Poslední povodeň

4. června 2013 v 13:02 | Vítr |  Téma týdne


Toho dne, jsem stál na břehu malé, horské říčky.
Již několik dní pršelo a tak její koryto bylo plné bouřící, kalné vody. Kdysi mírně bublající horská bystřina, se pomalu proměnila v divoký, nevyzpytatelný proud. Znám to údolí desítky let, ale tohle jsem zde zažil poprvé.
Jak se bahnem zakalená voda počala vylévat z těsného koryta, ustupoval jsem stále víš po horském úbočí.
A pak jsem si ho všiml. Stál kousek dál po proudu. Vzpínající se vodě chybělo již jen pár centimetrů, ale on stál nehnutě a hleděl hrdě kamsi k hřebenům hor. Pozoroval jsem, jak ho první vlnky začínají obtékat. Ale ani to sním nehlo.Hrdost a síla, co z něj vyzařovala, byla ohromující.
Pojednou jsem pocítil mokro v botách a letmý pohled mne ujistil, že rozlitá voda dosáhla až ke mě. Nevím co mne donutilo te fakt ignorovat. Prostě jsem se opřel o skalku za mnou a dál pozoroval bouřící živel.
A jeho...
Déšť zhoustl a voda kolem nás zběsile řvala. V proudu se valila spousta kmenů a sem tam i nějaké mrtvé zvíře. Voda mi dosahovala po kolen, ale on stál dál nehnutě na původním břehu. Pozoroval jsem jeho zoufalý, tichý boj s řekou, jež mu byla po celý jeho život domovem a dávala mu pít. Těď za té děsivé povodně, se jej snažila zabít.
Všiml jsem si, jak se mu jeho mohutná hlava začíná mírně chvět. Proud se mi snažil podtrhnout nohy a do jeho boku s hlasitým třesknutím prudce narazil mohutný kmen.
Tehdy poprvé zasténal.
Zoufale jsem si přál nějak mu pomoci, zastavit to kruté divadlo, co se mi odehrávalo před očima. Nakonec jsem byl rád, že se držím na nohou sám. Zatínajíce prsty do chladné, mokré skály, jsem nemohl odtrhnout oči od toho boje.
I přez obrovský rachot a hukot bouřící vody, jsem to zaslechl. Jako by něco prasklo.
Pak opět zasténal a malounko se naklonil na bok.
Déšť ještě zhoustl a bylo slyšet, jak se z údolí nad námi žene další vlna vířícího bahna a kamení.
Vtom sebou trhnul a tiše se položil na bok. Ještě vidím na okamžik, k nebi vztyčené kořeny a voda jej pohltila.
Roztřásl jsem se zimou a uvědomil si, že mám vodu již k pasu. Řev blížící se vlny, mne probral. Vyšplhal jsem po skalních výstupcích pár metrů nad údolí a vydal se k silnici.
Déšť stékající mi po tvářích chvílemi chutnal slaně...měl jsem to místo rád, již od dětství.
I ten staletý strom.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | E-mail | Web | 4. června 2013 v 13:22 | Reagovat

Pěkná povídka, i když smutná. Ale pěkná :)

2 Teeda Teeda | Web | 4. června 2013 v 16:50 | Reagovat

Líbí se mi to.. vážně.. (akorát "k nebi" a pár dalších věcí... je to škoda, ten pravopis kazí dojem, ale jinak myšlenkově príma.) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama