10.2.2012 22:11

10. února 2012 v 22:13 | Vítr |  Diary


Spát.
Spát!
Spááát!! Křičí na mne celé, mé tělo. Bolavé oči neustála mrkají ztěžklými výčky a unavené prsty, bloudí nejistě po černé klávesnici. Dnes je pátek a jsou dva dny po úplňkové noci. V duchu si probírám dnešní den a pokouším se hodnotit, co dobrého či špatného, mi přinesl. Vzpomínám na chvilku po probuzení, kdy jsem si za žádnou cenu nemohl vzpomenout, kde a kdo vlastně jsem.
Bylo to děsně nepříjemné. Nepamatuji si, co se mi zdálo. Ale velice dobře si vybavuji pocit znechucení z představy, že ten sen byla skutečnost a že to ještě setmělé ráno je jen sen. Po chvíli takových úvah, jsem se nakonec zorientoval a dal se do vstávání a posléze i na cestu do práce.
Po většinu dne jsem raději moc nepřemýšlel a soustředil se jen na práci. Je to daleko jednodužší, když vypnu myšlení a pracuji jen podvědomě. Nacvičenými pohyby, ze kterých se postupem času stala rutyna.
Cestou domů, jsem si ve vlaku četl jakousi moderní "scifipovídku", která se samozřejmě neobešla bez slušného množství padouchů a posléze i jejich krve. V jednu chvíli, při zvláště barvitém popisu jedné z postav onoho děje, kdy se ostatní postavy nedobrovolně seznamovali s obsahem jeho rozpáraného břicha, se vedle sedící paní udělalo při pohledu z okna nevolno a zezelenala. Jelikož při tom vydala i zvuk naznačující, že bude zvracet, napadlo mne, že mi asi chuděra četla přez rameno. Pohlédl jsem na ni a zjistil, že kouká z okénka vlaku. Došlo mi, že nějak dlouho stojíme a podíval se též ven na kolejiště. Chvilku jsem zmateně zíral na scénu, která se dost podobala tomu, o čem jsem právě četl ve své knize. Aby jste rozuměli, na kolejích podél našeho vlaku se táhly krvavé šmouhy a povalovali se tam mezi pražci drobné kousky masa a kostí a dala se rozeznat i dost velká část mozkové tkáně. Podle drobných útržků látky a zkrvavené, jako by nožem odříznuté kapuce bylo jasné, že to byl ještě před malou chvílí člověk.
Několik uniformovaných mužů s kusy černého igelitu, zakrývalo ty největší hromádky doslova namletých ostatků onoho nešťastníka...
Zaklapl jsem knihu a odvrátil zrak.
Znovu myslím na ten nepříjemný pocit, s jakým jsem se probudil. Na co asi myslel po ránu ten mrtvý?
Napadlo jej, že je to jeho poslední probuzení? Napadlo jej, že když si dnes zariskuje a pokusí si zkrátit cestu přechodem přez koleje, tak že se již do své postele nikdy nevrátí? Těžko, to by asi pozorněji sledoval trať. A nebo by pro jistotu šel podchodem... nevím, také je možné, že to nebyla jen náhodná nehoda. Je možné, že ten člověk svůj souboj s Osudem prostě vzdal...
Pořád mám před očima šedorůžovou, na povrchu zvrásnělou hmotu, přimrzající ke kolejím. S touto vidinou beru do ruky kostky a odhodlaně házím. Za sebe, za svou rodinu, za své sny. Za každého, koho tahle hra udolala. Za to co musel ten nešťastník cítit v poslední vteřině svého života. Za ten jak smrt ledový polibek kovu, tříštícího spolu s jeho lebkou, veškeré jeho touhy a naděje...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama