Poslední cesta XII

19. října 2011 v 23:29 | Vítr |  Cesta draka
Oheň prskal a kouřil, jak se pokoušel ztrávit navlhlé větve, nalámané z polozaschlého křoví. Princezna seděla téměř v jeho nízkých plamenech a pokoušela se zahřát své prochladlé tělo. Pozorovala ležící černovlásku a myslela na to, zda by se neměla tiše vytratit, dokud její elfí přítelkyně spí. Představa, že by pro ni obětovala svou nesmrtelnost ji z prvu překvapila a polichotila, ale teď se její unavené a stárnoucí srdce bouřilo, proti takové představě. To co ve svém nitru k elfince cítila, jí nedovolovalo přijmout z její strany takovou oběť. Nechtěla aby někdo tak křehký a milující musel zemřít jen pro to, že ... zarazila se, proč vlastně? Elfinka byla její dlouholetá společnice, důvěrník i přítelkyně. Byly milenky jednoho muže i sebe na vzájem. Provázanost jejich životů, se zdála nerozdělitelná. Myslely si obě, že nikdy a nic ten propletenec vztahů a citů nedokáže rozdělit. Jen s prostou smrtí nido z nich nepočítal. Teď tu byla na dosah a princezna si z celého srdce přála aby elfinka měla pravdu a šlo jí uniknout přez stínovou zemi. Jenže jaký v tom byl vlastně rozdíl? Zemřít a podstoupit tu neznámou cestu a pokusit se rytíře najít na ní. A nebo na věky bloudit v mlhách stínového světa a doufat, že jednou potkají známou tvář? Příčilo se jí, že by jedna z dlouhověkých měla zemřít kvůli lásce k ní.
Černovláska se převalila na druhý bok a z pod přikrývky jí vyklouzl hustý pramen lesklých, havraních vlasů. Princezně se okamžitě vybavila jejich známá vůně a povzdechla si. Vládla tolik let tak veliké zemi a najednou nedokáže rozhodnout o osudu jediné dívky. Zabalila se těsněji do své deky a přihodila do ohniště další větve, pak chvíli sledovala blednoucí hvězdy nad východním obzorem. Ne, nedokáže elfinku opustit. Příliš si na ni zvykla, příliš hluboko jí pronikla do srdce. Princezna se potichu zvedla a obešla ohniště. Opatrně si přilehla ke spící černovlásce, přehodila přez ni část své deky a pevně se k ní přitiskla. Ta jen tiše zamumlala a spala dál. Princezna zavřela oči a vnímajíce každý elfčin úder srdce usnula.
V širokém horském údolí kolem přepřahací stanice, se na lůžku ve svém domě převalovala stará léčitelka. nemohla spát jak se trápila s výsledky svých magických zkoumání a hledání. Kolik týdnů se snažila rozluštit záhadné rytířovo zmizení. Všechno bylo marné. Když už to vypadalo, že je na stopě něčemu zásadnímu, tak se celé pátrání ukázalo jako mylné. To kouzlo které si na sebe vymyslel rytíř, aby byl nevystopovatelný bylo dokonalé. Stará vědma si nakonec s povzdechem sedla a spustila nohy přez okraj postele. Chvilku tak seděla a čekala, až se jí přestane točit hlava. Pak se zahleděla na hromadu papírů na svém stole. Byla to různá hlášení a zápisky z vyprávění lidí co tu projížděli a ona je nenápadně při pití a jídle v zájezdním hostinci společnosti vyslíchala.
Jen hromada zbytečných slov. Pomalu si začala připouštět, že je to vše k ničemu. Když nedokáže vystopovat rytířovu životní energii ani oběvit jedinou stopu v reálném světě, tak musel zemřít. Ale to by poznala ve stínovém světě a tudy také neprošel. Pak ji něco napadlo. "Já husa!" Vykřikla a vyrazila k hromadě rozházených knih pod oknem. Chvilku přehazovala staré svazky až našla ten ze kterého rytíř v klášteře naposledy čerpal vědomosti k dokončení zaklínadla. Zuřivě listovala, až zašlé stránky praskaly. Konečně našla co hledala. Naklonila se blíže k hořící svíci na stole a jela prstem po řádku. "Ano tady to je, to je ono. No jistě. Takhle se to muselo stát! Je to hlupák! Děsný hlupák!" Zaklapla knihu a začla se rozmýšlet. Bude muset vyrazit na cestu. Musí se spojit s dcerou a říci jí ať na ní počká a pak vyrazit co nejdříve na cestu.
Přestala pobíhat po pokoji a vlezla si do postel. Nejlépe se jí bude mluvit ve spánku ve stínové zemi. Je něco po půlnoci a černovláska jistě dávno spí. Zavřela oči...
Černovláska cítila jak sní někdo třese. Otevřela oči a zjistila, že je ve stínu. Na dní se zkláněla její matka a vedle seděla probouzející se princezna.
"Děje se něco mami?" Otázala se ospale. Pak se jí rozsvítilo v hlavě. "Ty jsi něco zjistila? Kde je, žije?"
Vědma mávnutím ruky přerušila dceřin proud otázek. Posadila se před obě na zem do šedé trávy. Chvilku si třídila myšlenky a pozorovala princeznin odevzdaný výraz. "Je mrtvý" pravila. Pohládla na princeznin nezměněný výraz tváře. "Ty jsi to věděla dávno, že jo?" Princezna přikývla. " Ano tušila jsem to. Myslím, že kdyby žil, tak bych ho cítila jinak".
Vědma přikývla. " No a já jsem konečně zjistila, co se asi nejspíš stalo a proč jej nemůžeme najít a proč po něm není ani stopy a nikdo jej neviděl ani na cestě do světa mrtvých.Narazila jsem v knihách co studoval, na amulet ve tvaru prstenu. Měl sám o sobě dost značnou ukrývací moc. A náš koumák rytíř oběvil pěkné malé svazovací kouzlo, které nedovolí, aby někdo mohl povolat jeho duši ze spícího těla. A tím nám znemožnil sejít se sním zde, ve stínu. Prostě se tak pojistil. A podle mého, když jak princezna správně tuší, tuto zimu zemřel, tak zůstala jeho duše uvězněna v jeho mrtvém těle. Nebo nejbližším okolí. Proto ho nemáme šanci nikde vystopovat." Princezna i elfinka pobledly při představě, jaké se rytíře muselo zmocnit zoufalství, když mu tato skutečnost došla.
"A dá se to nějak zvrátit, to kouzlo?" Zeptala se princezna chvějícím se hlasem.
"Neboj," odvětila vědma,"je to docela snadné. Stačí prostě tem prokletý amulet z jeho prstu sundat. Jen je tu ještě jeden malý problém. Netušíte kde asi tak mohl zemřít?"
Černovláska se nadechla."Asi tušíme, jsme na jižní, málo používané větvi obchodní stezky. V horách kolem průsmyku, kterým k nám kdysi dávno rytíř poprvé přišel. Někde na úpatí ledovce. Kus odsud je vesnice kde jeho stopa končí. Lidé nám vyprávěli, jak od nich začátkem zimy odešel tímto směrem."
"Tak dobrá." Řekla vědma,"hned ráno vyrazím za vámi. Vezmu to zkratkou přez...no to je jedno. Prostě mne zítra čekejte a nikam nechoďte." Řekla stará vědma a rozplynula se v mlze.
Princezna vzala černovlasou elfku za ruku a pohlédla jí do očí. "Celou zimu někde leží a nemůže se pohnout. To je šílené. Co musel zažívat za muka. Dá se tohle vůbec zažít a nezešílet? Bude to vůbec ještě on? Pojď prosím spět, jsem tak strašně unavená. Tolik se mi chce spát." Sotva stála na nohou když domluvila. Elfka princeznu jemě podepřela a v duchu pronesla zaklínadlo. Ve vteřině leželi opět u ohně v horách a nad jejich hlavami, se ve světle hvězd, matně leskl ledovec. Princezna téměř okamžitě usnula, zato černovláska dlouhé hodiny soustředěně svou myslí prohledávala kde jakou dutinu a prasklinu v namodralém ledu. K ránu ji nakonec také zmohla únava a konečně se vzdala a usnula.
V temnotě se opět cosi pohnulo teplota vzduchu okamžitě poklesla o několik stupňů a ozvalo se skřípění dračích šupin po drobném kamění na podlaze zamrzlé jeskyně. Tmou se pomalu plížil ledový drak. Cítil pod škraloupem ledu a jinovatky zmrzlé, rytířovo tělo.Jeho zvířecí hlad ho hnal ke snadné kořisti a potlačoval varovné instinkty, které ho upozorňovali na stopy magie na tom zmrzlém těle. Pomalu se sunul do středu jeskyně, když v tom ucítil praskání drobných zvířecích tělíček na podlaze. Chvilku je skoumal svým čichem a bylo mu divné, že jsou ty mrtvolky úplně vysušené. Při doteku praskaly jako vaječné skořápky a rozpadaly se na prach. Pak ucítil podivnou malátnost a také si uvědomil sílící pach magie. Pokusil se v narůstající panice prchnout, ale byl najednou tak zesláblý, že se nedokázal udžet na svých krátkých, neohrabaných nohách. Došlo mu, že je v pasti. Chtěl ještě zkusit zařvat, ale to už cítil jak se sním zhoupla podlaha a pomalu ztratil vědomí. K ránu, když se z něj zvedal podivný stín, tvarem připomínající lidskou postavu, byla z draka jen tenká, vysušená, šustící slupka...
Obě spící ženy našla vědma snadno. U prostřed svého pokoje načrtla jakýsi obrazec a vstoupila na něj. Pak se soustředila na svou dceru, představila si její rozesmátou tvář a v mžiku ji ovanul studený vzduch horského údolíčka. U nohou jí spaly obě ženy. Pevně zabalené v pokrývkách a kožešinách a tisknoucí se ze spaní k sobě. Vědma se usmála. Pak pohlédla na studené ohniště, ukázala na něj prstem a řekla tiše několik slov. V ohništi se oběvila hromádka hořícího dřeva, a kotlík s vařící se vodou. Vědma si spokojeně mlaskla a zavolala na spící dvojici.
"Vstávat! Máte návštěvu! Voda se dávno vaří a vy dvě jen spíte a spíte. Je to od vás pěkně nezdvořilé, že se o vše musí postarat stará nemohoucí žena!" Řekla na konec se smíchem.
V hromadě dek a kožešin se cosi pohnulo. Pak se oběvila jedna hlava a chvíli na to druhá.
"Dobré ráno mami, co tak křičíš?" Ozvala se černovláska. Princezna si jen udiveně protřela oči a pak zamumlala.
"Ráda vás vidím. Nikdy mě nepřestane udivovat jak tohle děláte." Pak se vysoukaly obě do studeného rána. Vědma mezi tím nasypala do kotlíku jaké si byliny a odkudsi ze záhybů svého pláště vytáhla balík s jídlem.
"Napadlo mne, že dnes budete potřebovat vydatnou snídani, tak jsem vzala čerstvý chléb a sýr a trochu medu." Zatím co to říkala, kladla menší balíčky plátna na plché kameny kolem ohniště.
"Tak najezte se a nalijte si čaj, já již jedla doma. Pak vám povím co je potřeba udělat, aby jsme rytíře našli." Zarazila se..."A také si promyslete co uděláte, až uvolníme jeho duši z toho hloupého kouzla." Dodala a pohlédla na obě s jistým podezřením. Černovláska s princeznou si pohlédli do očí a přikývli si.
"Mami," zeptala se váhavě elfka."Můžeme jej vzít do stínové země a třeba tam sním zůstat?"
Stará vědma se poněkud nahrbila a dělala, že potřebuje cosi důležitého zahlédnout na opačném konci údolí. Tak že se k oběma ženám otočila zády. Vlastně jen nechtěla, aby viděly slzy v jejích očích.
"Jistě že můžete, ale nevím k čemu vám to bude. On tam uvidí něco zcela jiného nežli vy dvě. Copak ti dcero nikdy nedošlo co to vlastně ta země ve stínu je? Že je to jen jakási předsíň do jiných časů a světů, včetně světa mrtvých? To že jste tam nikdy nenašli jiný průchod dál je jen tím, že jste žádný nehledaly. Ten kdo zemřel a nebo tam jde s tím, že sem se již nechce vrátit, tak skoro okamžitě narazí na místo, odkud vedou stovky, ba tisíce různých dveří a průchodů. Jsou lidé, kteří takto cestují často, ale je to dost nebezpečné a tak jsem o tom nikdy moc nemluvila." Vědma se odmlčela. Za zády měla jen hluboké ticho a tak opět promluvila. "Předpokládám, že tam sním budete chtít také zůstat... princezno?" Dořekla s menším zaváháním.
Princezna odpověděla téměř okamžitě. "Ano!" Pak zaváhala. "Tedy pokud to půjde." Zklopila zrak a čekala na to co vědma řekne. Uvědomila si, že se celá třese napětím.
"Ano, můžeš se rozhodnout tam zůstat. Na vždy ovšem." Zdůraznila stará žena.
"Mami," hlasla opatrně černovláska a vědmě při tom unikl slyšitelný, bolestný sten. Věděla co příde. "Mami mohla bych...chtěla bych, já... já.." černovláska se rozplakala.
"Já vím dcero, vím po čem toužíš. Vím to již dávno. A ano udělej to co ti říká tvé srdce." Řekla odevzdaně stará vědma a otočila se ke své dceři. Pomalu ji objala a pohladila po vlasech.
"No tak dost, to už stačí. Teď se najez. Budeš potřebovat spoustu sil. Pomůžeš mi s jedním kouzlem.
Princezna seděla na dece u ohniště a pomalu ukusovala z krajíce chleba. Tak dlouho toužila rytíře opět spatřit a teď, když ten okamžik byl na dosah, tak váhala. Došlo jí, že již nikdy neuvidí své přátele a známé doma na zámku. A svou dceru a vnoučata. Sice se rozloučila, když se na tuhle cestu vydávala, ale teď měla pocit, že to mohla udělat lépe. Říci jim jak je miluje a jak jí budou scházet. Ale to by pochopili, že se již nehodlá vracet a asi by ji nikam nepustili. Pohlédla vedle sebe. Černovláska klečela tesně vedle ní a v dlaních držela hrnek s horkým čajem a pomalu upíjela. Všimla si princeznina pohledu a usmála se. Tvář se jí při tom rozjasnila a oči zazářili nebeskou modří. princezna se musela také usmát. Elfinka jí podala svůj hrnek s čajem.
"Pij, je akorád aby si se nespálila." Řekla s úsměvem a sáhla po druhém hrnu na okraj ohniště.
"Děkuji." Řekla princezna a přijala podávaný hrnek, jejich prsty se setkali a obě ženy se opět usmály.
Vědma stála opodál a sledovala ty drobné důvěrnosti, které si již obě ženy za ta společná léta ani neuvědomovaly.
"Bude mi tu bez vás smutno." Řekla si tiše vědma. Pak tleskla do dlaní a zvolala:
"Tak balíme! Máme ještě spoustu práce, tak honem.Začíná mi být zima."
Hodinu před polednem dorazily k okraji horského ledovce. Vědma se zastvila a sledovala očima podlouhlé skalnaté údolí a sledovala jednotlivé ledovcové jazyky na úbočí horského hřebene. Nakonec si povzdechla. Posadila se na balvan a zamyslela se. Princezna s elfkou ji pozorně sledovaly...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama