26.2.2012 12:41

26. února 2012 v 13:40 | Vítr |  Diary



Zaspal jsem.
Takové zaspání, bývá obvykle dost problematická věc. Být to v týdnu, tak je stím spojena spousta nepříjemností. Na štěstí je dnes neděle a navíc od rána prší.
Včera jsem celý den řezal a kácel a dorazil jsem domů, mokrý a utahaný jako eskymácký pes. Musím říci, že i tak hladový. Doma mne po celodení honičce čekala další práce. Naplánoval jsem si totiž na večer úklid dílny a tak jsem se skoro do půlnoci tahal s bednami kůží a jiného materiálu. Nakonec jsem padl do postele a spal jsem dříve, než jsem se stihl pořádně přikrýt.
Ráno jsem se probral již v půl sedmé stím, že budu pokračovat ve zušlechťování dílny.
Při pohledu z okna na to kalné, dešťové nebe, jsem se rozhodl jít ještě na chvíli do postele a malounko si přispat. Mno co vám mám povídat. Vstal jsem asi před hodinou. Myslím, že všechny ty probdělé noci a brzká ranní vstávání, si vybrala svou daň. Tedy, alespoň její část.
Po tom co jsem se konečně vyhrabal z peřin a ploužil se do koupelny a zjistil kolik je hodin mne napadlo, že se dnes na veškerou práci vykašlu. Když už jsem prospal celé dopoledne, tak se nic nestane, když prolenoším i celé odpoledne.
Po tomto rozhodnutí se pullitr kávy a dvojitý rum zdál jako dobrá variace na téma "rychlý oběd".
Tak tu sedí a "obědvám". Myslím na to, že mám po nekonečně dlouhé době pár hodin volna. Jen sám pro sebe.
Myslím na sny, co se mi zdály během mého nastaveného spánku. Na krajinu v mém srdci, na zimu a bezútěšnost co tam panuje, i na nového, tajemného obyvatele. Na toho podivného tvora, jenž na pohled vypadá jako obrovitý kůň a jenž se jak se zdá, předemnou ukrývá v mlhách kolem mne.
Někde uprostřed svých snů, jsem zjistil, že se potuluji oním opuštěným pobřežím. Studený vítr nacházel každou skulinu v mém oděvu a spolu s vlhkostí ženoucí se na jeho křídlech od moře, ze mne vysával každý kousek tělesného tepla. Přešla mne chuť kohokoliv nahánět nebo stopovat. Pokud je někdo, nebo něco natolik šílené, že to chce žít ve světě, který stvořila má beznaděj a zoufalství, tak ať si to klidně užije.
S touto myšlenkou jsem odbočil od mořského pobřeží směrem do písčitých dun. Některé měly výšku dospělého muže a já si mezi nimi našel dolík dostatečně hluboký, aby mne na chvíli kryl před neustávajícím větrem. Lehl jsem si těsně pod písečný přesyp a zavřel oči. Toužil jsem jen po jediném. Po spánku.
Nakonec se mi přeci jen podařilo usnout. Sice jsem stále slyšel dotěrný, hvízdající vítr, ale přezto se mi povedlo na chvíli usnout.
Pak mne cosi probudilo. Ležel jsem dál, jako bych spal a z pod přivřených víček, jsem sledoval písek před sebou. Ozvaly se těžké pomalé kroky. Jako by ten co mne tu oběvil váhal. Pak mi do zorného pole vstoupila černá noha, pokrytá hustou srstí a zakončená mohutným kopytem. Na tváři cítím horký dech, jak mne to zvíře očichávalo. Pak jsem slyšel, jak odchází. Vzduch prořízlo táhlé, vzdalující se, nesmírně smutné zaržání a já se probudil.
Doma, ve své posteli. Byla mi zima. Měl jsem pocit, že mi mezi zuby skřípe písek a v uších mi stále zněla ozvěna toho zvuku...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama