Pauza ve hře....

4. září 2011 v 22:42 | Vítr |  Diary


Odkládám ohmatané kostky na vyleštěnou desku starého mramorového stolu a zavírám oči. Cítím se unavený a a chce se mi strašně spát a tak se opírám a vychutnávám si chvíli klidu. Cítím měké polstrování starobylého křesla a pomalu se mne zmocňuje malátnost...
V tom se ozve tiché odkašlání. S trhnutím se probírám a hledím do neskutčné hlubiny hvězdného nebe. Dochází mi, že mne přemohl spánek a dostavil se sen. Hledím do té hvězdami prozářené temnoty a kolem mne leží sníh. Ulice kde stojím je mi povědomá a ačkoliv s určitostí vím, že bych měl vědět kde jsem, tak si nevzpomínám. Sen je tak živý, že cítím i jemné štípání nočního mrazu na svých tvářích a ve světle pouliční lampy stojící na konci ulice vidím, jak se mi u úst sráží pára. Po chvíli vzdám snahu rozpoznat to místo a čas a pomalu vykročím směrem k té žlutě zářící lampě. Zmrzlý, ušlapaný sníh mi klouže pod podrážkami bot a já sleduji jak se ze tmy vylupují další a další domky. Dojdu na malou křižovatku a konečně to tu poznávám. Už vím kde jsem. I kdy jsem tu byl. To je ta noc, kdy jsem se rozhodl riskovat, kdy jsem poprvé zkusil uvěřit v jeden bláhový sen.
To poznání mne zabolí a já se probouzím. Hledím do temných očí svého protihráče a vidím v nich výsměch. Chladný úšklebek a pohled co říká: "Snad sis nemyslel, že tě nechám v klidu odpočívat nicotný člověče. Za drzost s jakou se semnou pereš, za ten tvůj vzdor a opovržení co vůči svému osudu chováš, za to nenajdeš v tomto světě nikdy klid. Vyzval jsi mne ke hře a jak víš, za vše se musí platit. Tak hraj." Ta slova mi duní v hlavě a bezzvučně se rozléhají v mých uších. Odevzdaně vstahuji ruku po kostkách, když se mi pojednou vrací vzpomínka na ten sen a já si uvědomuji to, proč tu jsem a hraji s osudem tu šílenou hru. Po těle se mi rozlévá uklidňující teplo a jako bych opět cítil hebkost zapleteného proužku vlasů ve svých prstech. Jako by mne něčí vzpomínka dodala sil a chuti do dalšího boje.
Drzost s jakou se podívám do protihráčových nesmrtelných očí mu z tváře okamžitě maže vítězný škleb. Opět se tváří chladně a nestranně. Jen v pokynu jeho ruky abych opět hrál, je cítit vztek.
I přez tu šílenou beznaděj a únavu co cítím se donutím k dalšímu úsměvu. Pak sáhnu po kostkách a s myšlenkou na pár drobných něžných dlaní je vrhnu pod nohy stolu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama