Pozdní zákazník

15. prosince 2011 v 11:23 | Vítr |  Diary

Ospale mžourám na nedodělané boty a myšlenky mi stále odbíhají ke včerejší noci....
Mohlo být tak deset minut před půlnocí a já stále seděl v dílně. Přibíjel jsem spousty podpatků a docela zapoměl na čas. Pod oknem na dece tiše oddychovala vlčice a z rádia, staženého na hranici slyšitelnosti, zazníval jakási uklidňující huda.
Nemám ve zvyku v dílně topit a tak jsem si občas došel nabrat trochu svařeného vína, z kastrůlku v kuchyni na malých kamnech. Upíjel jsem a tiše si při práci pobrukoval spolu s rádiem.
Tuhle mojí tichou noční pohodu náhle porušilo zařinčení domovního zvonku. Nadskočil jsem leknutím a vyčítavě pohlédl na svou chlupatou společnici. Obvykle totž tiše vrčí, jen se k vnějším dveřím domu někdo přiblíží. Teď jen udiveně koukala a podezřívavě větřila. Nakonec si opět lehla. Jak ji znám, tak to celé její malé přestavení znamenalo, že venku nikoho necítí. Ale já jasně slyšel zvonek.
Uchopil jsem hrnek s chladnoucím vínem a s tichým mumláním o otravných lidech, co by měli táhnout ke všem čertům, šel zjistit kdo to ruší takhle pozdě v noci. Otevřel jsem domovní dveře a okamžitě se do mne zakousl noční chlad. Venku stál vysoký, ramenatý chlapík. Dlouhý hnědý kabát, který byl módní někdy za časů mého dědečka, doplňoval pomačkaný klobouk a vlněná zelená šála. chvíli jsem na něj hleděl a chtěl mu pěkně od plic říci, co si o takových způsobech myslím. Pak jsem si všiml, jak vypadá unaveně a pobledle. Povzdechl jsem si a pozdravil. On se malounko usmál a odpověděl dost neobvyklým:" Pozdrav pánbůh." Pak pohlédl na hrnek v mé ruce a zeptal se, zda je to opravdu svařené víno. Trochu mne to překvapilo. Kývl jsem a nevím proč, se ho zeptal, zda také nechce. Usmál se víc a řekl, že rád. Že je již kolikátý den na cestách a dost prochladl. A také, že potřebuje opravit botu. Stratil někde podpatek. Ustoupil jsem a můj pozdní návštěvník vešel. Při vstupu do domu smekl klobouk a já si všiml, že na svůj poměrně mladý vzhled (hádal jsem tak nejvíce třicet), má úplně bílé vlasy. Přemýšlel jsem, kdo to asi je a kam tak dlouho cestuje. Došli jsme do dílny a já neznámého posadil na jednu z židlí, co mi tu porůznu postávají. Když si sedal, došlo mi, že má sotva patrný hrb na příč přez ramena. Odcházeje do kuchyně pro druhý hrnek vína jsem zaznamenal, že vlčice opět spí. To mne zarazilo. V kuchyni mi vrtalo v hlavě, jak je možné, že vůbec na návštěvníka nereaguje. Jindy by skákala jak divá a vítala, nebo seděla na pelechu a nepříjmě vrčela. Dnes ani neotevřela oči. Trochu jsem víno přihřál a s plnými hrnky spěchal do dílny. To co jsem tam uviděl, mě utvrdilo v tom, že s mým hostem není něco v pořádku. Vlčice stála vedle sedícího chlápka a měla položenou hlavu na jeho klíně. On ji hladil mezi ušima a tiše jí povídal. Když jsem je svým příchodem vyrušil, tak se doslova odplížila na svůj pelech a tam si opět lehla. Podal jsem svému hostu hrníček a zasedl ke stolku s botou, co tam v mé nepřítomnosti položil. Napil jsem se horkého vína a vzal botu do ruky. Opravdu, podpatek byl pryč. Byla to těžká kožená bota. Očividně ruční práce. Nikde ani kousek umělé hmoty. Pravidelné stehy a tkaničky z kvalitní bavlny. I když už dost opotřebované, byly to boty, co vydrží na celý život. Pustil jsem se do opravy a po očku sledoval svého hosta. Pomalu upíjel horké víno a bylo vidět, jak si to užívá. Opět se tak lehce usmíval a vrátila se mu i barva do tváří. Spokojeně usrkával. Zřejmě se již zahřál, protože si rozepl, svůj dlouhý kabát. Mám v dílně šero a tak jsem si nejdříve ničeho nevšiml. Až po chvíli mi došlo, že na pozadí tmavé látky kabátu, vidím dole pod židlí něco se bělat. Opatrně, aby si nemyslel, že jej očumuji, jsem sledoval co mu to tam čouhá. Nakonec si mého pohledu všiml. Pohlédl mi přímo do očí a já měl v tu chvíli neskutečný pocit, jako bych hleděl do nekonečných hlubin vesmíru. To nebyly oči. To byly přehluboké temné studny. Došlo mi co jsem pod jeho kabátem zahlédl. Pomalu dotloukám poslední hřebík a na jeden zátah dopíjím víno. Chuť koření byla pojednou mnohem intenzivnější. Dopil též a zeptal se, zda bych neměl ještě trochu a zda se nechci na něco zeptat. Pomalu jsem přikývl. Řekl jsem že si sedneme do kuchyně, že je tam tepleji. Tam jsem přiložil pár polínek do kamen a posadil se s tím podivným hostem ke stolu. Nepamatuji se moc o čem se klábosilo. Upíjeli jsme víno a povídali o životě. Znáte to, jak je práce málo a mizerná. A jak letos všechno podraží. Jak bylo pěkné léto a že slepice pořád ještě nesou.O tom že bylo málo hub a že se to na přezrok jistě zase zlepší. Jak je dnes na cestách a jak je těžké sehnat dobrý levný hotel. Ptal se na zdraví a co děti. A já mu povídal a povídal a měl jsem pocit, že ho znám již spoustu let...
Nakonec odešel. Rozloučili jsme se jako staří známí a já mu řekl, že zase může přijít. Odpověděl, že snad zase za rok, až bude mít cestu okolo a já budu mít na kamnech hrnec vína.
Pak jsem stál v domovních dveřích a díval se jak kráčí naší ulicí kamsi ven z města a jak mu vzadu z pod kabátu vyčuhují nepatrně dva konce bělostných křídel.
Napadlo mne, proč asi chodí pěšky?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 2:59 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama