3.3.2012 22:51

3. března 2012 v 23:05 | Vítr |  Diary



Na venek se nic moc nemění.
Pořád v jednom kole. Práce, práce doma v dílně, práce v lese, práce na zahradách. práce.... Pak spánek. Chvíle zdánlivého klidu.
Ve skutečnosti čas kypící vlastním životem a spoustou zážitků. Divoká hra rachotících kostek a doslova jízda na doraz. Vše je tak jasně dané, že již nikdo ze zůčastněných nemůže odstoupit a přestat hrát. Takový čin by se posuzoval jako automatická prohra. Se všemi následky a dopady. Je to již otázka dní a do poslední chvíle, do posledního hodu nebude jasné, jak celá hra dopadne.
Měl li jsem někdy ve svém životě pocit, že mi schází adrenalin, tak jsem byl hloupý a nevěděl jak moc toužím po děsivé hlouposti.
Teď toužím jen po jediné věci, po klidu. Po několika dnech trvajícího a ničím nerušeného spánku beze snů.
A mimochodem, když zmiňuji sny. Je tady. Pořád kolem mne krouží. Když se dívám, tak ho nevidím, ale sotva otočím svůj pohled k moři nebo do těžkých dešťových mraků, tak vykoukne z poza nějaké písečné duny a sleduje mě. Vím, že sotva zavřu oči, přichází až ke mě a pozoruje mě. Někdy cítím chvění písku pod zády, jak pomalu přichází svým kěžkým krokem a někdy slyším jak oddychuje. Netuším co po mě chce, ale jsem nakonec rád, že v tom ledovém, větrném předpeklí, nejsem tak úplně sám. A ještě jeden postřeh, mám dojem, že jsem zalechl slabé, občasné cinknutí kovu. To by mohlo znamenat, že má postroj nebo uzdu. Uvidíme, snad se mi ho povede zahlédnout na trochu delší okamžik a prohlédnout si ho pořádně.
Musím spát.
Musím častěji a déle spát.
Ta věčná únava mne ubíjí....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama