, nebo chtěl dát.
Trvalo skoro pět let, nežli jsem se trochu otřepal a přesunul naší společnou minulost do říše snů a knižních příběhů a moc lituji své slabosti, která způsobila, že jsem na Tvé volání přišel.
Princezničko prosím nepiš nevolej zapomeň na mě. To bude přeci snadné... sakra ještě že sem nechodíš.

19.5.2017 5:58

19. května 2017 v 5:58 | Vítr |  Diary
Ten ranní vzduch doslova jiskří! Je tak voňavý a opojný... nejraději bych šel a šel a zastavil se až nahoře, na hřebenech! Podíval se vycházejícímu slunci do tváře a křičel nadšením, z té nádhery kolem.

18.5.2017 21:29

18. května 2017 v 21:36 | Vítr |  Diary
Bože mě se tak stýská.
Někdy se až nemohu nadechnout, jak je to silné.
Kéž by byl červen a Ty jsi se ozvala.
Pokud se to nestane a já pojedu do Města, tak se s tím asi nevyrovnám tak snadno...
A já tam fakt potřebuji a asi Tě neuvidím. Jistě budeš mít zrovna něco jiného a nebo ...
Prostě nějak nevěřím, že se ještě sejdem...
Přijít o sny a naději je peklo...
Chybíš mi...
Pa, dobrou noc...
Ty víš co cítím a já vím, že to nesmím říkat na hlas.

15.5.2017 6:51

15. května 2017 v 7:03 | Vítr |  Nezaslaná pošta
Dobré ráno princezničko.
Dnes bylo krásně vlahé ráno. Vlčice mne vzbudila již v půl páté. Asi se nudila a nemohla dospat. Tak jsme si šli zaběhat do lesa. Plnil jsem si plíce tím nejlepším vzduchem, co mi mohl Krakonoš namíchat. Probíhali jsme cáry mlžných záclon, co po deštivém včerejšku, ještě zůstaly natažené přez lesní pěšinky...
Doma jsem vlčici musel hodit do vany, jak byla zablácená. Sebe mimochodem taky. Ale bylo to skvělé. Taková malá, soukromá, šťastná chvilka... Pak jsem Ti chvilku psal, ale to není důležité.
Pokouším se vracet do starých kolejí. Víš, do toho stavu, ve kterém jsem byl před tím nenadálým kontaktem, minulý podzim. (Minulý měsíc se nestal!!!)
Pěkně nacpu uniklé city spět do šuplátka "neotvírat" a zahodím klíček.
Doufám, že ten návrat k normálu, nebude trvat tak dlouho jako posledně. V létě chci mít již klid.
Pa princezničko, je to jen ve Tvých rukou, ale jak Tě znám...
Pa.

12.5.2017 20:54

12. května 2017 v 21:08 | Vítr |  Nezaslaná pošta
Dobrý večer princezničko.
Dnes se pokusím jít spát dříve. Není dobré trávit večery osaměle a spánek samotu snadno zahání. navíc, jdu ráno opět do práce. Tedy, pokud nebude pršet, jako dnes večer. Ačkoliv bylo celý den moc hezky, tak k večeru se počasí dost zkazilo. Obloha se zatáhla těžkými, šedými mraky a prší ještě teď. Byl jsem v tom slejváku venku s vlčicí, ale té to bylo na rozdíl ode mne, jedno.
Je to již téměř šestnáct dní a pořád nemohu přijít na to, co se vlastně stalo... Kéž by si mi nikdy nenapsala. Jak se teď asi cítíš? Jsi šťastná, netrápí Tě něco? Doufám, že je vše v pořádku a jsi šťastná. Kéž bych pro to mohl něco udělat...
Myslím na červen a doufám, že se ozveš. Pojedu do Města a rád bych se s Tebou sešel.
Pa princezničko. Moc se mi stýská.
Ty víš co cítím...

P.S:Nakonec vezmu lahev, upiji a snad to bude stačit, abych sebral odvahu Ti napsat...

12.5.2017 4:57

12. května 2017 v 5:12 | Vítr |  Diary
Nemohu spát.
Od čtyř hodin koukám do tmy a myšlenky mi víří hlavou jako šílené. Nakonec jsem si zalezl sem, do svého malého "soukromí". Nikde ten blog nepropaguji a nikomu v posledních letech nepíši. Tak jsem doufal, že tu bude klid. Rozčiluje mne,když tu objevím "komentář" a je to nějaký cizojazyčný otrapa s reklamou! Nebloknul jsem komentáře proto, že doufám v jistou... věc. Ale tohle mne vytáčí. Fakt mi nevadí, když to tu najde náhodný návštěvník a čte si (jeho volba), a když se rozhodne něco napsat, tak mi to též nevadí, ale tohle mne vytáčí.
Navíc jsem si v posledních dnech všiml nějaké zvýšené návštěvnosti. Není to žádný nával, ale proti jednomu až nule týdně, je denní návštěvnost hodně. A očividně to tu někdo i čte. Co tu může lidi zajímat? Trochu mne to mate. Vždyť je to tu tak smutné...

11.5.2017 20:45

11. května 2017 v 21:53 | Vítr |  Nezaslaná pošta
Dobrý večer princezničko.
Byl jsem s vlčicí na dlouhé procházce.
Konečně narostlo tolik čerstvé trávy, že tlumí kroky a v podvečer úžasně voní. Procházeli jsme se podél Jizery a vůně trávy se mísila s vůní zpívající řeky. Až do prvních hvězd jsme se toulali a poslouchali ptačí štěbetání. Vlčice proháněla myši pobíhající mezi spoustou děr v trávě a mě se myšlenky zatoulaly daleko do minulosti. Předešlé noci byl úplněk a to si vždy vzpomenu na ten před pěti lety... Je až neuvěřitelné, že je to již pět let! Když jsem si to před časem uvědomil, nechtěl sem tomu věřit... víš někdy si myslím, že jsem pěkný hlupák, že celé to mé snění o Tobě je pitomost. Asi bych si zasloužil konečně trochu klidu. A pustit to trápení konečně z hlavy...
Jenže pak uvidím na netu Tvou fotku, přečtu si pár slov, co jsi někde napsala a je vše spět. Cítím Tvůj horký dech, na svém krku a Tvé štíhlé prsty ve svých vlasech a vím, že jsem na vždy věren svému slibu. Vidím Tě rozesmátou a šťastnou a ve společnosti přátel... to je dobře princezničko.
Ale co bych dal za jedinou procházku naším Městem! Ještě alespoň jednou... ne, raději ne. Jen bych si jitřil starou ránu v srdci. To by se muselo stát něco výjimečného...musela by si mne zavolat spět. Napsat, zavolat... prostě se ozvat sama. Já to již po tom posledním zážitku asi nedokáži. Tolik, tolik štěstí a pak ta ledová sprcha...
Chtěl bych Ti zase napsat, ale musím počkat na červen. To již nebudeš mít tak málo času, jako míváš v květnu. Musím vydržet a kdo ví, třeba se vážně ozveš. (Strašně v to doufám.)
Pa princezničko. Ty víš co cítím...

10.5.2017 19:56

10. května 2017 v 20:06 | Vítr |  Nezaslaná pošta
Dobrý večer princezničko.
Dnes jdu spát neobvykle brzy. Jsem unavený a pálí mě oči.
Jen jsem Tě chtěl před spaním "navštívit". Popřát Ti dobrou noc a tak...
Modlím se za zázrak, ale asi mi to není nic platné. Vím, že máš květnový program nabitý, ale napsat pár řádek, pár slov něčeho laskavého... jak jsem řekl, modlím se. Co jiného mi zbývá. Třeba Ti opravdu chybím, třeba to bylo jen kvůli něčímu, špatnému svědomí, kdo ví. Prosím hvězdy, ať se smilují a dají Ti touhu psát... Jen pár řádků. Jako krůpěje čisté vody, aby zavlažily mé rozpraskané rty a vyprahlou duši...
Dobrou noc princezničko, moc se mi stýská. Pa.

9.5.2017 21:02

9. května 2017 v 21:22 | Vítr |  Nezaslaná pošta
Ahoj princezničko.
Dnes bylo neuvěřitelné počasí. Od rána se honily mraky se sluníčkem a foukal do toho ledový vítr. Dělalo se špatně. Zalézalo za nehty a nářadí klouzalo z prokřehlých rukou. Kolem poledne, se na chvilku vyjasnilo a já doufal, že se konečně zahřeji. Stál jsem o pauze, v koutku za chalupou, tvář nastavenou slunci a vyhříval se. Asi do hodiny, opět přišly mraky a začalo drobně sněžit. Otesával jsem zrovna venku fošny na roubení a tak to bylo docela nepříjemné. Chvílemi bylo sněžení tak husté, že jsem si připadal jako v mlze.
V jednu chvíli jsem se narovnal, koukám do toho bílého pološera a říkám si, zda nejsem blázen. Stojím tu uprostřed nejarního počasí, se sekyrou v ruce a myslím na to, že bych chtěl pít horké víno s Tebou...
Sedím teď na gauči,v prázné kuchyni, zabalený to huňaté deky a nemám chuť jít spát. Dívám se na sříňku, kde je uložená láhev s alkoholem. Myslím na to, že když si párkrát loknu, tak najdu odvahu Ti napsat přímo...
Jenže je to tak složité. Jak mám proboha vědět, že by si to ještě chtěla? Jak mám vědět, že by si odpověděla, když jsem napsal, že to nechci? Jak máš vědět, že tu na to čekám?

Jen přátelství

8. května 2017 v 21:14 | Vítr |  Povídkování
Víte, vztahy se musí udržovat.
Pěstovat a pečovat o ně, jako o křehké květinka.
Žádný vztah, nevydrží dlouho, pokud je to pouze jednostranná záležitost. A vůbec nezáleží na tom, zda je to vztah mezi rodiči a dětmi, nebo sourozenci, kamarády, či milenci. Nezáleží na tom, zda jej nazýváte přátelstvím, láskou, nebo jsou to rodinné vazby. Jestli se přátelí muži, či lidé rozdílné pleti a národnosti. Je to vždy složitá, nádherná a nesmírně křehká stavba.
Jsou silné vztahy co překonají téměř vše a dokáže je zrušit jedině smrt... ačkoli, dokud žije alespoň jeden z toho daného vztahu, tak vše, co tato pečlivě udržovaná, křehká stavba-květinka představovala, žije v srdci pozůstalého dál. Asi nikdo nepřestal po smrti toho druhého milovat. Přeci nezmizí nic z citů k rodičům, jen proto, že zemřeli, ne? K partnerovi, přítelkyni, kamarádovi... chápete co chci říci, ne ? Tak že ty pevné, mezilidské vztahy, nedokáže přervat ani smrt.
Avšak stává se, že jeden z takového vztahu, dává méně, nežli je potřeba. Většinou jen nepatrně a navíc, během let se to může přelévat z jednoho na druhého. To však nevadí. Co jeden považuje za svou hranici, druhý hravě překoná a dolní svými city. A ta křehkost mezi nimi vzkvétá a září.
Horší je, když dojde k situaci, kdy jeden dává a druhý jen přijímá. Oplácí jen poskrovnu a časem téměř vůbec. Taková stavba pak, ztrácí lesk a sílu udržet se vzpřímeně, chřadne,rozpadá se a nakonec zaniká. Někdy tiše, někdy v bolestech. Zůstává po ní prázdné místo. Jak v srdci toho,kdo bojoval a snažil se vztah udržet, tak kupodivu i v srdci toho druhého, nevěříte? Poznáte to snadno. Cítí totiž podvědomě vinu, cítí se nějak nehezky a vyčítá to tomu druhému. Stává se, že pak chodí po společných známých a přátelích a pomlouvá. On si vlastně nepřipouští, že pomlouvá a ubližuje neprávem. Věří často tomu co říká a že "jen vysvětluje", proč se vztahy pokazili. Poznáte snadno kde je pravda, i to, že máte před sebou člověka,co se snaží očistit sám sebe, protože udělal chybu a dohání jej svědomí.
Pozná se to tak, že ten druhý mlčí. Nechce mluvit a na přímý dotaz řekne jen: "nevyšlo to...nevím, nějak to vyšumělo" a podobné neurčité věci. On se totiž netrápí jen jen ze ztráty toho vztahu, ale i pocitem viny, že dal příliš málo a způsobil ten zánik, že chtěl příliš mnoho... alespoň si to tak povětšinou vysvětluje.
A jsou ještě podivnější vztahy a přátelství, to mi věřte. Ale u všech platí,že jsou, jak jsem již psal, nesmírně křehké. Ačkoliv může jeden z partnerů onoho vztahu dělat pro jeho udržení to nejlepší, chránit jej,rozvíjet a chybějící partnerovu investici nahrazovat svojí. Ačkoli může chtít pro onen vztah obětovat téměř vše, může nastat i pro takto zaslepeného člověka chvíle, kdy se celá pracně udržovaná a budovaná stavba zhroutí...
Na konec totiž obvykle dojde k tomu, že ten druhý, v domnění, že nynější stav vztahu je neměnný, překročí jistou hranici, řekne slovo,větu či dvě a zraní na tolik,že druhému "zlomí srdce".
A znovu opakuji, to se netýká jen vztahů mileneckých (ony totiž bez pravého přátelství dlouho nevydrží - rozhlédněte se kolem sebe a jistě mi dáte za pravdu).
Ten dotyčný je tak přesvědčený o pevnosti a odhodlání onoho "dávajícího", že si přestane dávat pozor, překročí pravidla slušnosti a úcty vůči druhému a vyřkne něco, co nelze vzít spět.Něco, co je pro něj jen bezvýznamné plácnutí, ale na onu křehkou stavbu-květinku,má účinek rány kladivem...
Většinou je to konec všeho,co ty dva spojovalo.Jsou samozřejmě výjimky, co si uvědomili svou chybu a pokusili se to co poničili, znovu obnovit. Ale upřímně, zkoušeli jste někdy zachránit zlomenou květinu? Nebo posbírat střepy broušené číše? I kdyby nakrásně květina přežila, zůstane z ní jen nevzhledný pahýl. Z toho může sice vyrůst nová květina, ale taková jiná, pokroucená, různě se ohýbající a stále trpící vzpomínkou na způsobenou bolest. A číše? Slepená krása? I kdyby jste byli s lepidlem mistři, tak uvidíte jizvy bývalých prasklin a na dotek ucítíte hrany slepovaných střepů. Většina krásy zmizí.
Na tu bolest po "kladivu" nezapomenete.
Vím, i takhle se dá žít a dokonce takto i hodně lidí žije, ale již to není ono. Chybí ten původní zápal, kdy člověk dával plnými hrstmi a nic za to nežádal spět. Chybí ta slepá důvěra,víra v oporu od toho druhého a to je to nejtěžší...
Na konec člověku zbude jen víra. V to, že se stane zázrak. Že ten, kdo zklamal, ublížil, že dokáže... nene to je hloupost. Takhle to nefunguje.Jen čas utlumí bolest a starosti všedního života odsunou vzpomínky do pozadí, do hlubin vědomí. A život jde dál a třeba opět potkáte někoho, kdo vám dá své přátelství (lásku,city...) a dovolí vám tu bolavou část srdce uspat a pohřbít ještě hlouběji.
Po letech se vám může stát,že zaslechnete zvuk z "minulého života", kapky jarního deště, pleskající o rozpálenou dlažbu velkoměsta, nebo povědomě znějící smích, starou písničku...
Zahlédnete známou barvu vlasů, mizející v davu,nebo padající, okvětní lístek sladce růžové sakury. Pak ucítíte bodnutí u srdce. Ostrou, pronikavou bolest, až se vám zamotá hlava a přítel ( dosaďte si z možností výše...) vedle vás se zeptá: "stalo se něco?" A vy se jen otřepete, vytřete neexistující smítko z oka, (s malou slzou) a s poněkud vynuceným úsměvem, ho uklidníte: "to nic, jen se mi..."
Neděle 7 května 2017 v podvečer sváteční. Pro ty,co poznali bolest ze ztráty.

5. května 2017 23:34

5. května 2017 v 23:30 | Vítr |  Diary
Kéž bych dokázal hybernovat.
Třeba jako medvědi. Lehl bych si a vstal, po hlubokém spánku, až tak za rok. S čistou a vzpomínek prostou myslí. A nebo alespoň se vzpomínkam tak vzdálenými, jako by ja zakryla a rozostřila hustá mlha...
Vím, hloupost, ale byla by to úleva.
Bože, hvězdy, vesmíre! Prosím, slibuji, že již odolám. Již to nikdy neudělám! Jen mne prosím zbavte vzppomínek, touhy a bolesti...

4.května 2017 19:44

4. května 2017 v 19:52 | Vítr |  Nezaslaná pošta
Dobrý večer, princezničko modrokrásná!
Dnes je to týden, co jsem na pár chvil, mohl prožívat své sny.
Nevím jak dlouho potrvá, nežli se ten malý zázrak opět stane. Myslím, že vydržím čekat další roky. Víš moc nevěřím, že se stane něco podobného v nějaké brzké budoucnosti, ale dal sem slib a i když by se mohlo zdát, že je jaksi na obtíž, dodržím jej. Ponesu ten závazek hrdě a se ctí, v té zkoušce obstojím.
Miluji Tě princezničko.
Jsi voda co piji,
jsi jídlo které jím,
jsi vzduch co dýchám.
Proudíš mi v žilách
a žiješ v mých snech...

Chvilka před usnutím

3. května 2017 v 20:29 | Vítr |  Téma týdne
Vydržte, musím si to trochu promyslet...
Tak že, chvilka pro sebe? Tak těch moc nemám.
Práce a rodina, mi zabýrají všechan čas a tak mi ze soukromí zbývá, vlastně jen ten spánek.
Usínám najpozději z celé rodiny a tak uléhám, za úplného ticha.
Zavřu oči a v té chvíli jsem úplně sám. Nebo tam, kde si přeji být, nebo s někým, s kým si přeji být. Ano,je v mém životě bytost,kterou horoucně miluji, ale nemohu s ní být. Bylo mi vysvětleno, že to prostě nejde. Má své důvody já je z lásky k ní respektuji. Vždyť co může zamilovaný člověk udělat více pro toho jenž miluje, nežli mu dát svobodu, možnost volby... A respektovat rozhodnutí toho druhého. A tak jsem to udělal. Miluji jí a nechal jsem ji jít za štěstím a sny co měla.
A tak mi na ni zbyly jen tyhle chvilky před spaním. Pomalu jsem si v nich stvořil malý svět, kde sní mohu být šťastný. Moje soukromé chvilky...
Když o tom tak přemýšlím,tak vlastně ani tyhle chvilky nejsou jen pro mne, tudíž musím přiznat, že nemám žádné "chvilky pro sebe."

3. května 2017 6:22

3. května 2017 v 6:29 | Vítr |  Nezaslaná pošta
Krásné ráno princezničko!
Tady leze sluníčko, na úplně modrou oblohu.
Poněkud spěchám a jelikož mi děsně schází kontakt s Tebou, tak alespoň pár řádek.
Přez fb to nemá smysl. Co by sis o mě pomyslela, když bych Ti tam denně psal. Nejspíš že jsem nějaký zoufalec.
Netuším, kdy Tě opět uvidím. Do Města pojedu až zase koncem května. A kdo ví, zda budeš mít volný víkend...nebo, zda to na Tebe nebude moc brzy. Tak mi pomalu vyprchává z žil adrenalin a euforie z posledního setkání. A nezbývá mi, nežli čekat. Týdny, měsíce a možná opět roky... Jsem snílek a bláznivý romantik a tak jen doufám, že se Ti v hlavě honí stejné myšlenky jako mě a že překonáš ten svůj zvyk a ozveš se.
Pa princezničko modrokrásná ...