Knihy

22. dubna 2012 v 9:25 | Vítr |  Povídkování

Psal se rok 1983.
Žár odpoledního, červencového slunce, rozpaloval žulovou dlažbu prošlapaného chodníku.
Polední vedro spolu s prázdninovým časem vylidnilo město a tak se prostředkem ztichlé ulice, ploužila jen jediná postava.
Hubený, sotva dvanáctiletý chlapec v plandavých kalhotách a ušmudlaném tričku svými sandály šoupal po ohlazených kostkách starého města. Ploužil se v bílé sluneční záři a v jeho probouzející se touze po dobrodružství, hledal v této pro něj neznámé části města to cosi tajemného a romantického, co v jistém věku začne hledat každý dospívající člověk a co k velké škodě nakonec nenajde.
Zahnul za roh a zastavil se. Před ním se prostíralo malé, čtvercové náměstíčko. Prohlížel si prastaré domy s otlučenou omítkou a s oprýskanými obrázky domovních znamení.
Nad jedněmi starobyle vyhlížejícími, kovem pobitými dveřmi, viděl bílé pero v černém erbu. Barvy vyditelně nikdo desítky let neopravoval a až při bližším pohledu by se dalo poznat, že pero i lem erbu byly kdysi postříbřeny. Po obou stranách klenutých dveří byla zaprášená okna se spoustou pavučin, na podivné sbírce neznámých předmětů, knih a mrtvých much. Prohlížel si tu nesourodou hromádku Zaprášené veteše a připadal si, jako by oběvil aladinovu jeskyni plnou pokladů.
Pak, pln nadějí a zvědavosti, položil na kliku dveří svou ruku. Zavřel oči a zašeptal :
"Sezame otevři se..."
Klika pod jeho dlaní povolila. Vstoupil nedočkavě do chladné zšeřelé místnosti. Nevěděl, že vstupuje do dávno zaniklého, kupeckého krámku. To co tam spatřil, jej naplnilo úžasem.
Když si jeho šedé oči zvykly po slunečním jasu na přítmí krámku, zjistil, že stojí před dlouhým, dřevěným pultem. Byl plný starých oprýskaných plechovek a papírových bedýnek. U prostřed stála starobile vyhlížející pokladna, se spoustou prolisů v podobě květin a čísel. I pod vstvou šedého prachu bylo poznat, že bývala kdysi sříbrně lesklá a musela uprostřed kupeckého krámku krásně zářit.
Chlapec se rozhlížel dychtivě kolem sebe a neustále oběvoval další a další poklady. Skleněné nádoby na cucavé bonbony a velké nástěnné hodiny se závažími z mosazi. Rozeschlý, dřevěný sud, co kdysi sloužil na uskladnění kyselých okurek. Miskové váhy se spoustou drobných závažíček. Nepřeberná směsice, plechovek a obalů od nejrůznějších potravin, kávy a mýdel. Všechny ty zašlé obrázky na obalech mu v okamžiku, kdy na ně pohlédl vyprávěli o tajemných a vzdálených zemích, ztracených někde v dalekém světě a čase.
Přecházel od jednoho dřevěného regálu k druhému a dotýkal se opatrně všech těch nádherných věcí a snil příběhy, které mu vyprávěly obrázky na barevných etiketách.
Pak si všiml knih.
Byly po různu poskládány do sloupků. Sem tam, mezi jiným zbožím. V některých byly založeny stránky a některé ležely dokonce otevřeny, jako by si je někdo rozečet a na chvilku odběhl.
Knihy ho zaujaly hodně. Měl jich několik doma, ale to byly převážně dětské pohádky a říkadla z dob, kdy byl malý a čítávala mu z nich jeho máma. Před pár týdny si vytáhl z máminy knihovny několik knih, co se mu podle názvu zdály zajímavé a pustil se do jejich čtení. Byl jedním z mála dětí tohoto věku, které podlehlo kouzlu psaného slova. Hltal doslova řádek za řádkem a dokázal nakonec přečíst celou máminou knihu, i když spoustě slov a toho o čem se tam psalo nerozuměl.
Teď měl však před sebou úplně jiné knihy. Ze starých kožených či plátěných desek na něj hleděly tváře z dávných, zašlých dob.
Přejížděl prstem po zdobených hřbetech knih a potichu si předčítak jejich názvy.
Zaujalo ho podivné slova na jedné větší knize. Na přední straně byl rytíř v plné zbroji, sedící na velikém koni. Nad ním bylo v ozdobném praporci vepsáno slovo IVANHOE. Opatrně vzal knihu do ruky. rozhlédl se po místnosti a pak zamířil k jednomu z oken. Pod oknem stál seschlý, mírně křivý stoleček se zažloutlými novinami. Položil na něj velikou knihu, otevřel ji a začetl se do prvních řádků. Pomalu otáčel list za listem a podléhal kouzlu příběhu, jenž se před jeho zraky odehrával na stránkách té staré knihy.
Zapoměl na čas i na to, že je vlastně v úplně cizím domě a bez toho, aby se někoho dovolil. Zapoměl na svět tam venku, který mu připadal nepochopitelný a nehodící se k jeho představám o životě. Mimoděk si při čtení uvědomoval, že tohle je doba a svět ve kterém se měl narodit a žít. Ta středověk popisující kniha jej přivedla poprvé na myšlenku, že se mu ten rytířský způsob života líbí podstatně víc, nežli to jak žijí jeho rodiče a lidé co potkává okolo. Zamiloval se do myšlenky rytířské cti. Zamiloval se do toho, jak tito muži žili a jak se chovali ke svým vyvoleným kráskám. Jakou odpovědnost cítily za svou zemi a s jakou úctou přistupovali ke svému králi. Cítil, že tyto ušlechtilé zásady se do jeho doby jaksi nehodí. Uvědomoval si, jak by asi chovajíce se jako dávný rytíř, vypadal směšně.
Rozesmutnělo ho to. Vzlédl od zažloutlých stránek knihy a pohlédl ven zašpiněným oknem. Pohlédl do té záplavy slunečního jasu a v duchu učinil slib. Až jednou dospěje, bude posledním rytířem v tomto světě. Bude vždy na straně slabých. Bude pomáhat těm co to potřebují a bojovat proti všemu bezpráví a zlým lidem. Pak se zarazil a svůj slib doplnil. Až příde správný čas, najde tu pro niž bude moci vykonávat hrdinské činy a ona ho zato poctí tím, že mu dá jako důkaz své náklonosti bílý šátek.
O tom posledním spíš jen mlhavě tušil co to znamená, ale podvědomě věděl, že to tak má být a že je tak jeho rytířská přísaha kompletní. Pak se znovu začetl do příběhu v nalezené knize.
Nakonec knihu přečetl celou. Nedokázal se od toho příběhu odtrhnout. Četl ve stoje, opírajíce se ramenem o stěnu vedle okna. Nevímal jak ho začínají bolet nohy i otlačené rameno. Nevnímal hlad ani žízeň, přezto že jedl naposledy ráno. Jen četl a četl. Hltal očima jednotlivé stránky. Lovil jednotlivá slovíčka a v duchu si je převáděl na obrazy z těch míst. Viděl jezdecké i pěší souboje mužů obrněných v oceli. Viděl šílenství v bitevní vřavě. Viděl krásu ctnostných panen. Viděl vše o čem četl a představoval si, jaké by to bylo v té době žít.
Nakonec otočil poslední stránku, kde již nebylo nic.
Znovu přelétl očima poslední slova toho příběhu a pohlédl zmateně kolem sebe. Bylo daleko větší šero, nežli když sem vstoupil. Pohled z okna jej donutil zavřít knihu a vyběhnout na ulici. venku totiž byla tma a svítily tam lampy. Chlapec byl zděšen z toho, že si vůbec neuvědomoval běh času a to, že by měl jít domů na večeři. Bylo mu jasné, že dnes poruší pravidla a přijde pozdě. Povzdechl si a rozeběhl se horkem sálajícími ulicemi.
Domů dorazil opravdu pozdě. Rodiče jej již netrpělivě a s obavami v očích vyhlíželi.
Po příchodu domů, se pokusil zabránit nějakému přísnému trestu tím, že vše po pravdě vypoví.
Vyprávěl rodičům o krámku ve staré čtvrti a o tom jak se tam začet do knihy o rytířské cti a slávě a jak při tom čtení zapoměl na čas. Rodiče jej udiveně sledovali. Kdyby se zapoměl někde s klukama při fotbale, tak by to snadno pochopili, ale tohle? To se jim zdálo podivné. Pořád dokola jim musel vyprávět jak ke krámku přišel a že tam nikdo nebyl a jak tam ty knihy oběvil. Nakonec rodiče pokrčili rameny a poslali ho před večeří umýt. Chlapec byl rád, že se jeho pozdní příchod obešel bez vážnějších následků a jako každé dítě v jeho věku, podlehl bezstarostnosti mládí a v myšlenkách se vrátil k té knize co v krámku četl.
Když si se pak po večeři zvedal s talířem od stolu, otec jej zastavil.
"Až si umyješ talíř, tak za mnou přijď do mé pracovny." Pak se otočil a odešel.
V chlapci hrklo, do otcovy pracovny chodil jen velmi málo. Vlastně jen když se jeho rodičům nezdálo něco na chlapcově chování ve škole. Otec mu tam z poza jeho mohutného, dubového, psacího stolu uděloval kázání o tom, jak se má chovat. Povzdechl si, asi se přeci jen dnešní zpoždění neobejde bez trestu.
Odložil umytý talíř na utěrku a se sklopenou hlavou došel k otcově pracovně. Položil ruku na kliku. A pak se to stalo. To poznání jím proběhlo jako paprsek světla půlnoční temnotou. Už nikdy nebude sklánět hlavu, před ničím. Je přeci poslední rytíř! Udělal chybu a ponese následky, ale přijme svůj trest hrdě, jako ti muži z dávných dob! Už přeci není dítě, má poslání. Musí nést tu poslední jiskru rytířství a cti.
Se zdviženou hlavou a planoucím zrakem vzal za kliku otcovy pracovny. Vstoupil, jako by v jeho představách vstupoval hrdý rytíř ke svému králi. S vědomím toho, že jako muži jsou si rovni.
"Jsem zde otče." Pronesl, když za sebou zavřel dveře.
Otec si svého syna chvilku mlčky prohlížel. Uvědomil si, že se jeho malý chlapec změnil, že vstoupil do období dospívání a že si musí začít dávat pozor, aby sním nejednal jako s malým dítětem. Musí si o tom promluvit se svou ženou.
"Sem jsi nikdy bez mého svolení nesměl." Pronesl hlubokým, vážným hlasem.
Chvilku si hleděli se synem do očí.
"Dnes jsem si uvědomil, že již tento zákaz mohu zrušit. Smíš sem chodit, kdykoliv budeš chtít nějakou z mých knih."
Chlapec se zachvěl vzrušením a pohlédl na stěnu otcova království. Celou ji vyplňovala obrovská knihovna. Od stropu až po podlahu, jen řady polic. Spousta barevných hřbetů. Nekonečné množství příběhů.
Cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Prudce zamrkal.
"Děkuji." Špitl. Víc nedokázal říci. Byl šťasten. Otec se zvedl a došel ke knihovně. Chvilku se rozmýšlel a pak jednu knihu v červené, kožené vazbě vytáhl.
"Začni třeba touhle. Je dobrá. Sice se ti bude zdát ta mluva trochu těžkopádná, ale jistě si zvykneš. Je to dobrý příběh. Je starý, ale dobrý."
"Děkuji." Řekl opět chlapec a vzal si podávanou knihu. Na hřbetě byl zlatem vyražený nápis. Jediné jméno. Znělo tak zvláštně. Chlapec jej nevědomky přečetl na hlas.
"Artuš."
Pak se otočil a odešel do svého pokoje.
Otec se chvíli díval na zavřené dveře. Pak si povzdechl. Uvědomil si, že pokud jeho syn podlehne stejnému kouzlu jako kdysi on, tak bude mít velmi těžký život. Podíval se na svou knihovnu.
"Vlastně bych vás měl nenávidět." Pronesl tiše směrem ke knihám...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama