Listopad 2011

23.11.2011 22:31

23. listopadu 2011 v 22:52 | Vítr |  Diary


Konečně mám za sebou povinnosti tohoto dne.
Čas jako by se zpomalil a uklidnil. Pominul všechen chvat a hluk a v celém domě, jen tiše praská topeni. Dokonce i vlčice poznala, že jsem pro dnešek ustal v práci a mám konečně čas podrbat jí hřívu. Sedí tu vedle mne a upřeně pozoruje monitor. Je zaujatá tím jak se na té zářivé, bílé ploše oběvují stále nová písmenka. Jazyk jí vyčuhuje z mírně pootevřené tlamy a udiveně civí. Nakonec ji to přestalo bavit a s tichým kníknutím mi položila hlavu na rameno. Poslední dobou je neustále u mě. Kamkoliv se hnu, tak se tiše plíží těsně za mnou. Je to zajímavé, jak se v ní probouzí stále nové a nové dravčí instinkty a schopnosti. Při své značné váze a velikosti, dokáže chodit tak potichu, že ji vůbec neslyším. A i když skočí na můj gauč (což vlastně nesmí), tak nic nezavrže. Jako by nic nevážila. Je to již téměř dospělá šelma a začíná se chovat jako dáma. Jen když příde nějaká návštěva, tak má pořád štěněčí radost. Při její velikosti a váze je to však pro návštěvy poněkud neůnosné. Pokouším se jí pokaždé vysvětlit, že není dobré pro můj společenský život, když každé návštěvě předvede podlahu v předsíni pěkně z blízka. Ale myslím, že je jí to jedno. Dost se tím totiž baví.
Jo a také se již naučila trpělivě poslouchat, co jí povídám. A tak kolikrát sedí třeba hodinu a zatím co něco dělám, tak jí povídám. A ona poslouchá, našpicované uši a pozorně mne sleduje. Někdy mám pocit, že se snaží porozumět jednotlivým slovů. Že se učí mou řeč. Ani bych se nedivil, kdyby mi jednou začla odpovídat... Jak jsem řekl, je strašně chytrá....
Jsem moc rád, že ji mám. Noci jsou teď o chlup snesitelnější, když vím, že tu nejsem tak sám. Že někde ve tmě je další bytost, která bdí semnou.

13.11.2011 23:25

13. listopadu 2011 v 23:42 | Vítr |  Diary


Před nedávnem jsem si řekl, že toho psaní nechám (po kolikáté již?).
Mno, dnes mne probudila žízeň. Jazyk se mi lepil na patro a nemohl jsem znovu zabrat. Po tmě jsem se vyploužil z pokoje a v kuchyni natočil hrnek vody (ano vody z kohoutku, mám studnu a tak je celkem pitelná). Skoro jsem slyšel, jak voda po prvním doušku, v mém vyprahlém hrdle zasyčela...
A pak najednou sedím u zapnutého kompu a v ruce ten nedopitý hrnek a prsty druhé ruky usilovně buší do klávesnice. Je to tak, jsem na tom prokletém přístroji nejspíš poněkud závislý. Bez tichého cvakání kláves a šumu malého větráčku, si svůj půlnoční čas, už jen sotva představím.
Tak mne prosím omluvte, lepší už to asi nebude. A mezi námi, tahle závislost není ještě z těch nejhorších, mých závislostí. Vlastně si to člověk mnohdy neuvědomuje, ale je to tak. Všichni jsme takové malé snůšky různých závislostí a potřeb. Každý "ujíždíme" na něčem jiném, ale většinou dost důkladně. A ještě jedno má většina z nás společného.Pokud by se někdo, nebo něco, pokusilo nám ty naše závislosti a nutkavé potřeby sebrat, tak by to v nás všech vzbudilo zuřivý odpor. Tak se tedy omlouvám za svou slabost a potřebu se vypsat ze svých trápení a sem tam, sem opět přispěji...

7.11.2011 22:54

7. listopadu 2011 v 23:23 | Vítr |  Diary


...Poslední dobou nějak nic nestíhám. Přes samou práci, nemám čas vůbec na nic.
Vstanu za tmy a za tmy se dostanu domů. Chybí mi mé zájmy a mí přátelé. Připadám si děsně sám. A nejhorší na tom je, že nevidím žádnou šanci na nějaké zlepšení. Dnes jsem měl šanci pár známých a přátel vidět a stejně jsem si snimi nestihl než prohodit pár slov. Dokonce už nemám ani moc času na to, abych si sedl ke kompu a spojil se snimi přez čet. Stýská se mi tolik, že se neodvažuji napsat ani mejl. Mám totiž obavu, že by byl pěkně ufňukaný a ustýskaný. A fakt nechci nikoho ze svých přátel unavovat tím, jak je mi mizerně.
Přečetl jsem si po sobě poslední příspěvky tady na blogu, za poslední tři měsíce a dost jsem se vyděsil. To snad není pravda, jak strašlivě depresivní jsem. Raději nějaký čas odmlčím a začnu opět psát, až ... vlastně nevím. Nějak poslední dobou strácím chuť k čemukoliv. Ne jen ke psaní. pořád ještě sebou tahám foťák, ale již jej ani pořádně nevyndavám, natož abych něco zkusil nafotit. Dopis jsem nenapsal nejméně od prázdnina upřímě ani nedostal. Na všechno jsem rezignoval. Mám pocit, že mne již nikdo nepotřebuje a cítím se zbytečný...
Jo když to teď po sobě pročítám, tak si říkám, že to je asi opravdu na dlouho poslední zápis.
Fakt je to děs....