20.3.2012 21:33

20. března 2012 v 21:28 | Vítr |  Diary


Pomalu se otřepávám z té podivné hry s Osudem.
Pomalu, jako by přicházelo jiskřivé svítání, po noci plné deště a obav. Zvykám si na změny ve svém životě a jeho trochu jiný běh. Nová práce a spousta každodenních, nových zážitků. Nové tváře a nové možnosti. Najednou se na mne hrne celý svět. Ten svět, který jsem tolik měsíců ignoroval a přehlížel. Jako by mi chtěl vynahradit to, o co jsem přišel.
A sny, vrátily se potichu a nečekaně. Jako by nikdy neodešly, jako by se ukrývaly někde za okrajem bdění a čekaly na vhodný okamžik k návratu...

Pozoruji drobná zrnky našedlého písku. Poryvy větru je posouvají k okraji přesypu. Je to nekonečný pohyb, spousta drobných zrnek, jedno jako druhé. Stále se valí po směru větru a posouvají se tak s celou dunou, kamsi do vnitrozemí.
Vyruší mne těžké kroky na písku. Zvednu oči a je to on. Mohutné plece a široká šíje. Spousta hustých, černých pramenů se ve větru vlní jak drobní hádci. Dívám se na něj a on na mne, po zádech mi přebíhá takové jemné mrazení. Je fakt obrovský a na jeho širokám hřbetu sedí dívka.
Vidím bosé nohy na mohutných bocích a její udivený pohled. Je zřejmě překvapená tím, že tu ležím jen tak na studeném písku. Dívám se na ni a divím se co tu dělá. Vypadá mile a já mám pocit, jako bych ji odněkud znal. Pomalu, abych je nevyplašil, se zvedám...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama