Prosinec 2013

Vánoce

23. prosince 2013 v 23:15 | Vítr |  Útržky...

Vánoce... ten čas, ve mě vždy vyvolával podivné chvění.
Směs jakési nedočkavosti a tiché radosti.
Již od mala jsem měl vánoce spojené s vůní vanilky a pomerančů, s chutí cizokrajných datlí a hořké čokolády. S tou nenapodobitelnou směsí vůní františků, smrkových větviček a smaženého kapra....a ještě něco, taková nenápadná, vše pronikající vůně jakého si kouzla. Tichá a jako by povědomá píseň, a příslib čehosi neskutečného.
Vše se spojovalo a mísilo a já si vždy všímal, jak to dětské očekávání čeho si pohádkového, postupně pohlcuje i ten uspěchaný, dospělácký svět. Lidé kolem se jaksi ztišili a začli se i nějak jinak dívat na nás děti...jako by nám to naše vnímání vánočních svátků trošku záviděli. A mě pomalu, jak jsem dospíval docházelo, že to kouzlo, to tajemné a úžasné napětí vánoc, již nevnímají.
Musím říci, že mne to poznání nejprve dost udivilo a pak vyděsilo. Rozhodl jsem se tenkrát, že si nikdy a nikým, nenechám ten úžasný pocit z vánoc vzít. A tak se i stalo. Nosím kousek toho dětského pohledu na svět neustále ve svém nitru. Každé vánoce, se děsně těším, až opět ucítím tu magickou, vůni a zaslechnu ve večerním šeru šustit tichá křídla poletujících andělů. Pozorně naslouchám, až se ozvou první tóny té pradávné melodie, co dokáže rozezvučet lidská srdce... tedy, pokud jsou ještě ochotna naslouchat. Víte, zítra jsou již Vánoce a já to vše prožívám znovu. To napětí a nevysvětlitelnou radost a těšení se na den plný omamných vůní a večerní sezení u ozdobeného stromečku... na koledy a různé obyčeje co ještě dodržuji a vůni prskavek a sfouknutých svíček a na usínání po tom všem... mno zajisté, také na dárky se těším. A moc....
Tak vám tedy všem přeji hezké vánoce...

Vztahy...

16. prosince 2013 v 23:09 | Vítr |  Téma týdne
Mno, vztahy... vydržte, přemýšlím, jak začít.
Nebo, kdy.
Je toho dost, co by se tímto slůvkem dalo označit, ale jako první jsem pomyslel na takové ty partnerské vztahy. Myslím tím chození, lásku, milence a ...prostě tyhle vztahy. Chápete?
Snažím se vzpomenout, kdy to vlastně začlo.
Je to tak neskutečně dávno...první vzpomínky, je to někdy... bohové, tři a třicet let!
Neskutečné, je to tak, bylo to ve třetí třídě základní školy. A jmenovala se Eva.
Moment...
Matějíčková, Eva Matějíčková. Byla zima, když jsem si uvědomil, že je mi při povídání sní podstatně lépe, nežli s jinými.
Fascinovaly mne její tmavé vlasy a červený, huňatý kožíšek co nosila. Tenkrát mi připadal jako liščí (po letech mi bylo jasné, že byl umělý) a pořád mne lákala představa, jak musí být hebký.
To jsou vlastně jediné útržky vzpomínek co vylovím. A snad mi dala prstýnek. A pak se odstěhovala. Nebo to byla nějaká z těch dalších, dětských lásek? Již nevím, ale tahle byla asi první.
Mno, nakonec jich bylo víc. Postupem let myslím. Někdy to stálo za to a někdy... škoda slov.
Tyhle věci mne budou provázet asi již na vždy.... Mno, tedy myslím na moje "na vždy". Prostě co tu budu.
Dnes jsem také ve vztahu.
Chápejte, člověk nějak nevydrží být sám.
Kolik lidí asi žije s někým jen pro to, že nedokáže být sám... Hmm, zajímavá myšlenka. Vždyť si to představte, člověk usíná sám a vstává sám a když se vrací z práce (či školy) ví, že doma jej nikdo nečeká. Jen pustina vlastní postele. Brrrr.
Nakonec se na něj kdosi hezky usměje a takový samoty se bojící jedinec, chytající se toho úsměvu jako záchranného pásu, končí u rozvodového soudu, divíce se, kde že mu ten jeho vztah ztroskotal.
Jasně, je to extrém... nebo ne?
A já? Mno tak to bych raději nechal být.
Proč?? Mno jak bych to jen ... jistě že jsem ve vztahu, copak jsem to tu někde již nepsal?
Jak zdali jsem spokojený? To si pište, že jsem spokojený, proč bych jako neměl být?
Žena je na mne hodná a děti mi dělají radost a i přes svůj věk, jsem v poslední době opět v celku zdráv.
Co? Jako že uhýbám otázce? Sakra tak mi tedy přesně popište, co že si pod tím slovem vztah představujete vy!!
Již jsem řekl, já jsem v celku spokojený.
I když...
Víte, je tu jedna vzpomínka. Malá jiskřička, která by tu být neměla.
Ale vzpomínce se přeci nedá říkat vztah...nebo ano?

11.12.2013

11. prosince 2013 v 20:03 | Vítr |  Diary
Dnes se mi stalo cosi ... divného.
Bylo po půl páté ráno a já řídil. Jel jsem do práce, silnice byla jen trochu navlhlá a tak jsem se hnal skoro stovkou. Tiše vrnící motor hltal kilometry, pěkně kopec nekopec a já cítil, jak mi padají oči únavou.
Pustil jsem rádio a jako již nejméně po sté doufal, že neusnu...
Postel byla neskutečně pohodlná a pod naducanou peřinou, bylo krásně teploučko.
Venku, za sluncem rozzářeným oknem, pomalu odtávaly rampouchy a kapky čiré vody s pleskáním dopadaly na kamenný parapet.
Miloval tahle zimní rána. Pohled z hradního okna vytopeného pokoje, na zasněženou krajinu, byl vždy moc pěkný.
Pevně k sobě tiskl víčka a užíval si, jak se o něj hřejí obě ženy. Usmívajíce se nad tou pohodou, cítil jak pomalu klouže na spět do snů...
Probudilo ho to, jak sním kdosi prudce třese.
"Ženské nechte mně ještě chvilku spát..." zavrčel tiše.
Prudké natřásání se opět vrátilo. Přidalo se k němu příšerně hlasité kvílení a přes ten hluk sotva slyšitelné, úpěnlivé šeptání: "Prosím vzbuď se! Hned!"
Cosi se změnilo.
Otevřel jsem oči a dupl na brzdu. Prudké trhnutí volantem do leva, mne z rozježděné krajnice vrátilo spět na silnici. O pár metrů dál auto konečně zastavilo. Byl jsem spocený jako v horečce. POmohlo až otevřít dveře auta a trochu se protáhnout.
Čerstvý ranní vzduch mne konečně probral a mě došli dvě věci.
Za prvé to, že jsem usnul a málem se zabil. A ta druhá, o něco divnější věc... ten hradní pokoj, to ráno v posteli, prostě ten sen, to bylo z mého příběhu o dracích a princezně. A ten hlas, to mne volala ona...
Celý den o tom přemýšlím. Nějak mi to nedává smysl, vždyť ten příběh jsem dopsal. Není co dodat.
Nebo mi mé podvědomí vzkazuje, že by to mohlo jít? Nevím, musím přemýšlet...a také se občas vyspat. To jistě...

Závěr

5. prosince 2013 v 9:17 | Vítr |  Projekt 365 dní
Mno je vidět, že se mi v tomto projektu vůbec nedaří.
Z počátku je dost nápadů a možností, ale pak stačí týden výpadek netu a únava z práce. Ukládání se odkládá a odkládá: "dám týdenní blok fotek"... "dám čtrnáctidenní"... a nakonec se k tomu nedostanu.
Tudíš s projektem končím, pro nedostatek času k sezení u kompu....smutné.