Spirála

5. června 2011 v 23:56 | Vítr |  Diary


Zkončilo křehké příměří. Klid zbraní jenž byl neustále nahlodáván, až zmizel a spirála času se opět pootočila. Již týden, se snažím nevidět příznaky další blížící se bitvy a tak sem najednou zaskočen, opětovným vzplanutím té války v plné síle. Počasí posledních několika dní mi jen přtěžuje a neustálé proudy potu mne štípají v očích. Stěží, z posledních sil, zachytávám těžké rány, které každá jediná by mne mohly zničit docela. stačí jen nepatrný okamžik nepozornosti a již se mi asi nepovede vstát. Nejtěžší na tom všem je téměř opojná představa, že pokud bych se vzdal a přestal bojovat, tak by nastal klid. Byl bych poražen a mrtev, ale měl bych najednou klid. Ta představa spánku a ticha je poslední dobou tak silně lákavá, že stěží pozvedám štít k obraně a jen tak ledabyle odrážím ty nejhorší útoky.
Dalším projevem únavy z té rozvlklé války je to, že strácím zájem téměř o všechno. Začíná se projevovat důsledek zklamání a zoufalého nedostatku naděje. Ztratil sem někde uprostřed nekonečných bojů svou víru v to, že mám nějakou budoucnost a že mé sny nejsou jen snůška nesmyslných blábolů. To že vůbec ještě bojuji je spíš truc a nechuť dávat cokoliv svému osudu zadarmo. Pochybuji však, že se ještě vzmůžu na víc, nežli chabou obranu. Už mne ani netrápí, jak snadno opouštím "dobité" pozice a jak snadno je v nich nahrazována má nepřítomnost, nějakou jinou přítomností. Nebude trvat dlouho a nezbyde ani jediná stopa po něčem co jsem kdy znamenal a dokázal.
I to psaní, co mne dříve drželo tak říkajíce nad vodou a udržovalo mne alespoň trochu v nějaké hloupé naději, tak ani to psaní mne již nepřitahuje. Nevidím nic nežli temnou a ohavnou budoucnost pro všechny své hrdiny a nemám sílu tuto budoucnost již ani napsat.
Myslím, že dno je již blízko a je docela zajímavý pocit, poznání toho, že nemá ani sílu a ani chuť se od onoho pověstného dna odrazit. Počítám, že musí uběhnout ještě tak čtyřicet-padesát dní a budu mít za sebou poslední závazek vůči světu okolo mne. A pak bych dal nevím co za možnost zavřít za sebou dřevěná vrata horského kláštera v Horkých horách. Toužím už jen po jednom, po dlouhém klidném spánku beze snů... víte, já vážně věřil v zázrak... teď už jen doufám v to, že nepřítel bude mít jistou ruku a dostatek zkušeností a bude mu stačit jediný, čistý úder...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ztracená blogerka Ztracená blogerka | 6. června 2011 v 19:11 | Reagovat

pořád jsem tu, nevzdávej to!! žij, piš, bojuj,miluj, cokoliv a všechno najednou!! žijeme jen jednou,ale to ty dobře víš!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama