27.3.2012 20:48

27. března 2012 v 21:45 | Vítr |  Diary


...Mohutný kůň přešlápl na místě a hrábl kopytem obrostlým spoustou černé, vlnící se srsti.
Neklidně pozoruje mou přiblžující se dlaň. Pomalu ji pokládám na širokou koňskou tlamu a čekám, až si zvykne na můj pach. Šimrá to jak mi funí do dlaně, až se musím usmát. Kůň tiše oddychuje a pomalu se klidní.
"Co to děláš? Proč saháš na mého koně?" Promluví konečně ta cizí dívka podrážděným hlasem.
Pohlédnu jí do očí. Vidím nesmírnou únavu a také trochu nejistoty.
"Co děláš v mé zemi?" Odpovídám otázkou. "Toto je můj svět a já sem nikomu nedovoluji vstoupit. Není tu bezpečno." Dodám na vysvětlenou.
Zamyslí se..."Vlastně ani nevím. Jen otevřu oči a jsem tady." Pohladí hřebce po široké šíji.
Nemohu odtrhnout oči od její útlé bledé dlaně.
"A on tu na mne vždy čeká. Nevím ani jak se jmenuje, ale je na mne hodný. Když chci, tak mne vozí a když usnu, tak mne hlídá."
Pohlédne na mne a zelená zář jejích očí mi rozbuší srdce. Co je zač? Od někud ji znám, ale nemohu si za nic na světě vzpomenout. Najednou je mi to jedno. Není to vlastně vůbec důležité. Důležité je, že je tady a nemá chuť odejít.
"Proč jsi řekl, že tu není bezpečno? Nikdo kromě tebe tu přeci nežije?"
Nevím co na její otázku odpovědět. Pokrčím rameny.
"Vlastně také nevím, nikdy tu nikdo nebyl. Až teď ty a ten kůň. Ale pořád je tu zima a pusto a nic tu neroste. Je tu jen spousta mlh a deště. A také sůl z moře, rozežírá vše, čeho se dotkne. I tvou duši, když si nedáš pozor."
Ponurost mého varování, jí vhání do tváří smutek.
Pak se ale usměje a zvedne druhou ruku, co jí měla doposud volně položenou v klíně.
"Neroste? A kde jsem potom vzala tohle?"
Vítězně se usmívá a já udiveně zírám na pár drobných, bílých kvítků sedmikrásek, zapletených s několika stébly zelené trávy.
"Kde jsi to našla?" Ptám se překvapeně a přistupuji blíž. Kůň varovně odfrkne a pohodí velikou, černou hlavou. Nerozhodně se zastavím.
"Nezlob! Ten nám neublíží." Okřikne dívka koně a zatahá jej lehce za smolně černou hřívu. Pak přehodí nohu přez široký, koňský hřbet a sklouzne do písku. Krátké, lehké šaty z bílého plátna, se jí při tom trochu vyhrnou a kromně lítek na malý okamžik spatřím její bílá stena. Když si všimne kam hledím, tak si šaty rychle upraví dlaní. Vidím, jak se mírně začervenala a příde mi to hrozně milé.
"Utrhla jsem je tam, za těmi dunami. Na palouku, na kraji toho lesíku." Při tom mávne neurčitě rukou, někam za má záda.
Okamžitě zavrtím hlavou. "Ne ne, to jsi se musela splést. Tam nic není, jen nekonečný prostor, plný vlhkého písku a nervy drásajícího svištění, mrazivého větru."
Udiveně na mne pohlédla. Pokývala hlavou a pohlédla zamyšleně na vadnoucí kvítka ve své dlani. Bylo vidět, jak usilovně bojuje s nějakou myšlenkou. Nakonec pohodila svou hlavou jako její koňský společník a rozhodně na mne pohlédla.
"Víš co? Odvedu tě tam!" Řekla rozhodně a vyrazila kolem mne přez vršek písečného přesypu. Obrovský, černý kůň se vydal v jejích stopách. Chvilku jsem váhal nad tím, co mám dělat a pak mne přemohla zvědavost. Tady nikdy nebyl jediný strom, tak co si to tu na mě nachystala...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama