Srpen 2012

inzerce...

26. srpna 2012 v 14:56 | Vítr |  Útržky...
Jsem průvodce.
Lidé si mne najímají, abych jim ukázal jejich vlastní zemi. Její krásu a půvab.
Najímají si mne ti, jež chtějí poznat své hranice. Ti, co chtějí zjistit, jaké je to být součástí hor či lesa.
Volají mne ti, co nepoznali romantiku a chtějí to napravit. Ti co je bolí srdce a touží po klidu a toulce bez lidských davů. Unavení lidé co chtějí zažít klid.
Hledáte něco z toho? Chcete si nahlédnout do vlastního srdce? Potřebujete klid na přemýšlení? Nevadí vám dlouho chodit? Nebojíte se být skoro sami, v noci a venku? Mít jen to co unesete na zádech a jíst jen co máte sebou? Potřebujete průvodce?
Jsem tady jen se stačí ozvat...

23.8.2012 22:04

23. srpna 2012 v 22:05 | Vítr |  Diary
Zakázal jsem si takové věci, fakt. Věřte mi prosím.
Ale někdy to prostě nemohu zadržet a všechny ty pocity, co mi víří uvnitř mého srdce, se proderou ven v podobě zoufalého výkřiku...
"Strašně mi chybíš! Stýská se mi tolik, že to cítím, jako silnou bolest ve své hrudi. Hnusný, svíravý pocit, jako by mne tam něco drtilo. Pocit, který by jediný Tvůj dotyk, či sladké slůvko dokázali zapudit.
Je mi smutno...
Chybíš mi...
Zakázal jsem si tyhle pocity, ale dnes jsem nebyl ve střehu a přemohly mne...
Stýská se mi, až se mi dere voda do očí..."

Podzimní písně

17. srpna 2012 v 21:43 | Vítr |  Útržky...
Ráno jsem vylezl před dům a zarazila mne chuť vzduchu.
Byl svěží a jiskřivý a chutnal, jako by jste si na jazyku nechali rozpustit hrudku čerstvého sněhu.
Když jsem pak z okénka jedoucího vlaku, viděl na polích husté cáry povalující se mlhy, tak mi došlo, proč jsem poslední dobou tak roztěkaný a neustále se dívám přez střechy domů směrem k lesům.
V tom vzduchu je již pár dní cítit chuť podzimu. Někde těsně za prahem slyšitelnosti, se ozívá vzdálená hudba, z prvních, podzimních, elfích slavností a podvědomě mne to táhne do hlubin vzdálených hvozdů, plných tajemných zákoutí, protkaných stříbrnými pavučinami a smíchem lesních víl....

12.8.2012 21:37

12. srpna 2012 v 21:53 | Vítr |  Útržky...
Všude je již ticho. Vlčice mi leží na nohou a hřeje.
Myšlenky se mi neustále vracejí k jedné křehké slečně.
Myslím na ni a vím, že ji miluji.
Miluji její chůzi.
Miluji její hlas.
Miluji pohled do jejích očí.
Miluji to, jak se na mě dívala, když jsem ji bral do náručí.
Miluji hebkost její kůže.
Miluji, její drobné dlaně.
Miluji to jak se hýbe.
Miluji její něhu.
Miluji její pečlivost.
Miluji její moudrost.
Miluji její ramena.
Miluji její boky.
Miluji její stehna.
Miluji její kotníky.
Miluji její vlasy.
Miluji jak dokáže probouzet vášeň.
Miluji... Bože miluji na ní úplně všechno.
Nenávidím to jak málo ji smím vídat.
Nenávidím to, že na ni vlastně ani nesmím myslet.
Nenávidím to, že jí nesmím říkat o své lásce.
Nenávidím to, že se jí nesmím dotýkat.
Nenávidím to, že jí nesmím líbat.
Nenávidím to, že ji nesmím milovat.
Nenávidím to, žebych jí svou láskou, jen komplikoval život.
Nenávidím to, že jí kromě svých citů nemám co nabídnout.
Nenávidím to, že bych jí svou láskou jen ublížil.
Nenávidím sebe za svou slabost, touhu, bolest a lásku....

Dívání

3. srpna 2012 v 11:02 | Vítr |  Útržky...
Jsou dny, kdy se samou prací ani nezastavím. Dny tak přeplněné, že se nestíhám zastavit a vydechnout si. Myslím, že tak vypadá velká většina mého života.
Na druhou stranu je také pár vzácných vyjímek. Takových ostrůvků klidu, v nekonečném hrkotání se pořád za něčím. Sem tam se mi povede sednout si ke kompu a na chvíli utéci do svého virtuálního, tajného světa.
Ale někdy, někdy tam ani nedojdu. Poslední dobou se mi stává, že se zahledím na plochu svého kompu a jen tiše zírám. Minuty ubýhají a já svou chvilku času utrácím pohledem do fotografie, jíž jsem udělal letos, začátkem léta. Ten pohled do krajiny těsně po dešti, mne neustále přitahuje. Hledím do té dálky a do slunce a cítím, jak mne ten obraz vtahuje do sebe...