Prosinec 2012

Advent...

14. prosince 2012 v 13:58 | Vítr |  Téma týdne


O nočních tvorech, nebo chcete li "Nočních tvorech", je každopádně lepší psát za světla.
Znám lidi, co by se nad takovou úvahou jen opovržlivě ušklíbli a pár méně slušných, by si i poklepalo na čelo.
Mno, ale on je zase čas adventu a ačkoliv si o sobě myslím, že jsem v celku duševně zdráv, mívám touto dobou, několik návštěv.
Není to nic pravidelného, jen sem do mé maličké dílny zabloudí pár podivných, zákazníků.
Říkáte si, co může být podivného na zákaznících? A co že mají společného s nočními tvory?
Abych vše poněkud uvedl na pravou míru, celkem pravidelně mi sem chodí pár podivínů i přez den. Potřebují opravit uvolněný podpatek, nebo zašít natržený kabát, či udělat nějaké nové pouzdro. Jsou kolikrát velmi nezvyklí, ale jsou to stoprocentně lidé.
Mno a tím se dostáváme k jádru mého vyprávění. Ti, o nichž jsem se vám rozhodl napsat, mi až zase tolik lidští nepřipadají... ne že bych měl někdy odvahu, se jich ptát...
Přicházejí již spoustu let (nejsem nejmladší víte), docela je již poznávám. Jsou tací, co přídou každým rokem. A je tu pár, co vídám jen jednou za dva-tři roky a bylo jich i několik, co sem zabloudili a vícekrát jsem je neviděl.
Jedno však mají společné. Jsou zarputile mlčenliví, halí se do svých více, či méně odraných plášťů a povětšinou, když se mají posadit a čekat, až budu s prací hotov, si vyberou koutek s nejmenším množstvím světla. Jako by jim vadilo, že se na ně dívám.
Zvykl jsem si na jejich kapuce a klobouky, halící jejich tváře i na neochotu o čemkoliv mluvit. Je to vlastně lepší, mám práci o to dříve hotovou a oni o to rychleji opouštějí můj dům. Musím říci, že z některých vážně nemívám dobrý pocit. A když vytahují na opravu nejrůznější pouzdra na zbraně a vidím ten arzenál, jaký ukrývají ve svých šatech... dnes se již nedivím, ale pořád mne tak lehce mrazí.
Apropo, jejich šaty.
To oblečení nikdy za moc nestojí. Všiml jsem si, že mají ti mí, podivní zákazníci, ve zvyku nosit věc tak dlouho, dokud jde opravovat. Když si s tím nevím rady už ani já, tak si teprve pořídí novou. Ale po takovém zjištění, vždy cítím velkou nelibost, z jejich strany.(Mezi námi, mne to také netěší, jelikož za každou maličkost, platí při svém vzhledu opravdu královsky.)
To bylo tedy jejich oblečení. Jak jsem řekl, nic moc. Za to ty zbraně o kterých jsem již mluvil! Nevím co vlastně s nimi dělají. Zda cosi loví, či jsou to jen blázni, co si ozbrojeni připadají v bezpečí, fakt nevím, neptal jsem se. Ale musím říci, že jsem lepší práce neviděl!
Potřebují je sem tam opravit, vyměnit střenku na noži, či pažbičku na revolveru. Často přešít natržený závěs a vyjímečně udělat celé nové pouzdro (jak jsem řekl, neradi nové věci, ale když doslouží...).
Několika z nich, i na zakázku občas nějako věcičku vyrobím. Malé dýky, boxery a když je třeba, roztopím malou výheň a odleji pár kulí. Materiály jsem se naučil schánět všelijak. Plánků a nákresů s podivnými rytinami a obrazci na "ozdobení" těch věciček, mám již plný šuplík starého stolu v dílně. Na policích se mi mezi různými hřebíky, nýtky a nářadím, hromadí sáčky a plechovky s nejroztodivnějšími drobnostmi.
Kousky různých kovů, lesklé krystaly křišťálu i barevné kousky jiných kamenů. Kůže z hada a nejrůznější zuby a drápy. Peří všemožné havěti a kůstky, kosti a kousky paroží. Všelijaké smradlavé vodičky a kyseliny, na barvení a leptání kovů a skla. Prášky na žíhání a leštící kameny a brusné pasty. Sušené rostliny a houby...
Je toho mnoho, co potřebují ti moji noční zákazníci.
Poslední dobou mne napadá, že sem tam příjdou i z vyloženou hloupostí, s opravou něčeho, co to vlastně ani opravu nepotřebuje. Zalezou si do svého oblíbeného kouta a tiše usrkávají silnou, černou kávu, co jim vždy bez ptaní donesu. A také buchtou nikdy nepohrdnou. Kolikrát mám podezření, že si jimi vycpávají svoje kapsy a brašny. Jako na později, chápete.
Dělám, že to nevidím a oni nešetří při placení.
Ještě jedno jsem málem zapoměl říci. Mám psa.
Mno měl jsem jich za život více, prostě pořád mám doma nějakou zubatou, kousavou potvoru (člověk aspoň není tolika sám). Mno a musím říci, že když mne takhle uprostřed noci vzbudí řinčení domovního zvonku, tak jdu a kouknu co to psisko na to. Když jen čeká u vrat a kouká na mě, jdu otevřít.
Ale občas se stalo, že s kňučením zalézal pod lavici, tak to ve mě byla malá dušička a otvíral jsem s prstem na spoušti.
Mno nakonec vše dopadlo dobře, konec konců, oni mě potřebují, ne já je, že jo...

11.12.2012 23:45

12. prosince 2012 v 0:11 | Vítr |  Diary



Noční ticho, narušuje jen občsné zapraskání hořícího dřeva a slabé oddychování spící vlčice.
Tmou pokoje, opět problikává jen zář obrazovky mého kompu a slabé záblesky ohně, na stropě, nad starými kamny.
Prsty se sami rozbíhají, po důvěrně známých klávesách a já se je už ani nesnažím hlídat. Prostě si píší sami. Nechám je psát a spouštím si jednu vzpomínku za druhou. Okénko po okénku, se mi pomalu vrací nová vůně jejích vlasů a elektrizující pocit z několika opatrných dotyků. Proud hebkých vlasů na mé tváři. To, když jsem si dovolil na pár okamžiků, položit svou hlavu na její. Bohové, tak důvěrné to bylo! Tak moc jsem toužil vtisknout jí do těch vlasů polibek! Jediný, něžný polibek... jako dřív.
Nešlo to.
Nakonec jsem měl strach.
Že se jí to dotkne, že odejde, že se probudím a zjistím, že se mi to jen zdálo... že se vrátí vše, co jsem k ní cítil a nedokáži to opět pohřbít, že si zlomím srdce.
Pak ta chvíle byla pryč, ten pocit, že se zastaví čas a bude nám zase patřit střípek věčnosti, ta chvíle odplynula a již se nevrátí.
Je to pryč a já se musím vrátit na cestu, která je mi určena, ale... bylo to tak krásné, zase ji cítit po svém boku. Dovolit si ten luxus zapomenout, kdo jsem a jaký je čas. Na pár kratičkých chvil jsem mohl být opět vedle ní...
Bohové, jak málo scházelo, abych ji políbil na její něžná ústa! Jak málo scházelo, abych to co mám ve svém srdci, nevložil do dotyků svých dlaní. Abych to co cítím, nazatančily mé chvějící se, horké ruce, na jejím bělostném těle...

8.12.2012 23.43

8. prosince 2012 v 23:49 | Vítr |  Diary



Z proudu času, se oddělila další nepatrná kapka.
Zmizela ve vesmírné hlubině, v propasti nekonečna a mrazivého zapomění.
Uplynul další den.
Mohu jej odškrtnout v kalendáři, či si za něj vyrýt, do leštěné desky nočního stolku, další čárku.
Je to jako odpočet, jenže k čemu?
Mizí mi mezi prsty jeden den za druhým, jako by voda protékala... a nevidím v tom žádný smysl.
Jak jsem řekl, je to jako odpočet.
Jeden den za druhým... a dál už nic....
Ráno otevřu oči, poznám strop nad svou postelí a budu vědět, že večer v duchu odškrtnu další den.
Možná, co já vím, třeba i brzy, ten strop nepoznám. Třeba tam nebude. Třeba otevřu oči a zjistím, že se dívám do nekonečné hlubiny vesmíru. Na nekonečno zářivých hvězd, na barevné mlhoviny a jiskřící, hvězdný prach...

7.12.2012 19:57

7. prosince 2012 v 19:57 | Vítr |  Diary


Je mi zima.
Chybí mi...co vlastně?
Je takové ticho...chtěl bych Ti položit hlavu do klína a zavřít oči.
Jemě by jsi mi čechrala vlasy a já, opojen Tvou něhou a vůní, bych usnul.
Ještě jednou tak ve Tvém klíně snít o chuti Tvých, něžných polibků, ještě jednou okusit Tvé rty...
Ach princezničko, kde jsi...

4.12.2012 23:16

4. prosince 2012 v 23:23 | Vítr |  Diary

Jsem tu a nejsem.
Jsem tu, na tomto místě, na tomto světě a přeci, jako bych tu nebyl.
Je to jako pohled z venčí do obchodu, jako pohled přes velikou, třpitící se výlohu.
Jste venku a přeci uvnitř.
Jen tu vnitřní a vnější realitu odděluje výloha...ano! To je ono! To je ten správný popis toho, co prožívám.
Svět kolem mne, jako by byl za tlustým, čirým sklem.
Každým dnem je to sklo o nepatrný kousínek silnější a silnější. Obraz je stále ostrý, ale zvuky začínají slábnout a také barvy již nevnímám tak jako dříve. Jako by vrstva přibývajícího skla, dodávala všemu co vidím, modrozelený nádech. Jako by se vše utápělo ve stále, nepatrně houstnoucím oparu.
A tak stejně jako ztrácím kontakt s okolním světem, tak i okolnímu světu odplouvám z povědomí.
Myslel jsem z počátku, že mne to bude děsit. Teď zjišťuji, ke svému údivu, že mne to naplňuje klidem.
Prostě se vše, jen tiše vzdálí.
A pokud někde zůstal zapomenutý, mnou zanechaný otisk, pak i ten, jako věc zcela nepotřebnou, zanese čas a vítr, prachem a zapoměním.