Cesta domů

25. října 2011 v 11:44 | Vítr |  Téma týdne
Vracel jsem se z práce. byl jsem kácet starou švestkovou alej asi třicet kilometrů od svého domu. Zakázka to byla pěkná a majitel pozemků dobře platil, tak jsem jel docela spokojený.
Byl podzim a již třetí den drobně mrholilo. Jsem zvyklý dělat venku i za horšího počasí a tak mi to moc nevadilo. Když jsem si sedal do auta, tak se rozpršelo na plno a v mžiku se na tři dny máčené zemi počaly tvořit veliké kaluže. Chvilku jsem mezi nimi kličkoval, než se mi povedlo dojet k lepší silnici, ale ani potom to nebyla o mnoho lepší jízda. Déšť stále houstnul a sílil a jelikož mi stěrače nechtěli to množství vody brát, tak jsem téměř nic neviděl. V tu chvíli zapracovala únava z posledních tří dnů a touha a stesk po domově a já, na místo abych snížil rychlost, jsem sešlápl plyn. Nevím na co jsem v té chvíli vlastně myslel. Pamatuji si jen skřípot stěračových převodů a teplo stoupající z průduchů topení. Přez provazce vody bičující silnici nebylo vidět už vůbec nic, když jsem spíš vycítil nežli uviděl ten stín u pravého blatníku. Jak jsem se lekl, tak jsem dupl na brzdy. Školácká chyba v takovém nečase, vím, ale byl jsem vážně unavený. Kola se mi zablokovala a auto se roztočilo po vrstvě vody na asfaltu. Nevím jakým zázrakem jsem se udržel na silnici a nakonec zastavil. Chvilku jsem vydýchával z toho leknutí a pak jsem otevřel dveře od auta a vylezl do toho příšerného lijáku, podívat se co to vlastně bylo za stín tam u krajnice. Padající proudy vody mne okamžitě promáčeli až na kůži. Ten ledový chlad mne probral a já viděl, že asi dvacet metrů za mnou někdo běží. Počkal jsem a chystal jsem se dotyčnou osobu děsně seřvat, za to jak mi málem vlezla pod kola a jak jsem se kvůli ní mohl zabít. Konečně ta postava došla až ke mě a já, vytíraje si vodu z očí zjistil, že je to nějaká dívka měla sukni až pod kolena a kostkovanou košili. A ačkoliv si nad hlavou držela starou vojenskou bundu, tak byla promáčená jako já. Všiml jsem si kapek vody v dlouhých řasách, lemujících její velké zelené oči. Vlasy promáčené deštěm se jí lepily na tváře a ve splyhlých vlnách jí spadali až na záda. Chvilku sem ještě civěl a pak se zeptala zda ji svezu. Že obvykle nestopuje, ale že prý prší a tak to zkusila.
Ta nevinná otázka mi zcela vyhnala z hlavy všechny myšlenky na to, že jsem jí chtěl vlastně pořádně vynadat. V zápětí slyším sám sebe jak ji zvu do auta a ještě jí otvírám dveře. Jak nějaký osobní řidič. Pak jsem nasedl a nastartoval. Koukám na ni, jak si prsty pročesává mokré pramínky vlasů a dává si je za uši. Všimla si mého pohledu a usmála se. Ten úsměv jsem cítil až někde pod žebry. Raději jsem odvrátil pohled. Mohlo jí být tak sedmnáct a proti mě byla dítě. Zeptal jsem se kam potřebuje svést. Odpověděla, že je tu na návštěvě a že nezná místní názvy, ale že mi bude ukazovat. Rozjel jsem se opět tím nekončícím děšťěm. Tentokrát jsem dával pozor a abych neusnul, tak jsem se jí ptal co že tu dělá a u koho je na návštěvě. Na první křižovatce mi ukázala do prava. Moc se mi to nelíbilo. Ten kraj znám a vím, že to pro mne bude zajížďka skoro patnáct kilometrů a domů se dostanu zase o něco později. Nakonec jsem nad tím mávl rukou, ale už jsem neměl náladu se bavit. Vycítila to nejspíš a zmlkla. Cesta vedla lesnatým údolím, které se táhlo několik kilometrů k východu. Věděl jsem, že na konci údolí je vesnice a předpokládal, že tam bude chtít vystoupit. Když jsem však projel celou vesnicí a nijak nereagovala, začalo mi být cosi podezřelé. V místech, kde jsem tu holku nabral nebylo nic. Jen tak pět kilometrů na spět ten statek u kterého jsem po tři dny kácel. A pokud nejela sem do téhle díry, tak kam? Vždyť další obydlené místo je až městečko, kde bydlím. To jsem si tedy pěkně zajel, protože holčina nezná zdejší kraj a bůh ví jak se na tu lesní silnici dostala. Náladu jsem měl na bodu mrazu a opět sem začal šlapat na plyn. Byla tma a déšť najednou ustal. Ve světlech auta se kolem mne míhaly stromy a já v dálce zahlédl světla mého domova. Znenadání se dotkla mé paže a řekla ať zastavím. Udiveně jsem se rozhlédl a sešlápl brzdu. Auto zastavilo na hranici posledních stromů. Bylo to celé nějaké divné, tady přeci nikdo nebydlí. Aspoň nevím, že by tu kdy stál nějaký dům. Pak mne napadlo, že jsem tudy už nějaký čas nejel a tak nemohu vědět, zda si tu někdo nepostavil třeba chatu. Vystoupila z auta a nasoukala se do promáčené bundy. Poděkovala za svezení a zabouchla dvířka. Najednou se mne zmocnil neskutečný pocit samoty a zatoužil jsem po hřejivém teple svého pokoje. Pomalu obešla auto a sklonila se k mému okénku. Váhavě jsem je otevřel, co ještě chce? Podívala se mi do očí a tiše řekla, ať jedu opatrně. Mám to prý již kousek domů, tak ať to nepokazím. Pak se usmála a odešla spět, ve směru ze kterého jsme přijeli. Rozjel sem auto a nechal otevřené okno, aby mne osvěžoval studený vzduch. Po tom dešti byl svěží a plný vůní podzimu.
Až u domu, když jsem zaparkoval a otočil klíčem, mi došlo co vlastně řekla. Jak proboha mohla vědět kam jedu? Vždyť jsem o tom za celou dobu nepromluvil ani slovo! Po zbytek večera jsem o tom přemýšlel. Těsně před tím nežli jsem usnul, mi zavolal ten statkář, od kterého jsem přijel, že jsem u něj nechal naviják na stahování stromů. V duch jsem zaklel a poděkoval jsem že mne upozornil a domluvili jsme se, že tam k němu druhý den ráno ještě jednou zajedu. V duchu jsem se modlil, aby zase nepršelo, ten dnešní déšť mi úplně stačil.
Tím to by můj příběh mohl skončit a vy by jste si nejspíš řekli, že je to v celku nudná historka. Jenom že ono to celé mělo malou dohru. Tak že pokud máte zájem...
Druhý den jsem se vzbudil odpočatý a v dobré náladě. To, že venku opět drobně pršelo mne nerozházelo a já po snídani vyrazil pro zapomenutý naviják. Jel jsem tou kratší cestou a vesele sem si pohvizdoval. Těšil jsem se jak si vlastně udělám volný den a zajedu cestou spět za pár přáteli, co jsem už nějaký čas neviděl.
Asi po půl hodině jízdy vidím na příč silnicí policejní auto a párek zmoklých poldů, jak na mne mává červenou plácačkou. Co tu k sakru pohledávají? Zastavil sem a pořád ještě s úsměvem na tváři jsem se optal co se děje. Neměli náladu na vybavování a oznámili mi, že se musím vrátit, že je silnice uzavřená. Podíval jsem se jim za záda, ale cesta se mi zdála v pořádku a tak jsem začal smlouvat. Řekl jsem ať mne pustí, že pojedu opatrně a že jsem si tím směrem zapomněl včera večer důležité nářadí a že jsem se večer tudy vracel... Chvilku na mne civěli a pak jeden z nich s dost nasupeným výrazem povídá, že jsem těžko mohl jet tudy. Že včera večer, v tom nejprudším dešti, ujel kus svahu nad silnicí. Asi půl kilometru za nimi a strhnul sebou snad dvacet metrů asfaltu. Všude tam jsou jen polámané stromy a bahno. Sesuv končí pár metrů před křižovatkou. A na tu se mám vydat objížďkou okolo. Chvilku jsem na něj nevěřícně civěl a pak mlčky nasedl a odjel.
Pro naviják jsem ten den nedojel. Zavolal jsem na ten statek a omluvil se, že přijedu jindy. Pak jsem se vrátil domů a otevřel si láhev rumu. Seděl sem u ní, dokud nebyla prázdná. V hlavě mi duněla jediná myšlenka. Nebýt té stopařky, co mi málem vlezla pod kola, tak jsem oslepený únavou a tím hustým deštěm v plné rychlosti vlétl do toho sesouvajícího se svahu. Ty tuny bahna kamení a stromů, by mne tak doslova pohřbily....
A ještě jedno jsem si potom co jsem vystřízlivěl jel ověřit. V tom místě co ta holka vystoupila, žádný dům není. Ale to jsem tak nějak tušil, už když sem se tam jel podívat....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 28. října 2011 v 18:23 | Reagovat

Tak to je docela dost strašidelná historka. Je to ze skutečnosti? Nebo fikce?

2 Vendy Vendy | Web | 29. října 2011 v 22:22 | Reagovat

Dík za odpověď. Jsou prostě věci mezi nebem a zemí... Měl jsi obrovské štěstí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama