Září 2011

29.9.2011 22:01

29. září 2011 v 22:00 | Vítr |  Diary


Další den končí, další večer strávený v tichu vlastního pokoje.
Večer jsem se šel trochu projít do polí za domem a užíval jsem si chvilky zapomění, při pohledu na neuvěřitelné barvy dnešního západu slunce. Po teplém, slunečním dni se západní obzor zbarvil do neuvěřitelného odstínu pastelově modré barvy. Přez celý obzor, se táhly pruhy sytě rudého světla se zlatavými odlesky. Stál jsem uchvácen tím ohromujícím divadlem celé, dlouhé minuty a opájel se tou barevnou nádherou. Slunce ukryté těsně za obzorem dál pomalu ustupovalo a tím se měnily i odstíny barev. Modré nebe postuně žloutlo a zlátlo a oběvily se odstíny oranžové a fialové a západní obzor v tu chvíli vypadal jako zachvácený obrovským požárem. V dalších minutách, s ubývajícím světlem, nebeské plameny vybledly a ohnivě rudé čmouhy získaly temě fialovou barvu na červeném pozadí .
Nad hlavou jsem měl již tmavnoucí oblohu a východní nebe připomínalo hutný, modrozelený samet s nesmělými odlesky prvních, stříbřitých hvězd.
Jen chvilku jsem sledoval jak se rozsvěcí jedna hvězda za druhou a najednou byla tma. Poslední světlejší proužek nad západním obzorem rychle mizel a já pocítil první večerní chlad. Zvedl se mírný větřík a připoměl mi, že je konec září a že se rychle blíží zima. Ještě jednou jsem pohlédl k západu a uvědomil jsem si, že ten tenký světlý pruh nad obzorem do rána nezmizí. Uvědomil jsem si, že tím směrem leží Veliké město. V tu chvíli se mi v hlavě rozvířily myšlenky a proud vzpomínek a útržků obrazů, se rozeběhl jako starý film. Myslel jsem na to co mi tak moc chybí a co mi v poslední době utíká nezadržitelně mezi prsty. Myslel jsem na chvíle jež mi byly tak vzácné a jež se doufám brzy vrátí. Na chvíle co mám spojené s jemnou vůní horkého vína a koření. Cítil jsem neodolatelnou touhu rozeběhnout se přez ta čerstvě zoraná pole a letět jak ten zdvíhající se vítr a alespoň na okamžik zahlédnout odlesk zapadajícího slunce ve výlohách a oknech ulic, jimiž jsem se tak rád toulával a snil o něčem, tak křehkém, že to ani nemohla být pravda...

Slovo společnost...

28. září 2011 v 22:44 | Vítr |  Téma týdne


Společnost...
V duchu to slovo otáčím a přeříkávám si je a zamýšlím se nad jeho významem.
Společnost, spolek , společenský, spolu někam jít, spolu něco dělat, společník, spolčeni, spolupracovník, společné, společnost.....
Tolik variací na jedno slovo a každá může znamenat dost odlišné situace a vlastnosti, či děje. Přesto mají jedno společné. K použití tohoto slova, či jeho odvozenin, je důležitá jedna společná věc. Podmínkou je, že ať se to slovo týká čehokoliv, je potřeba aby v jednu chvíli byli pospolu minimálně dva lidé. Většinou si člověk pod pojmem společnost představí poněkud větší množství nežli jsou jen dva. Někoho napadne třeba spojení "obchodní společnost", někdo si představí skupinu přátel někde v kavárně a je to "uzavřená společnost". Pak si jistě každý vybaví "lepší společnost". Nebo taková "společenská událost" je pěkné použití slova společnost a navíc každému je hnedle jasné, o jakou akci asi půjde a nikdo nemusí vysvětlovat, v čem se lidé jich se tato událost týká sejdou. Děsivá představa je "nudná společnost", nebo dokonce "otravná společnost".
Mohlo by se z výše psaného zdát, že toto slovo v podstatě používáme ve spojitosti s nějakou skupinou osob, tedy v souvislosti s množstvím lidí. Povětšinou to tak bývá. Přezto se však ke slovu společnost, může vázat i velice osamělá představa. Třeba jen takové "žádná společnost" je dost osamělé spojení. A co takové "touha po její společnosti, nedostatek jeho společnosti, chybí mi naše společné procházky, ve tvé společnosti bylo vždy veselo, spolu s tebou jsem byl silný...."
Chápete? Je to velmi všestrané slovo. Jeho použití je spousta. Společně s různými jinými slovy a v různých tvarech, může dát tolik významů, že by jsem je tu mohl dávat do hromady ještě dost dlouho. Jelikož je však krásná noc, půjdu se projít ven pod hvězdy.
Mimochodem, poslední dobou sem si zvykl, že mi při nočních procházkách dělá společnost, jen moje vlčice.

20.9.2011 23:44

20. září 2011 v 23:56 | Vítr |  Diary


Blíží se půlnoc...opět.
Zítra bude již za pár minut a já zítra vstávám už v pět ráno. Čeká mne cesta. Nějakých tři sta kilometrů. Během dopoledne a odpoledne musím být na spět ve městě. Domů se vrátím asi až pozdě večer. Prostě den plný po okraj. Říkáte si proč proboha nejdu spát? Nevím....Vlastně vím. Jen se mi to těžko vysvětluje.Přez to, pokusím se...
Aby jste rozuměli, tohle je pro mne jediná chvíle z celého dne, kdy mohu být tím kým chci. Mohu snít. Mohu žít tisíce jiných životů. Mohu být tak svobodný, jak dokáže být svobodná lidská mysl. Ty minuty a hodiny co trávím skoro při každém zániku dne jsou jen mé a ačkoliv vidím neustále konec času předešlého, tak zároveň mne naplňuje novou silou a nadějí vznik a zrození dne nového.
Tak tu čekám na půlnoční zvon a tisknu klávesy jednu za druhou, aby zaznamenaly mé myšlenky a tak mne naplnily zdáním, že část toho zběsile utíkajícího času lze uchvátit a zastavit. Otisknout jej černými písmeny na bílé pozadí a zachovat tak zdání věčnosti.
Blíží se ten okamžik, jsem tu a čekám, abych mohl jít konečně spát.
A je to tu. Už zvoní...

19.9.2011 22:45

19. září 2011 v 22:54 | Vítr |  Diary


Je to jako droga...
tohle to psaní, přez hodinu buším do kláves a ukládám si texty do složek co jsou jen pro mne, co nezveřejňuji. Uvědomuji si, že při tom psaní nevnímám vůbec okolní svět. Pohlcuje mne to natolik, že zapomínám na svá trápení i starosti co mne obvykle ztravují a vnímám jen příběh co píši a skoro jako bych jej nepsal ale četl, je to téměř identický pocit. Vnímám jen teplo staré deky na mých ramenou a hřejivou kožešinu vlčice, co se mi ve spánku opírá o nohu. Vnímám jak pravidelně oddychuje a pak už jen proud obrazů, co mi vyvstává před očima spolu s textem příběhu vznikajícího na mém monitoru...
Je to tak opojné, na tu chvíli co píši zapomenout na celý svět, na skutečnost a na vše co mne ničí a bolí. Jen tlouct do těch černých klapek a nepřestávat, hlavně nepřestávat. Dokud se soustřeďuji na psaní, tak na mne mé vlastní myšlenky nemohou. Je to vlastně taková náhražka za spánek. Duševně si odpočinu a navíc nemusím riskovat, že se mi bude něco zdát. Legrace co? Psaní jako terapie. Ještě že mne to tak baví. Fakt doslova jsem nadšený když píši. Pořád jen ťukat a ťukat a na nic nemyslet...jak jsem řekl je to jako droga...

Podzim...

19. září 2011 v 12:34 | Vítr |  Diary


Podzim.
Tolik jsem po něm toužil a najednou je tady. Šedé nebe je obtěžkáno vodou a studený, všudypřítomný vítr honí po špinyvých, mokrých cestách spadané listí. Ranní, vlhký chlad již začíná zalézat za svetr a zvlhlé vlasy se mi lepí na čelo.
Byl jsem okouknout kaštanové aleje a mám plné kapsy lesklých rudohnědých valounků. Mnu mezi prsty jejich tuhou, hladkou kůži a cítím jak mi myšlenky skáčí jedna přez druhou. Vybavuji si udivené pohledy rodičů, doprovázejících své děti, aby si mohli nazbírat první letošní kaštany. Koukali dost pohoršeně na chlapa, co se sem tam ohnul a sebral z napadané úrody několik nejlepších kousků. Jako by okrádal jejich rozdováděné, vesele pobíhající ratolesti o kdoví jaký poklad. Myslím na dobu, kdy jsem byl ve stejném věku a nadšeně jsem sbíral tu podzimní nadílku a těšil se, jak si z těch krásných kaštanů doma udělám spoustu zvířátek a postaviček. Někdy jsem strávil nad jejich výrobou celé odpoledne. A pak jsem si je rozestavil na skříňku u postele a večer jim vyprávěl své příběhy.
Dnes si již zvířátka z kaštanů nestavím. Jen prostě nemohu odolat, abych si jich po cestě pár nesebral a nestrčil do kapes. Jejich hebký, hladký povrch mi připomíná tolik věcí. Tolik vzpomínek co ve mně vyvolává. Až s prvními sněhovými závějemi, se mi kaštany z kapes nějak záhadně vytrácí a kolem vánoc najdu vždy sotva jeden seschlý kaštánek s vybledlým leskem a pokroucenou, ošoupanou slupkou. Někdy knim ještě přidám hrst korálově rudých šípků a pár oválných žaludů a pak mám pocit, že opět vlastním veškeré podzimní poklady z dob svého, dávného mládí.
Jak jsem řekl, mám rád podzim, tolik jsem se na něj těšil. I přez tu melancholii co sebou přináší. I přez ten podivný smutek, podbarvený podzimními svátky a oslavami. Obleču si teplý svetr a bundu a vyrazím opět do ulic města. Budu pozorovat, jak se mění parky a zahrady, jak se barví do těch úžasných podzimních barev a jak se postupně ukládají ke spánku. Budu sledovat zamyšlené tváře lidí chodících denně po ulicích, nevšímavě kolem mne a hádat jejich osudy. Budu z hluboka vdechovat ten syrový, podzimní vzduch, prosycený vlhkostí a pachem tlejícího listí a schnoucí trávy... Budu sledovat nebe a hlídat táhnoucí, klínovitá hejna divokých hus a poslouchat jejich smutné troubení. Budu opět toužit odletět s nimi do těch tajemných krajů za obzorem a s bolestnou jistotou si budu uvědomovat, že se tam nikdy nepodívám...
Pak si někde u stánku koupím kalíšek horkého, kořeněného vína a bude mi chvíli teskno, už ani nevím po čem. Myslí mi poběží kaleidoskop vzpomínek a útržky obrazů z minulých podzimů a já, s těmi nejhezčími ze vzpomínek budu bloudit městem, dokud nepadne tma a nezamířím domů.
Přes to, a nebo snad právě pro to miluji podzim...

18.9.2011 22:34

18. září 2011 v 23:26 | Vítr |  Diary


Prší.
Poslouchám monotóní zvuk studených, dešťových kapek, dopadajících na starý plechový parapet. Pleskot stovek jednotlivých nárazů splývá v tichý, šumivý zvuk. Jako by si někdo pod mým oknem pouštěl pozdě v noci sprchu. Je to zvláštní představa, mám nutkání jít se podívat k oknu. Odtáhnout závěs a prohlédnout si toho podivína, co se sprchuje pod mým oknem. Usmívám se té bláznivé představě a ťukám do klávesnice.
Je slyšet jak déšt pomalu slábne. Do utichajícího bubnování dešťových kapek se mísí zvuk vody vytékající z okapové roury. Šplouchání o chodník připomíná poskakování vodních vlnek v peřejích malého potoka. Vytrácí se tak dojem ze sprchy a změněné zvuky navozují představu domu, s výhledem na potok. Je to zvláštní, sedím tu skoro po tmě a jen poslouchám déšť a v hlavě se oběvují obrazy, podle toho co který zvuk zrovna připomíná. Je to jako nějaká hra....
Ano, déšť si semnou hraje dětskou hru na zvuky. Chvilku mne mate svým pomalým nápěvem a chvilku spívá svižně a z vesela. Občas se zdá, jako by od mého okna poodstoupil. To když zeslábne na tolik, že přestane být slyšitelný. Po chvilce se však vrací a s novou silou bubnuje vyzívavě do toho pokrouceného plechu pod oprýskaným, okením rámem. Jako by mne volal k další hře. Jako by se ujišťoval, že tu pořád jsem a neodešel jsem mezi tím než nabral dech, do postele....

Červenobílé kostičky

16. září 2011 v 11:08 | Vítr |  Útržky...



Črvená a bílá.
Dvě zářivé barvy, střídající se s ostře ohraničenou pravidelností.
Jasně zářící útlá šachovnice pokrývající, tu tepající dráhu života.
Střídání čtvercových polí bílé a červené, střídání nebesky bílé a ďábelsky červené. Je v tom jaká si pikantnost i hravé veselí. Cítím silnou touhu položit střídavě své prsty na jednotlivá políčka té neobvykle barevné šachovnice. Jen tak z lehka oběhnout ten barevný proužek kolem dokola. Nejprve svými prsty zpočítat červená políčka a pak svými polibky ta bílá. Pak opustit pole čtverečků a po stopách těch barev střídat v tom stálém rytmu své prsty se svými rty : červená dotyk, bílá polibek, červená dotyk, bílá polibek...
Dokud neobejdu každý kousek červené i bílé. Pak se vrátím k pruhu čtverečků a nechám své neposedné prsty přepočítat pro změnu bílá políčka a svými již touhle škádlivou hrou rozpálenými rty pokryji polibky ty rudé čteverečky....
Postupuji na větší a větší díly barevných polí a v návalu veselí a opojného štěstí střídám červenou i bílou a již ztracen ve hře prstů a polibků přidávám dlaně a paže a proplouvám těmi nádhernými, rudobílými vlnami sladkého štěstí. Pak náhle stojím před branou, kterou z leva hlídá bílý anděl a z prava rudý ďábel a já nevím které z těch dvou postav se dříve dotýkat rty a které dlaněmi.
Jiskřivý kaleidoskop červené a bílé mi vyvolává v mysli horké představy a na tváři mírně zasněný úsměv.

11.9.2011

12. září 2011 v 12:36 | Vítr |  Diary


Přeji krásný den!
Dnes jsem si potvrdil, že když si začnu myslet, že můj život začíná upadat do nudné šedi všednosti, tak se můj nezdolný, životní průvodce pan osud zamyslí a vymyslí pro mne nějaké obveselení. Aby jste rozuměli, od včerejšího odpoledne mám ve svém denním kolotoči práce-práce-internet-spánek-práce.... malé zpestření. Neuvěříte co na mne vymyslel. Nic velkého a světoborného to není, jen prostá nemoc. Horečka, bolení celého člověka(obvzvláště hlava si dává záležet), kus ostnatého drátu v krku a pro jistotu ještě rýma. Prostě takové zpestření životní nudy. Věříte, že se směji? Ano, opravdu, směji se.
Věřím, že to nevzdá a bude mi i nadále zpříjemňovat mou pozemskou dočasnost.
Je fajn vědět, že máte někoho, kdo na vás myslí neustále...ne jen občas, ale opravdu denně. Už se těším, co opět vymyslí a čím mne můj osud opět překvapí. Okrajově mne napadá, že jsem vlastně neměl nikdy nic zlomeného ...

Staré koleje...

8. září 2011 v 11:41 | Vítr |  Diary


Tak jo, cítím jak se vše vrací do starých kolejí. Každodenní problémy a starosti zvládám už se zaběhlou rutinou. Odvykl jsem si na cokoliv stěžovat a tak jsem se nechal ukolébat představou, že veškeré životní kotrmelce mám již úspěšně za sebou. Chyba, velká chyba myslet si něco takového. Osud, ten můj neůprosný protihráč si na mne vymýšlí nová a nová překvapení a zkoušky. Dokonce i v oblastech, kde se cítím velmi jistý a zkušený, dokáže nalézti skulinky, kterými narušuje soudržnost mého světa. Znovu a znovu platím za každou sebenepatrnější radost či úspěch. A to co si vždy za ty nepatrnosti vybírá, dalece přesahuje jejich hodnotu.
Dnes mne srazil na kolena z tak nečekané strany, že tomu pořád nemohu uvěřit. To už není běžná zlomyslnost z jeho strany, to je neskutečná mstivost a šílená nenávist, co ke mě musí cítit. Pomalu začínám přemýšlet nad tím, čím jsem se proti Němu vlastně provinil. Kdysi dávno jsem musel udělat něco hrozného, že si mne vybral a soustředil na mne své zlomyslné oči. A můj zoufalý odpor a boj s jeho vůlí jej jen více a více provokuje, aby mi způsoboval čím dál více bolesti. Jeho vynalézavost již přesahuje vše co jsem si dokázal představit.
Sotva se mi povede nadzdvihnout se z prašné země a nadechnout se trochu čerstvého vzduchu, již stojí opět nademnou, aby mne znovu a znovu zašlapával do nicotnosti a mrazivé temnoty.
Netuším jak dlouho tohle ještě vydržím. Pokoušel jsem se dopsat příběh Dračí cesty, ale bylo to vše tak strašně truchlivé, že jsem poslední kapitoly smazal a odmítám se k nim navrátit.
Začínám na sobě pozorovat drobné změny. Přestal jsem přez den téměř vycházet z domu. Jen do auta, když jedu do práce a pak přeběhnout na spět do domu. Neláká mne zajet někam na návštěvu a kontaktovat své známé a přátele. Přestal sem skoro úplně fotit a psaní se mi smrsklo opravdu jen na tento poslední deník. Cítím, jak se uzavírám stále více a více do sebe a postuně opouštím v duchu všechny své přátele a známé. Mám obavu, že mstivý osud přesune svůj šílený pohled i na ně. Už i mí nejbližší si všimli, že nikam nechodím a jsem jen doma, zavřený v dílně nebo po nocích tady.
Nejraději bych zalezl někam pod kámen a doufal, že na mne každý zapomene, abych na něj nepřenesl část svého osudu....
Nakonec ale stejně vezmu ty proklaté kostky do dlaně a hodím. Vím to. Je to šílené, ale nakonec to stejně opět udělám. Protože, víte to rezavé zprohýbané brnění a starý meč v dlani, to je můj osud. Nakonec vždy znovu otevřu oči a vidím sám sebe jak stojím uprostřed své cesty a proti mě jde další dračí nestvůra.Je to tak už po celé věky a ještě dlouho to tak bude. A je to můj osud, mé prokletí, být na té cestě sám...

Předpůlnoční...

7. září 2011 v 23:55 | Vítr |  Diary


Blíží se půlnoc a já už zase sedím u klávesnice a hledím do tmy za okrajem blikajícího monitoru. Rovnám si své myšlenky a zážitky z dnešního dne. Přemýšlím nad tím, co jsem mohl udělat lépe a co bych mohl udělat dodatečně zítra. Myslím na práci co mne zítra čeká a do předu si ujasňuji jaké potíže a problémy budu muset řešit. Pod řadou takto smysluplných myšlenek cítím divoké víření dalších a dalších. Některé jasné jako úlomek křišťálu v letním slunci a některé temné jako ta tma, co na mne tiše zírá z koutů mého vlastního pokoje. Létají zmateně do všech stran a je obtížné se na ně soustředit....
Jsem unavený a vím, že bych měl jít spát, že se ráno budu proklínat za to, že jsem usnul zase až tak pozdě. Budu si v duchu slibovat, že půjdu spát daleko dříve, abych ten spánkový dluh konečně srovnal. Ale nakonec stejně zkončím čekajíc na půlnoc a s unavenými prsty, bušícími do černých klapek klávesnice.
V tom myšlenkovém zmatku v mé hlavě je několi ostrůvků klidu. Několik myšlenek stálých a pevných jako skála. Myšlenek spojených se vzácnými vzpomínkami...Pomalu je ve své mysli vyhledávám a vychutnávám si zbytky pocitů kterými dříve přímo sálaly.Hledám ve své unavené mysli vzpomínky na úžasné okamžiky a pořád do kola si je přehrávám ve své mysli.
Jsem již tak unavený, že neudržím víčka od sebe. Musím jít spát.....

Pauza ve hře....

4. září 2011 v 22:42 | Vítr |  Diary


Odkládám ohmatané kostky na vyleštěnou desku starého mramorového stolu a zavírám oči. Cítím se unavený a a chce se mi strašně spát a tak se opírám a vychutnávám si chvíli klidu. Cítím měké polstrování starobylého křesla a pomalu se mne zmocňuje malátnost...
V tom se ozve tiché odkašlání. S trhnutím se probírám a hledím do neskutčné hlubiny hvězdného nebe. Dochází mi, že mne přemohl spánek a dostavil se sen. Hledím do té hvězdami prozářené temnoty a kolem mne leží sníh. Ulice kde stojím je mi povědomá a ačkoliv s určitostí vím, že bych měl vědět kde jsem, tak si nevzpomínám. Sen je tak živý, že cítím i jemné štípání nočního mrazu na svých tvářích a ve světle pouliční lampy stojící na konci ulice vidím, jak se mi u úst sráží pára. Po chvíli vzdám snahu rozpoznat to místo a čas a pomalu vykročím směrem k té žlutě zářící lampě. Zmrzlý, ušlapaný sníh mi klouže pod podrážkami bot a já sleduji jak se ze tmy vylupují další a další domky. Dojdu na malou křižovatku a konečně to tu poznávám. Už vím kde jsem. I kdy jsem tu byl. To je ta noc, kdy jsem se rozhodl riskovat, kdy jsem poprvé zkusil uvěřit v jeden bláhový sen.
To poznání mne zabolí a já se probouzím. Hledím do temných očí svého protihráče a vidím v nich výsměch. Chladný úšklebek a pohled co říká: "Snad sis nemyslel, že tě nechám v klidu odpočívat nicotný člověče. Za drzost s jakou se semnou pereš, za ten tvůj vzdor a opovržení co vůči svému osudu chováš, za to nenajdeš v tomto světě nikdy klid. Vyzval jsi mne ke hře a jak víš, za vše se musí platit. Tak hraj." Ta slova mi duní v hlavě a bezzvučně se rozléhají v mých uších. Odevzdaně vstahuji ruku po kostkách, když se mi pojednou vrací vzpomínka na ten sen a já si uvědomuji to, proč tu jsem a hraji s osudem tu šílenou hru. Po těle se mi rozlévá uklidňující teplo a jako bych opět cítil hebkost zapleteného proužku vlasů ve svých prstech. Jako by mne něčí vzpomínka dodala sil a chuti do dalšího boje.
Drzost s jakou se podívám do protihráčových nesmrtelných očí mu z tváře okamžitě maže vítězný škleb. Opět se tváří chladně a nestranně. Jen v pokynu jeho ruky abych opět hrál, je cítit vztek.
I přez tu šílenou beznaděj a únavu co cítím se donutím k dalšímu úsměvu. Pak sáhnu po kostkách a s myšlenkou na pár drobných něžných dlaní je vrhnu pod nohy stolu...