Červenec 2011

Vzkaz pro Ztracenou....

3. července 2011 v 21:53 | Vítr |  Diary

Silver lace rainbow

.........Pořád jsem tu, jen trochu unavenější a sešlejší. Rozehrál jsem poslední ze svých "velkých her" s Osudem a vzal to vlastně opačně. Vyhodil jsem vše čím bych mohl přemoci vůli hracích kostek, vyčistil svou mysl a do hry vložil své srdce. Může to vypadat jako opakovaný pokus získat adekvátní protihodnotu, ale věř mi, kdykoliv se protivníkovy kostky natáčejí ve svém zběsilém běhu tak, že bych mohl cokoliv získat, použiji veškerou svou moc a zkušenosti starého hráče k tomu, abych prohrál. Je neuvěřitelný pocit vést opět svobodně své kroky směrem který jsem si dobrovolně vybral. Všemu čemu jsem zkřížil cestu klidně uhnout a nechat to projít kolem mne. Je zvláštní pocit vlastní vůlí změnit důvod své pouti a uvědomit si, že cíl vlastně zůstal stejný! Bože jak jsem byl slepý. Našel jsem bránu do země za zrcadlem a potkal tam duhu a chtěl jí uchopit do svých dlaní, spatřil jsem kouzelnou záři ranních červánků a chtěl je okusit, potkal jsem stříbřitou krásu horského pramene a chtěl se její křišťálovou průzračností opájet na vždy! Ale nakonec počala duha a červánky pod mými dlaněmi blednout a horský pramen vysychat a já pochopil, že jsem jen poutník co se smí při pohledu na tu krásu jen v úctě poklonit, zatajit dech a dívat se. Jen stát u brány do té kouzelné země a dát svůj život do služeb její kráse. Je osvobozující pocit, přestat se pokoušet opět překročit ten pohádkový práh a stát se strážcem jeho klidu a bezpečí, je v tom i naděje že se mé sny přeci jen naplní, i když trochu jinak než jsem si původně představoval.
Ta hra je poslední šance vidět branou do světa vlastních snů a nepřijít o zdravý rozum. Tak pod bedlivým okem nesmlouvavého Osudu, vrhám ty prokleté kostky den co den. A doufám, že neudělám hloupou chybu, po které by mi ta čarovná brána zavřela i tu malou škvíru, kterou smím nahlížet a kterou proniká pár hřejivých paprsků, do mého chladnoucího srdce. Což je možná největší podfuk v celé té hře, protože ty ojedinělé, náhodně odražené paprsky nejsou určeny pro mne, i když mi pomáhají žít. Je to nejtěžší část té podivné hry, nedat na sobě znát jejich účinek a to jak je zoufale potřebuji. Stojím u té brány s otevřeným srdcem a šeptám suchými, žíznivými rty tichou motlidbu :
Nechť jednám s odvahou.
Nechť jednám se ctí.
Nechť se naučím pokoře.