Praha

8. října 2013 v 1:42 | Vítr |  Téma týdne

Praha....
Říkám o ní, že je to moje město.
Kráčím ulicemi přeplněnými lidmi a vzpomínám na léta, kdy v nich nebyla ani noha. Vzpomínám na sluncem rozpálenou dlažbu v křivolakých uličkách a na absolutní ticho, co mne chvílemi až děsilo.
Bývalo to povětšinou uprostřed prázdnin, kdy jsem z jedné okrajové čtvrti utíkal na zapřenou dolu do Města. Ano, tak Praze říkávalo mnoho mých tehdejších přátel a známých. Město s velkým em. Město jako název.
Stejně jako jsme říkávali na místo Karlův most, Kamenný most. A nebo jen Most.
Bylo toho mnohem více. Jak názvů, tak všelijakých tajemství a úžasných zákoutí. Míst, kam vstupovali opravdu jen místní a potom pár zvědavých kluků, s duší objevitele.... třeba jako jsem byl já....
Dnes je již skoro všechno pryč. Dnes již sotva kdo uvěří, že jsem na Havelském trhu otevřel jeden z domovních průchodů a doslova po přímce došel skrze domy a dvorky až na nábřeží Vltavy. A pokud se před někým zmíním o tom, že se tahle již tak dobrodružná cesta dala podniknout i skrze sklepení těch starých domů, tak se jen shovívavě usmívá a myslí si něco o lhářích. Ale klidně mi věřte. Stará Praha měla pod sebou ještě jednu spleť ulic a uliček. Spousty propojených sklepů a chodeb a pokud řeknu, že některé vedli i pod Vltavou, tak mi jisto jistě neuvěříte ani vy...
A dnes? Když vzpomenu na Prahu....
Bože, těch vzpomínek. Mnoho z nich je krásných a mnoho jich je k pláči...
Prostě ze života.
Již spoustu let v Praze nebydlím, ale velmi často tam zajíždí a mám tam i mnoho přátel a neumím si svůj život, bez těch návštěv představit.
A navíc... nechal jsem tam kus svého srdce... tam na té sluncem rozpálené, zaprášené dlažbě...
Víte, tu prastarou Prahu mám prochozenou ze všech stran a tak sem tam, dělám zájemcům něco jako průvodce. Ale nemyslete si, netahám je po takových těch notoricky známých místech, to ne. Vodím je tam, kde je pořád ještě cítit, že Praha byla plná kouzel a podivných bytostí. Vodím je na návštěvy k vodníkům a skřítkům a do míst, která pamatují Golema. A pokud je bolí srdce, tak s nimi do pozdních, nočních hodin chodím kolem mosteckých věží. A čekám pak, kdy potkají jednoho bělavého koně...je to taková milá a ne moc známá pověst... ten kůň totiž chodí úplně tiše a když potká někoho z bolavým srdcem, tak mu opatrně položí tlamu na rameno a tomu člověku se na chvíli uleví. Koník mu pomůže nabrat nových sil, to aby ten člověk unesl lépe své trápení....
Není to tak dlouho, co jsem se těmi ulicemi procházel, nepopsatelně šťasten s jednou... ale ne, na tom nezáleží... bylo to jako sen. A ten je již pryč. Dnes mám již jen ty vzpomínky a touhu jít do těch setmělých uliček a v šustotu spadaného, zlatavého listí, naslouchat, zda se neblíží tichý klapot koňských kopyt....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama