21.12.2011 13:47

21. prosince 2011 v 14:23 | Vítr |  Diary


Je odpoledne a celodenní déšť mi ničí pracovní plán dnešního dne.
A ačkoliv mi představa rychle se blížícího štědrého dne zlepšuje náladu, pořád někde v pozadí všeho co dělám a cítím, vnímám přísný a nepřátelský pohled Osudu.
Poslední měsíc se mi slévá v jeden šílený kolotoč rozmazaných vzpomínek na dny, plné pachtění za zlepšením mého života. Snažím se myšlenkami ovlivnit ty nepřející kostky, jež denně musím vrhat v souboji s Osudem. Denně musím sledovat výsměšný záblesk v jeho očích, když vidí ubohost mého snažení. Vlastně již ani nechápu, kde pořád ještě beru sílu vztáhnout ruku a hodit. Kde beru sílu na to, abych se při pohledu na nicotné výsledky svých her, dokázal opovržlivě smát tomu bezcitnému parchantovi do očí!! Kdykoliv beru ty prokleté kostky do svých dlaní, modlím se k bohu abych se ještě aspoň jednou dokázal zasmát. Poslední kousek mé hrdosti a pýchy mi nedovoluje sklonit hlavu a celou tu hru vzdát.
14:19...Právě jsem měl telefonní hovor. Snažím se nemyslet na to co jsem se právě dozvěděl. Snažím se nic si nepřát a nedávat na sobě znát žádný pocit.
Cítím chlad hracích kostek ve svých dlaních. Jak je pomalu protřepávám, slyším jak tiše chřestí. Můj protihráč spokojeně sedí ve svém vysokém křesle a čeká, až svým hodem opět přijmu co mi určil. Hledíce mu do jeho bezedných očí, vrhám kostky proti desce kameného stolu. Zvykl jsem si nedívat se na výsledek toho co mi padlo. Hledím do jeho očí a slyším jak kostky poskakují a narážejí při své krátké cestě po leštěné stolní desce. Pojednou se ozve táhlé zaskřípění a čas, jako by zhoustl. Pohlédnu na stůl a vidím, že kostky stojí uprostřed pohybu. Vlastně mne to již nepřekvapuje. Několikrát jsem to již zažil je to jen nepatrný odklad nevyhnutelného. Je to jen čas na odpočinek. To do naší podivné hry, sem tam vstupuje třetí hráč...Náhoda. Většinou mi jeho přerušení hry poskytují čas na oddych a nabrání nových sil do další hry. Nejsem si jist na čí strane v této podivné hře vlastně stojí, ale jedním jsem si jist. Osud tu Náhodu nikdy nevidí rád. Vypadá vždy velice pobouřen jejím zásahem do hry. Ve tváři má vztek a rychle mizí neznámo kam. Asi jako když vypnete lampu. Cvak. A je pryč, jen prázdné křeslo a kostky podivně zamrzlé v čase.
Zamyšleně hledím na Náhodu. Poutníka v podivné směsici špinavých, i zlatem vyšívaných kusů oděvů. Přemýšlím nad tím, co mi přinese tentokrát. Třeba jen čas na vyspání, třeba něco co vše podstatně zhorší. A nebo i zlepší. Dary Náhody bývají dvousečné. Ačkoliv se často zdají nemilé, ve výsledku mohou hodně pomoci. Bohužel je to i naopak. Tuším, že ta má víra v "kouzlo vánoc" stím bude mít hodně společného. Náhoda pomalu odchází. Nakonec neodolám a vzdalujícím se zádům ještě tiše poděkuji. Třeba jen za ten oddychový čas.
Naposledy jsem ho dostal na před mnoha a mnoha týdny...byl úplněk a okolo šílela zdivočelá magie lesa...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama