Březen 2012

27.3.2012 20:48

27. března 2012 v 21:45 | Vítr |  Diary


...Mohutný kůň přešlápl na místě a hrábl kopytem obrostlým spoustou černé, vlnící se srsti.
Neklidně pozoruje mou přiblžující se dlaň. Pomalu ji pokládám na širokou koňskou tlamu a čekám, až si zvykne na můj pach. Šimrá to jak mi funí do dlaně, až se musím usmát. Kůň tiše oddychuje a pomalu se klidní.
"Co to děláš? Proč saháš na mého koně?" Promluví konečně ta cizí dívka podrážděným hlasem.
Pohlédnu jí do očí. Vidím nesmírnou únavu a také trochu nejistoty.
"Co děláš v mé zemi?" Odpovídám otázkou. "Toto je můj svět a já sem nikomu nedovoluji vstoupit. Není tu bezpečno." Dodám na vysvětlenou.
Zamyslí se..."Vlastně ani nevím. Jen otevřu oči a jsem tady." Pohladí hřebce po široké šíji.
Nemohu odtrhnout oči od její útlé bledé dlaně.
"A on tu na mne vždy čeká. Nevím ani jak se jmenuje, ale je na mne hodný. Když chci, tak mne vozí a když usnu, tak mne hlídá."
Pohlédne na mne a zelená zář jejích očí mi rozbuší srdce. Co je zač? Od někud ji znám, ale nemohu si za nic na světě vzpomenout. Najednou je mi to jedno. Není to vlastně vůbec důležité. Důležité je, že je tady a nemá chuť odejít.
"Proč jsi řekl, že tu není bezpečno? Nikdo kromě tebe tu přeci nežije?"
Nevím co na její otázku odpovědět. Pokrčím rameny.
"Vlastně také nevím, nikdy tu nikdo nebyl. Až teď ty a ten kůň. Ale pořád je tu zima a pusto a nic tu neroste. Je tu jen spousta mlh a deště. A také sůl z moře, rozežírá vše, čeho se dotkne. I tvou duši, když si nedáš pozor."
Ponurost mého varování, jí vhání do tváří smutek.
Pak se ale usměje a zvedne druhou ruku, co jí měla doposud volně položenou v klíně.
"Neroste? A kde jsem potom vzala tohle?"
Vítězně se usmívá a já udiveně zírám na pár drobných, bílých kvítků sedmikrásek, zapletených s několika stébly zelené trávy.
"Kde jsi to našla?" Ptám se překvapeně a přistupuji blíž. Kůň varovně odfrkne a pohodí velikou, černou hlavou. Nerozhodně se zastavím.
"Nezlob! Ten nám neublíží." Okřikne dívka koně a zatahá jej lehce za smolně černou hřívu. Pak přehodí nohu přez široký, koňský hřbet a sklouzne do písku. Krátké, lehké šaty z bílého plátna, se jí při tom trochu vyhrnou a kromně lítek na malý okamžik spatřím její bílá stena. Když si všimne kam hledím, tak si šaty rychle upraví dlaní. Vidím, jak se mírně začervenala a příde mi to hrozně milé.
"Utrhla jsem je tam, za těmi dunami. Na palouku, na kraji toho lesíku." Při tom mávne neurčitě rukou, někam za má záda.
Okamžitě zavrtím hlavou. "Ne ne, to jsi se musela splést. Tam nic není, jen nekonečný prostor, plný vlhkého písku a nervy drásajícího svištění, mrazivého větru."
Udiveně na mne pohlédla. Pokývala hlavou a pohlédla zamyšleně na vadnoucí kvítka ve své dlani. Bylo vidět, jak usilovně bojuje s nějakou myšlenkou. Nakonec pohodila svou hlavou jako její koňský společník a rozhodně na mne pohlédla.
"Víš co? Odvedu tě tam!" Řekla rozhodně a vyrazila kolem mne přez vršek písečného přesypu. Obrovský, černý kůň se vydal v jejích stopách. Chvilku jsem váhal nad tím, co mám dělat a pak mne přemohla zvědavost. Tady nikdy nebyl jediný strom, tak co si to tu na mě nachystala...

20.3.2012 21:33

20. března 2012 v 21:28 | Vítr |  Diary


Pomalu se otřepávám z té podivné hry s Osudem.
Pomalu, jako by přicházelo jiskřivé svítání, po noci plné deště a obav. Zvykám si na změny ve svém životě a jeho trochu jiný běh. Nová práce a spousta každodenních, nových zážitků. Nové tváře a nové možnosti. Najednou se na mne hrne celý svět. Ten svět, který jsem tolik měsíců ignoroval a přehlížel. Jako by mi chtěl vynahradit to, o co jsem přišel.
A sny, vrátily se potichu a nečekaně. Jako by nikdy neodešly, jako by se ukrývaly někde za okrajem bdění a čekaly na vhodný okamžik k návratu...

Pozoruji drobná zrnky našedlého písku. Poryvy větru je posouvají k okraji přesypu. Je to nekonečný pohyb, spousta drobných zrnek, jedno jako druhé. Stále se valí po směru větru a posouvají se tak s celou dunou, kamsi do vnitrozemí.
Vyruší mne těžké kroky na písku. Zvednu oči a je to on. Mohutné plece a široká šíje. Spousta hustých, černých pramenů se ve větru vlní jak drobní hádci. Dívám se na něj a on na mne, po zádech mi přebíhá takové jemné mrazení. Je fakt obrovský a na jeho širokám hřbetu sedí dívka.
Vidím bosé nohy na mohutných bocích a její udivený pohled. Je zřejmě překvapená tím, že tu ležím jen tak na studeném písku. Dívám se na ni a divím se co tu dělá. Vypadá mile a já mám pocit, jako bych ji odněkud znal. Pomalu, abych je nevyplašil, se zvedám...

14.3.2012 22:21

14. března 2012 v 22:50 | Vítr |  Diary



Pomalu kráčím šedým světem svého srdce. Studený, mokrý písek sychravého pobřeží, se mi dostává do bot. Neustávající vítr, ženoucí sem od moře slané kapy mořské vody, se snaží obrat mne o provlhlý kabát.
Pomalu jdu a vychutnávám si tu samotu. V té šedivé, bezútěšné krajině, je neuvěřitelný klid. Uvědomuji si, že ten podivný svět, mám vlasně moc rád. Je tak pustý a jednotvárný. Ale na druhou stranu, je tu nekonečný klid. I přes neustálý šum mořského příboje a svištění větru po písečných dunách, je tu jistý, neměnný řád a klid.
Tedy, až do nedávna, kdy se v tomto mém soukromém světě oběvil vetřelec, v podobě velikého tmavého koně. Ta představa, že tu již nejsem sám, mne z počátku vadila, ale poslední dny mám pocit, že jsem si na jeho přítomnost tak nějak zvykl. Dokonce sem se přistihl, jak se pokouším najít v pobřežním písku jeho obrovské stopy.
Sleduji pás pobřeží a sílící vítr mi žene do očí, spolu s mořskou vodou i ostrá zrnka písku. Pak si všimnu nepravidelného pásu v písku. Táhne se od nevysokých dun a mizí v příboji. Pospíchám si prohlédnout koňské stopy a když k nim konečně dojdu, zůstanu zamyšleně stát. Pozoruji ty otisky a snažím se uklidnit. Podél velikých, koňských stop se totiž táhne ještě pruh stop lidských.
Jsou malé. Štíhlé a malé. Ten, kdo tudy spolu s tím koněm šel, byl bos a podle tvaru těch stop to musela být nějaká dívka.
Říkám si, co tu asi může hledat...jak tu dokáže přežít, jen sama s koněm...
O několik metrů dál, vidím stopy, jak opět vychází z moře. Pak jsou už jen ty koňské. Vypadá to, že to zvíře dovolí té neznámé, aby ho používala jako dopravní prostředek.
Jdu dál a hledím k mlžnému obzoru, kde stopy mizí...
Musím zjistit, kdo se dostal tak hluboko do mého soukromí...
Mám pocit, že bych to měl vědět, že jsem skoro na dosah toho, abych si vzpoměl...
Pak, jako by skrze husté, šedé mraky zasvitl paprsek slunce. Šero se tak nějak prosvětlilo a já v dáli na obzoru zahlédk postavu jezdce na koni...

12.3.2012 23:56

13. března 2012 v 0:11 | Vítr |  Diary


Procházím se setmělým městem a ze všech stran, se na mne tlačí ticho.
Husté mžení se promněnilo v drobný déšť a oranžová záře pouličních lamp jej rozplizává do potrhaných, chladných závojů.
Jdu a bezcílně bloumám po špinavém, asfaltovém chodníku a mířím své kroky ven z města. Někde tam, na hranici toho co by se dalo nazvat lidským světem a světem zvířat, tam mezi prvními poli, se zastavím. Světla za mými zády ozařují krajní brázdy ve tmavé hlíně a já mám plný nos vlhké, jarní vůně.
Užívám si to ticho a svobodu a myslím na to, jak jsem byl šťastný tento večer. Pak si opatrně připustím ještě jednu myšlenku. Myšlenku na svou hru. Na tu šílenou bitvu, co vedu s Osudem. Myslím na tu chvíli, kdy se zvedl od kamenného stolu a odešel. Myslím na to, že jsem tuhle bitvu vyhrál. Zatím si dopřávám oddychový čas, ale brzy budu muset začít likvidovat škody, co tenhle boj přinesl. Musím začít co nejdříve. Vlastně už zítra, ale dnes, dnes chci myslet na něco jiného nežli je práce. Dnes chci jen tak stát, dívat se do polí a vítat jaro.
Dnes chci myslet na dnešní večer a snít sny o něčem, co vlasně není ani pravda...ale je to tak křehké, křehké a krásné, že to je skutečnost jen ve snech.
Ale co, dnes můžu, dnes mi to každý odpustí. Dnes jsem totiž konečně pochopil, že jsem vyhrál a tohl je můj způsob, jak to oslavit.
Otočím se a jdu domů. Kapky dešťové vody, mi stékají z promáčených vlasů na záda, ale já si z toho nic nedělám. Jdu a usmívám se a zdravím vesele všechny ty podivné, noční tvory, které potkávám....

3.3.2012 22:51

3. března 2012 v 23:05 | Vítr |  Diary



Na venek se nic moc nemění.
Pořád v jednom kole. Práce, práce doma v dílně, práce v lese, práce na zahradách. práce.... Pak spánek. Chvíle zdánlivého klidu.
Ve skutečnosti čas kypící vlastním životem a spoustou zážitků. Divoká hra rachotících kostek a doslova jízda na doraz. Vše je tak jasně dané, že již nikdo ze zůčastněných nemůže odstoupit a přestat hrát. Takový čin by se posuzoval jako automatická prohra. Se všemi následky a dopady. Je to již otázka dní a do poslední chvíle, do posledního hodu nebude jasné, jak celá hra dopadne.
Měl li jsem někdy ve svém životě pocit, že mi schází adrenalin, tak jsem byl hloupý a nevěděl jak moc toužím po děsivé hlouposti.
Teď toužím jen po jediné věci, po klidu. Po několika dnech trvajícího a ničím nerušeného spánku beze snů.
A mimochodem, když zmiňuji sny. Je tady. Pořád kolem mne krouží. Když se dívám, tak ho nevidím, ale sotva otočím svůj pohled k moři nebo do těžkých dešťových mraků, tak vykoukne z poza nějaké písečné duny a sleduje mě. Vím, že sotva zavřu oči, přichází až ke mě a pozoruje mě. Někdy cítím chvění písku pod zády, jak pomalu přichází svým kěžkým krokem a někdy slyším jak oddychuje. Netuším co po mě chce, ale jsem nakonec rád, že v tom ledovém, větrném předpeklí, nejsem tak úplně sám. A ještě jeden postřeh, mám dojem, že jsem zalechl slabé, občasné cinknutí kovu. To by mohlo znamenat, že má postroj nebo uzdu. Uvidíme, snad se mi ho povede zahlédnout na trochu delší okamžik a prohlédnout si ho pořádně.
Musím spát.
Musím častěji a déle spát.
Ta věčná únava mne ubíjí....