Květen 2012

21.5.2012 22:38

21. května 2012 v 22:40 | Vítr |  Diary


Dlouho jsem tu nebyl.
Dvě zamněstnání mne pohlcují zcela. V noci jsem rád, že padnu do postele a nemám čas ani sílu, o čemkoliv přemýšlet.
Má to své výhody i nevýhody.
Tak třeba, je výhoda, že na nic nemyslím. Spoustu smutku a trápení nechávám někde uvnitř sebe a nemám sílu se tím směrem dívat. V podstatě je to tak asi lepší, méně vzpomínek se rovná méně trápení. A ta těžká únava mi brání i ve snění. Je fajn pro změnu nevědět, co se mi asi zdálo.
Fakt, sotva se mi hlava dotkne polštáře, tak spím.
Také je mi najednou spousta věcí jedno. Jak nemám skoro na nic čas, tak jsem se naučil nad drobnostmi důsledně mávat rukou. Jsou důležitější věci...nebo ne?

Musím spát, jsem tak unavený, že nemohu ani pořádně myslet a psát a nerad bych tu třeba zítra, oběvoval nějaké bláboly.

5 centimetrů za sekundu

1. května 2012 v 7:53 | Vítr |  Útržky...



(Jen název jsem si půjčil...)

Toulám se odpolednem zalitým sluneční září. Bloumám od ničeho k ničemu a hlavou mi víří houf neodbytných myšlenek.
Zahnu za roh starého domu a mám pocit, že se mi pod nohama zhoupl chodník.
Možná to znáte, tkový pocit, že se stalo něco zásadního...
Světlo získalo měký odstín cukrové vaty a na kůži jsem v mírném závanu větru pocítil desítky drobných, jakoby vílých polibků.
Zůstal jsem stát v neuvěřitelném dešti padajících, lehounkých kvítků.
Vzpoměl jsem si na jeden film. Bylo mi tak podivně lehko u srdce a z toho myšlenkového guláše v hlavě, zbyla jen jedna jediná.
Zněla mi celým tělem jako když dopadají štříbrné kapky jarního deště na vodní hladinu, voněla sladce a byla průzračná jako křišťál.
Nechal jsem se tím pocitem opájet a zhluboka se nadechl. Chtělo se mi smát i plakat a byl jsem neuvěřitelně šťastný.
V tu chvilku jsem věděl...na vždy...