Staré koleje...

8. září 2011 v 11:41 | Vítr |  Diary


Tak jo, cítím jak se vše vrací do starých kolejí. Každodenní problémy a starosti zvládám už se zaběhlou rutinou. Odvykl jsem si na cokoliv stěžovat a tak jsem se nechal ukolébat představou, že veškeré životní kotrmelce mám již úspěšně za sebou. Chyba, velká chyba myslet si něco takového. Osud, ten můj neůprosný protihráč si na mne vymýšlí nová a nová překvapení a zkoušky. Dokonce i v oblastech, kde se cítím velmi jistý a zkušený, dokáže nalézti skulinky, kterými narušuje soudržnost mého světa. Znovu a znovu platím za každou sebenepatrnější radost či úspěch. A to co si vždy za ty nepatrnosti vybírá, dalece přesahuje jejich hodnotu.
Dnes mne srazil na kolena z tak nečekané strany, že tomu pořád nemohu uvěřit. To už není běžná zlomyslnost z jeho strany, to je neskutečná mstivost a šílená nenávist, co ke mě musí cítit. Pomalu začínám přemýšlet nad tím, čím jsem se proti Němu vlastně provinil. Kdysi dávno jsem musel udělat něco hrozného, že si mne vybral a soustředil na mne své zlomyslné oči. A můj zoufalý odpor a boj s jeho vůlí jej jen více a více provokuje, aby mi způsoboval čím dál více bolesti. Jeho vynalézavost již přesahuje vše co jsem si dokázal představit.
Sotva se mi povede nadzdvihnout se z prašné země a nadechnout se trochu čerstvého vzduchu, již stojí opět nademnou, aby mne znovu a znovu zašlapával do nicotnosti a mrazivé temnoty.
Netuším jak dlouho tohle ještě vydržím. Pokoušel jsem se dopsat příběh Dračí cesty, ale bylo to vše tak strašně truchlivé, že jsem poslední kapitoly smazal a odmítám se k nim navrátit.
Začínám na sobě pozorovat drobné změny. Přestal jsem přez den téměř vycházet z domu. Jen do auta, když jedu do práce a pak přeběhnout na spět do domu. Neláká mne zajet někam na návštěvu a kontaktovat své známé a přátele. Přestal sem skoro úplně fotit a psaní se mi smrsklo opravdu jen na tento poslední deník. Cítím, jak se uzavírám stále více a více do sebe a postuně opouštím v duchu všechny své přátele a známé. Mám obavu, že mstivý osud přesune svůj šílený pohled i na ně. Už i mí nejbližší si všimli, že nikam nechodím a jsem jen doma, zavřený v dílně nebo po nocích tady.
Nejraději bych zalezl někam pod kámen a doufal, že na mne každý zapomene, abych na něj nepřenesl část svého osudu....
Nakonec ale stejně vezmu ty proklaté kostky do dlaně a hodím. Vím to. Je to šílené, ale nakonec to stejně opět udělám. Protože, víte to rezavé zprohýbané brnění a starý meč v dlani, to je můj osud. Nakonec vždy znovu otevřu oči a vidím sám sebe jak stojím uprostřed své cesty a proti mě jde další dračí nestvůra.Je to tak už po celé věky a ještě dlouho to tak bude. A je to můj osud, mé prokletí, být na té cestě sám...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama