Srpen 2011

Můj příběh: Polední přestávka...

30. srpna 2011 v 15:29 | Vítr |  Téma týdne


Z kraje něco na vysvětlenou:
Aby jste rozuměli já nekouřím, nikdy jsem nekouřil a ani mne to neláká.

Dnes jsem se vracel kolem poledne z práce. Venku bylo sluníčko a v autě krásně teplo. Pootevřel jsem si okénko a užíval si provoněného vzduchu a jízdy po klidné silničce uprostřed zoraných polí. Únava z práce, to teplo a vůně čerstvě rozorané země se spojily a já cítil, jak se mi klíží oči. Našel jsem si mírný, travnatý nájezd do jednoho z polí a zastavil. Nikam nespěchám a tak jsem si řekl, že malá pauza mi prospěje. Ta myšlenka mi ještě nedozněla v hlavě a už mne do své náruče uchvátil sen...
.....Stojím na mírném návrší.Kam až dohlédnu, se táhnou nekonečné brázdy, ze kterých stoupá vlhká, hlinitá vůně. Mírný vánek mi čechrá vlasy a pozdní slunce mne hřeje do zad. Pozoruji tu snovou krajinu a hledím ke vzdálenému obzoru. Kus odemne se tiše vznáší káně a loví v hlubokých brázdách myši. Pozoruji dravce, s jakou elegancí plachtí a krouží. Jak se vznáší a jak mu vítr pomáhá udržet se téměř na jednom místě.
Pak pomalu sahám do kapsy u košile a vytahuji načnutý balíček cigaret a zápalky.
Vyndám jednu cigaretu z balíčku a vrátím jej opět do kapsy.
Je tak krásně. Miluji čas, kdy se léto mění v podzim, kdy je země stále ještě vyhřátá z letního slunce, ale ve vzduchu je již cítit náznak syrového, vlhkého podzimu. Miluji tu dobu zrání, kdy příroda oslavuje čas hojnosti a tanců na lesních paloucích...
Pomalu jsem promnul štíhlé, bílé tělo cigarety mezi prsty. Zazněl tichý, šustivý zvuk. Vložil jsem cigaretu do úst a škrtl zápalkou. Vyskočil drobný třepotavý plamínek. Zakrývaje ten malý kousek hořícího dřívka druhou dlaní, jsem si připálil. První nádech, cigareta tiše zapraskala a její konec se v červeném žáru okamžitě mění v šedavý popel. Slatně vydechuji kouř ze svých plic a odhazuji ohořelou zápalku, kterou mi již stačil všudypřítomný vítr sfouknout....
...Otevřel jsem oči a sedím ve svém autě. Pohled na hodinky mne překvapí. Spal jsem skoro dvě hodiny. Trochu se protahuji a pak vyrážím k domovu. Až když ve spětném zrcátku náhodou zahlédnu obláček výfukového kouře, vzpomenu si na ten podivný sen.

První hod kostkou...

27. srpna 2011 v 21:14 | Vítr |  Diary
Cítím ve své dlani, chladivé kostky. Pomalu je mnu mezi prsty a vnímám na jejich vyleštěném povrchu drobné nerovnosti vyznačených hodnot. Naposledy jimi zatřesu a mávnutím ruky, je odhazuji. Slyším jak zvonivě dopadají na leštěnou, mramorovou podlahu a rachotíce přes své oblé hrany, končí kdesi u nohou mého protihráče. Hledím mu do tváře, zatím co on pozorně sleduje jak se kostky zastavují a pak odečítá počet bodů na kostkách. Napjatě sleduji protihráčovu nehybnou tvář a on mi pohlédne konečně do očí. Tiše, jako by trhal list papíru, se zasměje a mne z toho zamrazí....

Nad hlavou se mi vzpíná temná kopule nočního nebe. Sametová čerň tak hluboká, že působí dojmem temné studny. Ze které tryská neuvěřitelně silný proud stříbrného světla. Je úplněk. Je obrovský. Nadšeně na něj zírám a mám pocit, že kdybych natáhl ruku, musím se ho dotknout. Je stříbrný jak vyleštěná mince co nosím v kapse a září téměř jako slunce. Je od toho neskutečného světla vidět jako ve dne. Stíny skal a stromů okolo mne jsou ostré a temné jako pruhy černého sametu. Znovu pohlédnu na ten neuvěřitelný měsíc a mimoděk vztahuji ruku. Ne nelze se jej dotknout, přesto jsem neodolal. Přede mnou se tyčí starý menhir s kamenným obětním stolem. Oči mi po něm kloužou a jak je zalit tím stříbrným, měsíčním světlem, cítím jak se v něm probouzí prastará magie a jak mne její síla prostupuje. Cítím žár toho tekutého, měsíčního stříbra ve svých žilách. Cítím jak mnou ta pradávná energie zmítá a jak mi vystupuje každičkým pórem mé kůže. Cítím jak mi vyzařuje z očí...

Je tu ještě jeden pár očí. Jsou rozšířené a udivené a žhnou podivným žárem. Ten pohled mne neustále přitahuje. Snažím se soustředit na úžasný svit měsíce a kouzla této noci, ale ten horký žár mne neustále přitahuje. Přistihnu se jak pomalu podléhám tomu žhnoucímu pohledu a vztahuji své ruce...opět. Tentokrát však ne po zářícím, měsíčním kotouči. Fascinován tou chvílí a přitahován magií kamenného oltáře, beru tu křehkou chvějící se bytost do svých drsných dlaní. Celý svět v ten okamžik tone ve stříbrném jiskření měsíčního světla. V tu neskutečnou chvíli ani jeden z nás necítí chlad a tvrdost kamenné desky a jako by to bylo nejměkčí lůžko. Padáme ve výbuchu divoké vášně. Celý vesmír jako by se točil kolem mne a skála puká pod příbojem zdivočelé magie, tryskající z našich žhnoucích těl.