30.4.2012 0:48

30. dubna 2012 v 0:57 | Vítr |  Diary


Klasika, noc a já opět nespím.
Tedy, spal jsem. Chvilku a pak jsem zjistil, že zírám do stropu. Chvilku jsem čekal, zda opět nezaberu, ale pak jsem to vzdal. Teď se dívám, jak jeden známý za druhým odpadá na netu a jde spát. Počítám je jako ovečky a doufám, že mě to uspí.
Ačkoli...pochybuji.
Když se nadechnu, cítím ve vzduchu slaný vítr a mezi zuby mi skřípe písečný prach. Vím co bude následovat. Vím kam mne to táhne. Ten můj studený a opuštěný svět mne volá.
Ano opuštěný. Nesl jsem tuhle další duhovou lasturu pro radost, ale ten kousek zeleného lesa jsem v nekonečném moři šedých dun nenašel. Napadá mne, že se mi to možná jen zdálo. Že tu nikdy nebyl. Nebyl tu nikdy dříve a není tu ani teď. A tak je to správné.
Tohle je jen můj svět. Moje větrné ticho.
Moje ticho podmalovávané příbojem.
Moje chladné, truchlivé ticho, při kterém mohu konečně položit unavenou hlavu do písku a zavřít oči s vědomím, že usnu aniž by mne kdokoliv vyrušil.
A tak to má být. Protože, je tu sice hnusně, lezavo, vhko, všude jen hustá, šedá mračna a pásy lepkavé studící mlhy. Je tu jen písek a slané nepřívětivé moře. A nekonečný, drobný a otravný déšť. Ale je to jen moje! Moje pustina, můj ledový vítr. Můj mokrý písek. Moje jediné útočiště, kam se zamnou nikdo nikdy neodváží....a já už chci mít jen klid.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama