16.11.2013 23:07

16. listopadu 2013 v 23:31 | Vítr |  Nezaslaná pošta
Dobrý večer princezničko.

Snažil jsem se nějaký čas navléci do svého původního života. Fakt jsem se pokoušel navázat všude tam, co mne osud a nemoc odtrhli od mých přátel zájmů a Tebe.
Nemá smysl popisovat jak moc to bylo obtížné. K ničemu by to nepomohlo. Navíc je jasné, že veškerá snaha byla marná.
Je až neuvěřitelné, jak snadno a rychle, si všichni známí za mne našli náhradu. Vždyť to byl vlastně pouhý rok! A stačilo to k tomu, abych zmizel z jejich paměti.
Možná se divíš (ne,, nedivíš...možná, kdyby jsi to četla tak by jsi se divila...), že jsem zase chvíli nepsal. Je to pár týdnů, vím. Promiň.
Dnes jsem si uvědomil, že upadám do jakési apatie a jen podivným, prázdným způsobem přežívám. Ve čtyři vstanu a jedu do práce. Odpoledne se kolem čtvrté vracím a jdu do dílny a kolem půlnoci spát...A pokud mám noční, je to obrácené, jen spím ještě o chlup méně.
Je to jako v nějakém podivném snu, jako v černobílé filmové smičce.
A co jsem se musel odstěhovat, tak si připadám, jako odříznutý od světa.
Pokoušel jsem se navázat kontakt alespoň dopisováním a nebo přez čet, se spoustou lidí, ale po pár vlažných odpovědích, zůstaly poslední řádky bez reakce...
Zůstali mi jen dva přátelé, čehož si momentálně cením nadevše. Dokonce mne jeden pozval na Silvestra do své rodiny. S radostí jsem to přijal a jelikož bude letos dost volna, tak se tam hodlám uhnízdit alespoň na tři čtyři dny. Slíbil mi spoustu vína a medoviny a tak si hodlám osladit život pořádným svařákem a doufám, že bude dost času pořádně si popovídat o focení a o životě.
Princezničko moje, je mi nesmírně líto, že nemám šanci navštívit Tvé město a pohlédnout Ti do očí. Mrzí mne, že jsem tak daleko a nemohu ve své náruči tišit Tvůj žal, nad strátou toho malého tvorečka. Je to již druhý podzim, co se s Tebou nemohu vodit po podzimních uličkách a hřát Tvou dlaň ve své. Tolik mi schází Tvé přátelství, tolik mne to vše mrzí...
Bohužel však nevím, jak učinit nějakou změnu...
Kéž by jsi našla cestu...
Kéž by jsi dokázala zavolat: "Rytíři můj! Kde jsi?! Povstaň z prachu cesty a zapomění a podej mi svou dlaň. Buď mi opět průvodcem. Přijď do mého města... scházíš mi."

Pa princezničko a dobrou noc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama