18.9.2011 22:34

18. září 2011 v 23:26 | Vítr |  Diary


Prší.
Poslouchám monotóní zvuk studených, dešťových kapek, dopadajících na starý plechový parapet. Pleskot stovek jednotlivých nárazů splývá v tichý, šumivý zvuk. Jako by si někdo pod mým oknem pouštěl pozdě v noci sprchu. Je to zvláštní představa, mám nutkání jít se podívat k oknu. Odtáhnout závěs a prohlédnout si toho podivína, co se sprchuje pod mým oknem. Usmívám se té bláznivé představě a ťukám do klávesnice.
Je slyšet jak déšt pomalu slábne. Do utichajícího bubnování dešťových kapek se mísí zvuk vody vytékající z okapové roury. Šplouchání o chodník připomíná poskakování vodních vlnek v peřejích malého potoka. Vytrácí se tak dojem ze sprchy a změněné zvuky navozují představu domu, s výhledem na potok. Je to zvláštní, sedím tu skoro po tmě a jen poslouchám déšť a v hlavě se oběvují obrazy, podle toho co který zvuk zrovna připomíná. Je to jako nějaká hra....
Ano, déšť si semnou hraje dětskou hru na zvuky. Chvilku mne mate svým pomalým nápěvem a chvilku spívá svižně a z vesela. Občas se zdá, jako by od mého okna poodstoupil. To když zeslábne na tolik, že přestane být slyšitelný. Po chvilce se však vrací a s novou silou bubnuje vyzívavě do toho pokrouceného plechu pod oprýskaným, okením rámem. Jako by mne volal k další hře. Jako by se ujišťoval, že tu pořád jsem a neodešel jsem mezi tím než nabral dech, do postele....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama