Červen 2013

Neděle...

24. června 2013 v 0:10 | Vítr |  Nezaslaná pošta

Ahoj :-)

Mám pro Tebe novinku. Konečně jsem se odhodlal a založil si na Fb pracovní stránku. Jen jméno a řemeslo. Co pěkného vyrobím, to nafotím a vystavím. Nějak jsem asi podlehl tlaku okolí a nechal se přesvědčit. Mno, snad to něčemu napomůže.
Bylas na výletě, vím. Jsem moc zvědavý, jak jsis užívala výlet na daleký sever :-) . Jednou mi to budeš všechno vyprávět. Muselo to tam být úžasné, aspoň ta krajina. Samozřejmě nevím, co všechno jsi viděla, ale někdy bych se tam sám, rád podíval. Musí tam být moře lesů a klid a spousta vody a možností k focení...ááá focení...
Víš, že dnes je úplněk? Vlastně je dnes z celého roku, měsíc nejblíže zemi.
Mno a navíc je Svatojánská noc.... měl bych být v lesích a skákat přez planoucí oheň, tančit na mechem porostlých kamenech a vůbec si užívat této tajemné noci. A možná i spívat veselou, elfí píseň a vzpomínat na jinou úplňkovou noc v lesích... noc, kdy se stříbrná měsíční záře leskla na bělostké kůži a v žilách plály plameny divoké vášně...
Potíž je, že jsem rád, že lezu.. a jsou mraky, tak že z toho úplňku také moc nebude. Snad na přez rok.
Ach jo. Vlastně mne ten úplněk mrzí. Myslel jsem na to, že vylezu do polí a udělám pár fotek. Vyvětral bych stativ a také hlavu.
Musím jít spát, je opět po půlnoci a v pět vstávám.
Měj se krásně princezničko a přeji sladké sny.
Pa.

17.6.2013 12:27

17. června 2013 v 12:43 | Vítr |  Nezaslaná pošta
Ahoj :-)
Máme poledne a chvilku času, než zavřu dílnu a vyrazím do zaměstnání.
Víš co? Oběvil jsem pár Tvých fotek z Plzně. Tak jsem Ti chtěl napsat. Jak moc Ti to slušelo. Jak jsem byl okouzlen tou proměnou. Jak jsem cítil... mno však víš ;-)
Zase jsi se jednou překonala a na povrch proniklo to co ukrýváš pod povrchem. Jako by jsi se pokusila ukrýt pod sametový závěs slunce.
Ta záře, pomalu proniká vazbou husté tkaniny a dává tušit nezměrný jas a sálavé teplo.
Proniklo na povrch Tvé princeznovství ...
Vím, že je nevhodné psát o touze a vyschlém krku, při pohledu na těch pár obrázků. Ty mne však znáš příliš dobře na to, abych to před Tebou zatajil.
Zahlédl jsem tu záři a utajenou ušlechtilost a potěšení z toho, jak se Ti daří a jak jsi vypadala spokjeně a šťastně.
Mno, volají mne k obědu. Tak se měj princezničko, já se zase někdy ozvu.
Pa.

P.S: Co "draci"? Nezlobí Tě nějaký? Netrápí Tě něco princeno... tak dlouho jsem se nebil ve Tvých barvách a... chybí mi to.

Poslední povodeň

4. června 2013 v 13:02 | Vítr |  Téma týdne


Toho dne, jsem stál na břehu malé, horské říčky.
Již několik dní pršelo a tak její koryto bylo plné bouřící, kalné vody. Kdysi mírně bublající horská bystřina, se pomalu proměnila v divoký, nevyzpytatelný proud. Znám to údolí desítky let, ale tohle jsem zde zažil poprvé.
Jak se bahnem zakalená voda počala vylévat z těsného koryta, ustupoval jsem stále víš po horském úbočí.
A pak jsem si ho všiml. Stál kousek dál po proudu. Vzpínající se vodě chybělo již jen pár centimetrů, ale on stál nehnutě a hleděl hrdě kamsi k hřebenům hor. Pozoroval jsem, jak ho první vlnky začínají obtékat. Ale ani to sním nehlo.Hrdost a síla, co z něj vyzařovala, byla ohromující.
Pojednou jsem pocítil mokro v botách a letmý pohled mne ujistil, že rozlitá voda dosáhla až ke mě. Nevím co mne donutilo te fakt ignorovat. Prostě jsem se opřel o skalku za mnou a dál pozoroval bouřící živel.
A jeho...
Déšť zhoustl a voda kolem nás zběsile řvala. V proudu se valila spousta kmenů a sem tam i nějaké mrtvé zvíře. Voda mi dosahovala po kolen, ale on stál dál nehnutě na původním břehu. Pozoroval jsem jeho zoufalý, tichý boj s řekou, jež mu byla po celý jeho život domovem a dávala mu pít. Těď za té děsivé povodně, se jej snažila zabít.
Všiml jsem si, jak se mu jeho mohutná hlava začíná mírně chvět. Proud se mi snažil podtrhnout nohy a do jeho boku s hlasitým třesknutím prudce narazil mohutný kmen.
Tehdy poprvé zasténal.
Zoufale jsem si přál nějak mu pomoci, zastavit to kruté divadlo, co se mi odehrávalo před očima. Nakonec jsem byl rád, že se držím na nohou sám. Zatínajíce prsty do chladné, mokré skály, jsem nemohl odtrhnout oči od toho boje.
I přez obrovský rachot a hukot bouřící vody, jsem to zaslechl. Jako by něco prasklo.
Pak opět zasténal a malounko se naklonil na bok.
Déšť ještě zhoustl a bylo slyšet, jak se z údolí nad námi žene další vlna vířícího bahna a kamení.
Vtom sebou trhnul a tiše se položil na bok. Ještě vidím na okamžik, k nebi vztyčené kořeny a voda jej pohltila.
Roztřásl jsem se zimou a uvědomil si, že mám vodu již k pasu. Řev blížící se vlny, mne probral. Vyšplhal jsem po skalních výstupcích pár metrů nad údolí a vydal se k silnici.
Déšť stékající mi po tvářích chvílemi chutnal slaně...měl jsem to místo rád, již od dětství.
I ten staletý strom.