Říjen 2013

Den sedmnáctý

31. října 2013 v 17:15 | Vítr |  Projekt 365 dní
Fotím si takhle zapadající slunce a v tom letí kolem netopýr...

Den šestnáctý

30. října 2013 v 18:42 | Vítr |  Projekt 365 dní
Dnes, vraceje se po dvanácti hodinové směně domů. Zastavil jsem a pozoroval západ slunce. Bylo to úžasné divadlo a tak jsem málem propásl poslední zbytky světla, vhodné k focení...

Den čtrnáctý a patnáctý

29. října 2013 v 22:05 | Vtr |  Projekt 365 dní
Chvilka klidu, večer při svíčkách.
Detail na jednom z mých strojů.

27.10.2013 20:39

27. října 2013 v 20:46 | Vítr |  Nezaslaná pošta

Ahoj.
Venku prší a fouká pěkný vichr.
Zítra je volno a tak sedím u kompu, na míst, abych seděl u nějaké práce.
Okukuji kde co a najednou vidím jeden ze Tvých příspěvků. Zaostřím a málem mne kleplo. Měla jsi v týdnu narozeniny a já to propásl.
Jsem z toho poněkud rozmrzelý. Mohl jsem Ti poslat alespoň krátkou textovku. Byl by to sice jen zdvořilostní kontakt, ale bylo by to přeci jen o stupínek "živější" kotakt, nežli je toto "dopisování".
Nevím, zda mne zradilo info na fb. Vždy ho kontroluji kvůli narozeninám přátel. A fakt si myslím, že zrovna Tebe bych nepřehlédl...
Mno, nic s tím již nenadělám. Tak alespoň takto, dodatečně: Vše nejlepší zlatíčko a ať se Ti splní vše po čem toužíš.
Pa.

Den třináctý

27. října 2013 v 19:45 | Vítr |  Projekt 365 dní
Dnešní odraz zapadajícího slunce, na východním obzoru.

Den dvanáctý

26. října 2013 v 21:26 | Vítr |  Projekt 365 dní
Na břehu Jizery...

Den jedenáctý

26. října 2013 v 0:48 | Vítr |  Projekt 365 dní

Den desátý

25. října 2013 v 0:44 | Vítr |  Projekt 365 dní

Den devátý

24. října 2013 v 0:31 | Vítr |  Projekt 365 dní

Den osmý

23. října 2013 v 1:05 | Vitr |  Projekt 365 dní
Výhled z vozu...

Den sedmý

22. října 2013 v 0:45 | Vítr |  Projekt 365 dní
Další pokus o fotku měsíce dopadl daleko uspokojivěji...

Den pátý a šestý

20. října 2013 v 21:40 | Vítr |  Projekt 365 dní
Záběr z malé pauzy, na dlouhé cestě na jih.
Další den daněk, jen tak šel okolo...

Den čtvrtý

18. října 2013 v 20:04 | Vítr |  Projekt 365 dní
Jedu si dnes v klidu z práce, koukám po okolní krajině a přemýšlím, co dnes fotit. Prostě hledám nějaký zajímavý záběr, když tu... stojím na brzdách a nevěříce zírám na silnici.
Musel jsem se vrátit několik kilometrů a obět to. Cestou jsem se pozorně díval po nějakém upozornění, na neprůjezdnost silnice. A co myslíte? Nenašel jsem nic....

Den třetí

17. října 2013 v 20:25 | Vítr |  Projekt 365 dní
Někomu, by se březová alej vpodzimních barvách, mohla zdát jako kýč. Ale mě ty byrvy přídou úžasné.

Den druhý

16. října 2013 v 19:34 | Vítr |  Projekt 365 dní
Dnes, cestou domů, jsem se pokusil vyfotit vítr...

Den první (podruhé)

15. října 2013 v 21:23 | Vítr |  Projekt 365 dní
Ahoj.
Rozjíždím tento projekt již podruhé. Původní úmysl nafotit řadu třista šedesáti pěti fotek, překazila jedna dosti neblahá událost. Teprve dnes, jsem opět našel chuť (a také čas), pokračovat v tomto projektu. Jelikož mi příjde poněkud nepatřičné navázat na původní řadu, začínám opět číslem jedna. Snad se mi tentokrát povede projekt dokončit.
Tak že: jednou takhle cestou kolem pole...

14.10.2013 18:57

14. října 2013 v 19:09 | Vítr |  Nezaslaná pošta
Dobrý večer princezničko.
Dnes bych moc potřeboval Tvou dlaň, na svém čele.
Nějak mi došla síla a vůle k čemukoli...
Já vím, nejde to. Jen se prostě nemám komu svěřit. A pořád jsi mi nejbližší, ať je to ve skutečném světě jak koliv jiné. Vzpomínka na bezpečí Tvé náruče, mne uklidňuje a smiřuje se všemi mými starostmi.
Bývala doba, kdy bych se Ti styděl s něčím takovým svěřit, ale dnes jsem jen stín, toho co dříve a jsem rád, za jakoukoliv útěchu....
Pa, moc na Tebe vzpomínám.

Bloudění...

13. října 2013 v 22:52 | Vítr |  Povídkování
Je chvilka před půlnocí a já se vracím setmělou krajinou domů.
Auto si tiše přede a světla statečně proráží dešťěm zmáčenou temnotu. V rádiu tiše drnčí jakási muzika a hlava plná starostí a myšlenek chvílemi klesá směrem k volantu. Cítím, jak se mne zmocňuje otupělost a únava. Stále více pociťuji touhu zavřít oči a dá moc práce, se té sladké představě ubránit.
Uvědomuji si, že je něco v nepořádku se světli. Jako by je temnota kolem silnice pomalu dusila a zhasínala. Dokonce i rádio vypadlo a ozívá se jen šum a skřípění.
Že by nějaká porucha na obvodech? Tak to by mi scházelo, ještě zůstanu někde v té tmavé, deštivé noci s poruchou na autě. Představa usínání v chladnoucím autě, jen pod tankou dekou, mne probrala.
Ostřím pohled do tmy před sebe a dochází mi, že netuším, kde jsem.
Musel jsem někde špatně odbočit a na půl spící se dostat do míst co neznám.
Brzdím. Je to pěkně nepříjemné. Touto dobou, již bývám doma. Pěkně v teple, pod hřejivou peřinou a kompem na klíně.
Jsem stále unavenější a tiše si začínám nadávat. Klidně jsem se mohl někde nabourat. Je mi z toho najednou divně od žaludku.
Nakonec se rozhodnu vrátit. Třeba potkám křižovatku se silnicí, co poznám.
Chvilku jedu neznámým lesem a uvědomuji si, že světla nejsou porouchaná. To že chvílemi skoro nevidím je způsobeno hustými a stále častějšími cáry mlhy, povalujícími se po silnici. To mne donutí zpomalit a poněkud zvíšit ostražitost. Ploužím se tmou a pruhy pěkně nasvícené mlhy a myslím na to, že zastavím a pokusím se udělat pár fotek. Foťák tahám neustále sebou a stativ je někde v kufru. Ani jsem si neuvědomil, že mne natolik pohltily myšlenky na to jak takovou fotku vlastně udělat, že jsem opět svou křižovatku projel. Až cedule, upozorňující na jakousi povědomou odbočku, mne vrátila do reality.
Vstekle jsem dupnul na brzdu a děsně se lekl. Kola se sice zablokovala, ale auto se řítilo dál. Ta vlhkost z mlhy a spousty spadaného listí, tu vytvořili na silnico pěkně kluzkou past, na nepozorné řidiče.
Cítil jsem, jak mi začínají ustřelovat zadní kola a tak jsem brzdy pustil a podřadil. Auto se srovnalo a zpomalilo. Pak na opatrné sešlápnutí brzdového pedálu poslušně zastavilo. Ještě jsem sjel ke krajnici a vypnul motor a světla.
Chvilku jen tak sedím v absolutní tmě a čekám, až se mi přestanou třást ruce.
V autě je najednou dusno a horko. Otevírám okénko, abych se nadechl studeného, vlhkého vzduchu a trochu se tím uklidnil. V duchu si nadávám do hlupáků. Klidně jsem se tu někde mohl rozmáznout o strom. Fakt jsem měl vstek.
Pak jsem se vysoukal z auta a trochu se protáhl. Vzduch byl najednou plný vůní. Taková ta podzimní směs, jak s oblibou říkám. Vlhká půda a tlející listí a trochu vůně hub a mechu. A také zrajících jablek a šípků a vody padající z nebe a mlhy. Ano mlha má také svou vůni.
Pomalu si mé oči přivykají na noční temnotu a rozeznávám kolem sebe kmeny stromů a světlejší pruh nad hlavou. To bude průsek nad silnicí.
Rozhodl jsem se, že se trochu projdu. Je sice dost pozdě a měl bych spěchat do postele, ale zkusím využít nečekané pauzy a užít si noci v podzimním lese.
Jak se tak pomalu procházím po noční silnici, slyším jen šoupání svých kroků a tiché pleskání kapek vody. Podzimní vlhkost se sráží na větvičkách okolních stromů a křovin a v drobných kapkách padá k vonící zemi. Je to tajemné a tiché a melodické, jako nějaká prastará zvonkohra.
Miluji podzim. Pro jeho vůně a pro jeho barvy a pro spoustu dalších věcí. Prostě je to mé nejoblíbenější, roční období.
Potuluji se tmou a užívám si chvíle absoulutní svobody. Nebo to tak alespoň cítím....
Nakonec se pomalu otočím a vrátím k autu, k realitě a svému poněkud neklidnému životu. S mírným povzdechnutím startuji motor a rozsvěcím světla. Ten bílý proud trhá noční tmu a znovu rozvěšuje nad silnicí cáry mlhy, jako kulisy na nějakém podivném divadle. A tak jako poslední, zapomenutý herec, opouštím toto lesní divadlo. Otáčím vůz a konečně mířím domů...

11.10.2013 1:14

11. října 2013 v 1:42 | Vítr |  Nezaslaná pošta
Ahoj princezničko.
Viděl jsem Tvou výzvu, že se chystáš v dohledné době na akci a že se Ti tam nechce moc samotné....
Až jsem nadšením nadskočil....Na chvilenku jsem si dovolil ten luxus a představil si, jak zase po dlouhé době, jdeme někam spolu. Dokonce jsem Ti i napsal, že se tedy dobrovolně hlásím. Ale neboj, na místo "odeslat" jsem zmačkl "smazat".
Vím co se sluší.
Možná, by Tě tohle co jsem napsal rozlobilo...ano, jak tě znám, tak asi ano. Ale věř mi prosím, je to takhle lepší. Vím moc dobře, co cítím a po tom co vím o Tobě z poslední doby, bych Tě jistě nechtěl zklamat tím, že bych se nedokázal ovládnout a klidně bych se Ti dál dvořil. Nakonec by Tě to otrávilo a stejně by jsme se přestali vídat...tak že by to dopadlo stejně, jako je to teď.
Každopádně.... neuvěříš, co mi dá práce si namlouvat všechny ta věci o tom, jak Ti musím jít z cesty. Kdyby jsi jen tušila, jak moc bych tomu Tvému chtěl zakroutit krkem a vítězně si Tě "hodit přes sedlo" a odvézt domů :-D . Hezké představy viď...mno nakonec to nikam nevede, takové představy. A tak žiji ve vzpomínkách a doufám, že mi to vystačí na zbytek mých dní.
Myslím na Cyrana a doufám, že můj příběh je alespoň vzdáleně podobný tomu jeho. Doufám, že by mne nikdo nenazval patetickým a ufňukaným hlupákem...stejně jako by se to nikdo neodvážil říci o něm...o Cyranovi... Musím si ten film někde sehnat a zase si jej pustit. Myslím že byl ten příběh natočen víckrát, ale já mám na mysli tu verzi z devadesátého roku...viděl jsem to poprve ve francouštině s našimi titulky a bylo to naprosto nepřekonatelné...

Tak se měj krásně princezničko. Doufám, že na ten víkend někoho seženeš a budeš se bavit.
Dobrou noc.
Miluji Tě.
Pa.

Praha

8. října 2013 v 1:42 | Vítr |  Téma týdne

Praha....
Říkám o ní, že je to moje město.
Kráčím ulicemi přeplněnými lidmi a vzpomínám na léta, kdy v nich nebyla ani noha. Vzpomínám na sluncem rozpálenou dlažbu v křivolakých uličkách a na absolutní ticho, co mne chvílemi až děsilo.
Bývalo to povětšinou uprostřed prázdnin, kdy jsem z jedné okrajové čtvrti utíkal na zapřenou dolu do Města. Ano, tak Praze říkávalo mnoho mých tehdejších přátel a známých. Město s velkým em. Město jako název.
Stejně jako jsme říkávali na místo Karlův most, Kamenný most. A nebo jen Most.
Bylo toho mnohem více. Jak názvů, tak všelijakých tajemství a úžasných zákoutí. Míst, kam vstupovali opravdu jen místní a potom pár zvědavých kluků, s duší objevitele.... třeba jako jsem byl já....
Dnes je již skoro všechno pryč. Dnes již sotva kdo uvěří, že jsem na Havelském trhu otevřel jeden z domovních průchodů a doslova po přímce došel skrze domy a dvorky až na nábřeží Vltavy. A pokud se před někým zmíním o tom, že se tahle již tak dobrodružná cesta dala podniknout i skrze sklepení těch starých domů, tak se jen shovívavě usmívá a myslí si něco o lhářích. Ale klidně mi věřte. Stará Praha měla pod sebou ještě jednu spleť ulic a uliček. Spousty propojených sklepů a chodeb a pokud řeknu, že některé vedli i pod Vltavou, tak mi jisto jistě neuvěříte ani vy...
A dnes? Když vzpomenu na Prahu....
Bože, těch vzpomínek. Mnoho z nich je krásných a mnoho jich je k pláči...
Prostě ze života.
Již spoustu let v Praze nebydlím, ale velmi často tam zajíždí a mám tam i mnoho přátel a neumím si svůj život, bez těch návštěv představit.
A navíc... nechal jsem tam kus svého srdce... tam na té sluncem rozpálené, zaprášené dlažbě...
Víte, tu prastarou Prahu mám prochozenou ze všech stran a tak sem tam, dělám zájemcům něco jako průvodce. Ale nemyslete si, netahám je po takových těch notoricky známých místech, to ne. Vodím je tam, kde je pořád ještě cítit, že Praha byla plná kouzel a podivných bytostí. Vodím je na návštěvy k vodníkům a skřítkům a do míst, která pamatují Golema. A pokud je bolí srdce, tak s nimi do pozdních, nočních hodin chodím kolem mosteckých věží. A čekám pak, kdy potkají jednoho bělavého koně...je to taková milá a ne moc známá pověst... ten kůň totiž chodí úplně tiše a když potká někoho z bolavým srdcem, tak mu opatrně položí tlamu na rameno a tomu člověku se na chvíli uleví. Koník mu pomůže nabrat nových sil, to aby ten člověk unesl lépe své trápení....
Není to tak dlouho, co jsem se těmi ulicemi procházel, nepopsatelně šťasten s jednou... ale ne, na tom nezáleží... bylo to jako sen. A ten je již pryč. Dnes mám již jen ty vzpomínky a touhu jít do těch setmělých uliček a v šustotu spadaného, zlatavého listí, naslouchat, zda se neblíží tichý klapot koňských kopyt....