3.12.2011 23:19

3. prosince 2011 v 23:45 | Vítr |  Diary


Přitáhl jsem si huňatou deku a balím se do ní.
Venku dnes fouká, jako by to mělo odnést tenhle starý, děravý dům. Přezto, že plynové topení běží naplno, je tu za takovýchto větrných nocí chladno. Vítr se dere do domu drobnými skulinamy kolem oken a dveří a vlezlý průvan vyfouká člověku teplo z těla. Cítím ten chlad až v kostech. Jako by se mi pomalu plnily ledovou tříští. Balím se jako zimomřivý stařec a nepomohlo ani pití čaje a svařeného vína. Snad jen na chvilku, když se pokoj naplnil vůní vína a koření, tak na tu chvíli jsem měl pocit, že je to lepší. Ale pak neustálý průvan odvál všechny ty pachy a když vychladla i poslední sklenka, zakousla se do mne opět zima.
Vlčice mi leží na nohou a snaží se o mě také trochu ohřát. Jsem rád, ačkoli je již pěkně těžká. Aspoň nohy mám uchráněné před tím dotěrným, zlomyslným větrem. Nebýt jí a jejího pravidelného dechu, připadal bych si jako poslední člověk na světě. Co jí mám a co se naučila trávit tu semnou mé noční hlídky, tak si nepřipadám tak strašlivě sám.
Zase tu jen tak sedím a čekám na půlnoc. Sleduji přez svou obrazovku životy cizích lidí a snažím se tak zaplašit na malou chvíli, myšlenky týkající se mého života.
Teď zvedla vlčice hlavu a hlasitě větří. Dívám se na ni a přemýšlím, co mohla asi cítit. Co jí vítr přinesl za pachy, že ji to probralo z jejího spánku a zaujalo natolik, že se dokonce zvedla a došla k oknu? Nevím dívám se na ni jak upřeně hladí na mírně se vzdouvající závěs na okně a tiše kňučí. Po chvíli si pod okno sedla a její tiché pískání se změnilo v táhlé zavytí. Až se mi naskočila husí kůže. Tak tesklivý zvuk a tak pronikající do každého zákoutí mé duše. Udiveně na vlčici hladím a poprvé od doby co ji mám v ní vidí tu šelmu co se pod nánosem domestikovanosti ukrývá. Zvedla se a došla ke mě. Pohlédla mi do očí a položila svou velikou, chlupatou hlavu do klína. Pomalu ji drbu za ušima a tiše na ni mluvím. Už nevím co, jen pomalu a potichu utěšuji svou vlčici a napadá mne můj dávný sen. Sen o tom jak vyběhnu do lesů a obrostu šedou srstí a padnu na všechny čtyři a zmizím ve víru bezstarostného vlčího života. Dívám se na ni a uvědomuji si, že jí závidím.
Opět tiše zakňučí a zavrtí pomalu ocasem. Čtu v jejím pohledu oddanost i starost. Cítí můj smutek i stesk a trápí jí, že mi nedokáže pomoci.
Půjdu si lehnout a ona bude ležet na koberci vedle mého lůžka. Budu usínat s vědomím, že hlídá můj spánek, plný neklidných snů....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama