14.2.2012 20:57

14. února 2012 v 21:09 | Vítr |  Diary


Vždy jsem si myslel, že jsem tady úplně sám.
Kde? No přeci tady uvnitř. V mém pustém a šedém, vnitřním světě. V té podivné, studené, pobřežní krajině, mého mrtvého srdce. Toulávám se chladným pískem a spršky ledového příboje, mi skrápí šaty i tvář. Ta krajina byla vždy pustá a prázdná a toulával jsem se po tom chmurném pořeží vždy sám.
Je to již několik dní, co se mi nezdá stejná. Pořád tu slyším jen temné hučení příboje na vzdálených skaliscích. Stále se mi do tváře opírá protivný, ledový vítr. Jenže, já mám pocit, že je něco jinak.
Kráčím svým nitrem a nemohu přijít na to, co se změnilo. Až před pár dny jsem měl pocit, že se na mne někdo dívá. Nejdříve jsem tomu samozřejmě nevěnoval pozornost. Přeci jen to má být pustina, tak předpokládám, že bude pustá. Jenže, pak jsem zahlédl koutkem oka, mihnout se tmavý stín.Od toho okamžikuneustále sleduji krajinu kolem sebe. Odvracím zrak od rozbouřeného, ocelově šedého moře a sleduji pás písečných dun kolem pobřeží. Nejprve jsem nikde nic neviděl. Až dnes, z nejbližšího kopečku deštěm zmáčeného písku se táhne řada velkých stop. Přetíná mi cestu a já jdu pomalu blíž.
Chvilku udiveně koukám a pak mi pomalu dochází, co to je za podivné otisky. Prostě tudy musel proběhnout kůň. A podle velikosti podkov, značně veliký. Zvedám pohled směrem do vnitrozemí, ale stopa poměrně brzy mizí v nepřehledné změti písečných přesypů a drobných skal. Otáčím se k moři a tam ho spatřím. Stojí tak sto metrů odemne. Stojí nehnutě a dívá se. Mořský příboj se mu tříští o nohy. Je celý černý a hříva mu spadá z krku přez plece, skoro až ke kolenům. Odhaduji, že v kohoutku má přez dva metry, musí to být koňský obr.
Přemýšlím, kde se tu vzal a pomalu se vydávám k němu. Nechá mne udělat sotva pět kroků a tiše, jako duch se otočí a odkluše do mlhy a deště. Udiveně zůstávám stát. Kde se tu proboha vzal? není tu opravdu nic. Jen písek a skály a slaná voda.
Dochází mi, že to musí být nějaká myšlenka, či zasutá vzpomínka ze šťastnějších časů, kdy tenhle můj vnitřní svět, ještě zářil barvami a oplýval životem.
Je s podivem, že nezhynul spolu s ostatním životem. Nakonec se rozhodnu na něj zapomenout. Stejně nakonec zmizí, jako to ostatní, co původně tvořilo můj soukromý, vnitřní svět. Mou duši...
Jenže támhle zůstal v písku další otisk a o kus dál znovu. Nedá mi to a pomalu se ploužím po těch stopách. Za chvíli skrze dešťovou a mlžnou clonu vidím obrovský, černý stím toho úžasného zvířete. Poprvé po mnoha měsících cítím ve své hrudi tlukot svého srdce. Chci se toho koně dotkonout. Chci mezi prsty sevřít tu jeho dlouhou hřívu a vyskočit na vysoký hřbet. Toužím podívat se z té výšky na své pusté pobřeží.
Pomalu jakoby mne nechtěly nést, se mé nohy vydávají za pohybujícím se koněm. Musím jej dohnat, musím ...
Musí mne odvézt, pryč odsud, někam daleko, na opačný břeh tohoto podivně mrtvého oceánu. Toužím opět spatřit slunce a zelenou trávu. Chci nad sebou konečně vidět modré nebe a cítit teplo slunečních paprsků.
A možná tam bude i... ne! Tohle ne. Tyhle představy a myšlenky plné touhy a naděje mne dostaly do tohoto pekla, kde se teď nacházím....
Musím jít, cítím, že na mne to úžasné, hrdé zvíře čeká. Tam někde v té mlze a stále houstnoucím dešti. Musím ho najít. Pak mne odveze...bože kam?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama