Červenec 2012

Nádražíčko

31. července 2012 v 23:15 | Vítr |  Povídkování


Sluneční kotouč se přehoupl přes nedaleký hřeben lesa.
První ostýchavé, sluneční paprsky přeběhly po dlážděném nástupišti a ozářily starou, zelenou lavičku.
Byla to pořád ještě moc pěkná lavička a tady, na stařičkém, venkovském nádraží, sloužila již skoro sto let. A zrovna včera, ji výpravčí Lojza natřel pěknou, lahvově zelenou barvou. Dal si velice záležet. Ponejprv ji obrousil až na původní dřevo a pak napustil fermeží.
To stihl už přes dopoledne. Začal hnedle po šesté, co odjel jediný, ranní, dělnický vlak, s lidmi do blízkého města.
Věděl, že bude mít na lavičku spoustu času, nežli se stejný motorák bude večer vracet z města.
Pozor!
Nemyslete si, že tohle nádraží, je nějaká zapomenutá díra. To zase ne. Je maličké, to ano. Ale je důležité.
Před lety tudy protáhli novou kolej. Teď po ní jezdí důležité, mezinárodní rychlíky. Co dvě hodiny, náš Lojzík zanechá práce na údržbě nádraží, upraví si uniformu, vezme placatou čepici a plácačku a postaví se na peron.
Pak zvedne "zelenou" a pěkně v pozoru zdraví projíždějící vlak.
Lokomotiva mu vždy odpoví na pozdrav krátkým hvízdnutím a Lojzík si pokývá hlavou.
"Vždyť jo holka, máme oba spoustu práce."
Pak sundá čepici a povolí si knoflíky u svého modrého saka a jde spět k rozdělané práci.
Někomu by se mohlo zdát, že jej takové vyrušování musí obtěžovat. Ale ne, to by jste se pletli. Lojza má svou práci moc rád. A od malička toužil mít doma model železnice. Víte takové ty maličké koleje a nádražíčko a malovat si vláčky a figurky lidí.
Nakonec si svůj dětský sen splnil. Má vlastní maličké nádražíčko, o které se může pečlivě starat a ty nejlepší mašinky mu denně jezdí okolo.
To je prostě náš Lojzík. A včera právě natřel onu prastarou lavičku. Poslední vrstvu, s láskou a péčí natíral již za soumraku, kdy slunko zapadalo a těšil se, jak bude po ránu zářit v prvním slunci, krásným, novým lakem.
Teď stál pár kroků od svého díla a byl smutný.
Jeho lavička byla opravdu moc krásná. Nový lak se přes teplou, letní noc krásně zatáhl a teď zářil lahvovou zelení. Na lavičku by byl opravdu pěkný pohled, kdyby neměla jeden veliký kaz!!
Na Lojzíkově s láskou opečovávané a opravované lavičce ležel rozvalený, chrápající Karel!
Chrápal tak mohutně, až se červené a bílé muškáty na okně Lojzovi kanceláře otřásaly.
Karel měl po rukou, obličeji a vůbec po celém těle obtisknuty zelené pruhy a na zádech nalepenou šňůru s původně úhlednou cedulkou: "Pozor! Čerstvě natřeno!"
Lojzík si povzdechl , posunul si svou červenou čepici dozadu a podrbal si lesknoucí se pleš.
Přemýšlel nad tím, že mu ještě nějaká ta barva zbyla. Bude muset poškozený lak přebrousit a znovu, alespoň dvakrát přelakovat. Teď však, musí vzbudit Karla a poslat ho dospat se domů. Lojzík se zarazil...
Karel... kdysi také pracoval na dráze.
Jezdíval jako průvodčí na této trati nějakých pětadvacet let.
S příchodem nové doby, však přišel o místo. Řekli mu:
"Už tě Karle nepotřebujeme. Sníží se počet spojů na dva denně a na to by bylo plýtváním platit průvodčího. Pochop Karle, co by tomu řekli akcionáři."
A tak šel.
Ani uniformu mu nenechali! Ani výsluhu nedostal a na penzi neměl ještě nárok. Prý, když zrušili jeho místo, tak nemá nárok na nic.
A tak šel.
Do nejbližší hospody. Tam propil všechno co měl. Ne že by Karel dříve nepil, ale tenkrát začal pít hodně.
Propil všechny úspory a propil i auto. To od něj odešla žena.
Propil domek, co měl po rodičích, to se sním přestali bavit i jeho děti.
Nakonec se z něj stal tulák a pobuda.
Když přišla zima, zmizel. Říkali lidi, že prý do velkého města. Snad spal v metru, či v kanálech. Kdo ví? Jisté je, že se na jaře vrátil. A takhle to jde již řadu let. Na zimu zmizí kamsi do velkoměsta a s prvními, jarními paprsky se vrací sem, do svého rodného kraje.
Potuluje se po kraji a nechá se najímat za kus jídla a nějaké drobné na dřinu, co by nikdo jiným nevoní.
Co vydělá propije.
Jednou za čas, se mu zasteskne a přijde sem, na Lojzíkovo nádražíčko.
Jenže to, Lojzík vidí velice nerad. Je pravda, že bývali kdysi s Karlem přátelé, ale to skončilo, když se Lojzík začal bát o své vysněné místo. Co kdyby někdo z vedení přišel na inspekci?
Viděl by, že se tu schází bezdomovci a kazí tak dráze dobré jméno!
A kdo by za to mohl?? On! Lojzík!
A koho by za to potrestali? Zase jen jeho! A to Lojza nechtěl. Nechtěl přijít o místo jako Karel. Moc dobře si pamatoval ten strach, když tenkrát KArla vyhodili. A snížili počet vlaků na minimum. Bál se, že jeho stanici, jeho milované nádraží zavřou a jeho vyhodí na ulici jako Karla.
Brrrr. Lojza se otřásl. Postával nad spícím Karlem a přemýšlel o svém životě.
Jak byl spořádaný a bezpečný. Jak spokojeně si tu mohl dožít důchodu, na nádražíčku bez jediné skvrnky.
Ovšem nebýt bývalého kamaráda Karla. To byla pořádná skvrna!
Skvrna, která ubírala jeho životu bezchybnosti. A navíc, myslel si Lojzík, mohla kdykoliv přerůst v pořádný malér.
V dálce se z tunelu vyřítil první z dnešních rychlíků.
Lojza slyšel, jak troubí na přejezdu s okresní silnicí a pak dostal nápad.
Prudce zatřásl s bývalým kamarádem.
"Karle vstávej! Už ti to jede! Slyšíš, vstávej, no tak chlape vzbuď se, přijdeš pozdě na šichtu a vyhodí tě z práce! Vstávej!"
Karel zmateně zamrkal a posadil se. Lojza jej popadl v podpaždí a postavil ho.
"Pojď honem, usnul jsi mi tu na lavičce. Asi se ti něco nepěkného zdálo. Hrozně jsi křičel, pojď pomohu ti na peron."
Drmolil Lojza a vedl zmateného KArla ke kolejištím. Ten, omámen spánkem a značnou dávkou alkoholu šel.
Lojza ho dovedl až na třetí nástupiště.
"Slyšíš kámo? Už ti to jede."
Zvolal Lojza na Karla dřímajícího ve stoje.
Ve slunečních paprscích nevýrazná světla rychlíku, zamrkala v zatáčce před nádražím.
"Tak jdi kámo, jede ti to ze čtyřky. Já si splet peron. Utíkej, ať ti neujedou."
Řekl ještě Lojzík a pomalu začal ustupovat k nádraží.
Zpitomělý Karel mžoural na pražce před sebou.
"Je to možné?" Myslel si.
"Všechno se mi zdálo? Vyhazov, žena, děti..." Myšlenky mu bzučely v hlavě jako zdivočelý roj vos.
"Co to ten Lojza říkal? Že jsem málem zaspal směnu?! Musím mu večer poděkovat."
Uvědomil si, že zvuk vlaku vůbec nepoznává. Bylo mu to divné, vždy dokázal určit druh mašiny jen podle zvuku. Podíval se po směru zvuku a udivilo ho, že ani od pohledu lokomotivu nepoznává. To, že jede příliš rychle a v jiné koleji, si uvědomit již nestačil. Kolem něj vybuchl mnohabarevný gejzír světla a do uší se mu zařízl vysoký, hvízdavý zvuk. Pak vše zčernalo.
Lojza zíral za mizejícím vlakem.
Stále byl ohlušen jekotem vlakové píšťaly a duněním kol. Váhavě došel ke třetí koleji. Už kdysi viděl, co zůstane z člověka, když vstoupí do cesty rozjetému vlaku. Když však pohlédl mezi lesklé pásy kolejí, poklesla mu údivem brada. Tam na dřevěných pražcích, se právě snažil posadit střízlivějící Karel.
Pohlédl na Lojzu a ten v jeho udivených očích, mohl číst poznání. Oba v tu chvíli věděli, co se Lojza pokusil udělat.
"Ne, tak to není."
Začal šeptat vyděšený Lojza.
"Já se spletl, já tě nechtěl zabít, to si nesmíš myslet! Ne nedívej se takhle na mě!!"
To už Lojza na Karla nepříčetně křičel. Ten se na svého dávného kamaráda jen mlčky díval.
Viděl, jak se Lojzíka zmocnilo šílenství a jak za stálého křiku "ne, ne ne" couvá k nádražní budově.
Karel se podíval do leva a pak zavřel oči.
Ranní osobák s dělníky do městských továren brzdil co mohl. Přezto, byl náraz do křehkého Lojzíkova těla zničující.
Těžká lokomotiva strhla Lojzíka pod sebe a rozdrtila jej svými, ocelovými koly. Pak konečně vlak zastavil.
Karel se vypotácel na peron a poprve, po všech těch letech, se mu východ slunce zdál krásný. Z hluboka se nadechl svěžího, ranního vzduchu a zamířil pryč z nádraží.
Cítil, že se mu opět vrací chuť žít.
O mno kilometrů dál, v kabině rychlíkové lokomotivy, se mladý strojvedoucí, bavil s bělovlasým vědcem.
"Viděl jste ho? Viděl?"
Opakoval ta slova pořád do kola.
Vědec se zabýval po celý život fyzikou a dnes měl jeho jedinečný vynález svou premiéru. Všichni, ve zkušebním vlaku byli nadšeni prvními výsledky. Mladý strojvůdce byl v euforii. Hnal svůj vlak plnou rychlostí a na nádražích již ani výstražně netroubil. Jen vždy nadšeně křičel, když čelní sklo barevně zazářilo.
"Viděl jste to? Zase to fungovalo!"
"Viděl." Odpověděl opět s pýchou vědec.
"Promiňte již se ptám po sté, ale vysvětlete mi prosím ještě jednou jak to vlastně funguje."
Zaprosil mladík.
"Je to vlastně jednoduché," usmál se vědec.
"Můj přístroj pracuje s časem. Dokáže identifikovat jaký koliv předmět na kolejích a uzavřít jej do stejné vteřiny, těsně před nárazem. Do časové smyčky, vlastně jej opakovaně vrací o vteřinu spět v čase.Tím pádem, laicky řečeno, projede vlak skrze věc, která tam vlastně není. No a senzor na konci vlaku přístroj vypne."
"Vlastně je to velmi jednoduché..."podivil se mladík.

10.7.2012 22:46

10. července 2012 v 22:47 | Vítr |  Diary
....Měl bych být na sebe hrdý.
Stíhám spoustu práce. Jak doma, tak i v zaměstnání...v obou zaměstnání.
Věnuji se rodině i údržbě domu. Vzdělávám se ve svém oboru a daří se mi nezanedbávat ničeho.
Měl bych se cítit "naplněný". Uspokojený svým životem. Tím že jsem v něm dokázal najít smysl a řád.
Přez to ... tam někde hluboko uvnitř... slyším svištět vítr po vlhkém, šedavém písku, pustého mořského břehu...
Necítím se hrdý, cítím se prázdný.
Stýská se mi po toulkách s ní...po její dlani na své paži...po vůni jejích vlasů. Po tom zvláštním pocitu, že jde vedle mě.

1.7.2012 22:38

1. července 2012 v 22:40 | Vítr |  Diary
Prší.
Respektive leje jako z konve.Sem tam blesk a rachocení hromu.
Ten zvuk mne vytrhnul z toho ubíjejícího kolotoče:práce, práce, spánek - práce, práce, spánek - práce....
S údivem zjišťuji, že je léto a začínají prázdniny. Venku burácí bouřka a já se za zvuku hromu snažím nemyslet na to, jak divně nakonec můj život dopadl. Jako by vše, co jsem kdy byl a čím jsem žil, byl jen vzdálený sen malého, odřeného kolečka, v obrovském soukolí šíleného a k ničemu směřujícího stroje.
Hledím do minulosti a vidím jen mlhavé kontury vzpomínek. Jako by jsem nikdy nežil. Je jen teď.
Žádná minulos, žádná budoucnost. Jen teď.
Kolečko se musí otáčet. Jinak jej stroj rozdrtí a nahradí jiným kolečkem...