Říjen 2011

26.10.2011 22:56

26. října 2011 v 23:04 | Vítr |  Diary


Konečně jsem dorazil domů.
Nemá smysl psát o tom, jak těžká byla dnešní práce. Jen snad, že celý den prší a tak jsem promočený a prochladlý, stál snad deset minut pod horkou sprchou.
Pálí mne oči a jsem unaven jako tažné zvíře. Doufám, že dnes budu spát hned, jak se dotknu polštáře.
Myšlenky mi víří zběsile hlavou, na povrch se dostávají i ty co by neměly...
Jen neskutečná únava, může omluvit mou touhu po tom, položit jí hlavu do klína, aby mne její dlaň mohla čechrat vlasy. A já cítil teplo a vůni její kůže a s pocitem klidu a bezpečí mohl usnout. Jen na chvíli. Bože, jen na chvíli

Cesta domů

25. října 2011 v 11:44 | Vítr |  Téma týdne
Vracel jsem se z práce. byl jsem kácet starou švestkovou alej asi třicet kilometrů od svého domu. Zakázka to byla pěkná a majitel pozemků dobře platil, tak jsem jel docela spokojený.
Byl podzim a již třetí den drobně mrholilo. Jsem zvyklý dělat venku i za horšího počasí a tak mi to moc nevadilo. Když jsem si sedal do auta, tak se rozpršelo na plno a v mžiku se na tři dny máčené zemi počaly tvořit veliké kaluže. Chvilku jsem mezi nimi kličkoval, než se mi povedlo dojet k lepší silnici, ale ani potom to nebyla o mnoho lepší jízda. Déšť stále houstnul a sílil a jelikož mi stěrače nechtěli to množství vody brát, tak jsem téměř nic neviděl. V tu chvíli zapracovala únava z posledních tří dnů a touha a stesk po domově a já, na místo abych snížil rychlost, jsem sešlápl plyn. Nevím na co jsem v té chvíli vlastně myslel. Pamatuji si jen skřípot stěračových převodů a teplo stoupající z průduchů topení. Přez provazce vody bičující silnici nebylo vidět už vůbec nic, když jsem spíš vycítil nežli uviděl ten stín u pravého blatníku. Jak jsem se lekl, tak jsem dupl na brzdy. Školácká chyba v takovém nečase, vím, ale byl jsem vážně unavený. Kola se mi zablokovala a auto se roztočilo po vrstvě vody na asfaltu. Nevím jakým zázrakem jsem se udržel na silnici a nakonec zastavil. Chvilku jsem vydýchával z toho leknutí a pak jsem otevřel dveře od auta a vylezl do toho příšerného lijáku, podívat se co to vlastně bylo za stín tam u krajnice. Padající proudy vody mne okamžitě promáčeli až na kůži. Ten ledový chlad mne probral a já viděl, že asi dvacet metrů za mnou někdo běží. Počkal jsem a chystal jsem se dotyčnou osobu děsně seřvat, za to jak mi málem vlezla pod kola a jak jsem se kvůli ní mohl zabít. Konečně ta postava došla až ke mě a já, vytíraje si vodu z očí zjistil, že je to nějaká dívka měla sukni až pod kolena a kostkovanou košili. A ačkoliv si nad hlavou držela starou vojenskou bundu, tak byla promáčená jako já. Všiml jsem si kapek vody v dlouhých řasách, lemujících její velké zelené oči. Vlasy promáčené deštěm se jí lepily na tváře a ve splyhlých vlnách jí spadali až na záda. Chvilku sem ještě civěl a pak se zeptala zda ji svezu. Že obvykle nestopuje, ale že prý prší a tak to zkusila.
Ta nevinná otázka mi zcela vyhnala z hlavy všechny myšlenky na to, že jsem jí chtěl vlastně pořádně vynadat. V zápětí slyším sám sebe jak ji zvu do auta a ještě jí otvírám dveře. Jak nějaký osobní řidič. Pak jsem nasedl a nastartoval. Koukám na ni, jak si prsty pročesává mokré pramínky vlasů a dává si je za uši. Všimla si mého pohledu a usmála se. Ten úsměv jsem cítil až někde pod žebry. Raději jsem odvrátil pohled. Mohlo jí být tak sedmnáct a proti mě byla dítě. Zeptal jsem se kam potřebuje svést. Odpověděla, že je tu na návštěvě a že nezná místní názvy, ale že mi bude ukazovat. Rozjel jsem se opět tím nekončícím děšťěm. Tentokrát jsem dával pozor a abych neusnul, tak jsem se jí ptal co že tu dělá a u koho je na návštěvě. Na první křižovatce mi ukázala do prava. Moc se mi to nelíbilo. Ten kraj znám a vím, že to pro mne bude zajížďka skoro patnáct kilometrů a domů se dostanu zase o něco později. Nakonec jsem nad tím mávl rukou, ale už jsem neměl náladu se bavit. Vycítila to nejspíš a zmlkla. Cesta vedla lesnatým údolím, které se táhlo několik kilometrů k východu. Věděl jsem, že na konci údolí je vesnice a předpokládal, že tam bude chtít vystoupit. Když jsem však projel celou vesnicí a nijak nereagovala, začalo mi být cosi podezřelé. V místech, kde jsem tu holku nabral nebylo nic. Jen tak pět kilometrů na spět ten statek u kterého jsem po tři dny kácel. A pokud nejela sem do téhle díry, tak kam? Vždyť další obydlené místo je až městečko, kde bydlím. To jsem si tedy pěkně zajel, protože holčina nezná zdejší kraj a bůh ví jak se na tu lesní silnici dostala. Náladu jsem měl na bodu mrazu a opět sem začal šlapat na plyn. Byla tma a déšť najednou ustal. Ve světlech auta se kolem mne míhaly stromy a já v dálce zahlédl světla mého domova. Znenadání se dotkla mé paže a řekla ať zastavím. Udiveně jsem se rozhlédl a sešlápl brzdu. Auto zastavilo na hranici posledních stromů. Bylo to celé nějaké divné, tady přeci nikdo nebydlí. Aspoň nevím, že by tu kdy stál nějaký dům. Pak mne napadlo, že jsem tudy už nějaký čas nejel a tak nemohu vědět, zda si tu někdo nepostavil třeba chatu. Vystoupila z auta a nasoukala se do promáčené bundy. Poděkovala za svezení a zabouchla dvířka. Najednou se mne zmocnil neskutečný pocit samoty a zatoužil jsem po hřejivém teple svého pokoje. Pomalu obešla auto a sklonila se k mému okénku. Váhavě jsem je otevřel, co ještě chce? Podívala se mi do očí a tiše řekla, ať jedu opatrně. Mám to prý již kousek domů, tak ať to nepokazím. Pak se usmála a odešla spět, ve směru ze kterého jsme přijeli. Rozjel sem auto a nechal otevřené okno, aby mne osvěžoval studený vzduch. Po tom dešti byl svěží a plný vůní podzimu.
Až u domu, když jsem zaparkoval a otočil klíčem, mi došlo co vlastně řekla. Jak proboha mohla vědět kam jedu? Vždyť jsem o tom za celou dobu nepromluvil ani slovo! Po zbytek večera jsem o tom přemýšlel. Těsně před tím nežli jsem usnul, mi zavolal ten statkář, od kterého jsem přijel, že jsem u něj nechal naviják na stahování stromů. V duch jsem zaklel a poděkoval jsem že mne upozornil a domluvili jsme se, že tam k němu druhý den ráno ještě jednou zajedu. V duchu jsem se modlil, aby zase nepršelo, ten dnešní déšť mi úplně stačil.
Tím to by můj příběh mohl skončit a vy by jste si nejspíš řekli, že je to v celku nudná historka. Jenom že ono to celé mělo malou dohru. Tak že pokud máte zájem...
Druhý den jsem se vzbudil odpočatý a v dobré náladě. To, že venku opět drobně pršelo mne nerozházelo a já po snídani vyrazil pro zapomenutý naviják. Jel jsem tou kratší cestou a vesele sem si pohvizdoval. Těšil jsem se jak si vlastně udělám volný den a zajedu cestou spět za pár přáteli, co jsem už nějaký čas neviděl.
Asi po půl hodině jízdy vidím na příč silnicí policejní auto a párek zmoklých poldů, jak na mne mává červenou plácačkou. Co tu k sakru pohledávají? Zastavil sem a pořád ještě s úsměvem na tváři jsem se optal co se děje. Neměli náladu na vybavování a oznámili mi, že se musím vrátit, že je silnice uzavřená. Podíval jsem se jim za záda, ale cesta se mi zdála v pořádku a tak jsem začal smlouvat. Řekl jsem ať mne pustí, že pojedu opatrně a že jsem si tím směrem zapomněl včera večer důležité nářadí a že jsem se večer tudy vracel... Chvilku na mne civěli a pak jeden z nich s dost nasupeným výrazem povídá, že jsem těžko mohl jet tudy. Že včera večer, v tom nejprudším dešti, ujel kus svahu nad silnicí. Asi půl kilometru za nimi a strhnul sebou snad dvacet metrů asfaltu. Všude tam jsou jen polámané stromy a bahno. Sesuv končí pár metrů před křižovatkou. A na tu se mám vydat objížďkou okolo. Chvilku jsem na něj nevěřícně civěl a pak mlčky nasedl a odjel.
Pro naviják jsem ten den nedojel. Zavolal jsem na ten statek a omluvil se, že přijedu jindy. Pak jsem se vrátil domů a otevřel si láhev rumu. Seděl sem u ní, dokud nebyla prázdná. V hlavě mi duněla jediná myšlenka. Nebýt té stopařky, co mi málem vlezla pod kola, tak jsem oslepený únavou a tím hustým deštěm v plné rychlosti vlétl do toho sesouvajícího se svahu. Ty tuny bahna kamení a stromů, by mne tak doslova pohřbily....
A ještě jedno jsem si potom co jsem vystřízlivěl jel ověřit. V tom místě co ta holka vystoupila, žádný dům není. Ale to jsem tak nějak tušil, už když sem se tam jel podívat....

Čekání...

21. října 2011 v 7:22 | Vítr |  Diary


Jíž několik dní mám pocit, že se blíží nějaká změna.
Již několik dní napjatě čekám, co se přihodí. Cítím, že se blíží nějaký zlom. Nějaký významný zlom. A věřte mi prosím, tohle já poznám. A to co cítím se mi vůbec nelíbí. Blíží se něco nezvratného, něco definitívního. Něco, co změní nejen můj život. Něco co změní i pravidla té mojí proklaté hry. Tentokrát hodil kostkami Osud a tak nějak divně se ušklíbl. Cítím, že tohle pro mne nebude snadné, že ta změna mne bude stát zbytek mých sil...
V listopadu bude vše jinak.
V listopadu, cítím změnu a zoufale si přeji, abych se tentokráte pletl.

Poslední cesta XII

19. října 2011 v 23:29 | Vítr |  Cesta draka
Oheň prskal a kouřil, jak se pokoušel ztrávit navlhlé větve, nalámané z polozaschlého křoví. Princezna seděla téměř v jeho nízkých plamenech a pokoušela se zahřát své prochladlé tělo. Pozorovala ležící černovlásku a myslela na to, zda by se neměla tiše vytratit, dokud její elfí přítelkyně spí. Představa, že by pro ni obětovala svou nesmrtelnost ji z prvu překvapila a polichotila, ale teď se její unavené a stárnoucí srdce bouřilo, proti takové představě. To co ve svém nitru k elfince cítila, jí nedovolovalo přijmout z její strany takovou oběť. Nechtěla aby někdo tak křehký a milující musel zemřít jen pro to, že ... zarazila se, proč vlastně? Elfinka byla její dlouholetá společnice, důvěrník i přítelkyně. Byly milenky jednoho muže i sebe na vzájem. Provázanost jejich životů, se zdála nerozdělitelná. Myslely si obě, že nikdy a nic ten propletenec vztahů a citů nedokáže rozdělit. Jen s prostou smrtí nido z nich nepočítal. Teď tu byla na dosah a princezna si z celého srdce přála aby elfinka měla pravdu a šlo jí uniknout přez stínovou zemi. Jenže jaký v tom byl vlastně rozdíl? Zemřít a podstoupit tu neznámou cestu a pokusit se rytíře najít na ní. A nebo na věky bloudit v mlhách stínového světa a doufat, že jednou potkají známou tvář? Příčilo se jí, že by jedna z dlouhověkých měla zemřít kvůli lásce k ní.
Černovláska se převalila na druhý bok a z pod přikrývky jí vyklouzl hustý pramen lesklých, havraních vlasů. Princezně se okamžitě vybavila jejich známá vůně a povzdechla si. Vládla tolik let tak veliké zemi a najednou nedokáže rozhodnout o osudu jediné dívky. Zabalila se těsněji do své deky a přihodila do ohniště další větve, pak chvíli sledovala blednoucí hvězdy nad východním obzorem. Ne, nedokáže elfinku opustit. Příliš si na ni zvykla, příliš hluboko jí pronikla do srdce. Princezna se potichu zvedla a obešla ohniště. Opatrně si přilehla ke spící černovlásce, přehodila přez ni část své deky a pevně se k ní přitiskla. Ta jen tiše zamumlala a spala dál. Princezna zavřela oči a vnímajíce každý elfčin úder srdce usnula.
V širokém horském údolí kolem přepřahací stanice, se na lůžku ve svém domě převalovala stará léčitelka. nemohla spát jak se trápila s výsledky svých magických zkoumání a hledání. Kolik týdnů se snažila rozluštit záhadné rytířovo zmizení. Všechno bylo marné. Když už to vypadalo, že je na stopě něčemu zásadnímu, tak se celé pátrání ukázalo jako mylné. To kouzlo které si na sebe vymyslel rytíř, aby byl nevystopovatelný bylo dokonalé. Stará vědma si nakonec s povzdechem sedla a spustila nohy přez okraj postele. Chvilku tak seděla a čekala, až se jí přestane točit hlava. Pak se zahleděla na hromadu papírů na svém stole. Byla to různá hlášení a zápisky z vyprávění lidí co tu projížděli a ona je nenápadně při pití a jídle v zájezdním hostinci společnosti vyslíchala.
Jen hromada zbytečných slov. Pomalu si začala připouštět, že je to vše k ničemu. Když nedokáže vystopovat rytířovu životní energii ani oběvit jedinou stopu v reálném světě, tak musel zemřít. Ale to by poznala ve stínovém světě a tudy také neprošel. Pak ji něco napadlo. "Já husa!" Vykřikla a vyrazila k hromadě rozházených knih pod oknem. Chvilku přehazovala staré svazky až našla ten ze kterého rytíř v klášteře naposledy čerpal vědomosti k dokončení zaklínadla. Zuřivě listovala, až zašlé stránky praskaly. Konečně našla co hledala. Naklonila se blíže k hořící svíci na stole a jela prstem po řádku. "Ano tady to je, to je ono. No jistě. Takhle se to muselo stát! Je to hlupák! Děsný hlupák!" Zaklapla knihu a začla se rozmýšlet. Bude muset vyrazit na cestu. Musí se spojit s dcerou a říci jí ať na ní počká a pak vyrazit co nejdříve na cestu.
Přestala pobíhat po pokoji a vlezla si do postel. Nejlépe se jí bude mluvit ve spánku ve stínové zemi. Je něco po půlnoci a černovláska jistě dávno spí. Zavřela oči...
Černovláska cítila jak sní někdo třese. Otevřela oči a zjistila, že je ve stínu. Na dní se zkláněla její matka a vedle seděla probouzející se princezna.
"Děje se něco mami?" Otázala se ospale. Pak se jí rozsvítilo v hlavě. "Ty jsi něco zjistila? Kde je, žije?"
Vědma mávnutím ruky přerušila dceřin proud otázek. Posadila se před obě na zem do šedé trávy. Chvilku si třídila myšlenky a pozorovala princeznin odevzdaný výraz. "Je mrtvý" pravila. Pohládla na princeznin nezměněný výraz tváře. "Ty jsi to věděla dávno, že jo?" Princezna přikývla. " Ano tušila jsem to. Myslím, že kdyby žil, tak bych ho cítila jinak".
Vědma přikývla. " No a já jsem konečně zjistila, co se asi nejspíš stalo a proč jej nemůžeme najít a proč po něm není ani stopy a nikdo jej neviděl ani na cestě do světa mrtvých.Narazila jsem v knihách co studoval, na amulet ve tvaru prstenu. Měl sám o sobě dost značnou ukrývací moc. A náš koumák rytíř oběvil pěkné malé svazovací kouzlo, které nedovolí, aby někdo mohl povolat jeho duši ze spícího těla. A tím nám znemožnil sejít se sním zde, ve stínu. Prostě se tak pojistil. A podle mého, když jak princezna správně tuší, tuto zimu zemřel, tak zůstala jeho duše uvězněna v jeho mrtvém těle. Nebo nejbližším okolí. Proto ho nemáme šanci nikde vystopovat." Princezna i elfinka pobledly při představě, jaké se rytíře muselo zmocnit zoufalství, když mu tato skutečnost došla.
"A dá se to nějak zvrátit, to kouzlo?" Zeptala se princezna chvějícím se hlasem.
"Neboj," odvětila vědma,"je to docela snadné. Stačí prostě tem prokletý amulet z jeho prstu sundat. Jen je tu ještě jeden malý problém. Netušíte kde asi tak mohl zemřít?"
Černovláska se nadechla."Asi tušíme, jsme na jižní, málo používané větvi obchodní stezky. V horách kolem průsmyku, kterým k nám kdysi dávno rytíř poprvé přišel. Někde na úpatí ledovce. Kus odsud je vesnice kde jeho stopa končí. Lidé nám vyprávěli, jak od nich začátkem zimy odešel tímto směrem."
"Tak dobrá." Řekla vědma,"hned ráno vyrazím za vámi. Vezmu to zkratkou přez...no to je jedno. Prostě mne zítra čekejte a nikam nechoďte." Řekla stará vědma a rozplynula se v mlze.
Princezna vzala černovlasou elfku za ruku a pohlédla jí do očí. "Celou zimu někde leží a nemůže se pohnout. To je šílené. Co musel zažívat za muka. Dá se tohle vůbec zažít a nezešílet? Bude to vůbec ještě on? Pojď prosím spět, jsem tak strašně unavená. Tolik se mi chce spát." Sotva stála na nohou když domluvila. Elfka princeznu jemě podepřela a v duchu pronesla zaklínadlo. Ve vteřině leželi opět u ohně v horách a nad jejich hlavami, se ve světle hvězd, matně leskl ledovec. Princezna téměř okamžitě usnula, zato černovláska dlouhé hodiny soustředěně svou myslí prohledávala kde jakou dutinu a prasklinu v namodralém ledu. K ránu ji nakonec také zmohla únava a konečně se vzdala a usnula.
V temnotě se opět cosi pohnulo teplota vzduchu okamžitě poklesla o několik stupňů a ozvalo se skřípění dračích šupin po drobném kamění na podlaze zamrzlé jeskyně. Tmou se pomalu plížil ledový drak. Cítil pod škraloupem ledu a jinovatky zmrzlé, rytířovo tělo.Jeho zvířecí hlad ho hnal ke snadné kořisti a potlačoval varovné instinkty, které ho upozorňovali na stopy magie na tom zmrzlém těle. Pomalu se sunul do středu jeskyně, když v tom ucítil praskání drobných zvířecích tělíček na podlaze. Chvilku je skoumal svým čichem a bylo mu divné, že jsou ty mrtvolky úplně vysušené. Při doteku praskaly jako vaječné skořápky a rozpadaly se na prach. Pak ucítil podivnou malátnost a také si uvědomil sílící pach magie. Pokusil se v narůstající panice prchnout, ale byl najednou tak zesláblý, že se nedokázal udžet na svých krátkých, neohrabaných nohách. Došlo mu, že je v pasti. Chtěl ještě zkusit zařvat, ale to už cítil jak se sním zhoupla podlaha a pomalu ztratil vědomí. K ránu, když se z něj zvedal podivný stín, tvarem připomínající lidskou postavu, byla z draka jen tenká, vysušená, šustící slupka...
Obě spící ženy našla vědma snadno. U prostřed svého pokoje načrtla jakýsi obrazec a vstoupila na něj. Pak se soustředila na svou dceru, představila si její rozesmátou tvář a v mžiku ji ovanul studený vzduch horského údolíčka. U nohou jí spaly obě ženy. Pevně zabalené v pokrývkách a kožešinách a tisknoucí se ze spaní k sobě. Vědma se usmála. Pak pohlédla na studené ohniště, ukázala na něj prstem a řekla tiše několik slov. V ohništi se oběvila hromádka hořícího dřeva, a kotlík s vařící se vodou. Vědma si spokojeně mlaskla a zavolala na spící dvojici.
"Vstávat! Máte návštěvu! Voda se dávno vaří a vy dvě jen spíte a spíte. Je to od vás pěkně nezdvořilé, že se o vše musí postarat stará nemohoucí žena!" Řekla na konec se smíchem.
V hromadě dek a kožešin se cosi pohnulo. Pak se oběvila jedna hlava a chvíli na to druhá.
"Dobré ráno mami, co tak křičíš?" Ozvala se černovláska. Princezna si jen udiveně protřela oči a pak zamumlala.
"Ráda vás vidím. Nikdy mě nepřestane udivovat jak tohle děláte." Pak se vysoukaly obě do studeného rána. Vědma mezi tím nasypala do kotlíku jaké si byliny a odkudsi ze záhybů svého pláště vytáhla balík s jídlem.
"Napadlo mne, že dnes budete potřebovat vydatnou snídani, tak jsem vzala čerstvý chléb a sýr a trochu medu." Zatím co to říkala, kladla menší balíčky plátna na plché kameny kolem ohniště.
"Tak najezte se a nalijte si čaj, já již jedla doma. Pak vám povím co je potřeba udělat, aby jsme rytíře našli." Zarazila se..."A také si promyslete co uděláte, až uvolníme jeho duši z toho hloupého kouzla." Dodala a pohlédla na obě s jistým podezřením. Černovláska s princeznou si pohlédli do očí a přikývli si.
"Mami," zeptala se váhavě elfka."Můžeme jej vzít do stínové země a třeba tam sním zůstat?"
Stará vědma se poněkud nahrbila a dělala, že potřebuje cosi důležitého zahlédnout na opačném konci údolí. Tak že se k oběma ženám otočila zády. Vlastně jen nechtěla, aby viděly slzy v jejích očích.
"Jistě že můžete, ale nevím k čemu vám to bude. On tam uvidí něco zcela jiného nežli vy dvě. Copak ti dcero nikdy nedošlo co to vlastně ta země ve stínu je? Že je to jen jakási předsíň do jiných časů a světů, včetně světa mrtvých? To že jste tam nikdy nenašli jiný průchod dál je jen tím, že jste žádný nehledaly. Ten kdo zemřel a nebo tam jde s tím, že sem se již nechce vrátit, tak skoro okamžitě narazí na místo, odkud vedou stovky, ba tisíce různých dveří a průchodů. Jsou lidé, kteří takto cestují často, ale je to dost nebezpečné a tak jsem o tom nikdy moc nemluvila." Vědma se odmlčela. Za zády měla jen hluboké ticho a tak opět promluvila. "Předpokládám, že tam sním budete chtít také zůstat... princezno?" Dořekla s menším zaváháním.
Princezna odpověděla téměř okamžitě. "Ano!" Pak zaváhala. "Tedy pokud to půjde." Zklopila zrak a čekala na to co vědma řekne. Uvědomila si, že se celá třese napětím.
"Ano, můžeš se rozhodnout tam zůstat. Na vždy ovšem." Zdůraznila stará žena.
"Mami," hlasla opatrně černovláska a vědmě při tom unikl slyšitelný, bolestný sten. Věděla co příde. "Mami mohla bych...chtěla bych, já... já.." černovláska se rozplakala.
"Já vím dcero, vím po čem toužíš. Vím to již dávno. A ano udělej to co ti říká tvé srdce." Řekla odevzdaně stará vědma a otočila se ke své dceři. Pomalu ji objala a pohladila po vlasech.
"No tak dost, to už stačí. Teď se najez. Budeš potřebovat spoustu sil. Pomůžeš mi s jedním kouzlem.
Princezna seděla na dece u ohniště a pomalu ukusovala z krajíce chleba. Tak dlouho toužila rytíře opět spatřit a teď, když ten okamžik byl na dosah, tak váhala. Došlo jí, že již nikdy neuvidí své přátele a známé doma na zámku. A svou dceru a vnoučata. Sice se rozloučila, když se na tuhle cestu vydávala, ale teď měla pocit, že to mohla udělat lépe. Říci jim jak je miluje a jak jí budou scházet. Ale to by pochopili, že se již nehodlá vracet a asi by ji nikam nepustili. Pohlédla vedle sebe. Černovláska klečela tesně vedle ní a v dlaních držela hrnek s horkým čajem a pomalu upíjela. Všimla si princeznina pohledu a usmála se. Tvář se jí při tom rozjasnila a oči zazářili nebeskou modří. princezna se musela také usmát. Elfinka jí podala svůj hrnek s čajem.
"Pij, je akorád aby si se nespálila." Řekla s úsměvem a sáhla po druhém hrnu na okraj ohniště.
"Děkuji." Řekla princezna a přijala podávaný hrnek, jejich prsty se setkali a obě ženy se opět usmály.
Vědma stála opodál a sledovala ty drobné důvěrnosti, které si již obě ženy za ta společná léta ani neuvědomovaly.
"Bude mi tu bez vás smutno." Řekla si tiše vědma. Pak tleskla do dlaní a zvolala:
"Tak balíme! Máme ještě spoustu práce, tak honem.Začíná mi být zima."
Hodinu před polednem dorazily k okraji horského ledovce. Vědma se zastvila a sledovala očima podlouhlé skalnaté údolí a sledovala jednotlivé ledovcové jazyky na úbočí horského hřebene. Nakonec si povzdechla. Posadila se na balvan a zamyslela se. Princezna s elfkou ji pozorně sledovaly...

Černá

19. října 2011 v 11:39 | Vítr |  Diary


Protřepávám v dlani studené hrací kostky. Slabě na ně dýchnu a mávnutím ruky, je posílám po desce stolu.Skáčí a rachotí a ten zvuk mi připomíná vzdálené hřmění hromu. Tím hřeměním se prolíná ještě jeden zvuk. Rytmické klepání a bouchání. Zvuk pomalu sílí a stává se neodbytným...
S trhnutím se probírám, sedím na koberci vedle postele a na klíně mi poblikává obrazovka kompu. Uvědomuji si, že to pravidelné bušení jsou moje hodiny vedle v pokoji a že jsem tu takhle usnul. Proti mě sedí moje černá vlčice a dost udiveně si mne prohlíží. Obvykle spím v posteli a ona se mi tiše vplíží do nohou. Teď je zmatená, proč sedím na zemi a spím. Je však na tolik oddaná, že si sedla k mým nohám a trpělivě čeká co bude dál.
Je vlastně již druhá černá v mém životě. Je to půl roku, co jsem její předchůdkyni pohřbil v lesích za městem. Teď si vychovávám její nástupkyni. Zatím je to poněkud tele, ale má skvělou povahu a zajímavé předky, tak si myslím, že bude výborný průvodce...
Došel jsem si uvařit kafe a Ona mne celou dobu provází. Plete se mi pod nohy a sleduje pozorně každý můj pohyb. Nakonec si opět sedla proti mě. Když však vidí, že píši, tak se stočí do klubíčka a sleduje mne v leže...
Upíjím kávu a přemýšlím, co ten sen znamená, cítím, že osud opět rozehrává další kolo naší hry a nemám představu jak to dopadne, vlastně nemohu přijít na to, čeho se ta hra tentokrát bude týkat....

17.10.2011 Postřehy

18. října 2011 v 7:52 | Vítr |  Diary

Valící se hrací kostky, se uprostřed svého pohybu zastavily. Dívám se, jak stojí na svých oblých hranách, nakloněné ve směru původního pohybu. A jako by vzduch kolem nich změnil svou hustotu a uvěznil je v kapse zpomaleného času. Jako by zůstaly uvězněné v kusu ledu. Nečekaná pauza v divoké hře...

Napětí, čekání, třesoucí se ruce, z přemíry kofeinu, vůně svařeného vína, úsměvy a proužek hebkých vlasů, klouzající mezi prsty. Záchvěvy radosti a nadšení, sladkobolná touha a lehký polibek na tvář a srdce bušící o žebra tak, že muselo být slyšet ven. Tisíckrát otočená gumička do vlasů, jen aby si rozechvělé prsty měli s čím hrát. Narůstající touha a tichý žár, v břiše sevřené vnitřnosti a strach, že to vše bude vidět. Kožený řemínek s červeným přívěškem, neustále přitahující můj pohled, kousek holé kůže a jemná vůně vznášející se okolo....

Pastelky

11. října 2011 v 10:17 | Vítr |  Téma týdne


Občas se mi stane, že vidím něco, nějakou věc, či děj, nebo místo v krajině.
Něco, co mne natolik zaujme, že zatoužím po něčem, co by mi tu chvíli připomínalo. Většinou stačí sáhnout po fotoaparátu a stisknout spoušť. Nebo své pocity a zážitky svěřit formou psaného textu papíru, či blogu. Ale jsou chvíle, kdy výsledek focení, nebo psaní, neuspokojí mou potřebu vyjádřit to co jsem viděl a zažil svým pohledem. A tak hledám jiné způsoby vyjádření.
Vypnu komp a položím si před sebe list hrubšího papíru. Ze šuplíku vytáhnu sklenici od kompotu, ve které skladuji již leta spoustu různých pastelek. Jsou tam pastelky dřevěné i lakové a dokonce pár voskovek a křídových pastelek. Jsou různé délky a stáří, různých tvarů a barev. Dlouhé i krátké a v různém stádiu ohmatanosti. Někdy se dívám na tu spoustu barev a snažím se vzpomenout, jak jsem ke které pastelce přišel. Někdy vezmu do ruky fotoaparát a pokouším se tu směs tvarů a vzpomínek zachytit v jediném okamžiku zastaveného času.
Nakonec si ale přeci jen několik pastelek vytáhnu a pustím se do malování. Výsledky bývají různé. Někdy se hotový výtvor poměrně rychle blíží k mé představě a já jej pak spokojeně založím do desek za stolem a těším se, až si někdy večer sednu a projdu si svou sbírku malovaných vzpomínek. Někdy, ale tápu a nemohu najít vhodnou barvu pro vyjádření nějakého konkrétního odstínu, jež by splňoval mou představu. Pak chodím, i třeba několik dní po obchodech a hledám tu správnou pastelku.
Nedávno se mi stalo, že jsem se pokoušel namalovat jedno sluncem a deštěm provázené odpoledne. V celku jsem byl spokojený, jen s kouskem duhy na šedavé obloze bylo něco, co mne pořád nabádalo opravovat barvy na tom duhovém útržku. Seděl jsem nad čtvrtkou papíru celý večer a do půlnoci jsem se trápil s tím, abych vystihl to zvláštní světlo, co to odpoledne z duhy vyzařovalo. Nakonec jsem zhasl velké světlo v pokji a tak temnotu noci prozařovala jen slabá žárovka stolní lampičky. Vstal jsem a roztáhl závěs na okně a pustil do pokoje světlo dorůstajícího měsíce. Chvilku jsem se díval do tá záře a pak jsem se podíval spět na sůj obrázek. Zalovil jsem ve sklenici s pastelkami a vytáhl malý kousek co zbýval z bílé. Jen tak zkusmo, jsem párkrát z lehka přejel po šedavých mracích a kousku duhového oblouku. A bylo to ono. Stačilo jen překrýt pruhy duhových barev jemným šrafováním bílou pastelkou, aby obrázek získal tu správnou "náladu" onoho odpoledne. O zbytek se postaralo stříbřité, měsíční světlo...