Únor 2012

26.2.2012 12:41

26. února 2012 v 13:40 | Vítr |  Diary



Zaspal jsem.
Takové zaspání, bývá obvykle dost problematická věc. Být to v týdnu, tak je stím spojena spousta nepříjemností. Na štěstí je dnes neděle a navíc od rána prší.
Včera jsem celý den řezal a kácel a dorazil jsem domů, mokrý a utahaný jako eskymácký pes. Musím říci, že i tak hladový. Doma mne po celodení honičce čekala další práce. Naplánoval jsem si totiž na večer úklid dílny a tak jsem se skoro do půlnoci tahal s bednami kůží a jiného materiálu. Nakonec jsem padl do postele a spal jsem dříve, než jsem se stihl pořádně přikrýt.
Ráno jsem se probral již v půl sedmé stím, že budu pokračovat ve zušlechťování dílny.
Při pohledu z okna na to kalné, dešťové nebe, jsem se rozhodl jít ještě na chvíli do postele a malounko si přispat. Mno co vám mám povídat. Vstal jsem asi před hodinou. Myslím, že všechny ty probdělé noci a brzká ranní vstávání, si vybrala svou daň. Tedy, alespoň její část.
Po tom co jsem se konečně vyhrabal z peřin a ploužil se do koupelny a zjistil kolik je hodin mne napadlo, že se dnes na veškerou práci vykašlu. Když už jsem prospal celé dopoledne, tak se nic nestane, když prolenoším i celé odpoledne.
Po tomto rozhodnutí se pullitr kávy a dvojitý rum zdál jako dobrá variace na téma "rychlý oběd".
Tak tu sedí a "obědvám". Myslím na to, že mám po nekonečně dlouhé době pár hodin volna. Jen sám pro sebe.
Myslím na sny, co se mi zdály během mého nastaveného spánku. Na krajinu v mém srdci, na zimu a bezútěšnost co tam panuje, i na nového, tajemného obyvatele. Na toho podivného tvora, jenž na pohled vypadá jako obrovitý kůň a jenž se jak se zdá, předemnou ukrývá v mlhách kolem mne.
Někde uprostřed svých snů, jsem zjistil, že se potuluji oním opuštěným pobřežím. Studený vítr nacházel každou skulinu v mém oděvu a spolu s vlhkostí ženoucí se na jeho křídlech od moře, ze mne vysával každý kousek tělesného tepla. Přešla mne chuť kohokoliv nahánět nebo stopovat. Pokud je někdo, nebo něco natolik šílené, že to chce žít ve světě, který stvořila má beznaděj a zoufalství, tak ať si to klidně užije.
S touto myšlenkou jsem odbočil od mořského pobřeží směrem do písčitých dun. Některé měly výšku dospělého muže a já si mezi nimi našel dolík dostatečně hluboký, aby mne na chvíli kryl před neustávajícím větrem. Lehl jsem si těsně pod písečný přesyp a zavřel oči. Toužil jsem jen po jediném. Po spánku.
Nakonec se mi přeci jen podařilo usnout. Sice jsem stále slyšel dotěrný, hvízdající vítr, ale přezto se mi povedlo na chvíli usnout.
Pak mne cosi probudilo. Ležel jsem dál, jako bych spal a z pod přivřených víček, jsem sledoval písek před sebou. Ozvaly se těžké pomalé kroky. Jako by ten co mne tu oběvil váhal. Pak mi do zorného pole vstoupila černá noha, pokrytá hustou srstí a zakončená mohutným kopytem. Na tváři cítím horký dech, jak mne to zvíře očichávalo. Pak jsem slyšel, jak odchází. Vzduch prořízlo táhlé, vzdalující se, nesmírně smutné zaržání a já se probudil.
Doma, ve své posteli. Byla mi zima. Měl jsem pocit, že mi mezi zuby skřípe písek a v uších mi stále zněla ozvěna toho zvuku...

18.2.2012 23:03

18. února 2012 v 23:17 | Vítr |  Diary


Sedím nad klávesnicí. Je tu hrobové ticho, jen v kamnech občas zapraská dohasínající uhlík. Čekám, až se oběví první opatrná myšlenka, která by stála za to, být tu zvěčněna v podobě několika řádek písma.
Čekám a okraji svého vědomí vnímám nepatrný, plíživý pohyb.První zvědavá myšlenka, se odvažuje ven z temných zákoutí mého podvědomí. Nejprve se nenápadně rozhlédne a pak tiše vpluje do tichého pokoje. Zavíří vzduchem a zmizí v zešeřelých stínech mezi policemi a knihami na zdi.
Využiji její nepozornosti a proklouznu jí za zády pootevřenými dvířky do svého chladného světa tam někde uvnitř. Vím že bych se tomu místu měl vyhýbat, ale pro mě má nadále své podivné kouzlo a nedokáži mu moc dlouho odolávat. A navíc, teď když vím, že je tu ten podivný host. Ten tajemný a neustále se ukrývající kůň. Jsem na něj velmi zvědavý a doufám, že jej dokáži brzy vystopovat a zjistit co vlastně chce na tomto bohem opuštěném místě.
Po dnešku jsem celý vymrzlý a únavou mne bolí oči, přezto.... musím tam aspoň na malý okamžik. Musím ho aspoň spatřit, když už se na něm nemohu projet. Chtěl bych se ho dotknout a zabořit prsty do jeho husté hřívy. Opřít se o něj a cíti teplo co vyzařuje jeho kůže. Chtěl bych ... ne, musím jej nejdříve vystopovat.
Brouzdám se tím šedým, ledovým pískem. Dnes je tu neobvyklé ticho, dokonce ani mořský příboj neslyším. Napínám uši, zda nebude slyšet cvakot podkov na kamení, ale neslyším vůbec nic.
Rozhlížím se po písečných přesypech a plážích a sleduji stopy toho zvířete.
Nikde nic, cítím, jak mi únavou klesá hlava a oční víčka. Musím dnešní "výlet" ukončit a jít spát...

14.2.2012 20:57

14. února 2012 v 21:09 | Vítr |  Diary


Vždy jsem si myslel, že jsem tady úplně sám.
Kde? No přeci tady uvnitř. V mém pustém a šedém, vnitřním světě. V té podivné, studené, pobřežní krajině, mého mrtvého srdce. Toulávám se chladným pískem a spršky ledového příboje, mi skrápí šaty i tvář. Ta krajina byla vždy pustá a prázdná a toulával jsem se po tom chmurném pořeží vždy sám.
Je to již několik dní, co se mi nezdá stejná. Pořád tu slyším jen temné hučení příboje na vzdálených skaliscích. Stále se mi do tváře opírá protivný, ledový vítr. Jenže, já mám pocit, že je něco jinak.
Kráčím svým nitrem a nemohu přijít na to, co se změnilo. Až před pár dny jsem měl pocit, že se na mne někdo dívá. Nejdříve jsem tomu samozřejmě nevěnoval pozornost. Přeci jen to má být pustina, tak předpokládám, že bude pustá. Jenže, pak jsem zahlédl koutkem oka, mihnout se tmavý stín.Od toho okamžikuneustále sleduji krajinu kolem sebe. Odvracím zrak od rozbouřeného, ocelově šedého moře a sleduji pás písečných dun kolem pobřeží. Nejprve jsem nikde nic neviděl. Až dnes, z nejbližšího kopečku deštěm zmáčeného písku se táhne řada velkých stop. Přetíná mi cestu a já jdu pomalu blíž.
Chvilku udiveně koukám a pak mi pomalu dochází, co to je za podivné otisky. Prostě tudy musel proběhnout kůň. A podle velikosti podkov, značně veliký. Zvedám pohled směrem do vnitrozemí, ale stopa poměrně brzy mizí v nepřehledné změti písečných přesypů a drobných skal. Otáčím se k moři a tam ho spatřím. Stojí tak sto metrů odemne. Stojí nehnutě a dívá se. Mořský příboj se mu tříští o nohy. Je celý černý a hříva mu spadá z krku přez plece, skoro až ke kolenům. Odhaduji, že v kohoutku má přez dva metry, musí to být koňský obr.
Přemýšlím, kde se tu vzal a pomalu se vydávám k němu. Nechá mne udělat sotva pět kroků a tiše, jako duch se otočí a odkluše do mlhy a deště. Udiveně zůstávám stát. Kde se tu proboha vzal? není tu opravdu nic. Jen písek a skály a slaná voda.
Dochází mi, že to musí být nějaká myšlenka, či zasutá vzpomínka ze šťastnějších časů, kdy tenhle můj vnitřní svět, ještě zářil barvami a oplýval životem.
Je s podivem, že nezhynul spolu s ostatním životem. Nakonec se rozhodnu na něj zapomenout. Stejně nakonec zmizí, jako to ostatní, co původně tvořilo můj soukromý, vnitřní svět. Mou duši...
Jenže támhle zůstal v písku další otisk a o kus dál znovu. Nedá mi to a pomalu se ploužím po těch stopách. Za chvíli skrze dešťovou a mlžnou clonu vidím obrovský, černý stím toho úžasného zvířete. Poprvé po mnoha měsících cítím ve své hrudi tlukot svého srdce. Chci se toho koně dotkonout. Chci mezi prsty sevřít tu jeho dlouhou hřívu a vyskočit na vysoký hřbet. Toužím podívat se z té výšky na své pusté pobřeží.
Pomalu jakoby mne nechtěly nést, se mé nohy vydávají za pohybujícím se koněm. Musím jej dohnat, musím ...
Musí mne odvézt, pryč odsud, někam daleko, na opačný břeh tohoto podivně mrtvého oceánu. Toužím opět spatřit slunce a zelenou trávu. Chci nad sebou konečně vidět modré nebe a cítit teplo slunečních paprsků.
A možná tam bude i... ne! Tohle ne. Tyhle představy a myšlenky plné touhy a naděje mne dostaly do tohoto pekla, kde se teď nacházím....
Musím jít, cítím, že na mne to úžasné, hrdé zvíře čeká. Tam někde v té mlze a stále houstnoucím dešti. Musím ho najít. Pak mne odveze...bože kam?

12.2.2012 0:30

12. února 2012 v 0:50 | Vítr |  Diary


Nemohu spát a tak sedím u kamen, přikládám a píši.
Většinou si nepřicházející spánek nahrazuji potulkami po internetovém světě. Procházím blogy a čtu si o lidech, jejich radostech i trápeních, o tom co dělají a jak se baví. Někdy narazím na talent takových rozměrů, že se až stydím, že jsem někdy vzal fotoaparát vůbec do ruky.
Sem tam potkám na svých toulkách blog tak neuvěřitelně plný vášně a touhy, tak zářící láskou a citem! Je s podivem, že od té horkosti nevzplane celý vesmír. Čtu si ty řádky pořád dokola. Tiše si opakuji ta vyznání a vzpomínám na své ukryté touhy a lásky. Oživuji si v paměti chvíle, kdy jsem podobné věty psal a říkal, kdy i mě planulo srdce jasněji, nežli září stříbro hvězd na mrazivé noční obloze. Znovu pociťuji útržky dávné touhy a v srdci se ozívají staré, zapomenuté jizvy. Myslím na letní noci plné planoucích pohledů a divokých vášnivých vyznání...

Zdvihám oči od klávesnice a sleduji, jak mráz na mém okně kreslí bílými čarami ledovou zahradu, plnou neznámých květů. Přihodím do kamen pár polínek dubového dřeva a znovu pokládám prsty na klávesnici. Opět se po ní lehce rozbíhají, jako by hladili hebkou kůži mých dávných lásek.
Vlčice vycítila mou náladu a tiše zakňučela. Dívá se mi přez rameno a já si nějak nejsem jist, zda také tak trochu nečte to co píši. Vlastně by mne to ani nepřekvapovalo. Drcla do mne čenichem, jako by mi říkala, ať se no to vše vykašlu a jdu již spát. Jsem unavený, ale to co jsem dnes četl mi rozjitřilo mysl. Chvíli se na ten blog budu vracet, strašně moc bych se chtěl dočíst, že to vše dopadlo dobře. Třeba jsem jen děsivě najivní, ale strašně moc byh si přál, zase jednou číst příběh, který dopadl dobře.
Ještě se tam na okamžik podívám a pak půjdu spát.

10.2.2012 22:11

10. února 2012 v 22:13 | Vítr |  Diary


Spát.
Spát!
Spááát!! Křičí na mne celé, mé tělo. Bolavé oči neustála mrkají ztěžklými výčky a unavené prsty, bloudí nejistě po černé klávesnici. Dnes je pátek a jsou dva dny po úplňkové noci. V duchu si probírám dnešní den a pokouším se hodnotit, co dobrého či špatného, mi přinesl. Vzpomínám na chvilku po probuzení, kdy jsem si za žádnou cenu nemohl vzpomenout, kde a kdo vlastně jsem.
Bylo to děsně nepříjemné. Nepamatuji si, co se mi zdálo. Ale velice dobře si vybavuji pocit znechucení z představy, že ten sen byla skutečnost a že to ještě setmělé ráno je jen sen. Po chvíli takových úvah, jsem se nakonec zorientoval a dal se do vstávání a posléze i na cestu do práce.
Po většinu dne jsem raději moc nepřemýšlel a soustředil se jen na práci. Je to daleko jednodužší, když vypnu myšlení a pracuji jen podvědomě. Nacvičenými pohyby, ze kterých se postupem času stala rutyna.
Cestou domů, jsem si ve vlaku četl jakousi moderní "scifipovídku", která se samozřejmě neobešla bez slušného množství padouchů a posléze i jejich krve. V jednu chvíli, při zvláště barvitém popisu jedné z postav onoho děje, kdy se ostatní postavy nedobrovolně seznamovali s obsahem jeho rozpáraného břicha, se vedle sedící paní udělalo při pohledu z okna nevolno a zezelenala. Jelikož při tom vydala i zvuk naznačující, že bude zvracet, napadlo mne, že mi asi chuděra četla přez rameno. Pohlédl jsem na ni a zjistil, že kouká z okénka vlaku. Došlo mi, že nějak dlouho stojíme a podíval se též ven na kolejiště. Chvilku jsem zmateně zíral na scénu, která se dost podobala tomu, o čem jsem právě četl ve své knize. Aby jste rozuměli, na kolejích podél našeho vlaku se táhly krvavé šmouhy a povalovali se tam mezi pražci drobné kousky masa a kostí a dala se rozeznat i dost velká část mozkové tkáně. Podle drobných útržků látky a zkrvavené, jako by nožem odříznuté kapuce bylo jasné, že to byl ještě před malou chvílí člověk.
Několik uniformovaných mužů s kusy černého igelitu, zakrývalo ty největší hromádky doslova namletých ostatků onoho nešťastníka...
Zaklapl jsem knihu a odvrátil zrak.
Znovu myslím na ten nepříjemný pocit, s jakým jsem se probudil. Na co asi myslel po ránu ten mrtvý?
Napadlo jej, že je to jeho poslední probuzení? Napadlo jej, že když si dnes zariskuje a pokusí si zkrátit cestu přechodem přez koleje, tak že se již do své postele nikdy nevrátí? Těžko, to by asi pozorněji sledoval trať. A nebo by pro jistotu šel podchodem... nevím, také je možné, že to nebyla jen náhodná nehoda. Je možné, že ten člověk svůj souboj s Osudem prostě vzdal...
Pořád mám před očima šedorůžovou, na povrchu zvrásnělou hmotu, přimrzající ke kolejím. S touto vidinou beru do ruky kostky a odhodlaně házím. Za sebe, za svou rodinu, za své sny. Za každého, koho tahle hra udolala. Za to co musel ten nešťastník cítit v poslední vteřině svého života. Za ten jak smrt ledový polibek kovu, tříštícího spolu s jeho lebkou, veškeré jeho touhy a naděje...

8.2.2012 21:46

8. února 2012 v 22:03 | Vítr |  Diary


Další den, další remíza. Teď spát a ráno znovu do hry.
Je až k neuvěření, že pokud by se všechno, co se tento týden stalo, stalo o měsíc dříve, tak bych nejspíš vyhrál! Snažím si to moc nepřipouštět, ale pořád na mne ta myšlenka dotírá. Začínám si uvědomovat, že ačkoliv jsem získal několik drobných vítěztví a vyhrál pár menších bitev, mohu ješte celkem snadno prohrát celou, tuhle prokletou válku. Vlastně je už ve hře úplně všechno. Já i můj protihráč jsme vložili do hry poslední a nejvyšší sázky. Jako když generálové vydají poslední rozkazy a povolají poslední zálohy. Bitva je nepřehledná a je jasné, že ještě dlouho nebude jisto, kdo vlastně vyhraje.
Ach jo, Ztracená kde jsi, když Tě člověk potřebuje? Kde je nějaké Tvé slovo útěchy? Kdyby si jen věděla, jak mi schází "Cesta" a princezna a jak moc by mi pomohl doušek horkého, kořeněného vína, podaného jemnou pečující dlaní...

7.2.2012 21:27

7. února 2012 v 21:45 | Vítr |  Diary


Již pátý týden rachotí hrací kostky, po leštěné, kamenné desce masivního stolu.
Pátý týden nevěřícně hledím na jednu remízu za druhou.
Můj protihráč očividně přestává věřit, že je to jen náhoda a já se v duchu modlím ke všem bohům i démonům, co jsem kdy potkal, aby se to šílenství již zlomilo. S každou tou remízou, kupodivu získávám stále větší naději, že bych mohl přerušit tu stále se opakující smyčku potíží a pohrom, co se na mne již rok bez přestávky valí.
Potřebuji, tu stále zběsilejší hru, na chvíli zastavit. Potřebuji malý, oddychový čas. V duchu volám svého občasného návštěvníka Náhodu. Ať na chvilku zastaví čas plynoucí kolem tohoto hráčského stolu. Ať mi poskytne pár hodin na odpočinek....
Nic, nikdo se neozívá. Čas stále stejně neslyšně ubíhá někam za mne.
Cítím jak plyne, jak naráží jako proud mohutné řeky na mé tělo a stejně jako o zčernalý balvan, se o ně rozděluje, aby je obtekl a plynul nezadržitelně dál.
Odevzdaně beru do ruky kostky a znovu házím...