První hod kostkou...

27. srpna 2011 v 21:14 | Vítr |  Diary
Cítím ve své dlani, chladivé kostky. Pomalu je mnu mezi prsty a vnímám na jejich vyleštěném povrchu drobné nerovnosti vyznačených hodnot. Naposledy jimi zatřesu a mávnutím ruky, je odhazuji. Slyším jak zvonivě dopadají na leštěnou, mramorovou podlahu a rachotíce přes své oblé hrany, končí kdesi u nohou mého protihráče. Hledím mu do tváře, zatím co on pozorně sleduje jak se kostky zastavují a pak odečítá počet bodů na kostkách. Napjatě sleduji protihráčovu nehybnou tvář a on mi pohlédne konečně do očí. Tiše, jako by trhal list papíru, se zasměje a mne z toho zamrazí....

Nad hlavou se mi vzpíná temná kopule nočního nebe. Sametová čerň tak hluboká, že působí dojmem temné studny. Ze které tryská neuvěřitelně silný proud stříbrného světla. Je úplněk. Je obrovský. Nadšeně na něj zírám a mám pocit, že kdybych natáhl ruku, musím se ho dotknout. Je stříbrný jak vyleštěná mince co nosím v kapse a září téměř jako slunce. Je od toho neskutečného světla vidět jako ve dne. Stíny skal a stromů okolo mne jsou ostré a temné jako pruhy černého sametu. Znovu pohlédnu na ten neuvěřitelný měsíc a mimoděk vztahuji ruku. Ne nelze se jej dotknout, přesto jsem neodolal. Přede mnou se tyčí starý menhir s kamenným obětním stolem. Oči mi po něm kloužou a jak je zalit tím stříbrným, měsíčním světlem, cítím jak se v něm probouzí prastará magie a jak mne její síla prostupuje. Cítím žár toho tekutého, měsíčního stříbra ve svých žilách. Cítím jak mnou ta pradávná energie zmítá a jak mi vystupuje každičkým pórem mé kůže. Cítím jak mi vyzařuje z očí...

Je tu ještě jeden pár očí. Jsou rozšířené a udivené a žhnou podivným žárem. Ten pohled mne neustále přitahuje. Snažím se soustředit na úžasný svit měsíce a kouzla této noci, ale ten horký žár mne neustále přitahuje. Přistihnu se jak pomalu podléhám tomu žhnoucímu pohledu a vztahuji své ruce...opět. Tentokrát však ne po zářícím, měsíčním kotouči. Fascinován tou chvílí a přitahován magií kamenného oltáře, beru tu křehkou chvějící se bytost do svých drsných dlaní. Celý svět v ten okamžik tone ve stříbrném jiskření měsíčního světla. V tu neskutečnou chvíli ani jeden z nás necítí chlad a tvrdost kamenné desky a jako by to bylo nejměkčí lůžko. Padáme ve výbuchu divoké vášně. Celý vesmír jako by se točil kolem mne a skála puká pod příbojem zdivočelé magie, tryskající z našich žhnoucích těl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Princezna Princezna | 30. srpna 2011 v 11:03 | Reagovat

Mraků pod lunou ploucích žhavý lem
pálí mráz prázdnoty co vzduchem čpí.
Je modro zuřivé, a tento vjem
prochladlých očí než se pomodlí,
skrz hoře skla, v objetí vystydlém
pospájí s životem, snad kopií.
Lež není v oblacích kol luny, těm
hořkne jen modř, však pročpak by se jí
kořil snad někdo, modlil k oblastem
vzdáleným ještě víc? Co vnímají
v té dáli nejzažší; vždyť průnikem
nad víru jasné luny setkají  
se s koncem tmy; věřící příliš žhnou,  
přehlíží mraky ploucí pod lunou.

/Robert Frost, Nevyzpytatelnost (Vidina)/

2 janvitr janvitr | 31. srpna 2011 v 12:12 | Reagovat

[1]: Verše? Napsala jsi mi verše? Cítím se poctěn Princezno, děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama