Srpen 2013

Den sedmadvacátý

26. srpna 2013 v 19:51 | Vítr |  Projekt 365 dní
Jsou místa, kde skřítci a elfové žijí do dnes...

25.8.2013 22:54

25. srpna 2013 v 23:11 | Vítr |  Nezaslaná pošta
Ahoj
Další víkend za námi. Sehnal jsem nové auto a dva dny se sním seznamoval. Najezdil jsem asi šest set kilometrů, abych se sním sžil. Byl jsem na horách a znovu projel cestu, kterou jsem Tě kdysi vezl. Bylo tak krásně... Sluníčko a vonící les a poslední borůvky. Hodně jsem vzpomínal a dokonce se i usmíval.
Snad se na mne zase usměje štěstí...
Posílám spoustu polibků a nech si něco pěkného znát. Pa princezničko.

Den šestadvacátý

25. srpna 2013 v 19:46 | Vítr |  Projekt 365 dní
Útěk do horských lesů...

Den pětadvacátý

24. srpna 2013 v 19:10 | Vítr
Mám nový dopravní prostředek :-)

Den čtyřiadvacátý

23. srpna 2013 v 15:29 | Vítr |  Projekt 365 dní
Chtěli by jste vědět, co to je? Neřeknu :-D

22.8.2013 22:25

22. srpna 2013 v 22:26 | Vítr |  Nezaslaná pošta
Ahoj.
Hlava mi padá únavou, ale nedokáži se dokopat do postele, aniž bych Ti nenapsal alespoň pár krátkých řádek.
Dnešek byl pro mne dost vysilující. Počínaje ranní skoro nehodou s mrňavým kotětem, až po odpolední maraton doma.
Koukal jsem na netu, že jsi měla také pěknou honičku. Tak doufám, že vše dobře dopadne.
Posílám Ti spoustu polibků a nech si něco hezkého zdát.
Pa, Tvůj unavený...

Den třiadvacátý

22. srpna 2013 v 16:15 | Vítr |  Projekt 365 dní
Ráno v mlze. Mám rád mlhu. Kdysi se věřilo, že mlha je spojením do jiných světů, že je to brána ...

Sen

21. srpna 2013 v 21:28 | Vítr |  Nezaslaná pošta
Ahoj Princezničko.
Dnes toho mám tolik na srdci, že nevím kde začít. Tak snad tím, co se mi v noci zdálo.
Probralo mne světlo. Zamrkal jsem a zjistil, že stojím uprostřed noční krajiny, ozářené světlem obrovského, stříbrného úplňku. Byl obrovský a zářil jako reflektor na divadelní scéně.A opravdu to chvíli vypadalo, že osvětluje neskutečné kulisy.
Stál jsem na úpatí skalnatého kopce a vzádech mi tiše dřímal dubový les. Kousek ve svahu, se černal vchod do veliké jeskyně. Znervózňoval mne. Chvíli jsem se upřeně díval do toho temného prostoru, ale nikde se nic nehýbalo.
Pomalu jsem se rozhlédl a došlo mi, že to místo odněkud znám. Namáhal jsem si paměť marně. V tom snu, jsem si prostě nevzpoměl...
Kousek odemne stál podivný kámen. Vlastně to byl jakýsi kamenný stůl. Mohutný oltář z dob tak dávných, že již z lidské paměti vymizely. Kámen byl na povrchu pokryt drobnými trhlinkami a výstupky a přes to působyl dojmem dokonalé roviny.
Chvíli jsem se díval, jak se matně bělá v záplavě měsíčního světla a pak jsem na něj přitahován podivnou touhou, položil dlaň.
Hřál. Na dotyk byl vláčný a hřál, jako lidské tělo. Dokonce byl cíti tlukot srdce.
V tu chvíli, mne ten šok probudil. Ležel jsem ve stichlém pokoji a udiveně se rozhlížel. Poodtaženým závěsem, do pokoje pronikal proud bílého světla. Pomalu jsem se zvedl a došel k oknu. Aniž bych o tom přemýšlel, mé ruce odhrnuly těžké závěsy a otevřely okno.
Hledíce upřeně do nádherně zářícího měsíčního kotouče, jsem si vzpoměl na svůj sen a došlo mi, kde je to místo s velikou jeskyní a pravěkým, kamenným oltářem...
Ty víš co cítím princezničko a...
Naplnila jsi mé srdce štěstím a mou duši slzami. Každý úplněk si vzpomenu na ten magií pukající kámen. Každý úplněk si vzpomenu. Dívám se do jeho záře a doufám, že alespoň občas pozvedneš oči a zasníš se...
Děkuji, bohu za ten úplněk, pohanům za ten kámen a Tobě... za to, že včera bylo včera a jednou bude snad...děkuji za naději.

Den dvaadvacátý

21. srpna 2013 v 15:40 | Vítr |  Projekt 365 dní
Mno, co dodat. Je to jen pokus. Chtělo by to stativ, drátěnou spoušť, otevřít oběktiv a počítat...

Den jednadvacátý

20. srpna 2013 v 15:49 | Vítr |  Projekt 365 dní
Zamračená obloha, vítr nesoucí první písně podzimu. Hledím do toho šedivého nebe a u nohou mi září drobné klenoty...

Den dvacátý

19. srpna 2013 v 21:04 | Vítr |  Projekt 365 dní
Pokoušel jsem se vysvětlit dceři, že nemůže z koláče sníst jen švestky a mák. Pokoušel jsem se jí vysvětlit, že další koláček dostane, až spapá tem první celý. Takhle se na mne celou dobu dívala...

Den devatenáctý

18. srpna 2013 v 21:50 | Vítr |  Projekt 365 dní
Dnešní cesta domů a podvečerní soumrak...
Mám rád ty chvíle, kdy denní tvorové jdouce spát utichají a tvorové noční, začínají své podvečerní spěvy...

Den osmnáctý

17. srpna 2013 v 0:24 | Vítr |  Projekt 365 dní
Původně jsem chtěl fotit něco úplně jiného, ale moje milá vlčice, prostě projevila zájem o můj objektiv. Tak jsem to tak nechal...

Sprcha

16. srpna 2013 v 0:31 | Vítr |  Útržky...

Představte si celodenní těžkou dřinu.
Prach a pot a spousta špíny a šmíru z tun a tun přeloženého železa.
Hluk a křik a neustále být ve střehu a nervy napjaty, aby jste nezpůsobili úraz sobě či kolegům. Prostě úmorná, vysilující a špinavá práce.
Pak příjde konec směny. Je půlnoc a vy své rozbolavělé tělo nasoukáte do auta. Čeká vás ještě dlouhá, noční jízda domů, opuštěnou, setmělou krajinou. Jen ticho, tma a jednotvárný, uspávající hukot motoru.
Doma, se sotva zvednete z autosedačky, jak jste otupělí únavou. V předsíni odkopnete boty do kouta a upustíte tašku na podlahu. Cestou do koupelny máte již sotva sílu, ze sebe stáhnout ty špinavé, propocené, pracovní hadry.
Pak z posledních sil pustíte sprchu...
Vroucí...
Na plno...
Až zaskřípete zuby, jak se vám první, vařící kapky zahryznou do kůže.
Nekonečné proudy vody, horké co snesete, vám bičují unavené tělo. Prudké a drásavé vodní prsty odplavují z vašeho těla, i duše, tu otupující únavu a bolest.
Po chvíli se opět začínáte cítit jako člověk. Prostě není nic lepšího po takovém těžkém dni, nežli horká sprcha.
Člověk je sice unavený, ale tak nějak spokojeně. Kůže zase volně dýchá vyčištěnými póry a vy se cítíte uvolněně...
Vlastně je jedna o něco lepší věc... totiž, když v té úžasné, vířící a krev pěnící sprše, nejste sami...

Den sedmnáctý

16. srpna 2013 v 0:07 | Vítr |  Projekt 365 dní
Zapadající slunce je vždy něco zvláštního. Ať je to v horách, či někde ve městě...

Den šestnáctý

15. srpna 2013 v 0:10 | Vítr |  Projekt 365 dní
Mám rád tyhle polní cesty, co vedou na první pohled nikam. Ale i kdyby za tím obzorem opravdu nic nebylo, tak přeci veda ta cesta k obzoru...

14.8.2013 8:15

14. srpna 2013 v 9:04 | Vítr |  Nezaslaná pošta

Dobré ráno princezničko.

Tak jaká je potáborová kocovina? Pamatuji si sebe. Bylo to dost těžké, opět si zvyknout na civilní život. Ranní rituály, tak rozdílné od těch táborových. Nejvíce mi chyběl ten klid po rozbřesku. Když jsem zatopil v kamnech, uvařil si kafe a stál uprostřed louky, čelem ke slunci. Pozoroval jsem ptáky poskakující trávou a posledními cáry noční mlhy... Takový klid! Cítil jsem na chvilku absolutní svobodu.
Ale dost o mě. Ty mne zajímáš. Kdyby byl čas a možnosti, zajel bych za Tebou do Města. Vzal Tě na kafe a Ty by jsi mi povídala. Jaké bylo tábořiště, co děti letos? A kuchyně, samozřejmě. A co nějaké drby, bylo letos něco zajímavého? Prostě by jsi povídala a já bych si pár hodin užíval Tvou přítomnost, usměv a ... to jak voníš a jak Ti sluší barva vlasů a jistě i to co by si měla na sobě.
Zavírám dílnu. Nepsal jsem Ti to již?
Domácí najednou nutněpotřebuje tenhle domek a tak musím být do konce září pryč. V tomto městě není jiná možnost. Prostě tu není nic volného, za peníze co bych utáhl. Tak že končím a stěhuji se pryč. A tam prostě není dost lidí, abych mohl fungovat dál. Tak že končím.
Myslím, že jsi asi jeden z mála lidí, co dokáže pochopit, co to pro mne znamená. Dokonce budu muset zlikvidovat většinu vybavení, to mi asi zlomí srdce...pomalu si na tento stav začínám zvykat.
Strašně mi chybíš princezničko... jen bohové vědí, jak moc.
Ale neboj se, překonám to. Když jsem přežil loňský rok a ty ohavnosti co se na mne nahrnuly, tak snad nepadnu teď.
Za chvilku jedu do práce a budu se vracet zase až po půlnoci... budu na Tebe myslet, až se budu vracet setmělou krajinou. A v duchu Ti tam pod hvězdami, budu krást něžné polibky...
Pa

Den patnáctý

14. srpna 2013 v 0:25 | Vítr |  Projekt 365 dní
Dnes přidávám další fotku trochu opožděně. Ale jen o třiadvacet minut :-) .
Tentokrát mne cestou do práce, zaujal malý lesýk kousek od silnice. Hlavně tím, co z něj vyrůstá, těch "železných stromů". Pokud si všimnete té hory na obzoru, tak to je prosím Ještěd. Je z místa, kde jsem fotil vzdálen asi devadesát kilometrů.

Den jedenáctý až čtrnáctý

12. srpna 2013 v 20:59 | Vitr |  Projekt 365 dní
Tak jsem byl na čtyři dny mimo svůj komp. Jediný dostupný počítač, byla stará plečka, co se sotva dokázala připojit k síti. Stávkovala tak moc, že jsem byl schopen odeslat jen jediný dopis. Nakonec jsem se rozhodl přidat fotky za poslední čtyři dny, až se vrátím domů.
Tak tedy :


Den čtrnáctý : Dnes při návratu domů, mi nebe pohlédlo do očí...



Den třináctý : Víte, tento víkend jsem tu zjednaný na vyklízecí práce a tak trávím celé dny v montérkách a zapomínám fotit. Čistím si tak okení rám, když tu koutkem oka zaznamenám pohyb.... Ta obludka je velká, asi jako kovová padesátikoruna!




Den dvanáctý : Seděl jsem na zmoklém zápraží a najednou jsem si vzpoměl. Nemám žádnou fotku z dnešního dne! Tak že jen pohled na starou jabloň za pozdního soumraku.




Den jedenáctý: Přijel jsem za deště a hřmění. U vrat mne vítala jen tahle uslzená květina...

11.8.2013 22:21

11. srpna 2013 v 22:25 | Vítr |  Nezaslaná pošta


Dobrý večer princezničko.

Po čtrnácti dnech jsi opět doma a já sedím v cizím domě, s cizím kompem na klíně. Mám pár minut času a tak Ti píši krátký dopis.
Jen abych Tě přivítal doma. Je divné, když řeknu, že jsi mi moc chyběla?
Vím stejně, jako jsem Tě neviděl před tím, tak Tě neuvidím dál, ale i tak... jsi o kousek blíž a moc to pro mne znamená.
Musím zase končit.
Hezky se vyspi, pa.
Dobrou noc.