Prosinec 2011

23.12.2011 21:45

23. prosince 2011 v 22:09 | Vítr |  Diary


Příští týden se rozhodne o všem.
Zítra je Štědrý den a já se na něj nesmírně těším. Na všechny ty rituály co pořád ještě mám spojené s tímto dnem. Na všechny zvyky a vůně toho dne. Možná že je poslední v mém životě. Poslední takový, jaký mám rád. poslední z mého nynějšího života. Pokud ještě budu slavit někdy nějaký další Štědrý den, tak už bude vše jinak. Já budu někdo jiný a svět kolem mne bude také jiný. Odpočítávají se mi poslední hodiny mého, starého života a já si s hrůzou uvědomuji, že to nedokáži nijak ovlivnit, nebo zastavit. Starý život, takový jaký jsem ho znal, odchází. A já se obávám té nejisté šedi, co vidím ve své budoucnosti. Mrazivá pustina v mém nitru, získala nadvládu nad posledním kouském mé duše a já už ani nedokáži říci, zda mi to vadí. Tam uvnitř cosi pohaslo a odešlo spát. Ta poslední jiskra zamrzla do ledového krystalu a poslední její teplo dávno zničil mráz.
Chtěl bych se nějak rozloučit, s tím starým světem, ale uvědomuji si, že by mne už nepoznával. Jen bych svým zachmuřeným čelem jeho obyvatelům naháněl strach a můj mrazivý dech by jim spaloval srdce. Vím, že jsem svůj boj s ledem a pustinou prohrál. Vím, že se propadám stále rychlej do nicoty. Vím, že se blíží konec. Od všeho co ještě zbývá, mne dělí jen jediné otočení kostky ve hře osudu. Jediné otočení kostky a vše bude dáno.
Snažím se dát zbohem svému starému já. Snažím se rozloučit s mým, starým světem.
Jsem zde Bože. Stojím tu na cestě a den před Tvým znovunarozením. Dej ať si do posledka dokáži udržet svou hrdost a stát zpříma...

21.12.2011 13:47

21. prosince 2011 v 14:23 | Vítr |  Diary


Je odpoledne a celodenní déšť mi ničí pracovní plán dnešního dne.
A ačkoliv mi představa rychle se blížícího štědrého dne zlepšuje náladu, pořád někde v pozadí všeho co dělám a cítím, vnímám přísný a nepřátelský pohled Osudu.
Poslední měsíc se mi slévá v jeden šílený kolotoč rozmazaných vzpomínek na dny, plné pachtění za zlepšením mého života. Snažím se myšlenkami ovlivnit ty nepřející kostky, jež denně musím vrhat v souboji s Osudem. Denně musím sledovat výsměšný záblesk v jeho očích, když vidí ubohost mého snažení. Vlastně již ani nechápu, kde pořád ještě beru sílu vztáhnout ruku a hodit. Kde beru sílu na to, abych se při pohledu na nicotné výsledky svých her, dokázal opovržlivě smát tomu bezcitnému parchantovi do očí!! Kdykoliv beru ty prokleté kostky do svých dlaní, modlím se k bohu abych se ještě aspoň jednou dokázal zasmát. Poslední kousek mé hrdosti a pýchy mi nedovoluje sklonit hlavu a celou tu hru vzdát.
14:19...Právě jsem měl telefonní hovor. Snažím se nemyslet na to co jsem se právě dozvěděl. Snažím se nic si nepřát a nedávat na sobě znát žádný pocit.
Cítím chlad hracích kostek ve svých dlaních. Jak je pomalu protřepávám, slyším jak tiše chřestí. Můj protihráč spokojeně sedí ve svém vysokém křesle a čeká, až svým hodem opět přijmu co mi určil. Hledíce mu do jeho bezedných očí, vrhám kostky proti desce kameného stolu. Zvykl jsem si nedívat se na výsledek toho co mi padlo. Hledím do jeho očí a slyším jak kostky poskakují a narážejí při své krátké cestě po leštěné stolní desce. Pojednou se ozve táhlé zaskřípění a čas, jako by zhoustl. Pohlédnu na stůl a vidím, že kostky stojí uprostřed pohybu. Vlastně mne to již nepřekvapuje. Několikrát jsem to již zažil je to jen nepatrný odklad nevyhnutelného. Je to jen čas na odpočinek. To do naší podivné hry, sem tam vstupuje třetí hráč...Náhoda. Většinou mi jeho přerušení hry poskytují čas na oddych a nabrání nových sil do další hry. Nejsem si jist na čí strane v této podivné hře vlastně stojí, ale jedním jsem si jist. Osud tu Náhodu nikdy nevidí rád. Vypadá vždy velice pobouřen jejím zásahem do hry. Ve tváři má vztek a rychle mizí neznámo kam. Asi jako když vypnete lampu. Cvak. A je pryč, jen prázdné křeslo a kostky podivně zamrzlé v čase.
Zamyšleně hledím na Náhodu. Poutníka v podivné směsici špinavých, i zlatem vyšívaných kusů oděvů. Přemýšlím nad tím, co mi přinese tentokrát. Třeba jen čas na vyspání, třeba něco co vše podstatně zhorší. A nebo i zlepší. Dary Náhody bývají dvousečné. Ačkoliv se často zdají nemilé, ve výsledku mohou hodně pomoci. Bohužel je to i naopak. Tuším, že ta má víra v "kouzlo vánoc" stím bude mít hodně společného. Náhoda pomalu odchází. Nakonec neodolám a vzdalujícím se zádům ještě tiše poděkuji. Třeba jen za ten oddychový čas.
Naposledy jsem ho dostal na před mnoha a mnoha týdny...byl úplněk a okolo šílela zdivočelá magie lesa...

Pozdní zákazník

15. prosince 2011 v 11:23 | Vítr |  Diary

Ospale mžourám na nedodělané boty a myšlenky mi stále odbíhají ke včerejší noci....
Mohlo být tak deset minut před půlnocí a já stále seděl v dílně. Přibíjel jsem spousty podpatků a docela zapoměl na čas. Pod oknem na dece tiše oddychovala vlčice a z rádia, staženého na hranici slyšitelnosti, zazníval jakási uklidňující huda.
Nemám ve zvyku v dílně topit a tak jsem si občas došel nabrat trochu svařeného vína, z kastrůlku v kuchyni na malých kamnech. Upíjel jsem a tiše si při práci pobrukoval spolu s rádiem.
Tuhle mojí tichou noční pohodu náhle porušilo zařinčení domovního zvonku. Nadskočil jsem leknutím a vyčítavě pohlédl na svou chlupatou společnici. Obvykle totž tiše vrčí, jen se k vnějším dveřím domu někdo přiblíží. Teď jen udiveně koukala a podezřívavě větřila. Nakonec si opět lehla. Jak ji znám, tak to celé její malé přestavení znamenalo, že venku nikoho necítí. Ale já jasně slyšel zvonek.
Uchopil jsem hrnek s chladnoucím vínem a s tichým mumláním o otravných lidech, co by měli táhnout ke všem čertům, šel zjistit kdo to ruší takhle pozdě v noci. Otevřel jsem domovní dveře a okamžitě se do mne zakousl noční chlad. Venku stál vysoký, ramenatý chlapík. Dlouhý hnědý kabát, který byl módní někdy za časů mého dědečka, doplňoval pomačkaný klobouk a vlněná zelená šála. chvíli jsem na něj hleděl a chtěl mu pěkně od plic říci, co si o takových způsobech myslím. Pak jsem si všiml, jak vypadá unaveně a pobledle. Povzdechl jsem si a pozdravil. On se malounko usmál a odpověděl dost neobvyklým:" Pozdrav pánbůh." Pak pohlédl na hrnek v mé ruce a zeptal se, zda je to opravdu svařené víno. Trochu mne to překvapilo. Kývl jsem a nevím proč, se ho zeptal, zda také nechce. Usmál se víc a řekl, že rád. Že je již kolikátý den na cestách a dost prochladl. A také, že potřebuje opravit botu. Stratil někde podpatek. Ustoupil jsem a můj pozdní návštěvník vešel. Při vstupu do domu smekl klobouk a já si všiml, že na svůj poměrně mladý vzhled (hádal jsem tak nejvíce třicet), má úplně bílé vlasy. Přemýšlel jsem, kdo to asi je a kam tak dlouho cestuje. Došli jsme do dílny a já neznámého posadil na jednu z židlí, co mi tu porůznu postávají. Když si sedal, došlo mi, že má sotva patrný hrb na příč přez ramena. Odcházeje do kuchyně pro druhý hrnek vína jsem zaznamenal, že vlčice opět spí. To mne zarazilo. V kuchyni mi vrtalo v hlavě, jak je možné, že vůbec na návštěvníka nereaguje. Jindy by skákala jak divá a vítala, nebo seděla na pelechu a nepříjmě vrčela. Dnes ani neotevřela oči. Trochu jsem víno přihřál a s plnými hrnky spěchal do dílny. To co jsem tam uviděl, mě utvrdilo v tom, že s mým hostem není něco v pořádku. Vlčice stála vedle sedícího chlápka a měla položenou hlavu na jeho klíně. On ji hladil mezi ušima a tiše jí povídal. Když jsem je svým příchodem vyrušil, tak se doslova odplížila na svůj pelech a tam si opět lehla. Podal jsem svému hostu hrníček a zasedl ke stolku s botou, co tam v mé nepřítomnosti položil. Napil jsem se horkého vína a vzal botu do ruky. Opravdu, podpatek byl pryč. Byla to těžká kožená bota. Očividně ruční práce. Nikde ani kousek umělé hmoty. Pravidelné stehy a tkaničky z kvalitní bavlny. I když už dost opotřebované, byly to boty, co vydrží na celý život. Pustil jsem se do opravy a po očku sledoval svého hosta. Pomalu upíjel horké víno a bylo vidět, jak si to užívá. Opět se tak lehce usmíval a vrátila se mu i barva do tváří. Spokojeně usrkával. Zřejmě se již zahřál, protože si rozepl, svůj dlouhý kabát. Mám v dílně šero a tak jsem si nejdříve ničeho nevšiml. Až po chvíli mi došlo, že na pozadí tmavé látky kabátu, vidím dole pod židlí něco se bělat. Opatrně, aby si nemyslel, že jej očumuji, jsem sledoval co mu to tam čouhá. Nakonec si mého pohledu všiml. Pohlédl mi přímo do očí a já měl v tu chvíli neskutečný pocit, jako bych hleděl do nekonečných hlubin vesmíru. To nebyly oči. To byly přehluboké temné studny. Došlo mi co jsem pod jeho kabátem zahlédl. Pomalu dotloukám poslední hřebík a na jeden zátah dopíjím víno. Chuť koření byla pojednou mnohem intenzivnější. Dopil též a zeptal se, zda bych neměl ještě trochu a zda se nechci na něco zeptat. Pomalu jsem přikývl. Řekl jsem že si sedneme do kuchyně, že je tam tepleji. Tam jsem přiložil pár polínek do kamen a posadil se s tím podivným hostem ke stolu. Nepamatuji se moc o čem se klábosilo. Upíjeli jsme víno a povídali o životě. Znáte to, jak je práce málo a mizerná. A jak letos všechno podraží. Jak bylo pěkné léto a že slepice pořád ještě nesou.O tom že bylo málo hub a že se to na přezrok jistě zase zlepší. Jak je dnes na cestách a jak je těžké sehnat dobrý levný hotel. Ptal se na zdraví a co děti. A já mu povídal a povídal a měl jsem pocit, že ho znám již spoustu let...
Nakonec odešel. Rozloučili jsme se jako staří známí a já mu řekl, že zase může přijít. Odpověděl, že snad zase za rok, až bude mít cestu okolo a já budu mít na kamnech hrnec vína.
Pak jsem stál v domovních dveřích a díval se jak kráčí naší ulicí kamsi ven z města a jak mu vzadu z pod kabátu vyčuhují nepatrně dva konce bělostných křídel.
Napadlo mne, proč asi chodí pěšky?

9.12.2011 23:19

9. prosince 2011 v 23:39 | Vítr |  Diary


Opírám se zády o promrzlou zeď domu a snažím se přitáhnout si kabát více k tělu. Je mi zima a v břiše mám opět tem pocit hryzání a škrábání. Jako by se cosi pokoušelo dostat zuby nechty ven z mého žaludku. Vlčice stojí krok předemnou a srst se jí stříbřitě leskne v záplavě měsíčního světla.
Je tu další úplňková noc a tak jsme oba nervní a na nohou. Musel jsem sní ven. Alespoň před dům. Když mi můj stav nedovoluje vyběhnout sní do okolních polí a lesíků. Vidím, jak jí s každým výdechem stoupá od tlamy obláček páry. Stojí nehnutě a jen čenich se jí lehce chvěje. Netuším, co může tady na okraji města větřit, ale v očích má děsně nepřítomný výraz a celé její, napjaté tělo, vyjadřuje touhu vyrazit někam do té, jiskřivé, měsíční noci.
Opatrně sjíždím po zdi do dřepu a ona se s tichým zakňučením otáčí. Pak se posadí proti mě a chvíli mne vážně sleduje. Hlavu malounko na stranu a povytaženou špičku svého, dlouhého jazyka. Pak do mne drcne čenichem. Pohladím ji po hlavě a ona se zdvihne na všechny čtyři. Otáčí hlavu za měsíčním světlem a pak opět ke mě. Vím co chce, ale neodvažuji se jí nechat běžet,tam do toho tichého kraje samotnou.
Obejmu ji a zabořím obličej do její husté srsti. Chvilku trpělivě drží a pak se mi vysmekne. Je to dítě svobody a volnost jejích vlčích předků jí proudí pod kůží. Nesnese dlouho pocit, že je svázaná, i když jsou to jen mé ruce, co ji drželi. Usměji se, rozumím jí moc dobře. Často se cítím stejně.
Hryzání v břiše polevuje. Ledový, noční vzduch mi udělal dobře. Ještě chvíli čekám, pak tiše písknu a vejdu do domu.
Vlčice se skokem vrhá za mnou. Zatím jsem pro ni důležitý. Potřebuje mne, abych ji nakrmil, chránil jí, vyčesal srst a hrál si sní. Zatím jsem jí užitečný. Ale co až dospěje? Až si uvědomí svou sílu a cenu? Vrátí se na moje písknutí a nebo v ní převládnou pudy jejích divokých předků a ona se rozhodne žít sama.
Zamkl jsem dveře a po slepu kráčím chodbou. Řídím se jen cvakáním jejích drápů po staré dlažbě. Naštěstí vidí za nás za oba....

Maska

7. prosince 2011 v 10:33 | Vítr |  Téma týdne


Tohle téma mne zaujalo.
Za ta leta, co se potuluji po tomto světě, jsem zjistil, že jakousi masku nosí snad úplně každý.
Poprvé jsem si tuhle věc uvědomil někdy kolem svého desátého roku. Bylo to na základní škole a já od mámy věděl, že naší učitelce umřel manžel. Čekal jsem, že bude smutná a uplakaná, prostě ten stav co lidé po takové ztrátě prožívají. Přišla však do třídy a s úsměvem nás pozdravila. Už nevím co jsme probíraly, ale jasně si vybavuji svůj údiv nad tím, jak vše pečlivě ukrývala v sobě. O přestávce mi to nedalo a zašel jsem pod nějakou, hloupou záminkou do kabinetu. Paní učitelka tam seděla uplakaná nad nějakou fotkou. Uvědomil jsem si, že mne nevnímá a tiše jsem se vytratil. Na další hodinu přišla opět v klidu a nikdo nic nepoznal. Její maska byla dokonalá. A já od té chvíle počal pozorovat lidi okolo sebe novýma očima. Nakonec mne život donutil také jednu masku nosit. Mnohokrát jsem si vzpoměl na svou pani učitelku a na to jak mne nevědomky naučila dokonalosti, v nošení takové masky.
Teď po mnoha letech stojím u zrcadla a přemýšlím, je ten kdo na mne ze zrcadla hledí člověk a nebo jen maska? A co ostatní lidé? Odkládají vůbec své masky? Třeba aspoň doma? Nevím, ale obávám se tu svou masku odložit. Zvykl jsem si na ni. Chrání mne usnadňuje mi život...
Zavírám na chvilku oči a pokouším se vybavit si po paměti svou tvář. Trochu mne děsí, že mi to nejde.
Otvírám oči a odkládám svou masku šťastného, zdravého a veselého člověka. Chvilku nejistě hledím na výsledek ve svém zrcadle. Pak se zamračím a odložím i tu masku rváče a pohrdavého cinika, pak další a další a další... Přeci pod tím nánosem masek musí být mé pravé já!!
Po odkrytí poslední vrstvy tiše zírám do prázdného zrcadla. Ke své hrůze zjišťuji, že někde v té spoustě různých masek, co jsem se za svůj život naučil na svou obranu používat, zmizelo mé pravé já. Život je těžký a tak jsem se naučil chránit maskami, aby se mi nikdo nedostal na kůži.
Pomalu se mi do mysli vkrádá neodbytná a děsivá myšlenka, kolik dalších lidí žije pod svými ochrannými maskami? A kolik jich ztratilo samo sebe? Kolik děsivých postav bez tváře by se na mne dívalo, kdyby si všichni na ulici najednou sundali své masky???

3.12.2011 23:19

3. prosince 2011 v 23:45 | Vítr |  Diary


Přitáhl jsem si huňatou deku a balím se do ní.
Venku dnes fouká, jako by to mělo odnést tenhle starý, děravý dům. Přezto, že plynové topení běží naplno, je tu za takovýchto větrných nocí chladno. Vítr se dere do domu drobnými skulinamy kolem oken a dveří a vlezlý průvan vyfouká člověku teplo z těla. Cítím ten chlad až v kostech. Jako by se mi pomalu plnily ledovou tříští. Balím se jako zimomřivý stařec a nepomohlo ani pití čaje a svařeného vína. Snad jen na chvilku, když se pokoj naplnil vůní vína a koření, tak na tu chvíli jsem měl pocit, že je to lepší. Ale pak neustálý průvan odvál všechny ty pachy a když vychladla i poslední sklenka, zakousla se do mne opět zima.
Vlčice mi leží na nohou a snaží se o mě také trochu ohřát. Jsem rád, ačkoli je již pěkně těžká. Aspoň nohy mám uchráněné před tím dotěrným, zlomyslným větrem. Nebýt jí a jejího pravidelného dechu, připadal bych si jako poslední člověk na světě. Co jí mám a co se naučila trávit tu semnou mé noční hlídky, tak si nepřipadám tak strašlivě sám.
Zase tu jen tak sedím a čekám na půlnoc. Sleduji přez svou obrazovku životy cizích lidí a snažím se tak zaplašit na malou chvíli, myšlenky týkající se mého života.
Teď zvedla vlčice hlavu a hlasitě větří. Dívám se na ni a přemýšlím, co mohla asi cítit. Co jí vítr přinesl za pachy, že ji to probralo z jejího spánku a zaujalo natolik, že se dokonce zvedla a došla k oknu? Nevím dívám se na ni jak upřeně hladí na mírně se vzdouvající závěs na okně a tiše kňučí. Po chvíli si pod okno sedla a její tiché pískání se změnilo v táhlé zavytí. Až se mi naskočila husí kůže. Tak tesklivý zvuk a tak pronikající do každého zákoutí mé duše. Udiveně na vlčici hladím a poprvé od doby co ji mám v ní vidí tu šelmu co se pod nánosem domestikovanosti ukrývá. Zvedla se a došla ke mě. Pohlédla mi do očí a položila svou velikou, chlupatou hlavu do klína. Pomalu ji drbu za ušima a tiše na ni mluvím. Už nevím co, jen pomalu a potichu utěšuji svou vlčici a napadá mne můj dávný sen. Sen o tom jak vyběhnu do lesů a obrostu šedou srstí a padnu na všechny čtyři a zmizím ve víru bezstarostného vlčího života. Dívám se na ni a uvědomuji si, že jí závidím.
Opět tiše zakňučí a zavrtí pomalu ocasem. Čtu v jejím pohledu oddanost i starost. Cítí můj smutek i stesk a trápí jí, že mi nedokáže pomoci.
Půjdu si lehnout a ona bude ležet na koberci vedle mého lůžka. Budu usínat s vědomím, že hlídá můj spánek, plný neklidných snů....